OSUL 35 C 68/2020-246

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudců JUDr. Lenky Jirglové a JUDr. Petra Erby ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců; a) celé jméno žalobce, narozeného dne datum, ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobce a žalobkyně, ⟪LB:lb_003⟫ b) celé jméno žalobkyně, narozené dne datum, ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalobce a žalobkyně, ⟪LB:lb_005⟫ obou zastoupených advokátem JUDr. jméno příjmení, ⟪LB:lb_006⟫ se sídlem ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_007⟫ proti; ⟪LB:lb_008⟫ žalované; České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, IČO, ⟪LB:lb_009⟫ se sídlem adresa státního zastupitelství, ⟪LB:lb_010⟫ za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ⟪LB:lb_011⟫ se sídlem adresa, ⟪LB:lb_012⟫ o náhradu nemajetkové újmy, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem z 20. 5. 2022, č. j. číslo jednací, ve znění usnesení téhož soudu z datum rozhodnutí č. j. číslo jednací,

I. Odvolání do výroku XI. rozsudku se odmítá.

II. Ve výrocích I., II. IX. a X. se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 13 435 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. jméno příjmení, advokáta v obec.

Shora citovaným rozsudkem uložil okresní soud žalované zaplatit každému z žalobců v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku na náhradě nemajetkové újmy částku 153 173,04 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z částky 46 800 Kč od datum do zaplacení, s 9,75% úrokem z částky 82 800 Kč od datum do zaplacení a s 9,75% úrokem z prodlení z částky 23 573,04 Kč od datum do zaplacení (výroky I. a II. rozsudku). Do částky 427 357,96 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení žaloby obou žalobců z téhož titulu zamítl (výroky III. a IV.), zamítl i každým z žalobců požadovanou náhradu škody ve výši 28 131,50 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výroky V. a VI.), rozhodl o poplatkové povinnosti žalobců a vrácení části soudního poplatku žalobcům s výzvou k označení bankovního spojení pro vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výroky VII., VIII., XII a XIII.), uložil žalobcům ve vztahu k zamítnutému nároku na náhradu škody nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 2 400 Kč v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok XI.) a zavázal žalovanou povinností nahradit každému z žalobců v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce náklady řízení částkou 40 186,74 Kč (výroky IX. a X.).

Rozsudek napadla v rozsahu vyhovujících výroků I. a II. a nákladových výroků IX., X. a XI. odvoláním žalovaná. Žalobcům byla rozhodnutím soudu přiznána částka jako náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že jednotlivá posuzovaná řízení trvala extrémně dlouhou dobu a při výpočtu náhrady vycházel ze základní částky 20 000 Kč, kterou dále vzhledem k okolnostem jednotlivých případů modifikoval. Přitom se zabýval i námitkou žalované týkající se nedovoleného duplicitního přiznání peněžitého odškodnění a konstatoval, že není důvodu, proč by mělo být odškodnění přiznáváno duplicitně. K duplicitě odškodňování pak přihlédl okresní soud v rámci stanovené výše odškodnění tak, že u každého z posuzovaných řízení procentuálně vyjádřil dobu, po kterou bylo příslušné řízení přerušeno a toto procentuální vyjádření zohlednil v základní částce jakožto modifikační kritérium ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolatelka se domnívá, že takový postup nemá oporu v zákoně ani konstantní judikatuře a odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 731/2020, ze kterého vyplývá, že hlavní i vedlejší řízení je třeba v rozsahu jejich souběhu vnímat jako jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení. Za účelem vyloučení duplicitního odškodnění má soud přihlédnout k zadostiučinění poskytnutému za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení a přiznat přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy hlavní řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením. Odvolatelka se tedy domnívá, že na posuzovaná řízení je třeba hledět jako na jeden celek, jehož nepřiměřená délka byla pokryta odškodněním hlavního řízení vedeného pod sp. zn. spisová značka v rámci mimosoudního projednání. Navrhla tedy v napadené části změnit rozsudek okresního soudu tak, že žaloba bude zcela zamítnuta. U odvolacího jednání pak opětovně zdůraznila, že žalobci byli ve vztahu k nárokům uplatňovaným v předmětném řízení odškodněni již v řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka u Okresního soudu v Ústí nad Labem a další finanční odškodnění je již vyloučeno.

Žalobci ve vyjádření k podanému odvolání uvedli, že žalovaná neuvedla, že by se částka 216 000 Kč, vyplacená každému z žalobců za způsobenou nemajetkovou újmu v souvislosti s řízením u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. spisová značka, měla týkat i náhrady za řízení posuzovaná v tomto řízení, tedy sp. zn. spisová značka, spisová značka a spisová značka. Ve vztahu k těmto řízením nebylo žádnému nároku žalobců vyhověno, ministerstvo spravedlnosti se jen ve všech těchto řízeních vyjádřilo tak, že po zhodnocení všech okolností případu, zejména provázanosti řízení či již poskytnutému odškodnění se v daném případě jeví jako dostačující konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a žadatelům tak nebude poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobci museli v každém ze samotných soudních řízení platit poplatky a hradit své náklady, každé z řízení trvalo cca 20 roků, žalovaná je za tento stav odpovědná. Z judikátu, na který se žalovaná odvolává, je třeba usoudit, že povinností soudu je určit výši újmy samostatně pro hlavní i vedlejší řízení. Žalobci navrhli napadený rozsudek potvrdit jako správný.

Jak je z výše uvedeného patrné, nabyl již přezkoumávaný rozsudek prvostupňového soudu zčásti právní moci (srv. ust. § 206 odst. 2, 3 občanského soudního řádu). Jde konkrétně o výroky III. a IV. zamítající v tam uvedeném rozsahu žalobní nárok náhrady nemajetkové újmy, V. a VI. výrok rozsudku zamítající žalobu na náhradu škody žalobců postavené na jiných skutkových tvrzeních a konečně výroky VII., VIII. a XII., spojené výlučně s poplatkovými povinnostmi žalobců. Proti výroku XIII. není odvolání přípustné a odvolání žalované podané„ z opatrnosti“ proti XI. výroku odvolací soud odmítl, když jde o výrok závislý na pravomocném zamítavém výroku o náhradě škody, žalované jím přiznáním celé náhrady nákladů řízení, ve kterém uspěla, bylo zcela vyhověno a žalovaná ani v odvolání netvrdila, že tímto výrokem bylo rozhodnuto nesprávně.

K přezkumu tak zůstaly otevřené vyhovující výroky přiznávající každému z žalobců náhradu nemajetkové újmy v částce 153 173,04 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a na nich závislé nákladové výroky, kterými byla každému z žalobců v souvislosti s přiznáním těchto nároků přisouzena i náhrada nákladů řízení ve výši 40 186,74 Kč, tedy výroky I., II. IX. a X. Žalobci se domáhali podanými žalobami každý náhrady nemajetkové újmy ve výši 580 531 Kč způsobené nesprávným úředním postupem ve třech soudních řízeních. Šlo o řízení vedená před okresním soudem v obec pod sp. zn. spisová značka, spisová značka a spisová značka. V prvém řízení vystupovali žalobci jako žalovaní, předmětem žaloby byla povinnost strpět doživotní a bezplatné bydlení žalobců v domě adresa v obec, řízení včetně doby, kdy bylo přerušeno, trvalo 19 let, 1 měsíc a 19 dnů. V druhém řízení vystupovali žalobci jako žalovaní, jeho předmětem bylo vyklizení stodoly, řízení trvalo 19 let a 14 dnů. V posledním z těchto tří řízení vystupovali žalobci v pozici žalobců a domáhali se v něm vyklizení přízemí rodinného domu adresa v obec, řízení trvalo 20 let, 8 měsíců a 12 dnů. Původně samostatně vedená řízení o náhradách nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu ve výše označených sporných řízeních byla okresním soudem spojena do jediného předmětného řízení, vedeného nyní pod sp. zn. spisová značka. Stejní žalobci pak rovněž vedli se stejnou žalovanou ještě spor o náhradu nemajetkové újmy za průtahy ve věci spisová značka, rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, byla jejich žaloba zamítnuta, před vyvoláním tohoto řízení však bylo žalobcům přiznáno žalovanou v kompenzačním řízení odškodnění nemajetkové újmy za průtahy v řízení sp. zn. spisová značka 432 000 Kč.

Odvolací soud přezkoumal k podanému odvolání napadený rozsudek okresního soudu v odvoláním vymezeném rozsahu, a to včetně řízení jeho vydání předcházející. Jak je patrné z výroku tohoto rozhodnutí, neshledal přitom podané odvolání důvodným. Pokud jde o skutkovou stránku věci, učinil okresní soud ve vztahu k žalobnímu nároku dostatečná skutková zjištění, která nezpochybňují ani sami účastníci a ze kterých mohl ve svém rozhodování vycházet i odvolací soud. Ten v tomto směru a na tomto místě odkazuje pro stručnost a lepší přehlednost na důvodovou část napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Stran právních závěrů ostatně může odvolací soud postupovat obdobně a v zásadě by na tomto místě mohl jen odkázat na správnost a úplnost jeho závěrů.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 31a odst. 1 téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31a odst. 2 zákona). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

Je nesporné, že soudní řízení, od nalézání práva až k případnému nucenému výkonu rozhodnutí, má-li být důvěryhodné, musí proběhnout v přiměřené době. Podle standardní judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. Rozsudek 30 Cdo 383/2013 ze 30. 7. 2013) se přiměřené zadostiučinění poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma; tou se obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobní integrity. Evropský soud pro lidská práva pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou újmu. Smyslem kompenzačního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. je individuálně posoudit každý případ a stanovit přiměřené zadostiučinění s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2347/2013 ze dne 11. 9. 2013). V § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jsou stanovena kritéria, k nimž soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží. K otázce postupu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém sjednocujícím stanovisku ze dne datum, sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž ve vztahu k výši přiměřeného zadostiučinění, vycházeje z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dospěl k závěru, že„ pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Dále pak dospěl k závěru, že při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění je třeba vycházet„ ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona.

Okresní soud se ve svém řízení i rozhodnutí výše vyložené právní úpravy i citovaného sjednocujícího judikatorního stanoviska přidržel, pečlivě a důsledně své úvahy o základu i přiměřené výši požadované nemajetkové újmy v důvodech svého rozhodnutí zprostředkoval a odvolací soud je nepovažuje za vadné. Jde, ve stručnosti připomenuto, o závěry, že při více než devatenáctileté době trvání všech tří řízení nelze dost dobře vycházet z jiné než dvacetitisícové základní roční částky odškodnění, že oběma žalobcům společně vystupujícím ve všech řízeních vznikala obecně snesitelnější„ sdílená“ újma odůvodňující snížení základní sazby odškodnění o 20 %, že složitost jednotlivých věcí odůvodňovala snížení základní sazby o 10 %, resp. v jednom případě 15 %, že naopak z důvodu postupu soudu v jednotlivých věcech s průtahy je namístě zvýšení základní částky odškodnění o 20 %, resp. 30 %, resp. 10 %, že jednání samotných žalobců odůvodňuje v případě prvého řízení snížení základní částky o 10 %, v případě druhého řízení o 15 % a v případě třetího řízení o 5 %.

Odvolací soud nevidí důvod, proč by bylo třeba se od závěrů shora formulovaných a v důvodech napadeného rozsudku podrobně rozvedených odchýlit, ostatně tyto závěry nezpochybňují ani sami účastníci a posléze ani odvolací argumentace. příjmení názor odvolacího soudu se pak týká i konkrétního postupu prvostupňového soudu, zohledňujícího v rozhodnutí o žalobním nároku souběžnost tří řízení, ve vztahu k nimž je v předmětném řízení uplatňován nárok na odškodnění s (vedlejším) řízením, pro které byla tato řízení přerušena, a které trvalo rovněž nepřiměřenou dobu. Okresní soud při výpočtu výše přiznaného odškodnění (resp. ponížení základní částky o procentní částku odpovídající době, kdy v jednotlivých řízeních nebylo pokračováno pro běžící a pravomocně neskončené vedlejší řízení spisová značka) respektoval v odvolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 731/2020 vyjádřenou zásadu, že v případě nepřiměřené délky hlavního a vedlejšího řízení je třeba v rozsahu jejich souběhu obě řízení vnímat z pohledu účastníkem utrpěné újmy a výše zadostiučinění jako řízení jediné. Ze stejného rozsudku Nejvyššího soudu pak lze citovat, že„... soud za účelem vyloučení duplicitního odškodnění přihlédne k zadostiučinění přiznanému za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení apřizná přiměřené zadostiučinění za tu část řízení, kdy hlavní řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením...“ (srv. 29. odstavec citovaného rozsudku). Vedlejší řízení sp. zn. spisová značka, ve kterém bylo žalováno na určení neplatnosti smlouvy, určení vlastnictví k nemovitostem a jejich vyklizení nebylo totožné s řízeními posuzovanými k odškodnění v této věci (jakkoli spolu všechna tato řízení navzájem souvisela) a žalobci v nich vystupovali jak na žalující tak žalované straně. I z těchto důvodů je třeba odmítnout úvahu odvolatelky, že na posuzovaná řízení je třeba hledět jako na jeden celek, jehož nepřiměřená délka byla pokryta odškodněním hlavního řízení vedeného pod sp. zn. spisová značka v rámci mimosoudního projednání a žalobcům tak již nelze za průtahy v řízeních souvisejícími s přerušeným řízením zadostiučinění poskytnout. Okresní soud ve vztahu ke každé části nároku odškodnění nemajetkové újmy žalobců odvíjející se od každého ze tří nepřiměřeně trvajících soudních řízení přesně vymezil dobu, po kterou byla tato řízení ve vztahu k vedlejšímu řízení přerušena a vyjádřil je procentní výší, o kterou přiznávaný nárok nemajetkové újmy dále ponížil. V prvém případě o 67 %, v druhém případě o 62 % a ve třetím o 74 %. Rozsudek okresního soudu je v napadených výrocích včetně výroků o náhradě nákladů řízení správný a jako takový byl odvolacím soudem potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

Žalobci byli v odvolacím řízení úspěšní, přísluší jim tedy náhrada jeho nákladů (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř.). Ty jsou při společném zastoupení žalobců vyjádřeny odměnou advokáta žalovaných za dva úkony právní služby po 4 960 Kč (§§ 7, 9 odst. 4 písm. a/, 12 odst. 4 vyhl. MS ČR č. 177/96 Sb.) spočívající v sepisu vyjádření k odvolání a účasti při odvolacím jednání, dvěma paušály věcných výdajů advokáta po 300 Kč na poskytnuté úkony právní služby, náhradou ztráty času advokáta cestou k odvolacímu jednání z místa jeho sídla v rozsahu dvou půlhodin (2x 100 Kč) a cestovními náklady advokáta 383 Kč, vše spolu s 21% daní z přidané hodnoty, kterou je advokát jako její plátce povinen podle zvláštního předpisu z poskytnuté odměny a náhrad odvést.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Je proti němu přípustné dovolání, dospěje-li dovolací soud na základě jeho podání k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze k Nejvyššímu soudu ČR podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, a to prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.