OSUH 12 C 152/2014-383

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl Mgr. Michalem Tománkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastupování státu ve věcech majetkových, IČO ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovaným: 1) celé jméno žalovaného, datum narození ⟪LB:lb_005⟫ bytem adresa svědka, svědka, svědka, žalovaného a žalované ⟪LB:lb_006⟫ 2) celé jméno žalované, datum narození ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa svědka, svědka, svědka, žalovaného a žalované ⟪LB:lb_008⟫ oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno celé jméno svědka ⟪LB:lb_009⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva k nemovitostem

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem pozemku parcela č. rok o výměře 379 metrů čtverečních, ostatní plocha, manipulační plocha, parcela č. rok o výměře 35 metrů čtverečních, zastavěna plocha a nádvoří, to vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Uherské Hradiště na list vlastnictví pro územní celek, katastrální uzemí, je Česká republika, a příslušným hospodařit s těmito pozemky České republiky je název žalobkyně, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku ve výši 72 000 Kč k rukám zástupce žalovaných, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně osobní údaje žalobkyně zastupování státu ve věcech majetkových je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti částku ve výši 8 151 Kč představující náhradu nákladů řízení, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4 bytových jednotek pro JZD obec. Žalobkyně dále uvedla, že podle tehdy platného zákona nebylo zaznamenání převodu vlastnického práva podmínkou jeho vzniku, nebyla vyžadována ani registrace státním notářstvím a proto dnem podpisu smlouvy o převodu nemovitosti, došlo k přechodu vlastnického práva na žalobkyni. K zápisu v katastru nemovitostí ve vztahu k žalovaným uvedla, že vlastnické právo pro žalovaného 1) a žalovanou 2) k Pozemku rok je vyznačeno v katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené dne datum s jméno příjmení, kterou měli žalovaní nabýt původní pozemek parc. číslo přičemž jméno příjmení nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na pozemku parc. číslo rozhodnutím Státního notářství v obec ze dne 15. 4. 1992 č. D 990/92-9, kterým bylo rozhodnuto o dědictví po jméno příjmení. Žalobkyně tvrdila, že jméno příjmení nebyla ke dni úmrtí vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na Pozemku rok, neboť odpovídající spoluvlastnický podíl darovala v roce 1967 státu, proto ji nemohl v dědictví nabýt jméno příjmení. Protože druhou polovinu téže části Pozemku rok daroval jméno příjmení státu v roce 1967, nebyl vlastníkem předmětné části pozemku a nemohl ji v roce 1992 prodat kupní smlouvou žalovaným. K zápisům ohledně vlastnického práva žalovaných k Pozemkům rok a rok uvedla, že toto je zapsáno v katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené dne datum s jméno celé jméno svědka, kterou měli žalovaní nabýt původní pozemek parc. číslo. jméno celé jméno svědka nabyl pozemek parc. číslo dle usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. D 330/93-12, kterým bylo rozhodnuto o dědictví po jméno příjmení. jméno příjmení se stala vlastníkem pozemku parc. číslo dle rozhodnutí Státního notářství v obec ze dne 21. března 1972 č. D 1325/71, v dědictví po jméno příjmení. Žalobkyně tvrdí, že jméno příjmení nebyla ke dni úmrtí vlastníkem pozemku parc. číslo (resp. jeho části o výměře 387 m2 dle výše uvedeného geometrického plánu), neboť jej smlouvou o převodu nemovitostí převedla v roce 1967 na stát. Proto nebyla vlastníkem uvedené části pozemku ani jméno příjmení, nemohl ji tedy v dědickém řízení nabýt ani jméno celé jméno svědka, a ten, protože nebyl vlastníkem, nemohl uvedenou část pozemku parc. číslo prodat v roce 1993 kupní smlouvou žalovaným. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k Pozemkům žalobkyně spatřovala v samotné duplicitě zápisu, která jí brání v tom, aby na ni bylo pohlíženo jako na vlastníka Pozemků a aby mohla v plném rozsahu vykonávat vlastnická práva.

2. při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.

3. střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele vyřešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem spravedlivého rozhodování. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.

4. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k Pozemku rok bylo pravomocně vyřešeno, prováděl nalézací soud následné dokazování pouze ve vztahu k Pozemku rok a Pozemku rok. Na základě provedených důkazů učinil soud tato skutková zjištění:

5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný v době (tj. od poloviny 60. let minulého století), kdy počala výstavba bytového domu adresa v obec, byl zaměstnán v Jednotném zemědělském družstvu obec na pracovní pozici ekonom a zasadil se o výstavbu uvedeného bytového domu, kde také žalovaní bydlí v bytě a mají na adrese ulice adresa trvalé bydliště.

6. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Hluk listu vlastnického číslo prokazující stav evidovaný k datu datum bylo zjištěno, že k Pozemku rok a Pozemku rok je zapsáno duplicitní vlastnictví jak ve prospěch žalobkyně

(s tím, že příslušným hospodařit s majetkem státu je název žalobkyně se sídlem adresa, Rašínovo nábřeží číslo), tak ve prospěch žalovaných. Rovněž bylo z výpisu prokázáno, že Pozemek rok a Pozemek rok vznikl při obnově katastrálního operátu z parcely PK číslo. Jako nabývací titul ve prospěch žalobkyně byla uvedena smlouva o převodu nemovitostí (parcela PK číslo) ze dne datum. Žalovaní nabyli Pozemky na základě smlouvy kupní ze dne datum (parcela PK číslo). Z výpisu bylo zjištěno, že název žalobkyně ohlásil svoji příslušnost hospodařit s majetkem státu dne datum.

7. Z geometrického plánu č. tel. číslo a výkazu výměr EN na oddělení stavební parcely číslo bylo zjištěno, že od parcely PK číslo byl oddělen díl o výměře 387 m2 s tím, že oddělená část byla sloučena do stavební parcely číslo.

8. Ze smlouvy o převodu nemovitostí ze dne datum bylo zjištěno, že jméno příjmení převedla na československý stát díl o výměře 387 m2 z parcely číslo za

154,80 Kčs. Vedle toho bylo zjištěno, že stát měl provést ohlášení smlouvy podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci nemovitostí č. 22/1964 Sb. a předložit smlouvu příslušnému středisku geodézie k zápisu právních vztahů.

9. Obdobný postup státu při výkupu části pozemků za účelem výstavby bytového domu byl doložen smlouvami o převodu nemovitosti ze dne datum uzavřenými mezi československým státem a jméno příjmení a taktéž s jméno příjmení a jméno příjmení.

10. Z hospodářské smlouvy ze dne datum uzavřené mezi Okresním národním výborem v obec a Okresním výstavbovým bytovým družstvem v obec bylo zjištěno, že se správa k pozemku parc. č. St číslo převedla na Okresní výstavbové bytové družstvo za účelem výstavby 4 bytových jednotek pro JZD obec. Trvalé užívání pozemku bytovým družstvem bylo ukončeno dohodou ze dne datum.

11. Z dopisu ze dne 21.10.1968 sp. zn. Fin K1/TU/26 a doručenky bylo zjištěno, že Okresní národní výbor obec žádal Ústav geodesie a kartografie o záznam změny ohledně vlastnického práva k odděleným pozemkům dle geometrického plánu č. tel. číslo, přičemž tato žádost mu byla doručena dne datum.

12. Z dopisu ONV obec ze dne datum adresovanému Ústavu geodezie a kartografie bylo zjištěno, že Okresní národní výbor obec žádal Ústav geodesie a kartografie o záznam změny ohledně vlastnického práva k odděleným pozemkům dle geometrického plánu č. tel. číslo, přičemž tato žádost byla doručena datum.

13. Z přehledu vlastníků parcel v katastrálním území Hluk k č.j. F K1/TUP/26 bylo zjištěno, že ke dni datum byla knihovním vlastníkem parcely číslo jméno příjmení, skutečným vlastníkem pak byl československý stát s tím, že jako doklad o nabytí skutečného vlastnictví je uvedena„ Smlouva o převodu nemovitostí z datum, tj. část p. číslo ve výměře 387 m2 dle téhož geometrického plánku“.

14. Z opatření Rady Krajského národního výboru ze dne datum a ze zápisu z osmé schůze Rady Jihomoravského krajského národního výboru v obec ze dne datum bylo zjištěno, že s uzavřením smlouvy o převodu majetku do vlastnictví státu se do hodnoty 50 000 Kč nevyžaduje schválení.

15. Z Dohody o přidělení družstevního bytu ze dne datum, bylo zjištěno, že byl přidělen manželům příjmení byt v bytovém domě adresa a k tomu mimo jiné i zahrádka o výměře 5 arů a tito byli zavázáni k tomu, aby se podíleli pracovní účastí v JZD obec po dobu 10 let a dále se zavázali také zaplatit členský podíl složením částky ve výši 10 000 Kčs do datum a 1 534,50 Kčs do datum.

16. Výpisem z katastru nemovitostí pro katastrální území Hluk, listem vlastnictví číslo bylo prokázáno, že bytový dům adresa v obci obec stojí z části na Pozemku p.č. rok, kdy v tomto bytovém domě se nacházejí 4 jednotky.

17. Z kopie vložky číslo příjmení knihy pro k.ú. obec bylo zjištěno, že vlastnické právo k pozemku číslo bylo evidováno ve prospěch pana jméno příjmení, které nabyl na základě přidělovací listiny ze dne datum.

18. Z listiny označené jako identifikace parcel byl ke dni datum evidován jako vlastník parcely číslo jméno příjmení.

19. Z usnesení státního notářství ze dne 18.9.1967 č.j. D 476/67-15 bylo zjištěno, že vlastnické právo k pozemku číslo přešlo v rámci dědického řízení po jméno příjmení na jeho manželku jméno příjmení.

20. Přechod vlastnického práva k pozemku parc. číslo byl v řízení doložen rozhodnutím státního notářství v obec ze dne datum vydaném v dědickém řízení po zemřelé jméno příjmení, jímž byl prokázán přechod vlastnického práva na její příbuznou jméno příjmení.

21. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. D 330/93-12 v rámci projednání dodatečného dědického řízení po zemřelé jméno příjmení došlo k přechodu vlastnického práva k pozemku parc. číslo z jméno příjmení na jejího syna jméno celé jméno svědka, který následně na základě kupní smlouvy ze dne datum převedl vlastnické právo k pozemku parc. číslo o výměře 2 216 m2 za kupní cenu

4 000 Kč na žalované.

22. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Hluk list vlastnictví bylo prokázáno, že žalovaní byli ke dni datum evidování v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemku parc. číslo o výměře 2 216 m2.

23. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Hluk listu vlastnického číslo ze dne datum bylo zjištěno, že duplicitní zápis vlastnictví v katastru nemovitostí byl zapsán v roce 1998.

24. Z listu vlastnického číslo pro katastrální území Hluk ke dni datum a ke dni datum, geometrického plánu číslo žádosti o zápis novostavby do listu vlastnictví ze dne datum a z kopie katastrální mapy z datum bylo zjištěno, že pozemek parc. číslo který vznikl sloučením parcel dle geometrického plánu tel. číslo pro výstavbu bytového domu č.p číslo byl vyznačen do listu vlastnictví číslo nacházel se ve vlastnictví státu resp. stát byl evidován jako vlastník pozemku. Na tomto pozemku byl vystavěn bytový dům s adresa s tím, že pro zápis této budovy byl vypracován geometrický plán číslo ze dne datum, dle něhož se budova nacházela na pozemku parc. č. rok o výměře 171 m2.

25. Z prohlášení vlastníka ze dne datum, prohlášení ze dne 27.2.1998 č.j. F 4/ Ka/24 P/98, listiny nazvané jako úprava právního vztahu k pozemku z datum a dohody o zániku práva trvalého užívání pozemků bylo zjištěno, že ulice a bytové družstvo Slovácko jednalo se žalobkyní resp. československým státem, jako s vlastníkem pozemku parc. č. rok, žalobkyně poskytla Stavebnímu a bytovému družstvu Slovácko pozemek rok o výměře 171 m2 do trvalého užívání. Následně došlo k zániku dohody o trvalém užívání pozemku parc. č. rok (EN parc.č. St. číslo) a bytové družstvo uzavřelo smlouvy o výpůjčce pozemku parc. č. rok se všemi vlastníky bytového domu adresa.

26. Z vyrozumění o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí ze dne datum bylo zjištěno, že katastrální úřad v rámci digitalizace obce Hluk zjistil chybu ve výměrách parcel PK číslo, která vznikla při převodu vlastnictví z vložek pozemkové knihy na listy vlastnictví, kdy nebyl zaznamenán výkup 387 m2 z parcely číslo a mělo dojít k opravě ohledně výměr parcel na list vlastnictví s tím, že parcela číslo měla mít namísto původní výměry 2 216 m2 výměru 1829 m2.

27. Neměřičským náčrtem bylo zjištěno, že sporná část parcely PK číslo měla být nově označena jako parc. č. EN číslo.

28. Z oznámení katastrálního úřadu v obec z datum byly odepsány parcely EN číslo a EN číslo z listu vlastnictví číslo listu vlastnictví číslo zapsány na nově zřízený list vlastnictví číslo jako duplicitní zápis vlastnictví. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání žalovaných ze dne datum změněno rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v obec ze dne datum sp.zn. O číslo, tak že v katastru nemovitostí zůstaly parcely PK číslo a PK číslo v původní výměře na list vlastnictví. Tato skutečnost bylo doložena i oznámením katastrálního úřadu ze dne datum, kdy bylo zjištěno, že Katastrální úřad v obec oznámil Okresnímu úřadu, že v katastru nemovitostí na list vlastnictví je evidováno duplicitní vlastnictví pro žalované a žalobkyni k celé parcele PK číslo o výměře 2 216 m2.

29. Ze smlouvy o výpůjčce ze dne datum bylo zjištěno, že žalobkyně jakožto půjčitel poskytla žalovaným do užívání ideální podíl o velikosti číslo na pozemku parc. č. rok v k.ú. obec (tj. pozemku pod bytovým domem).

30. Z žádosti o podání sdělení k existenci archiválie ze dne datum bylo doloženo, že žalovaní žádali Moravský zemský archiv v obec o zaslání listiny o postupu nadřízeného orgánu ohledně schvalování smluv o převodu majetku na stát, jenž uzavřel Okresní národní výbor.

31. Ze sdělení k žádosti o placení daně z nemovitých věcí ze dne 15.9.2014, č.j. 1638034/14/3309-24401-701443 bylo zjištěno, že celé jméno žalovaného, bytem adresa svědka a svědka rok o výměře 379 m2 a Pozemek rok o výměře 35 m2 v katastrálním území Hluk, přičemž daň je hrazena od r. 2005 do r. 2014 na základě podání dílčího daňového přiznání ze dne datum.

32. Z kopie katastrální mapy platné ke dni datum ve spojení s uvedeným výpisem z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že Pozemek rok se nachází pod budovou adresa bytový dům, Pozemek rok pak tvoří manipulační plochu kolem bytového domu adresa.

33. Z dopisu ze dne datum, bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby informovala žalované o jejím vlastnickém právu k Pozemku rok a Pozemku rok. Na toto žalovaní reagovali dopisem ze dne datum s tím, že uvedli, že vlastnické právo žalobkyně zásadně neuznávají.

34. Reálná situace Pozemku rok a Pozemku rok byla doložena přiloženými fotografiemi, pořízenými dálkovým přístupem do katastru nemovitostí (č.l. 302 - 304) a fotografiemi pořízenými při šetření na místě samém. Z šetření na místě samém bylo zjištěno, že Pozemek rok se nachází pod bytovým domem adresa, Pozemek rok se nachází napravo od bytového domu adresa, na tomto pozemku se nachází panelové stání pro automobily, násyp pro koks, dva klepače na koberce a sušáky na prádlo, vybetonovaný nájezd do garáže žalovaného (s tím, že garáž je umístěna na sousedním pozemku parc. číslo). Směrem k hranici s pozemkem parc. č. 2065 je na Pozemku rok umístěno dřevěné oplocení, za nímž se nachází garáž, skleník, a pozemek je částečně osázen ovocnými stromy. Na Pozemek rok pak souvisle navazuje pozemek parc. č. 2065, na němž je umístěna užitková zahrada se stavbami pro pěstitelské zázemí a holubníky.

35. Z výpovědi celé jméno svědka bylo zjištěno, že svědek se na bytovku nastěhoval v roce 1992 a nebyl si vědom, že by v té době existovaly nějaké spory ohledně vlastnictví k pozemkům kolem bytovky. Doplnil, že Pozemek rok kolem bytovky volně užívá, žalovaný mu v tom nijak nebrání, na panelovém zpevnění parkuje auto a protože je žalovaný již staršího věku, vypomáhá mu se sečením trávy. Co si pamatuje, tak o Pozemek rok se vždy staral a udržoval žalovaný.

36. Z výpovědi svědka celé jméno svědka soud zjistil, že pozemky kolem bytovky zabralo družstvo a byla na nich postavena první bytovka. Po revoluci si žalovaní pozemky koupili od soukromých vlastníků. K obecnému povědomí, které panovalo v obci ohledně vlastnictví pozemků u bytovky, uvedl, že se mělo za to, že vlastnické právo k pozemkům náleží soukromým osobám. V rámci opětovného výslechu svědka bylo zjištěno, že svědek pracoval s žalovaným 1) v JZD v obec a měl na starosti výstavbu v rámci JZD. S žalovaným spolupracoval v případech, kdy potřeboval řešit ekonomické věci. Uvedl, že se žalovaný sice zasadil o výstavu bytovky, nicméně na samotné výstavbě se fyzicky nepodílel a majetkoprávní věci ohledně pozemků, na nichž, měla být bytovka postavena, vůbec neřešil. K osobě žalovaného doplnil, že je čestný a poctivý člověk a pokud by měl nějaké pochybnosti o vlastnickém právu k pozemkům, určitě by je nekupoval.

37. Svědek celé jméno svědka vypověděl, že pracoval až do roku 1986 spolu se žalovaným v JZD obec. Potvrdil, že žalovaný neměl v rámci svého zaměstnání na starosti zajišťování pozemků pro výstavbu bytového domu. Naopak uvedl, že měl za to, že pozemky kolem bytového domu byly v soukromém vlastnictví s tím, že jednotliví„ bytovkáři“ si následně pozemky od soukromých vlastníků odkupovali, neboť z družstev přidělené zahrádky se nacházely právě na těchto pozemcích ve vlastnictví třetích osob.

38. Z opětovně provedeného výslechu žalovaného bylo zjištěno, že pracoval v JZD obec jako ekonom, v roce 1968 mu byl přidělen byt v bytovém domě adresa a současně s bytem mu byla k užívání přidělena zahrádka s garáží, jako zázemí pro zemědělské pěstitelství. Po pádu režimu chtěl vypořádat vlastnické vztahy k užívaným pozemkům. V době kdy kupoval parcelu číslo od pana příjmení a parcelu číslo od pana celé jméno svědka neměl pochybnosti o tom, že by jeho předchůdcům vlastnické právo svědčilo, vycházel z údajů uvedených v katastru nemovitostí. Přesně nevěděl, kudy vede hranice těchto pozemků. Vycházel z toho, že pan příjmení mu ukázal, kudy vede jeho pozemek a od toho si odvodil hranici pozemku, který koupil od pana celé jméno svědka, a proto měl za to, že pozemek vede až od zpevněné cesty pruhem přes zahrádku směrem nahoru. Zájem měl především o zemědělsky využitelnou půdu, neměl tušení, že část parcely číslo se nachází pod bytovým domem. Ke smlouvě, kterou žalovaní uzavřeli s jméno celé jméno svědka, žalovaný vypověděl, že pan celé jméno svědka nabyl pozemek od jeho matky jméno příjmení, která jej nabyla od paní příjmení, o kterou se až do její smrti starala. Pan celé jméno svědka neměl ani povědomí o tom, že vlastnicí pozemku byla jeho matka, žalovaný mu pomohl s vyřízením dodatečného dědického řízení a za parcelu číslo mu řádně zaplatil kupní cenu. Doplnil, že na Pozemek rok udržuje. Na tomto pozemku jsou umístěny klepače na koberce a sušáky na prádlo, nikdo neužívá, proto na zpevněné ploše umožnil parkovat sousedovi, vstupu ostatním obyvatelům bytovky nijak nebrání.

39. Soud shora uvedené a provedené důkazy hodnotil podle § 132 OSŘ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ), tedy každý důkaz zvlášť a oba tyto důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo. Nalézací soud doplnil dokazování v intencích poučení odvolacího soudu a v rámci návrhů účastníků. Další dokazování soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. V řízení provedené listinné důkazy se soudu jevily jako věrohodné a neměl důvodu pochybovat o jejich pravosti a správnosti. Rovněž v řízení slyšení svědci se soudu jevili věrohodně, neboť jak svědek celé jméno svědka, tak i svědek celé jméno svědka shodně vylíčili poměry tehdejší doby, okolnosti výstavby bytovky, tak i to že se žalovaný nikterak nepodílel na majetkoprávním vypořádání pozemků pro výstavbu bytovky. K výpovědi žalovaného učiněné před odvolacím soudem nepřihlížel a tuto ani nehodnotil, neboť dle jeho názoru by to bylo v rozporu se zásadou přímosti a bezprostřednosti, dle které by měl soud při svém rozhodování přihlížet jen ke skutečnostem, které zjistil z důkazů jím provedených.

40. V dalším řízení po částečném zrušení prvostupňového rozsudku nebyl k důkazu proveden výslech svědka jméno příjmení, když žalovaní sami na provedení tohoto důkazu netrvali, když soudu sdělili, že ke stejným skutečnostem navrhli výslech svědka celé jméno svědka a proto by bylo nadbytečným na výslechu svědka příjmení trvat. Pro úplnost soud dodává, že v předchozím řízení neprovedl k důkazu výňatek z příjmení kroniky a dále kupní smlouvu ze dne datum, neboť neshledal výjimky z nastalé koncentrace řízení.

41. Na základě provedeného dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu: K Pozemku rok a Pozemku rok je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnické právo ve prospěch žalobkyně, tak ve prospěch žalovaných s tím, že duplicitní zápis je v katastru nemovitostí zapsán od roku 1998. Pozemky rok a rok vznikly oddělením dílu o výměře 387 m2 z parcely číslo dle geometrického plánu č. tel. číslo s tím, že účelem oddělení pozemků dle geometrického plánu byl vznik nové parcely číslo pro výstavbu bytového domu adresa v obec Okresním výstavbovým bytovým družstvem v obec. Tento oddělený díl byl pak po obnově katastrálního operátu v roce 2005 označen jako Pozemek rok a Pozemek rok. Pozemek pod bytovým domem parc. č. rok přenechala žalobkyně od datum do datum do užívání příslušnému bytovému družstvu, následně pak jednotlivým vlastníkům bytových jednotek.

42. Dále bylo v řízení prokázáno, že původním vlastníkem parcely číslo byl jméno příjmení, který vlastnické právo nabyl na základě přidělovací listiny z roku 1930. Vlastnické právo k uvedenému pozemku, nabyla následně jeho manželka jméno příjmení, která smlouvou ze dne datum převedla oddělený díl z pozemku číslo o výměře 387 m2 na československý stát. Změna vlastnického práva k odděleným částem parcely číslo byla oznámena orgánům geodesie, v evidenci nemovitostí však nebyla zaznamenána. Proto parcelu číslo v celé původní výměře nabyla v dědickém řízení po zemřelé jméno příjmení její příbuzná jméno příjmení a v dodatečném dědickém řízení po ní, pak její syn jméno celé jméno svědka.

43. Současně bylo v řízení prokázáno, že žalovaný pracoval od 60. let v JZD obec jako ekonom, na vykupování pozemků pro účely výstavby bytového domu adresa či jakékoli realizaci právních vztahů k pozemkům, na nichž měl být bytový dům vystavěn, se nepodílel. V souvislosti s prací v JZD mu byla v bytovém domě od počátku roku 1968 přidělena do užívání bytová jednotka a to společně s užíváním garáže a zahrádkou o výměře 5 arů. příjmení způsobem byly byty přiděleny i jiným zaměstnancům v JZD. Po změně společenských událostí v roce 1989 chtěli žalovaní vypořádat právní vztahy k pozemkům, které obdělávali a proto dne datum koupili od jméno celé jméno svědka parcelu číslo, na jejíž části se nacházela jejich zahrádka společně s garáží a hospodářským zázemím. Žalovaní kupovali celou výměru parcely číslo, nebylo jim známo přesné vymezení pozemku, ohledně osoby vlastníka vycházeli ze správnosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí, a proto neměli pochybnosti o vlastnickém právu svého předchůdce.

44. Při právním hodnocení vycházel soud z těchto zákonných ustanovení:

45. Podle § 80 OSŘ platí, že určení, zda tu právní poměr je nebo není, se lze domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

46. Ohledně naléhavého právního zájmu má soud za to, že jestliže je v katastru nemovitostí zapsáno k téže věci vlastnické právo ve prospěch vícero osob, pak zde zcela jednoznačně má kterákoli z těchto osob právní zájem na určení, které osobě vlastnické právo skutečně náleží. O důvodnosti naléhavého právního zájmu pojednává např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 22 Cdo 1875/2002„ …Je-li jako vlastník určité nemovitosti zapsána i jiná osoba než žalobce (formou tzv. duplicitního zápisu), nelze mít za to, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem právě on, může-li stejná práva, tvořící obsah vlastnického práva, uplatňovat i jiná osoba. Pozitivní určení vlastnického práva má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti.…“.

47. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění, (dále jen NOZ), platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

48. Předtím, než se však soud prvního stupně zabýval samotnou otázkou nabytí vlastnického práva žalovaných k předmětným pozemkům, musel se vypořádat s námitkami vznesenými žalovanými stran 1. nutnosti schválení smlouvy o převodu nemovitostí ze dne datum uzavřené mezi jméno příjmení a Československým státem – ONV v obec k dílu 387 m2 vyděleného z pozemku číslo, 2. nutnosti její registrace státním notářstvím a dále tím, 3. zda záznam v evidenci nemovitostí byl v té době nezbytnou náležitostí k nabytí vlastnického práva k nemovité věci.

49. Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb. o správě národního majetku, ve znění účinném od 1.1.1967 do datum, (dále i jen vyhláška č. 104/1966 Sb.), se za národní majetek považují veškeré věci ve státním socialistickém vlastnictví (hmotný národní majetek) a veškeré pohledávky a jiná majetková práva státu.

Podle § 30 odst. 1 vyhlášky č. 104/1966 Sb. úplatné převody věcí do státního socialistického vlastnictví od občanů a jiných organizací než socialistických se řídí předpisy občanského zákoníku.

Podle odstavce 2 pak platilo, že k nabývání věcí podle odstavce 1 nepotřebují organizace schválení, ledaže to stanoví u a) hospodářských organizací podřízených oborovým ředitelstvím statut výrobně hospodářské jednotky, b) hospodářských organizací řízených národními výbory řídící národní výbor, c) ostatních organizací jejich nadřízený orgán; u národních výborů národní výbor nejblíže vyššího stupně.

50. K provedení § 30 odst. 2 této vyhlášky bylo vydáno opatření rady Krajského národního výboru ze dne datum číslo které stanovilo, že převody věcí do státního socialistického vlastnictví do 50 000 Kč nevyžadují schválení nadřízeným orgánem. Z těchto zjištění bylo zřejmé, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne ze dne datum, kterou stát nabyl nemovitost od jméno příjmení za 154,80 Kčs, ke své platnosti žádné schválení nevyžadovala. Proto ji nebylo možno považovat za absolutně neplatnou podle

§ 39 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 30.6.1969.

51. Podle § 134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.6.1969, bylo ke smlouvě o převodu nemovitosti třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy.

52. Protože se jednalo o převod nemovitosti na stát, byla zde dána výjimka z výše uvedeného pravidla § 134 odst. 2 citovaného zákona a předmětná smlouva nevyžadovala k přechodu vlastnického práva registraci státním notářstvím. Svou argumentaci soud opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2002 sp. zn. 22 Cdo 91/2000, kterým bylo rozhodováno sice o situaci, která nastala až v 80. letech nicméně jeho závěry dopadají na okolnosti registrace smluv státním notářstvím i v roce 1967. V uvedeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že„ …registrace smlouvy jako předpoklad převodu vlastnictví k zemědělskému pozemku byla nutná jen při jeho nabytí do soukromého vlastnictví, nikoli při nabytí do vlastnictví socialistického. Pokud v § 134 odst. 2 ObčZ ve znění novely č. 131/1982 Sb. bylo uvedeno, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy. K její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví, pak tato novela jen výslovně upravila, co již i dříve z platné úpravy výkladem vyplývalo. Úprava registrace smluv již od 1964 odpovídala také tehdejší preferenci„ socialistického vlastnictví“ oproti vlastnictví soukromému. Nabytí těchto pozemků do socialistického vlastnictví nebylo třeba prostřednictvím registrace kontrolovat, resp. proces nabytí vlastnictví byl v tomto směru jednodušší

(k tomu srov. Stanovisko Cpj číslo uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslo: Účelem registrace smlouvy o převodu nemovitosti státním notářstvím je zabezpečit právní jistotu vzniku právních vztahů podle uzavřené smlouvy. Zároveň je registrací zajišťována účinná kontrola souladu zájmu jednotlivce se zájmy společnosti, aby dispozice s nemovitostmi v osobním nebo soukromém vlastnictví nevedla k nehospodárnému nakládání s nimi nebo k obohacování se jednotlivců na úkor společnosti a spoluobčanů). Konečně lze poukázat na čl. 9 část II směrnice Ministerstva spravedlnost a Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství z datum, kterou byly vydány pokyny k postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory, v níž bylo uvedeno, že registraci nepodléhají smlouvy o převodu nemovitostí do socialistického společenského vlastnictví. …“.

53. Dále žalovaní argumentovali tím, že k nabytí vlastnického práva se vyžadoval zápis do evidence nemovitostí.

54. Podle § 1 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění účinném do 31.12.1992, (dále jen zákon č. 22/1964 Sb.), vyžadovaly potřeby národního hospodářství, aby byly evidovány údaje o nemovitostech nutné pro plánování a řízení hospodářství, zejména zemědělské výroby, pro ochranu socialistického společenského vlastnictví a osobního vlastnictví občanů, pro řádnou správu národního majetku a pro ochranu zemědělského půdního fondu a lesního fondu. Tyto potřeby národního hospodářství zajišťuje evidence nemovitostí.

55. Podle § 2 zákona č. 22/1964 Sb. se v evidenci nemovitostí vyznačují veškeré nemovitosti s uvedením druhů pozemků (kultur), výměr a způsobu užívání; dále vlastnické vztahy, správa národního majetku, právo trvalého užívání národního majetku, právo osobního užívání pozemků, omezení vlastnických práv a jiné skutečnosti týkající se nemovitostí potřebné pro národní hospodářství.

56. Podle § 3 zákona č. 22/1964 Sb. platí, že evidence nemovitostí zakládají, vedou a udržují v souladu se skutečným stavem orgány Ústřední správy geodézie a kartografie zřízené v okresech (dále jen "orgány geodézie"). V evidenci nemovitostí se běžně zapisují změny vlastnických vztahů, vlastnická práva nově vzniklá, jakož i jejich omezení, obdobné údaje o správě národního majetku a nově vzniklá práva trvalého užívání národního majetku a osobního užívání pozemků.

57. Podle § 6 zákona č. 22/1964 Sb. jsou údaje evidence nemovitostí závazné pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi a jsou též podkladem pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech.

58. Z předmětné vyhlášky je zřejmé, že zápis v evidenci nemovitostí měl jen informativní povahu, nebyl založen na intabulačním principu tj. tom, že vlastnické právo vzniká až zápisem do příslušné evidence. Intabulační princip byl z našeho právního řádu vypuštěn s účinností občanského zákoníku z 1950, tj. dnem datum a znovu zaveden až zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; to se týkalo nejen vlastnického práva, ale i jiných práv k nemovitostem. Evidence nemovitostí v této době tedy měla čistě administrativně statistický (evidenční) charakter a nesplnění povinnosti ohlášení změny vlastnického práva k nemovitosti nebylo na překážku nabytí práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 2836/2008).

59. Proto s ohledem na výše uvedené, tedy to, že zápis v evidenci nemovitostí měl jen informativní povahu, bylo nerozhodné, zabývat se pořadím zápisu do katastru nemovitostí dle zákona č. 265/1992 Sb., jak namítali žalovaní, neboť tehdejší zákon zápis v evidenci nemovitostí k nabytí vlastnického práva nevyžadoval, a to že byl stát jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí až následně v roce 1998, nemohlo ničeho změnit na skutečnosti, že i v roce 1998 byla nabývacím titulem původní smlouva o převodu nemovitostí ze dne datum.

60. Po posouzení všech námitek na straně žalovaných, totiž soud neshledal, že by smlouva o převodu nemovitostí ze dne datum byla pro některou z namítaných vad neplatná a z těchto důvodů zhodnotil, že žalobkyně v roce 1967 nabyla vlastnické právo ke sporné části parcely číslo o výměře 387 m2 (nyní k Pozemku rok a rok) v souladu s tehdy platnými předpisy. Za tohoto učiněného závěru ve vztahu k vlastnictví žalobkyně, pak bylo nadbytečným zabývat se námitkou žalobkyně ohledně nabytí vlastnického práva vydržením, jak tvrdila v podaném odvolání, když však ani tato okolnost nemohla mít zásadní význam pro úvahy soudu stran nabytí vlastnictví žalovanými ve vztahu k předmětným pozemkům.

61. Vedle nabytí vlastnického práva žalobkyně ke sporné části parcely číslo se musel soud zabývat okolnostmi nabytí vlastnického práva žalovanými. Žalovaní z opatrnosti tvrdili, že spornou část parcely číslo nabyli vydržením, neboť jim byl přidělen od roku 1968 družstevní byt, společně s ním zahrádka a společně s tím užívali spornou část parcely číslo. K tvrzenému vydržení sporné části parcely číslo soud uvádí, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. nabyl účinnosti datum (ObčZ) a ustanovení upravující vydržení, tehdy vůbec neupravoval. Institut vydržení byl do občanského zákoníku zakotven až novelou občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. účinnou od 1.4.1983 a to se zpětnou účinností už od datum.

62. Vydržení podle tehdy platné úpravy bylo zavedeno v této podobě:

Podle § 135a odst. 1 ObčZ se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2).

Odstavec 2 pak stanovil, že jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná výměra podle § 200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku, má občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídí právo osobního užívání.

Podle odstavce (3) citovaného ustanovení platilo, že takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.

Odstavec 4 pak stanovil, že do doby podle odstavců 1 a 2 si může občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu.

63. Dle názoru soudu z dikce citovaného ustanovení § 135a odst. 3 vyplývá, že vlastnické právo nebylo možné vydržet u pozemků, které se nacházely ve vlastnictví socialistického státu, neboť z § 135a odst. 2 bylo zřejmé, že po uplynutí desetileté držby občan nabyl pouze právo na uzavření smlouvy o přenechání pozemku k osobnímu užívání dle tehdy platného § 200 ObčZ.

64. Za předpokladu, že nemovité věci ve vlastnictví státu nebyly předmětem vydržení, nebylo možné k nim ani nabýt vlastnické právo za splnění podmínek pro mimořádné vydržení, jak tvrdili žalovaní. Mimořádným vydržením je ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění od datum, (dále jen NOZ), míněn případ, kdy uplynutím doby dvojnásobně dlouhé, než jaké bylo jinak potřeba, vydrží vydržitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud prokáže nepoctivý úmysl.

65. Soud sice souhlasil s tvrzením žalovaných, že podmínky mimořádného vydržení lze použít i na předchozí právní úpravu (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018„ …Jestliže držba byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení, nicméně k tomu nedošlo proto, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. tuto možnost neznal a úprava v novém občanském zákoníku není dosud použitelná, pak, jsou-li ve věci další, z hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti, je třeba při komplexním posouzení oprávněnosti držby a vydržení podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. tuto skutečnost brát do úvahy. …“), nicméně měl za to, že pokud již tehdy nebyla věc způsobilá k vydržení (státní pozemky nebylo možno vydržet), nemohlo být vydržení zhojeno ani uplynutím delší resp. dvojnásobné doby.

66. Nad rámce uvedeného soud doplňuje, že dovozovali-li žalovaní dobrou víru k užívání sporné části pozemku z dohody o přidělení družstevního bytu, nebylo možno s nimi souhlasit, neboť žalovaným muselo být známo, že uvedenou smlouvou jim byl přidělen byt a zahrádka umístěná v horní části pozemku rok pouze k užívání. příjmení se žalovaní mohli považovat za oprávněné držitele, museli by věc nejen fakticky ovládat a nakládat s ní jako s věcí vlastní, ale zároveň museli být v dobré víře, že jim věc patří. Z dané dohody nemohli žalovaní odvozovat právní důvod k užívání pozemků jako vlastních, když jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Dobá víra se tedy musí vztahovat k okolnostem, z nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Kdyby žalovaní žili v domnění, že jim svědčí právní důvod k užívání sporné parcely, těžko by pak její celou výměru nabývali koupí v roce 1993.

67. Z nastíněných důvodů soud uzavřel, že žalovaní vlastnické právo ke sporné části pozemku číslo vydržet nemohli.

68. Posledním tvrzeným nabývacím titulem ze strany žalovaných byla kupní smlouva ze dne datum, kterou žalovaní uzavřeli s jméno celé jméno svědka.

69. S ohledem na § 3028 odst. 2 NOZ posuzoval soud nabytí vlastnického práva žalovaných ke sporné části pozemku číslo nyní k Pozemku rok a rok podle dosavadních právních předpisů tj. zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen ObčZ), neboť k uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k pozemku číslo (sporným Pozemkům rok a rok) došlo dne datum.

70. Starý občanský zákoník (ObčZ) neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti, evidované v katastru nemovitostí, ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak. Přesto však, vzhledem k zásadním ústavním principům - jako je princip právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv, je třeba dospět k závěru, že i za účinnosti ObčZ bylo možné zvažovat a chránit práva nabyvatele v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí.

71. Skutkovou podstatou (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne datum sp. zn. I. ÚS 2219/12. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:

72. V projednávaném případě je jednoznačně dáno, že dochází ke střetu vlastnického práva žalobkyně, které nabyla v roce 1967, ačkoli převod vlastnického práva nebyl v evidenci nemovitostí nikde zaznamenán a vlastnického práva žalovaných, kteří podle jejich vlastního přesvědčení nabyli vlastnictví ke sporným pozemkům v roce 1993 na základě řádně a platně uzavřené kupní smlouvy, vycházeje při uzavírání této kupní smlouvy z důvěry v zápis v katastru nemovitostí.

73. V projednávané věci bylo podle názoru soudu I. stupně jednoznačně prokázáno, že žalovaní na základě předmětné kupní smlouvy nabyli vlastnictví k parcele číslo v celé její původní výměře 2 216 m2. K obecným skutečnostem, jež svědčí ve prospěch žalovaných lze pak jistě přihlédnout k tomu, že žalovaní jednali v dobré víře ve správnost aktu státu, neboť v dědických řízeních byl potvrzen přechod vlastnického práva k pozemku parcela číslo v celé původní výměře, prvně od jméno příjmení na jméno příjmení a dále od jméno příjmení na jméno celé jméno svědka. Na základě potvrzeného dědického usnesení byl následně přechod vlastnického práva zaznamenán do katastru nemovitostí a žalovaní s odkazem na zásadu materiální publicity a zavedení intabulačního principu a konstitutivního zápisu v katastru nemovitostí (s účinností od datum) vycházeli ze správnosti zveřejněných údajů stran osoby spolukontrahenta, jemuž svědčí nakládat s nemovitostí. S žalovanými, jako vlastníky jak sporných Pozemků, tak celé parcely číslo, jednal i příslušný finanční úřad za účelem platby daně z nemovitostí.

74. Je nepřípustné, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu. Ohledně nepřípustnosti uvedeného jednání státu na úkor účastníka, který byl tímto jednáním dotčen je možno odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. 22 Cdo 3249/2011„ …jestliže státní orgány opakovaně potvrdí nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva, určitému okruhu osob, je přiměřenou úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů…“.

75. Při posouzení dobré víry žalovaných v důvěru ve správnost rozhodnutí a mocenských aktů ze strany státu, soud vycházel také např. ze závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezu sp.zn. I ÚS 544/06 z datum„ …důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné…“. K principu ochrany dobré víry i nález II. ÚS 135/11 ze dne datum„ …Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. příjmení, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.…“.

76. Stran individuálních skutečností, soud posuzoval dobrou víru žalovaných a rovněž délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí a jednání ze strany státu/žalobkyně. Žalobkyně po celou dobu řízení tvrdila, že žalovaný nebyl v dobré víře, neboť jako tehdejší zaměstnanec JZD v obec musel vědět, že pozemky pro účely výstavby bytového domu adresa vykoupil stát, a tudíž vlastnictví ke sporným pozemkům rok a rok nemohlo svědčit jméno celé jméno svědka. K prokázání dobré víry žalovaného bylo v řízení provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, ze kterého nebyla dobrá víra žalovaného (potažmo tedy obou žalovaných) nijak zpochybněna a vyvrácena. Naopak bylo prokázáno bez jakýchkoliv pochybností, že se žalovaný sice zasadil o to, aby byla„ bytovka“ vystavěna, okolnosti výkupu pozemků však šly mimo něj a majetkoprávní řešení na starosti žalovaný neměl, ostatně neměl jakoukoliv pravomoc jednat o odkupu jakýchkoliv pozemků ve prospěch tehdy vzniklého JZD. Slyšení svědci se o osobě žalovaného vyjádřili jako o charakterním a čestném člověku. obec víře žalovaných odpovídalo i to, že po nastalé změně politicko-společenských poměrů v roce 1993, chtěli faktický stav se stavem právním uvést do pořádku, proto parcelu číslo včetně sporných částí žalovaní koupili. Sám žalovaný uvedl, že neznal přesné hranice kupované parcely, tyto si odvodil od sousedního pozemku kupovaného od pana příjmení, proto ani netušil, že část pozemku prochází pod bytovým domem. Zcela evidentně pak žalovaní prováděli i údržbu spodní části sporného pozemku rok sečením trávy a udržováním přilehlých sušáků, což potvrdil i slyšený svědek celé jméno svědka. Užívání horní části sporného pozemku rok výhradně žalovanými bylo prokázáno ze zjištění situace při místním šetření a přiloženými fotografiemi.

77. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu ČR vysloveném v usnesení ze dne 20.9.2017 sp. zn. 22 Cdo 2426/2017, stejně tak i usnesení ze dne 22.7.2015 sp.zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015 žalobkyně namítala, že si žalovaní nepočínali s obvyklou opatrností, když před koupí předmětného pozemku neučinili dotaz na bytové družstvo. K vyvrácení této námitky soud uvádí, že bylo prokázáno, že žalovaný přesné hranice neznal, měl hlavní zájem na nabytí těch částí pozemku, které byly zemědělsky využitelné, to že současně nabývá i část pozemku pod budovou netušil a proto se ani příslušného družstva nedotazoval. příjmení to důvodem koupě pozemků bylo uvedení v soulad stavu faktického se stavem právním, nikoli skupování pozemků za účelem dalšího obchodování a spekulace s nimi, kdy toto rozhodně nikdy nemohlo být motivací žalovaných. Naopak žalovaný 1) byl veden pouze dobrými úmysly, kdy chtěl vše uvést do pořádku a ještě zaplatit takovou cenu za předmětné pozemky, která by nijak nezkracovala vlastníky těchto pozemků, od nichž žalovaní pozemky nabývali do svého vlastnictví.

78. Soud je jednoznačně toho názoru, že není možné, aby stát kladl na fyzické osoby vyšší míru opatrnosti či obezřetnosti, než s jakou se chová on sám. Byl to totiž tehdejší československý stát, na který jméno příjmení v roce 1967 převedla sporné pozemky, a tento stát si tuto změnu řádně nezaevidoval. Stát se pak téměř 47 let svého vlastnického práva nijak nedomáhal, nechoval se vůči pozemkům, k nimž mu mělo svědčit vlastnické právo s péčí řádného hospodáře, když k podání samotné žaloby došlo až v roce 2014, přičemž i veškeré akty státu do té doby či minimálně do roku 1998 nesvědčily vůbec o tom, že by snad stát byl vlastníkem předmětných sporných pozemků. Žalovaní naopak žili zcela oprávněně v přesvědčení, které nemohlo být v roce 1993 nijak otřeseno, že jejich právním předchůdcům, ať už to byla jméno příjmení či jméno celé jméno svědka, vlastnické právo svědčí. Tuto svou víru měli totiž žalovaní podpořenou tím, že si uvedené skutečnosti ověřili i údaji z katastru nemovitostí a o této skutečnosti nebylo pochyb ani při sepisu kupní smlouvy v roce 1993. Nebylo možno uvažovat o tom, že by snad měli žalovaní vynaložit ještě vyšší míru obezřetnosti, že by snad měli pátrat hlouběji do pohnuté historie, když jejich vědomost a přesvědčení o vlastnictví pozemků se opíraly jak o víru ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, tak i o obecné povědomí, které v obci panovalo stran vlastníků pozemků. obec víra žalovaných tedy nemohla být nijak v době uzavírání kupní smlouvy znejistěna, naopak i podle svědeckých výpovědí by žalovaní (primárně 1) žalovaný) nikdy nepřistoupili k uzavření kupní smlouvy (kupních smluv, jestliže je brána v potaz i kupní smlouva uzavřená s panem jméno příjmení), jestliže by měli jakékoliv pochybnosti o správnosti údajů v katastru nemovitostí či obecně o tom, kdo je vlastníkem sporných pozemků. Tyto pochybnosti jistě neměli ani následně, když si plnili i svou daňovou povinnost a řádně hradili daň z nemovitostí.

79. S odkazem na shora uvedené závěry tak byla žaloba soudem I. stupně shledána nedůvodnou a ve zbylém rozsahu, v němž byla po rozhodnutí odvolacího soudu projednávána, byla tedy zamítnuta. (výrok I.)

80. Při určení výše náhrady nákladů řízení rozhodoval soud podle zásady úspěchu ve věci podle ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ a při výpočtu náhrady nákladů právního zástupce žalovaných postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb v platném a účinném znění (dále jen„ AT“).

Za nalézací řízení soud přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení podle AT za celkem 16 úkonů právní služby: ⟪LB:lb_001⟫ -) podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) AT (příprava a převzetí zastoupení) tj. 1 úkon, ⟪LB:lb_002⟫ -) podle § 11 odst. 1 d) AT (písemné podání ve věci samé a to konkrétně vyjádření žalovaných k žalobě ze dne datum, vyjádření ze dne datum, vyjádření ze dne datum, vyjádření ze dne datum, vyjádření žalovaných ze dne datum) tj. za

5 úkonů, ⟪LB:lb_001⟫ -) podle § 11 odst. 1 písm. e) AT účast při jednání soudu a to konkrétně účast u soudního jednání datum, účast u soudního jednání dne datum od 8:00 do 10:15 tj. 2 úkony, účast u soudního jednání dne datum, účast u soudního jednání dne datum od 8:00 do 10:30, účast u soudního jednání dne datum, účast u jednání soudu datum, účast u jednání soudu dne datum, účast na místním šetření a jednání soudu dne datum tj. za 10 úkonů, při tarifní hodnotě 50 000 podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) AT, a ve výši 3 100 Kč podle § 7 bod 5 AT, dále náhradu za režijní paušál po 300 Kč x 16 úkonů podle

§ 13 odst. 3 AT, náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) AT za

14 půlhodin po 100 Kč a náhradu za složenou zálohu na provedení znaleckého posudku ve výši 2 000 Kč Náklady nalézacího řízení ve výši 57 800 Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení sestává z náhrady za celkem 4 úkony právní služby po 3 100 Kč/úkon podle § 11 odst. 1 písm. j) AT (vyjádření k odvolání datum včetně jeho dvou doplnění, vyjádření ze dne datum k přípisu žalobkyně), podle § 11 odst. 1 písm. g) AT (účast u jednání odvolacího soudu dne datum 13: číslo), při tarifní hodnotě 50 000 podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) AT, ve výši 12 400 Kč, režijní paušál po 4 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) AT za 6 půlhodin po 100 Kč 14 200 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení činí celkem 14 200 Kč.

Za řízení před soudy obou stupňů byla žalovaným přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 72 000 Kč Náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalovaných podle § 149 odst. 1 OSŘ Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta první za středníkem OSŘ, když shledal důvody k jejímu prodloužení. (výrok II.)

81. Podle ustanovení § 148 odst. 1 OSŘ má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Odměna znalkyně příjmení jméno příjmení za vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví číslo jí byla Českou republikou – Okresním soudem v Uherském Hradišti vyplacena ve výši 10 151 Kč, přičemž žalovaní uhradili na záloze na náklady důkazu znaleckým posudkem částku 2 000 Kč. Protože žalobkyně byla v řízení neúspěšná, povinnost k náhradě těchto nákladů byla uložena právě jí a to ve výši rozdílu mezi vyplacenou částkou 10 151 Kč a zálohou 2 000 Kč, to je ve výši 8 151 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta první před středníkem OSŘ.

(výrok III.)

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím Okresního soudu v Uherském Hradišti ke Krajskému soudu v Brně.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.