OSUL 33 C 176/2021-37

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 5 000 Kč

I. Žaloba o zaplacení částky 5 000 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdce uzavřel se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce číslo. Žalovaná prostřednictvím převodu na svůj bankovní účet vyčerpala částku 5 000 Kč.

2. Žalovaná v obraně uvedla, že žalovanou pohledávku po podání žaloby uhradila včetně nákladů řízení.

3. Po skutkové stránce soud zjistil, že žalovaná na žalovanou pohledávku uhradila dne datum částku 5 000 Kč. Ve dnech datum a datum žalovaná zaplatila na úhradu nákladů řízení žalobkyně částky 2 509,50 Kč a 2 509,50 Kč.

4. Žalovaná po podání žaloby uhradila žalovanou pohledávku, která tak splněním zanikla (§ 1908 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Soud proto žalobkyni vyzval ke zpětvzetí žaloby. S ohledem na skutečnost, že ke zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně nedošlo, soud žalobu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná. Žalovaná se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

6. Nad rámec odůvodnění soud uvádí, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení má konstitutivní povahu. Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2008, pod číslem 92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 4857/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 275/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009 uveřejněné pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 2506/2012).

7. Pokud žalovaná uhradila rovněž náklady řízení žalované, byla tato úhrada předčasná a v případě, že výrok II. tohoto usnesení nabude právní moci, měla by být úhrada nákladů soudního řízení žalované vrácena.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).