OSUL 76 C 94/2023-73

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ o nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši částka s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši částka s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku částka do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem v Teplicích.

1. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

2. Řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka bylo zahájeno podáním vzájemné žaloby žalobkyní v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka dne datum, přičemž řízení o ní bylo vyloučeno k samostatnému řízení a pravomocně skončeno dne datum. Žalobkyně se domáhala určení svého vlastnického práva k Nemovité věci z titulu dobrověrného nabyvatele od nevlastníka proti vlastníkovi Nemovité věci – restituentovi (viz body 5., 18. a 19. odůvodnění). Řízení trvalo celkem hodnota let, 2 měsíce a 4 dny. Okresní soud ve věci rozhodoval třikrát, odvolací soud ve věci rozhodl dvakrát, Nejvyšší soud jednou. Jedno meritorní rozhodnutí okresního soudu bylo krajským soudem zrušeno z důvodu rozhodování vyloučené soudkyně. V řízení bylo dále dvakrát rozhodováno o návrzích žalobkyně na nařízení předběžného opatření, jedno z těchto rozhodnutí bylo žalobkyní neúspěšně napadeno odvoláním. V bylo prováděno rozsáhlé dokazování především listinnými důkazy, a to včetně množství připojených spisů. V podrobnostech k průběhu průtažného řízení viz bod 19. odůvodnění. Okresní a krajský soud svou nedůvodnou nečinností způsobily průtah minimálně 36 měsíců (viz bod 61. odůvodnění). Žalobkyně se žádostí ze dne datum, doručeným jí téhož dne, obrátila na žalovanou s požadavkem na úhradu újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši částka za nepřiměřeně dlouho trvající řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka (viz body 5. a 7. odůvodnění). Žalovaná uspokojila vznesený nárok co do výše částka dne datum, ve zbytku jej uspokojit odmítla v přípise ze dne datum, doručeném žalobkyni téhož dne (viz body 5. a 8. odůvodnění). Žalobkyně věděla o zpochybnění jejího vlastnického práva k Nemovité věci minimálně od roku 2000 (viz bod 19. odůvodnění). Žalobkyně bydlela v Nemovité věci po celou dobu vedení průtažného řízení. Nemovitou věc s Františkem J. (manželem) za pomoci rodiny, včetně švagrové a její rodiny, zrekonstruovali a významně tak zvýšili její hodnotu (viz body 5., 11., 17., 21. – 29. odůvodnění). Nemovitá věc byla v době průtažného řízení jediným majetkem žalobkyně vysoké hodnoty. Byla v dotčené době starobní důchodkyní se starobním a vdovským důchodem ve výši cca 15-22 tisíc Kč (viz body 5., 12. – 15. odůvodnění). Pro úplnost soud doplňuje, že výpovědi svědkyně a žalobkyně učiněné v průtažném řízení soud provedl jako listinný důkaz, přičemž dospěl k závěru, že obsahy výpovědí mají oporu v ostatním provedeném dokazování. V Nemovité věci dále po celou dobu průtažného řízení bydlela její švagrová, svědkyně jméno FO, s rodinou (viz body 5., 9., 10., 21., 22., 29. odůvodnění), která v části Nemovité věci provozovala svou živnost, podílela se na rekonstrukci Nemovité věci. Za její užívání nikdy neplatila nájem, přispívala nejprve Františkovi J. a posléze i žalobkyni na úhradu úvěru na pořízení Nemovité věci (viz body 5., 9., 10., 21., 28., 29. odůvodnění).

3. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

4. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

5. Podle § 3 odst. 1 písm. a) OdpŠk, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

6. Podle § 5 písm. b) OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

7. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk, jednají ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení je úřadem podle odstavce 1 Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem.

8. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

9. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk, se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle odst. 3 téhož ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

10. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk, domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Žalobkyně svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši částka, která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení, podáním ze dne datum, doručeným žalované téhož dne, řádně a včas uplatnila u příslušného úřadu státu, tj. Ministerstva spravedlnosti [§ 6 odst. 1, 2 písm. a) za užití § 14 odst. 1 OdpŠk]. Její nárok však žalovaná ve lhůtě šesti měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk) uspokojila pouze zčásti, a to dne datum ve výši částka, ve zbytku pak vznesený nárok uspokojit odmítla ve stanovisku ze dne datum, doručeným žalobkyni téhož dne. Žalobkyně se tedy může poskytnutí zadostiučinění domáhat u soudu (§ 14 odst. 3 OdpŠk).

13. Pro oblast odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, přičemž za stěžejní prameny výkladu vnitrostátní úpravy odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení je třeba považovat Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“; v tomto rozsudku citovaná judikatura Nejvyššího soudu je dostupná na stránkách www.nsoud.cz.).

14. Z ustanovení § 13 OdpŠk vyplývá, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ačkoli v civilním soudním řízení není přímo stanovena lhůta, v níž je třeba ve věci rozhodnout, je nutno dbát na naplňování základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který navazuje na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo mj. na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Občanský soudní řád pak toto právo promítá do ustanovení § 6 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož soud v řízení postupuje předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny, či do ustanovení § 100 věty první odst. 1 o. s. ř., dle kterého jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Za porušení zásady rychlosti řízení přitom lze považovat jen takový postup v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení orgánu veřejné moci v dané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

15. Porušení práva na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věty třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena poškozenému imateriální újma, za kterou mu náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 téhož zákona (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

16. Podle citovaného ustanovení § 13 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda, tedy k uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) zákonodárce opravňuje předem nijak neuzavřenou množinu subjektů, a to za předpokladu, že vedle vzniku škody prokáží existenci nesprávného úředního postupu coby tzv. odpovědnostního titulu, a příčinnou souvislost mezi oběma zmíněnými předpoklady.

17. Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je podle Stanoviska třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely Nejvyšší soud vymezil pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu, a to tak, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán veřejné moci) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době (období bezdůvodné nečinnosti orgánu veřejné moci), a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení, avšak k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

18. Pro posouzení přiměřenosti doby řízení je především nutno ohraničit dobu jeho trvání. Je-li určena celková délka řízení (k tomu srov. část III Stanoviska), je podle Stanoviska třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé. Není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Při zvažování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. Stanovení délky řízení a tedy posouzení její přiměřenosti tak lze optikou kritérií, která odpovídají kritériím zakotveným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Přitom pouze příčiny prodloužení řízení, které spočívají na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz rozsudek Nejvyšší soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka a obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. spisová značka). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení je třeba zodpovědět otázku, které z příčin se nejvýznamněji podílely na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Nejde přitom o posouzení, zda bylo řízení skončeno v ideální době. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu, kterou nelze v právním státě tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

19. Pokud jde o určení okamžiku, kdy došlo k zahájení řízení, pak zahajuje-li se řízení na návrh, v poměrech projednávané věci podáním vzájemné žaloby žalobkyní, je řízení (o vzájemné žalobě) započato dnem, kdy žaloba došla soudu (viz § 82 odst. 1 věta první o. s. ř.). Žalobkyně podala vzájemnou žalobu dne datum. Konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Koncem řízení v projednávané věci pak byl den nabytí právní moci usnesení Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, tj. datum. Vydání rozhodnutí soudu o vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení podle § 97 odst. 3 o. s. ř. nemá na stanovení počátku průtažného řízení vliv, byť formálně vzato samostatné řízení o vzájemné žalobě bylo zahájeno právě dotčeným procesním rozhodnutím. Řízení tak trvalo 3353 dní, tj. 9 let (od datum do datum), 2 měsíce (od datum do datum) a 4 dny (od datum do datum). Soud nepřisvědčil žalobkyni, která stanovila počátek průtažného řízení na den datum. Tímto dnem byla podána žaloba v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka, v jehož průběhu žalobkyně, v dotčeném řízení v postavení žalované, podala vzájemnou žalobu, jež byla následně vyloučena k samostatnému řízení. Žalobkyně se podanou žalobou nedomáhá odškodnění za řízení sp. zn. spisová značka, nýbrž za řízení sp. zn. spisová značka.

20. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že jen zcela výjimečně se nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). V usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud uvedl, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.

21. Nejvyšší soud ve Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi částka až částka, tj. částka až částka za jeden měsíc řízení, s tím, že první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců), budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. V tomto rozmezí stanovená základní částka za jeden rok řízení, modifikovaná za první dva roky řízení, vynásobená počtem let či měsíců a dnů celkové doby posuzovaného řízení, poté může být upravena (zvýšena či snížena) v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout. Toto zvýšení či snížení by přitom nemělo v zásadě přesáhnout 50 %, aby byl zachován vztah přiměřeností mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. Soud podotýká, že kritéria vyjmenovaná v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se zohlední jednak při posouzení výše odškodnění nemateriální újmy, jednak při zjištění, zda byla délka konkrétního řízení přiměřená. Nejedná se o nepřípustné „dvojí přičítání“, nýbrž o faktor spolupůsobící při posuzování dvou od sebe odlišných rovin při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž pro rovinu stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se jedná o významný individualizační prvek konkrétního případu.

22. Soud dospěl k závěru, že v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Účelem dotčeného řízení bylo poskytnout efektivní ochranu právům účastníků. Efektivnost ochrany je přitom bezvýjimečně spojena s rychlostí jejího poskytnutí. Řízení trvající 9 let a 2 měsíce se bezpochyby samo o sobě jeví jako nepřiměřeně dlouhé. Uvedená délka řízení neodpovídala složitosti řízení, přičemž důvod, proč k tomu došlo, spočíval výlučně v postupu okresního a krajského soudu, neboť významnou příčinou celkové délky řízení byly průtahy ze strany soudů, nikoli obstrukční aktivita žalobkyně.

23. Při úvaze o formě zadostiučinění měl soud za nedostatečné pouhé konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě či omluvu, neboť to byly primárně soudy, které zapříčinily celkovou dobu trvání řízení a současně újmu na straně žalobkyně nelze hodnotit jako nepatrnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Pokud by soudy prvého a druhého stupně postupovaly řádně a bez průtahů (viz dále), bylo by možné očekávat skončení řízení podstatně dříve než až po 9 letech od jeho zahájení. I se zohledněním kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu byl přiměřeným požadavek, aby řízení dané složitosti bylo skončeno do 4-5 let od jeho zahájení. Soud proto považuje za odpovídající částku částka za první dva roky trvání řízení a za každý následující rok trvání řízení, tj. částka za měsíc a částka za den, a to především s ohledem na nikoli výjimečné a současně výrazné průtahy v řízení, jež se převážnou měrou podílely na tom, že se řízení protáhlo o cca 4-5 let, současně pak neodhlížeje ani od zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni (viz dále). Současně má soud za to, že není namístě základní částku stanovit v horní polovině shora uvedeného rozmezí, ani u horní hranice (částka), neboť řízení nebylo „extrémně“ dlouhé, na druhou stranu bylo značně skutkově a právně složité a význam řízení pro žalobkyni nebyl tak vysoký jako například u věcí trestních či opatrovnických, když se jednalo o standardní majetkoprávní spor s některými okolnostmi majetkové povahy jeho význam pro žalobkyni zvyšující. Základní částka přiměřeného zadostiučinění činí částka (částka + částka + částka). Dále soud přistoupil k posouzení konkrétních okolností případu podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk a modifikaci základní částky v závislosti na intenzitě jejich působení v projednávaném řízení tak, aby nemajetková újma žalobkyně byla adekvátně odčiněna.

24. Kritérium složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk je jedním z hlavních kritérií při posouzení povahy případu, přičemž jedním ze znaků složitosti je komplexnost skutková a právní. Ze Stanoviska vyplývá, že složitost případu je toliko objektivním kritériem. Nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů může být objektivní složitost věci jednou z příčin prodloužení řízení a při jejím hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Posouzení dotčeného kritéria dále zahrnuje ve své konkretizaci i počet instancí, v nichž byla věc řešena. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

25. Co se týče počtu instancí, v nichž byla věc řešena, jedná se v zásadě o primární ukazatel složitosti řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka), přičemž je nutno brát v úvahu, že v celkové délce řízení se promítá i doba řízení před další instancí, tedy doba potřebná pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. Aby tato doba mohla být zohledněna v rámci kritéria složitosti řízení poměrným snížením výše částky zadostiučinění, je třeba zabývat se tím, z jakého důvodu byla věc na více instancích projednávána, zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení, pro která muselo být kupříkladu rozhodnutí zrušeno a věc vrácena orgánu veřejné moci nižšího stupně k dalšímu řízení. Prodloužení délky řízení z důvodu procesních pochybení potom nemůže být ospravedlnitelné, a je třeba taková pochybení zohlednit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk přiměřeným zvýšením základní částky zadostiučinění, a to zejména v případě, kdy v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci dojde ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

26. Soud je toho názoru, že průtažné řízení bylo nestandardně složité. Jeho předmětem byla žaloba na určení vlastnického práva k nemovité věci. Věc kladla vyšší nároky na hmotněprávní posouzení případu, když si konkurovaly restituční nárok restituenta a vlastnické právo (dobrověrného) nabyvatele od nevlastníka. Soudy se musely vypořádat s otázkou nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, což je oblast, k níž se donedávna vyvíjela rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Po skutkové stránce spočívala složitost věci v potřebě obsáhlého dokazování listinnými důkazy, byly opatřovány a k důkazu prováděny četné spisy jiných orgánů veřejné moci či správních úřadů, včetně listin z archivu.

27. Řízení v průtažném řízení probíhalo opakovaně ve více stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně rozhodl meritorně třikrát, odvolací soud první meritorní rozhodnutí potvrdil, druhé zrušil a jedno nepřezkoumal s ohledem na zpětvzetí odvolání. Nadto byl spisový materiál předložen odvolacímu soudu k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvého stupně o návrhu na nařízení předběžného opatření. Soud první stupně rovněž rozhodoval o druhém návrhu na nařízení předběžného opatření, který odmítl. Ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud o dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu. S výjimkou druhého meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně, jež bylo následně zrušeno odvolacím soudem z důvodu rozhodování vyloučené soudkyně, nebylo projednávaní věci na více stupních soudní soustavy pochybením soudu ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, nýbrž výrazem právní a skutkové složitosti věci (viz níže).

28. Soud z uvedených důvodů přistoupil ke snížení základní částky o 20 %. Pro úplnost soud doplňuje, že důvodem, pro který nepřistoupil k razantnějšímu snížení základní částky z důvodu složitosti řízení, je okolnost, že tu část instančního přezkumu (resp. projednání věci ve více stupních soudní soustavy), vedoucí ke kasaci meritorního rozhodnutí odvolacím soudem z důvodu závažného porušení procesních pravidel soudem prvního stupně (rozhodování vyloučené soudkyně), nelze přičítat k tíží žalobkyně krácením základní částky z důvodu kritéria složitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 1303/21).

29. K postupu žalované, která snížila základní částku o 15 % s ohledem na složitost projednávané věci a o dalších 15 % s ohledem na projednávání věci na všech stupních soudní soustavy soud uvádí, že žalovaná dvojím snížením základní částky zohlednila kritérium složitosti řízení vymezené v § 31 odst. 3 písm. b) OdpŠk, tj. složitost řízení zahrnující i projednávání věci na všech stupních soudní soustavy, dvakrát. Počet instancí, v nichž byla věc řešena, přitom není sám o sobě důvodem pro snížení základní částky, neboť podstatné jsou okolnosti a příčiny tohoto projednání věci na několika stupních soudní soustavy (viz shora).

30. Žalobkyně svým jednáním nijak neovlivnila celkovou délku řízení, a to jak v negativním smyslu, tak ani v pozitivním. Případným není požadavek žalobkyně na zvýšení základní částky z důvodu přičinění se žalobkyně na zkrácení celkové doby řízení uzavřením dohody o narovnání s protistranou. Předně mimosoudní urovnání sporu není prostředkem způsobilým odstranit průtahy ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Tím se rozumí aktivita účastníka alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení, v což lze zahrnout např. využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu, přičemž bezvýsledné vyvinutí takové aktivity může v konkrétním případě vést ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Nadto, soud prvního stupně v průtažném řízení opakovaně vedl účastníky ke smírnému řešení věci, upozorňoval přitom na značnou složitost věci. Stranám průtažného řízení nic nebránilo v tom, aby se dohodly na smírném řešení sporu kdykoli v průběhu řízení, a nevyčkávaly až na dobu, kdy došlo, po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, k opětovnému vydání (nepravomocného) meritorního rozhodnutí. Dohodu přitom strany uzavřely až po sedmi měsících vedení odvolacího řízení, které obě strany vyvolaly podanými odvoláními proti rozsudku soudu prvního stupně č. j. spisová značka, přičemž po předložení věci odvolacímu soudu tento v zásadě v součinnosti se stranami vyčkával s projednáním podaných odvolání až na výsledek mimosoudních jednání stran, jelikož účastníci avizovali zpětvzetí podaných odvolání. Pakliže žalobkyně tvrdí, že uzavřenou dohodou se zasadila o „masivní zkrácení celkové doby řízení“, pak skončení řízení bylo sice následkem uzavření mimosoudní dohody, nikoli však nástrojem užitým žalobkyní k odstranění průtahů relevantním z pohledu kritéria dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Soud proto nehodnotil uzavření mimosoudní dohody ve prospěch zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Soud činí dílčí závěr, že v projednávané věci nezjistil okolnosti, které by měly vést k jakékoli modifikaci základní částky pro chování žalobkyně v průtažném řízení.

31. V rámci hlediska postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], se hodnotí, zda a jakým způsobem orgán veřejné moci reagoval na vzniklé procesní situace a zda bez ohledu na ostatní okolnosti měly průtahy řízení původ v jeho postupu. K tíži státu se tak přičítá prodloužení doby řízení nejen vlivem nečinnosti, nýbrž i jinými vadami řízení, například nadbytečným prováděním nepotřebných důkazů, neopodstatněným odročováním jednání, či neproduktivním přerušením řízení. Soud však zdůrazňuje, že rozhodnout o rozsahu dokazování, o tom, kdy bude nařízeno jednání, a o tom, co bude jeho předmětem, posoudit relevanci jednotlivých provedených důkazů a zjištěné skutečnosti posoudit po právní stránce, je úkolem soudu v nalézacím řízení. Správnost postupu soudu a jeho rozhodnutí je pak přezkoumávána v rámci řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci patří i případy opakovaného rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, pro nerespektování závazného právního názoru či dokonce pro neznalost relevantní judikatury vyšších soudů či nálezů Ústavního soudu publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Takovou skutečnost je třeba zohlednit zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Je-li však důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži. Ostatně soud v odškodňovacím řízení sám uvedené otázky neposuzuje, nýbrž důsledně vychází právě z odůvodnění zrušujících rozhodnutí vyšších soudů. Podle Stanoviska by neodpovídalo zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Proto musí být ve zrušovacím rozhodnutí zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně (srov. Stanovisko část IV. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka či ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Skutečnost, že dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně toliko s ohledem na jiný právní názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu, nezakládá důvod pro navýšení základní částky odškodnění podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. IV.ÚS 1940/20).

32. Předně, soud neshledal, že by v průtažném řízení došlo k zásadnímu pochybení při aplikaci hmotného práva. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí žádné zásadní pochybení neshledal, naopak konstatoval, že soudy reflektovaly přiléhavou judikaturu, avšak vytkl jim nedůslednou aplikaci. To však není případem chybné aplikace hmotného práva, nýbrž odlišného právního názoru. V odškodňovacím řízení nepřísluší soudu hodnotit právní posouzení soudů v průtažném řízení. Co je při posuzování daného kritéria zásadní, rozhodnutí nebyla zrušena z důvodu vážných procesních vad, nepřezkoumatelnosti či nerespektování závazného právního názoru, nýbrž proto, že Nejvyšší soud měl za to, že je třeba důsledněji posoudit všechny okolnosti vztahující se k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, proto svědčí o právní a skutkové složitosti věci odůvodňující snížení základní částky (viz shora).

33. Soud dospěl k závěru, že v řízení docházelo k následujícím průtahům, které se výrazným způsobem (minimálně 36 měsíců) podílely na celkové délce průtažného řízení: ⟪LB:lb_001⟫ - První jednání ve věci bylo nařízeno po více než roce od vyjádření žalovaného k žalobě [Dne datum soud vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě (č.l. 81), jež bylo poskytnuto dne datum (č.l. 84). Dne datum soud vyzval žalobkyni k vyjádření k replice žalovaného (č.l. 91). Teprve dne datum soud nařídil jednání na datum (č. l. 99)]. ⟪LB:lb_002⟫ - Dalším nepřehlédnutelným průtahem byla roční nečinnost odvolacího soudu [Dne datum byl spis předložen odvolacímu soudu (č.l. 223). Odvolací soud teprve dne datum vyzval obě strany k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (č.l. 247)]. ⟪LB:lb_003⟫ - Soud prvního stupně způsobil více než půlroční průtah po zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně Nejvyšším soudem [Dne datum byl spis s kasačním rozhodnutím vrácen okresnímu soudu (č.l. 321). Dne datum soud nařídil jednání na datum (č.l. 347)]. ⟪LB:lb_004⟫ - Soud vyzval odvolatele k úhradě soudního poplatku za podané odvolání až s odstupem dvou měsíců od podání odvolání (č.l. 202 a 211). ⟪LB:lb_005⟫ - Po kasačním rozhodnutí krajského soudu byla věc přidělena dne datum jiné soudkyni, jež však dne datum nastoupila na mateřskou dovolenou (č.l. 549). Až s odstupem téměř tří měsíců byla věc dne datum přidělena další soudkyni (č.l. 551), jež dne datum nařídila jednání až na den datum, tj. za více než půl roku (č.l. 555).

34. Vedle toho lze poukázat i na další procesní pochybení soudu prvního stupně, jež byly projevem nekoncentrovaného vedení řízení a negativně ovlivnily celkovou délku řízení: ⟪LB:lb_001⟫ - Soud chybně vyzval žalobkyni (odvolatelku) k vyjádření k jejímu odvolání (č.l. 215). ⟪LB:lb_002⟫ - Dne datum se konalo v pořadí šesté jednání od kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, na němž byli vyslechnuti svědci Z. S. a Z. L. a stranám bylo dáno poučení dle § 118a o. s. ř. Řečeno jinak, poučení dle § 118a o. s. ř. bylo poskytnuto až po čtyřech letech od kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. ⟪LB:lb_003⟫ - Soudci soudu prvního stupně bylo povoleno prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku do datum (č.l. 187a). Písemné vyhotovení rozsudku bylo vypraveno účastníkům dne datum, tj. opožděně. V průtažném řízení opakovaně docházelo k žádostem soudců o prodloužení lhůty pro písemné vyhotovení rozhodnutí podle § 158 odst. 4 věta druhá o. s. ř. [viz č.l. 270, 479 (zde bylo požádáno o prodloužení lhůty až den po uplynutí řádné lhůty dle § 158 odst. 4 věta první o. s. ř.), č.l. 677 a 678 (opakovaně v případě téhož rozhodnutí)]. Prodlužování lhůt se v průtažném řízení, odlišně od koncepce § 158 odst. 4 věta druhá o. s. ř., stalo spíše pravidlem než výjimkou. ⟪LB:lb_004⟫ - Celková délka řízení byla bezpochyby ovlivněna nesprávně provedenou koncentrací řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. (k poučení dle § 118a o. s. ř. viz shora), když díky tomu prakticky po celé průtažné řízení do něj strany vnášely nová tvrzení a nové důkazní návrhy. V rozsudku č. j. spisová značka okresní soud dokonce účinky koncentrace řízení nepřípustně zcela pominul s odkazem na jakousi přirozenoprávní ideu spravedlnosti.

35. Ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Ačkoli soudkyni soudu prvního stupně nepříslušelo rozhodnout o svém vyloučení z projednávaní a rozhodování ve věci, bylo její odpovědností, aby v případě nastolené pochybnosti o své nepodjatosti, kterou ostatně sdělila účastníkům na jednání, v souladu s § 15 odst. 1 o. s. ř. oznámila předsedovi důvod takové pochybnosti. Jelikož soud v odškodňovacím řízení nemůže přezkoumávat správnost dotčeného kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, vychází toliko z toho, že soudkyně soudu prvního stupně nesprávně vyhodnotila nastalou procesní situaci, pokud věc přes panující pochybnost o své nepodjatosti projednala a rozhodla. Z toho důvodu je namístě přisvědčit žalobkyni, že prodloužení řízení spočívající v nutnosti opakování dokazování po vyloučení původní soudkyně a přidělení věci novému soudci je okolností tížící žalovanou, jež má svůj původ v postupu soudu. Nad rámec uvedeného lze k postupu soudkyně soudu prvého stupně odkázat na závěr kárného senátu Nejvyššího správního soudu publikovaný v rozhodnutí ze dne datum, č. j. spisová značka, dle kterého „[s]oudce musí projevovat jistou ostražitost či předběžnou opatrnost. Musí se snažit na různé aspekty svého možného vztahu k věci hledět očima inteligentního laika mimo justiční praxi a zvažovat, jak by se takovéto osobě tyto aspekty jevily“.

36. Konečně, celková délka řízení byla bezpochyby negativně ovlivněna i opakovanými změnami v obsazení senátu soudu prvního stupně (celkem čtyři). Izolovaně jen tuto skutečnost nelze klást k tíži soudu (s výjimkou vyloučení podjaté soudkyně z rozhodování, viz shora) navyšováním základní částky přiměřeného zadostiučinění dle hlediska § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, ani účastníkům krácením základní částky přiměřeného zadostiučinění.

37. Z důvodu uvedeného postupu orgánu veřejné moci během řízení soud podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk navýšil základní částku o 15 %.

38. Hledisko významu předmětu řízení pro poškozeného je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka]. Při posouzení kritéria významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka "v sázce" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka a rozsudek ESLP ze dne datum ve věci Patta proti České republice, č. adresa/02). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

39. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy presumovaného vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Vedle presumovaného zvýšeného významu typových řízení mohou zvýšený význam řízení pro poškozeného odůvodnit jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat. Poškozený musí existenci takových okolností tvrdit a prokázat. Řečeno jinak, k typovým aspektům zvyšujícím význam předmětu řízení může přistoupit tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení a tím pádem i význam předmětu řízení pro něj (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

40. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), což není případ projednávané věci.

41. Dle názoru soudu zvýšený význam předmětu řízení se nemusí odvíjet pouze od toho, co je pro poškozeného „v sázce“, event. jak se může vlivem výsledku řízení změnit právní postavení poškozeného. Zvýšený význam lze dovozovat i z existence okolností na straně poškozeného zvyšujících míru frustrace z nepřiměřené délky průtažného řízení a její dopad do psychické sféry poškozeného. Zvýšený význam předmětu řízení může být kupříkladu konstituován vysokým věkem či zdravotním stavem poškozeného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013 a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016). Pokud by bylo lze význam řízení konstruovat toliko na objektivních okolnostech, vysoký věk by nevedl ke zvýšení významu, neboť kvalitativně ani kvantitativně neovlivňuje to, o co v řízení formálně jde, ale toliko umocňuje negativní prožitek nepřiměřené délky řízení.

42. Jelikož se v případě posuzovaného průtažného řízení nejednalo o shora vymezené typové řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, soud zkoumal, o jaké právo se dané řízení vedlo a do jaké míry bylo toto právo v době vedení průtažného řízená důležitou součástí života žalobkyně. Byť žalobkyně explicitně netvrdila, že Nemovitá věc byla jejím jediným majetkem vysoké hodnoty, tvrdila, že kompletní rekonstrukcí a přístavbou byla nemovitá věc významně zhodnocena. Soud je přitom povinen přihlédnout ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Samotné provedení rekonstrukce bez dalšího nemá vliv na zvýšení významu předmětu řízení pro žalobkyni. Prokázané provedení rekonstrukce a tomu odpovídající zhodnocení Nemovité věci přesto vedlo soud k závěru o případnosti zvýšení základní částky z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni. Stavební práce bezpochyby vedly k významnému zhodnocení Nemovité věci, ta byla, i díky tomu, jedinou významnou majetkovou hodnotou žalobkyně. Nemajetková újma vyvolaná nepřiměřenou délkou řízení spočívá v dlouhotrvající nejistotě ohledně výsledku řízení, když v případě, že by žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně k Nemovité věci byla zamítnuta, představovala by taková skutečnost významný zásah do jejích majetkových poměrů, neboť se jedná o jedinou nemovitou věc a zároveň o jediný majetek vyšší hodnoty, který žalobkyně vlastnila, resp. o němž byla několik let přesvědčena, že jej vlastní, a do něhož investovala finanční prostředky a práci s vědomím, že investuje do vlastní věci. Ostatně z důvodu existence její dobré víry bylo nakonec určeno její vlastnické právo k nemovitosti. Význam řízení pro žalobkyni dále zvyšuje to, že v Nemovité věci po celou dobu řízení bydlela. Nejistota ohledně výsledku průtažného řízení musela být logicky umocněna obavou ze ztráty „střechy nad hlavou“ v případě neúspěchu žalobkyně. Zmíněné okolnosti umocnily hloubku zásahu nepřiměřenou délkou řízení a žalobkyně nutně musela intenzivněji vnímat nepříznivé dopady nepřiměřeně dlouhého řízení.

43. Důvodem, pro který provedení rekonstrukce bez dalšího nemohlo být samostatným důvodem pro zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění, je skutečnost, že žalobkyně od roku 2001 věděla, že k Nemovité věci byl uplatněn restituční nárok, přesto s manželem pokračovali v rekonstrukci až do roku 2010/2011. O pochybnostech stran svého vlastnického práva k Nemovité věci tudíž věděla, žalobou na určení se domáhala určení svého vlastnického práva až na konci roku 2013. Poukazuje-li žalobkyně na pro ni enormně vysoký význam z toho důvodu, že v průběhu let 1996 až cca 2010 spolu s manželem a celou rodinou vynaložili společně velké množství finančních prostředků a osobního úsilí na to, aby Nemovitou věc podstatnou měrou zhodnotili, nutno uvést, že pokračováním ve stavebních pracích na Nemovité věci dala najevo nést jistou míru rizika a nejistoty plynoucí ze zpochybnění jejího vlastnického práva. Žalobkyně nemohla počítat s nepřiměřenou délkou řízení, ale musela počítat s tím, že její postavení může být zpochybněno (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 2984/22). Ostatně žalobkyně byla uvržena do stavu nejistoty stran svého vlastnického práva k Nemovité věci podstatně dříve (v rámci restitučního řízení), dle svého tvrzení se o zpochybnění jejího vlastnického práva dozvěděla již v roce 2001, v řízení pak bylo prokázáno, že tomu tak bylo minimálně od roku 2000, od kdy byla žalobkyně účastnicí řízení ve věci vydání Nemovité věci vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka.

44. Nadto, tvrzení žalobkyně stran vynaložení prostředků na zhodnocení Nemovité věci je toliko tvrzením směřujícím k prokázání závažnosti možné újmy, jejíž vznik by připadal v úvahu tehdy, pokud by byla ve sporu neúspěšná. Ve vztahu k významu předmětu řízení však samotné provedení rekonstrukce nemá vliv. Na podporu uvedené argumentace soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka. V odkazovaném případě se poškozený domáhal zvýšení základní částky mimo jiné proto, že vynakládal na správu nemovité věci, jež byla předmětem průtažného řízení, a na její údržbu náklady. Nejvyšší soud takové zvýšení odmítl s následující argumentací. „Spory o majetek mohou mít pro účastníka řízení zvýšený význam například pokud se jedná o určení vlastnictví k domu, ve kterém účastník žije a tento dům představuje jeho jediný majetek, nebo u řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém se rozhoduje o veškerém majetku účastníků, případně u restitučních sporů, kde se jedná nejen o majetky zpravidla velké hodnoty, ale nadto o křivdy způsobené minulým režimem...Skutečnosti, které žalobce v průběhu řízení uvedl na podporu závažnosti vzniklé nemajetkové újmy [žalobce byl povinen vynakládat na správu nemovitosti a její údržbu náklady či tvrzení o zmaření podnikatelského záměru], však směřovaly k prokázání závažnosti možné škody [vzniklé v návaznosti na výsledek průtažného řízení]. Tato tvrzení nevypovídají ničeho o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce z pohledu vzniklé nemajetkové újmy. Dovolatelova tvrzení se zakládají na právním omylu spočívajícím v tom, že prokázání těchto tvrzení by mohlo odůvodnit zvýšení základní částky odškodnění. Žalobcem popsané následky však o zvýšeném významu předmětu řízení pro jeho osobu z pohledu vzniklé nemajetkové újmy nesvědčí a ani při jejich prokázání by důvodnost jeho nároku založit nemohly“.

45. Zvýšený význam řízení dále nezakládá ani tvrzení žalobkyně, že Nemovitá věc byla zdrojem její obživy, který měl spočívat v tom, že její švagrová, která části Nemovité věci provozovala prodejnu potravin, neplatila nájemné, ale z výnosů přispívala k úhradě splátek úvěrů pořízených za účelem koupě a posléze za účelem rekonstrukce Nemovité věci. Finanční či naturální benefity popsaného vztahu švagrové na jedné straně a žalobkyně (a jejího manžela) na straně druhé saturovaly náklady spojené s pořízením a rekonstrukcí Nemovité věci. V poměrech projednávané věci při hodnocení významu předmětu řízení není rozdílu mezi popsanou situací a situací, kdy by švagrová platila žalobkyni nájemné. O zvýšeném významu předmětu řízení by snad bylo lze uvažovat tehdy, pokud by finanční a naturální plnění švagrové bylo jediným či převažujícím zdrojem obživy žalobkyně, jehož absence by zapříčinila ohrožení její výživy. Nic takového však žalobkyně netvrdí, ani to v řízení nevyšlo najevo. Netvrdí ani, že byla na dotčené „výpomoci“ jakkoli závislá. Krom toho, sama svědkyně Z. S., jež měla žalobkyni ono plnění poskytovat, uvedla, že finanční plnění nebylo založeno na konzistentní (třebas měsíční) bázi, nýbrž bylo nahodilé, podle možností svědkyně a podle potřeby Františka J. Nepeněžité plnění ve formě různých úsluh a výpomoci pak soud, odlišně od žalobkyně, nehodnotí jako zdroj obživy. Krom toho není zřejmé, jak byla tato „nepeněžitá“ výpomoc svědkyně navázána na její užívání části Nemovité věci, resp. že by svědkyně žalobkyni takto přestala pomáhat, pokud by přišla o možnost Nemovitou věc užívat. Sama svědkyně uvedla, že takovou výpomoc považuje za běžnou v rámci rodiny. Prosté tvrzení, že se jednalo o jeden z více zdrojů obživy (vedle starobního důchodu), aniž by se jednalo o zdroj výlučný či převažující, nezvyšuje význam předmětu řízení pro žalobkyni. Jedná se toliko o standardní (rozuměj obvykle se vyskytující) atribut majetkového sporu, jehož předmětem je vlastnické právo k nemovité věci, s jehož případným pozbytím je spojeno i pozbytí práva brát z věci užitky. Nadto, stejně tak jako v případě tvrzené rekonstrukce, se jedná toliko o tvrzení směřující k prokázání závažnosti možné újmy, jejíž vznik by připadal v úvahu tehdy, pokud by byla ve sporu neúspěšná.

46. Důvodem pro zvýšení základní částky pro význam předmětu řízení pro žalobkyni pak není ani sama okolnost, že v době průtažného řízení v Nemovitě věci bydleli členové širší rodiny žalobkyně, tj. švagrová a její rodina. Žalobkyně nebyla povinna poskytovat jim ubytování, na poskytování ubytování ani nebyla finančně závislá. Nejistotu z případného pozbytí vlastnického práva žalobkyně k Nemovité věci mohli pociťovat uvedené osoby, jejich újma se však v projednávané věci neodškodňuje.

47. Důvodem pro zvýšení základní částky v rámci kritéria významu řízení pro poškozenou dle názoru soudu naopak není její věk, když v době skončení průtažného řízení jí bylo 70 let. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, v části IV. pod písm. d) sice uvedl, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly přihlížet k osobě účastníka řízení, a s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku, neboť negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Avšak osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Žalobkyni tudíž nelze považovat za osobu pokročilejšího věku, u níž by se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumoval (k posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka a ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Špatný zdravotní stav, který by umocňoval intenzitu zásahu průtažného řízení do jejího života, pak žalobkyně vůbec netvrdila.

48. S ohledem na uvedené soud základní částku zvýšil z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni o 15 %, když význam řízení byl pro žalobkyni zvýšený.

49. Soud rekapituluje, že celková výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, na nějž má žalobkyně nárok, po zohlednění modifikace základní částky dle kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (+10 %) činí částka (částka + 0,10 x částka). Jelikož však žalovaná již vyplatila žalobkyni z titulu přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé průtažné řízení částku částka, soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku částka (částka – částka) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení (viz dále), v tomto smyslu žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbytku žalovaného nároku ve výši částka (částka – částka) nezbylo než žalobu zamítnout, a to včetně příslušného úroku z prodlení (výrok II.).

50. Jde-li o běh úroku z prodlení, podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Na právní poměr účastníků v otázkách neupravených OdpŠk se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen "o. z."). Při absenci výslovné úpravy se tak povinnost žalovaného k zaplacení úroku z prodlení řídí příslušnými ustanoveními o. z. Protože splatnost přiměřeného zadostiučinění podle OdpŠk není zákonem stanovena a logicky nemohla být mezi stranami dohodnuta, byl žalovaný jakožto dlužník povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy jej žalobce jakožto věřitel o splnění požádal. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu dopisem doručeným dne datum. S doručením výzvy je spojen hmotněprávní účinek, a sice že žalovaná byla povinna splnit dluh bez zbytečného odkladu. Podle názoru soudu jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti v horizontu maximálně dnů či jednotek týdnů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). adresa by měla představovat takový časový úsek, který je při poctivém, zodpovědném úsilí dlužníka dostatečný pro možnost dosažení řádného splnění vzhledem k obvyklému chodu věcí za rozumně očekávatelných podmínek. Soud při stanovení splatnosti vycházel z toho, že žalované po doručení výzvy k plnění bylo třeba ponechat určitý časový prostor pro zvážení žádosti žalobkyně o přiměřené zadostiučinění. Přičemž odpovídající dobou je dle soudu jeden měsíc. Od datum je tak žalovaná v prodlení se splněním svého peněžitého dluhu a je tudíž podle § 1970 o. z. povinna platit žalobkyni z přisouzené částky také úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně. Žalobkyně se přitom domáhala zaplacení úroku z prodlení až od datum, soud je žalobní nárokem vázán.

51. Při rozhodování o nákladové povinnosti se soud řídil následujícími úvahami. Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle OdpŠk, jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci přiměřené zadostiučinění v nižší výši, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšné žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne datum, usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Byť byla žalobkyně v řízení úspěšná jen částečně, je jí žalovaná povinna podle § 142 odst. 3 o. s. ř. poskytnout plnou náhradu nákladů řízení účelně vynaložených. Při určování výše mimosmluvní odměny zástupkyně žalobkyně a náhrady jejích hotových výdajů za jednotlivé úkony právní služby vycházel soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“). Odměna advokáta žalobkyně za zastupování v řízení se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy že tarifní hodnota věci činí částka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

52. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši právnická osoba Kč, z odměny zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne datum) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), po částka, z paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu ve výši celkem částka, z cestovného podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve výši celkem částka za cestu na jednání soudu dne datum na trase adresa a zpět [celkem hodnota km] motorovým vozidlem zn. Kia (částka za litr paliva průměrné spotřebě 6,97 l/100 km a částka/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve znění vyhlášky č. 191/2023 Sb.), z náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2x100 Kč za dvě započaté půlhodiny (čas strávený cestou na trase adresa na jednání soudu) a, jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, z částky odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného a náhrady za ztrátu času ve výši částka. Celkem činí výše nákladů, na jejichž náhradu má žalovaná nárok, částku částka.

53. Žalobkyni nepřísluší náhrada za dopis ze dne datum, jímž žalobkyně uplatnila nárok u žalované a současně do něj vtělila předžalobní výzvu. Předžalobní uplatnění nároku dle § 14 OdpŠk naplňuje obdobný účel jako předžalobní výzva dle § 142a o. s. ř. a je k tomuto ustanovení v poměru speciality. Žalobkyni současně v souladu s § 31 odst. 4 OdpŠk nepřísluší náhrada nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Jelikož obecně platí že jakákoli další předžalobní výzva úkonem nadbytečným, tudíž neúčelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 3627/18), nelze zmiňovanou právní úpravu obcházet vtělením předžalobní výzvy do předběžného uplatnění nároku.

54. Soud dále nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za doplnění žaloby ze dne datum v reakci na výzvu soudu. S ohledem na rezignaci žalobkyně na řádné splnění povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání tvrzení ohledně části svých tvrzení v žalobě (v podrobnostech viz usnesení soudu č. j. spisová značka) soud musel v rámci písemné přípravy jednání, ve snaze zajistit podmínky pro rozhodnutí věci při jediném jednání, vést žalobkyni ke konkretizaci jejích neúplných tvrzení a k řádnému označení důkazů, když žalobkyně se v žalobě omezila na zcela nedostatečný důkazní návrh „citovaným spisem“. Soud dále nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za repliku ze dne datum. Obsahem tohoto úkonu bylo jednak zopakování, případně rozvinutí argumentace obsažené v žalobě či v doplnění žaloby ze dne datum, jednak reakce na vyjádření žalované k žalobě. Předně, žalobkyně měla všechny podstatné okolnosti sdělit již v žalobě. Replika nemá obsahovat nové skutečnosti, a je jen věcí účastníka, zda na vyjádření protistrany reaguje podrobnější argumentací (kterou však již měl vyložit v narační části žaloby). Žalobkyni navíc nebyla soudem uložena povinnost reagovat na vyjádření žalované replikou. Repliku proto soud nepovažuje bez dalšího za účelný úkon (shodně viz usnesení ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 1130/22). Soud dále nepřiznal žalobkyni náhradu nákladu za přípis ze dne datum, jímž k výzvě soudu konkretizovala své majetkové poměry v době průtažného řízení. Opět se obsahově jednalo o tvrzení, jež měla být obsažena v žalobě, když žalobkyně od počátku požadovala navýšení základní částky z důvodu hodnoty Nemovité věci. Logicky proto měla důkladně vylíčit svou majetkovou situaci v době průtažného řízení, neboť pouze tak bylo lze vyhodnotit relativní majetkový význam hodnoty Nemovité věci pro žalobkyni. Ani v případě tohoto vyjádření se tak nejedná o účelně vynaložený náklad. Pro žalobkyni bylo v projednávané věci typické, že své povinnosti tvrdit a prokázat důsledně nesplnila v žalobě, nýbrž plnění zmíněných povinností bez zřejmého důvodu rozmělnila do vícero vyjádření. Takový postup nemůže vést k navýšení nákladové povinnosti žalované.

55. adresa ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud patnáctidenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř. z důvodu organizačně-technických na straně žalované, kdy soud má zároveň za to, že poskytnutím delší lhůty k plnění nebudou účastníci nijak poškozeni, když se jedná o prodloužení lhůty k plnění v řádu dnů.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.