OSUL 33 C 270/2022-50

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 12 500 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 500 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 720,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč s příslušenstvím. Dle žalobního tvrzení poskytla žalobkyně žalovanému na základě úvěrové smlouvy ze dne datum částku 8 000 Kč s tím, že žalovaný jí měl tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč do datum, což však žalovaný neučinil. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 1 512 Kč z důvodu prodlení žalovaného s úhradou dluhu. Úvěruschopnost byla s ohledem na výši úvěru ověřena výpisem z účtu žalovaného za období měsíc a měsíc rok. Z výpisu z účtu vyplývá kreditní obrat, tedy součet příjmů, ve výši desítek tisíc Kč. Příjmy žalovaného tak byly dostatečné. Dále žalobkyně opatřila výpis z databáze databáze a databáze, ze kterých vyplynulo, že žalovaný nemá žádné úvěry po splatnosti. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak bylo dostatečné. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalovaný dne datum požádal žalobkyni prostřednictvím elektronických prostředků o zapůjčení částky 8 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum (dále jen„ Smlouva“) zavázal vrátit úvěr do 28 dnů ode dne poskytnutí úvěru včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč. Na poplatek za poskytnutí úvěr byla žalovanému poskytnuta sleva ve výši 100 % poplatku podmíněná úhradou ve lhůtě splatnosti. V případě prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení (smlouva o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum a kopie OP žalovaného).

4. Žalobkyně dne datum dočasně poskytnula žalovanému částku 8 000 Kč (potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady realizované dne datum).

5. Dne datum vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě žalovaného dluhu (výzva k úhradě ze dne datum).

6. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný a bezdětný. Příjem uvedl žalovaný ve výši částka, výdaje ve výši částka, náklady na bydlení ve výši částka a splátky úvěrů ve výši částka (žádost o poskytnutí úvěru číslo a vyhodnocení úvěruschopnosti a registrace klienta na č. l. 21 spisu).

7. Ke dni žádosti o úvěr žalovaný nebyl v prodlení s úhradou jiných dluhů (databáze anonymizována tři slova ze dne datum a databáze anonymizováno ze dne datum).

8. Žalovaný měl za měsíc měsíc rok příjem ve výši částka a za měsíc měsíc rok příjem ve výši částka (výplatní páska žalované za měsíc rok).

9. Zůstatek na účtu žalovaného ke dni datum činil 1 510,16 Kč (výpis z běžného účtu za období od datum do datum a výpis z běžného účtu za období od datum do datum).

10. Na základě provedených důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

11. Žalovaný dne datum požádal žalobkyni prostřednictvím elektronických prostředků o zapůjčení částky 8 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal vrátit úvěr do 28 dnů ode dne poskytnutí úvěru včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč. Na poplatek za poskytnutí úvěr byla žalovanému poskytnuta sleva ve výši 100 % poplatku podmíněná úhradou ve lhůtě splatnosti. V případě prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Žalobkyně dne datum dočasně poskytnula žalovanému částku 8 000 Kč. Dne datum vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě žalovaného dluhu. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný a bezdětný. Příjem uvedl žalovaný ve výši částka, výdaje ve výši částka, náklady na bydlení ve výši částka a splátky úvěrů ve výši částka. Ke dni žádosti o úvěr žalovaný nebyl v prodlení s úhradou jiných dluhů. Žalovaný měl za měsíc měsíc rok příjem ve výši částka a za měsíc měsíc rok příjem ve výši částka. Zůstatek na účtu žalovaného ke dni datum činil 1 510,16 Kč. Majetkové poměry žalovaného nenasvědčovaly tomu, že by měl v budoucnu problém splatit zapůjčené prostředky ve lhůtě splatnosti.

12. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících zákonných ustanovení:

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

17. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

18. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

19. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

20. Podle § 122 odst. 2 ZSÚ uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

21. Po právní stránce soud věc posoudil jako občanskoprávní vztah plynoucí z platně uzavřené smlouvy o zápůjčce (§ 2390 o. z.). Z této smlouvy byla zapůjčitelkou (žalobkyní) přenechána vydlužiteli (žalovanému) věc určená podle druhu, konkrétně peníze (částka 8 000 Kč), kterou se vydlužitel (žalovaný) zavázal vrátit po uplynutí dohodnuté doby. Na poplatek za poskytnutí úvěru byla poskytnuta sleva ve výši 2 988 Kč, která byla podmíněna úhradou dluhu ve lhůtě splatnosti. Jinými slovy povinnost včas vrátit zapůjčené prostředky byla utvrzena smluvní pokutou ve výši poskytnuté slevy (§ 2048 o. z.). Ohledně posouzení podmíněné slevy jakožto smluvní pokuty soud odkazuje na závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 2674/2014. Stejná povinnost (včas vrátit zapůjčené prostředky) byla dále utvrzena smluvní pokutou ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nesplnil a dnem následujícím po dni splatnosti se proto ocitl v prodlení. Žalobkyně tak má nárok na placení úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti.

22. Ohledně smluvních pokut (§ 2048 o. z.) soud dospěl k závěru, že byly uplatněny v rozporu s limity danými § 122 odst. 2 ZSÚ (0,1 % dlužné jistiny denně). Smluvní pokuta tak byla sjednána ve větší výši, než umožňují právní předpisy a zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. K ujednání o nepřiměřené smluvní pokutě soud proto nepřihlížel (§ 1813 a 1815 o. z.).

23. Čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS (dále jen„ Směrnice“), podle něhož zneužívající klauzule nejsou pro spotřebitele závazné, představuje kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C -618/10, bod 40, a ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank, C -472/11, bod 20).

24. V zájmu zajištění ochrany zamýšlené směrnicí Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) opakovaně zdůraznil, že nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (viz zejména výše rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 41, a Banif Plus Bank, bod 21).

25. Pokud má za tímto účelem soud k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, má povinnost posoudit z úřední moci zneužívající povahu klauzule spadající do působnosti směrnice a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem (viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 42, a Banif Plus Bank, bod 22).

26. Role, která je unijním právem přiznána vnitrostátnímu soudu v předmětné oblasti, se proto neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k případně zneužívající povaze určité klauzule, nýbrž zahrnuje i povinnost posoudit tuto otázku z úřední moci, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 43, Banif Plus Bank, bod 23).

27. Úkolem vnitrostátních právních řádů členských států, aby na základě zásady jejich procesní autonomie upravily procesní podmínky opravných prostředků sloužících k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ve věcech Banco Español de Crédito, bod 46, Banif Plus Bank, bod 26).

28. SDEU kromě toho rozhodl, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou Směrnice zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit z úřední moci (viz rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C -40/08, Sb. rozh. s. I -9579, bod 52, a usnesení ze dne 16. 11. 2010, Pohotovost’, C -76/10, Sb. rozh. p I -11557, bod 50). Je třeba mít za to, že tato kvalifikace se vztahuje na všechna ustanovení Směrnice, která jsou nezbytná k dosažení cíle sledovaného uvedeným článkem 6.

29. SDEU uvedené ustanovení vyložil v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí vyvodit veškeré důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy dotčené klauzule, aby se ujistil, že tato klauzule není pro spotřebitele závazná (výše uvedené rozsudky Banco Español de Crédito, bod 63, a Banif Plus Bank, bod 27). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že pokud vnitrostátní soud považuje klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, Sb. rozh. s. I -4713, bod 35).

30. Z uvedené judikatury vyplývá, že plná účinnost ochrany stanovené Směrnicí vyžaduje, aby vnitrostátní soud, který z úřední moci určil zneužívající povahu klauzule, mohl z tohoto určení vyvodit veškeré důsledky, aniž by čekal, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule (výše uvedený rozsudek Banif Plus Bank, body 28 a 36).

31. Příloha Směrnice v bodě 1 písm. e) uvádí, že mezi klauzule, které lze prohlásit za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 3 Směrnice, patří klauzule, jejichž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že i když obsah dotčené přílohy nemůže automaticky a sám o sobě určit zneužívající povahu sporné klauzule, představuje nicméně zásadní prvek, na kterém může příslušný soud založit své posouzení zneužívající povahy uvedené klauzule (rozsudek SDEU ze dne 26. 4. 2012, Invitel, C -472/10, bod 26).

32. SDEU ze znění uvedeného čl. 6 odst. 1 vyvodil, že vnitrostátní soudy mají povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby tak nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zrušení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito, bod 65).

33. Pokud by přitom vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 Směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (výše uvedený rozsudek Banco Español de Crédito, body 66 až 69).

34. Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Směrnice nelze vykládat v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu snížit smluvní pokutu uloženou spotřebiteli nebo ustanovení s obdobným účinkem namísto vyloučení použití celé dotčené klauzule ve vztahu k uvedenému spotřebiteli, pokud určí zneužívající povahu klauzule obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem. Čl. 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vnitrostátnímu soudu, pokud určí zneužívající povahu klauzule o smluvní pokutě nebo ustanovení s obdobným účinkem ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, omezit se na snížení částky pokuty uložené podle uvedené klauzule spotřebiteli, jak to umožňuje vnitrostátní právo, nýbrž mu ukládá, aby bez dalšího vyloučil použití této klauzule vůči spotřebiteli (rozsudek SDEU ze dne 30. 5. 2013, Brusse, C -488/11, bod 59 a 60).

35. Vzhledem k neúčinnosti ujednání o smluvní pokutě rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 4 500 Kč (bod II. výroku). Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě a ohledně nároku na zaplacení souhrnného poplatku a jistiny s úrokem z prodlení tak žaloba byla shledána důvodnou. Soud proto s odkazem na citovaná zákonná ustanovení rozhodl tak, že co do částky 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od datum do zaplacení žalobě vyhověl (bod III. výroku).

36. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 8 879,34 Kč. Co do částky 4 500 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 720,64 Kč, přičemž tato částka představuje 32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 500 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).