OSUL 37 C 192/2024-43

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Ondřejem Šafránkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 17 131,15 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ částečně rozsudkem pro uznání

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni

 částku částka,

 zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení,

 částku částka,

 kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši částka,

 zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení,

 úrok ve výši 29 % ročně z částky částka od datum do datum,

 úrok ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení,

 náhradu nákladů řízení v částce částka, a to vše v měsíčních splátkách ve výši částka měsíčně, splatných vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť i jediné splátky řádně a včas, přičemž první splátka je splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu úroku ve výši 14 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok dle tvrzení strany žalující představuje plnění, které byl žalovaný povinen zaplatit původnímu věřiteli (právnická osoba.) z titulu úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o poskytnutí kontokorentu ze dne datum, která byla sjednána jako dodatek ke smlouvě o poskytování bankovních služeb ze dne datum (uzavřenou s právní předchůdkyní právnická osoba Anonymizováno). Na běžném účtu a v rámci úvěrového kontokorentního rámce vzniknul záporný zůstatek v celkové výši částka, dále poplatek 3 x částka za tři zaslané upomínky k úhradě a příslušenství pohledávky v podobě smluvního úroku ve výši 29 % ročně a zákonného úroku z prodlení.

Uvedená pohledávka byla původním věřitelem postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum.

Podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému, s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky včetně seznamu postoupených pohledávek. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

Dne datum žalovaný nárok žalobkyně v celém rozsahu uznal.

S ohledem na shora uvedené rozhodl soud ve věci rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. a nároky uplatněné žalobou nejsou v rozporu s hmotným právem (až na výjimku uvedenou níže).

Soud výrokem II. zamítnul část požadovaného smluvního úroku ve výši 29 % z částky částka od datum do zaplacení, neboť v zamítnuté části šlo o nárok uplatněný v rozporu s kogentní hmotněprávní normou, konkrétně § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (viz čl. II bod 1 novely č. 186/2020 Sb.): „U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.“ Žalobkyně tedy má nárok pouze na smluvní úrok ve sjednané výši prvních 90 dnů prodlení žalovaného a následně má právo na úrok ve výši 15 % ročně z jistiny úvěru. Jelikož byl skutkový stav mezi stranami nesporný, soud v tomto ohledu neprováděl dokazování předloženými listinami a v této části pouze právně posoudil oprávněnost požadovaného smluvní úroku. Jelikož jde o relativně samostatný nárok, soud uznání žalovaného vztáhnul na tu část, která byla požadována po právu (nerozporně s uvedenou kogentní normou) a ve zbytku nárok zamítnul (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky částka za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši částka dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za podání ze dne datum, neboť obsahovalo tvrzení, která měla být obsažena již v žalobním návrhu, a proto nešlo o účelně vynaložený náklad.

Proti tomuto rozsudku není možné podat odvolání, neboť se účastníci svého práva vzdali.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna včas a řádně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.