OSUL 33 C 99/2022-24

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 3 779 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 200 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 179 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 3 779 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum (dále jen„ Smlouva“). Totožnost žalovaného byla ověřena pomocí platby ve výši 1 Kč a z kopie občanského průkazu. Za nesplnění nepeněžitých povinností bylo v souladu se Smlouvou žalovanému naúčtována smluvní pokuta ve výši 600 Kč. Žalovanému byly zaslány dvě upomínky. Za zaslání upomínek bylo v souladu se Smlouvou žalovanému naúčtováno 450 Kč, respektive 650 Kč. Dále byla pohledávka předána k inkasnímu řízení a v souladu s článkem 7.4 Smlouvy byla žalované naúčtována náhrada nákladů s tímto postupem spojených ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

3. Mezi žalobkyní a žalovaným byl sjednán závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 2 000 Kč a závazek žalovaného zaplatit kromě samotné jistiny též úrok 39 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 179 Kč (v případě řádného splácení pouze ve výši 179 Kč), a to vše ve lhůtě splatnosti 10 dní od poskytnutí úvěru. V případě prodlení se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit veškeré náklady vzniklé žalobkyni prodlením žalovaného, úroky z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, 450 Kč za zaslání první upomínky, 650 Kč za zaslání druhé upomínky a 1 500 Kč za vymáhání pohledávky inkasní agenturou. Žalovaný výše uvedené částky ve lhůtě splatnosti neuhradil.

4. Po právní stránce soud věc posoudil jako občanskoprávní vztah plynoucí z platně uzavřené úvěrové smlouvy (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku „o. z.“). Z uvedené smlouvy byla úvěrující (žalobkyně) povinna poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovanému) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, čemuž souvztažně odpovídala povinnost úvěrovaného (žalovaného) poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 o. z.), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 o. z.). Uvedená povinnost byla žalovaným porušena a žalovaný se tak ocitl v prodlení (§ 1968 o. z.). Žalobkyně tak má nárok na placení úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené.

5. Pro případ porušení povinnosti žalovaného hradit splátky úvěru byla sjednána smluvní pokuta dle § 2048 o. z. V případě, že nebude jistina uhrazena řádně a včas je žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení za každý den prodlení s úhradou jistiny. Žalobkyně v žalobě uplatnila smluvní pokuty v souhrnné výši 4 200 Kč a výše smluvní pokuty tak převyšuje 50 % jistiny v rozporu s § 122 odst. 3 z. s. ú. Za těchto okolností je smluvní pokuta svou výší zcela zjevně nepřiměřená a zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. K ujednání o nepřiměřené smluvní pokutě soud proto nepřihlížel (§ 1813 a 1815 o. z.).

6. Soud posoudil další sjednané platby (poplatky za upomínky, poplatek za předání inkasní agentuře k vymáhání a vrácení slevy při prodlení) rovněž jako smluvní pokutu, neboť se dle jeho názoru jedná o paušalizovanou náhradu škody vzniklou v souvislosti s prodlením žalovaného (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006, rozsudek ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4908/2014, a rozsudek ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 2674/2014).

7. Čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), podle něhož zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C -618/10, bod 40, a ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank, C -472/11, bod 20).

8. V zájmu zajištění ochrany zamýšlené směrnicí Evropský soudní dvůr (dále jen„ ESD“) opakovaně zdůraznil, že nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (viz zejména výše rozsudky ESD ve věcech Banco Español de Crédito, bod 41, a Banif Plus Bank, bod 21).

9. Pokud má za tímto účelem soud k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, má povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem (viz rozsudky ESD ve věcech Banco Español de Crédito, bod 42, a Banif Plus Bank, bod 22).

10. Role, která je unijním právem přiznána vnitrostátnímu soudu v předmětné oblasti, se proto neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k případně zneužívající povaze určité klauzule, nýbrž zahrnuje i povinnost posoudit tuto otázku z úřední moci, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (viz rozsudky ESD ve věcech Banco Español de Crédito, bod 43, Banif Plus Bank, bod 23).

11. Úkolem vnitrostátních právních řádů členských států, aby na základě zásady jejich procesní autonomie upravily procesní podmínky opravných prostředků sloužících k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudky ESD ve věcech Banco Español de Crédito, bod 46, Banif Plus Bank, bod 26).

12. ESD kromě toho rozhodl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou Směrnice zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit z úřední moci (viz rozsudek ESD ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C -40/08, Sb. rozh. s. I -9579, bod 52, a usnesení ze dne 16. 11. 2010, Pohotovost’, C -76/10, Sb. rozh. p I -11557, bod 50). Je třeba mít za to, že tato kvalifikace se vztahuje na všechna ustanovení Směrnice, která jsou nezbytná k dosažení cíle sledovaného uvedeným článkem 6.

13. ESD uvedené ustanovení vyložil v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí vyvodit veškeré důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčené klauzule, aby se ujistil, že tato klauzule není pro spotřebitele závazná (výše uvedené rozsudky Banco Español de Crédito, bod 63, a Banif Plus Bank, bod 27). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že pokud vnitrostátní soud považuje klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, Sb. rozh. s. I -4713, bod 35).

14. Z uvedené judikatury vyplývá, že plná účinnost ochrany stanovené Směrnicí vyžaduje, aby vnitrostátní soud, který z úřední moci určil zneužívající povahu klauzule, mohl z tohoto určení vyvodit veškeré důsledky, aniž by čekal, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule (výše uvedený rozsudek Banif Plus Bank, body 28 a 36).

15. Příloha Směrnice v bodě 1 písm. e) uvádí, že mezi klauzule, které lze prohlásit za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 3 Směrnice, patří klauzule, jejichž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že i když obsah dotčené přílohy nemůže automaticky a sám o sobě určit zneužívající povahu sporné klauzule, představuje nicméně zásadní prvek, na kterém může příslušný soud založit své posouzení zneužívající povahy uvedené klauzule (rozsudek ESD ze dne 26. 4. 2012, Invitel, C -472/10, bod 26).

16. ESD ze znění uvedeného čl. 6 odst. 1 vyvodil, že vnitrostátní soudy mají povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby tak nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zrušení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito, bod 65).

17. Pokud by přitom vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 Směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito, body 66 až 69).

18. Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Směrnice nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu snížit smluvní pokutu uloženou spotřebiteli nebo ustanovení s obdobným účinkem namísto vyloučení použití celé dotčené klauzule ve vztahu k uvedenému spotřebiteli, pokud určí zneužívající povahu klauzule obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem. Čl. 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu, pokud určí zneužívající povahu klauzule o smluvní pokutě nebo ustanovení s obdobným účinkem ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, omezit se na snížení částky pokuty uložené podle uvedené klauzule spotřebiteli, jak to umožňuje vnitrostátní právo, nýbrž mu ukládá, aby bez dalšího vyloučil použití této klauzule vůči spotřebiteli (rozsudek ESD ze dne 30. 5. 2013, Brusse, C -488/11, bod 59 a 60).

19. S ohledem na neúčinnost ujednání o smluvní pokutě, soud žalobu zamítl co do částky 4 200 Kč (bod I. výroku).

20. Žalobkyně prokázala tvrzení obsažená v žalobě a ve zbytku uplatněný nárok z tvrzení žalobkyně vyplývá a žaloba je tak částečně důvodná. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 2 179 Kč (jistina ve výši 2 000 Kč a poplatek výši 179 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 000 Kč od datum do zaplacení (bod II. výroku).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalované jako z procesního hlediska úspěšnějšímu z účastníků žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).