OSUL 29 C 78/2026-85

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Karlem Šemíkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částka Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 12 % ročně, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 12 % ročně a dále částky částka zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku ve výši částka.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne datum se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení ve výši 12 % a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím internetových stránek webové stránky uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně půjčila a poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši částka. Žalovaný se zavázal předmětnou částku ve výši částka včetně poplatku ve výši částka splácet, což neučinil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud žalobkyni usnesením ze dne datum, j. č. spisová značka, vyzval k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů.

4. Žalobkyně svým podáním ze dne datum doplnila svou žalobu, kdy zejména uvedla, že u žalovaného posuzoval věřitel úvěruschopnost pouze na základě údajů sdělených klientem a byly ověřeny základní registry, jako důkazy byly doloženy pouze výpisy z účtu žalovaného a dále odůvodnila přiměřenost úroku dle smlouvy a sdělila, že na žalobě trvá.

5. Soud ve věci následně nařídil jednání. Žalobkyně se z nařízeného jednání písemně omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud tedy jednal v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla elektronicky uzavřena dne datum Smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši částka a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách (k platnosti smlouvy viz dále). Žalovanému byly poskytnuté prostředky ve výši částka a částka převedeny na jeho bankovní účet, což vyplývá i ze sdělení právnická osoba., tedy že na účet žalovaného byly převedeny prostředky v celkové výši částka a dále, že žalovaný byl vlastníkem bankovního účtu, na který byly částky dle smlouvy vyplaceny. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil, čímž se ocitl v prodlení.

6. Žalobkyně tedy po žalovaném požaduje jistinu ve výši částka a smluvní úrok ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení ve výši 12 % a dále částku ve výši částka jako smluvní pokutu. Žalovaný dosud ani přes výzvu žalobkyně ničeho neuhradil. Dlužná částka byla žalobkyní vůči žalovanému uplatněna předžalobní výzvou ze dne datum.

7. Soud ve věci vycházel zejména ze smlouvy o úvěru, obchodních podmínek úvěru, výpisu z účtu, bankovních transakcí, upomínek, sdělení právnická osoba. a dalších listinných důkazů.

8. Podle § 1970 obč. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 odst. 1 obč.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je co do částky ve výši částka s příslušenstvím důvodný a podložený příslušnými důkazy (výrok I. tohoto rozsudku), a to jako částka bezdůvodného obohacení.

10. Soud dále rozhodl, že žaloba se co do částky částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 12 % ročně a dále částky částka, zamítá (výrok II. tohoto rozsudku).

11. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.

12. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 či rozsudek Krajského soudu v adresa č. j. spisová značka ze dne datum).

13. V rozsudku sp. zn. spisová značka ze dne datum Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.

14. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková… Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

15. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86), resp. toto žalobkyně neprokázala, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšel-li z ničím neověřených informací žalovaného poskytnuté při uzavírání smlouvy, resp. pouze obecně v obchodních podmínkách v čl. 10 sjednal ověření klienta, aniž jakkoliv posoudil schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. toto soudu nedoložil. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalovaného jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušila veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).

17. Při posuzování úvěru schopnosti tak nebyla řádně posouzeno bydlení žalované (ve formuláři uvedl jiné), název zaměstnavatele uvedený v žádosti neodpovídá příjmům dle výpisu z účtu, a to ani částka, ze kterých navíc plyne, že žalovanému v žádném měsíce nezbyla žádná částka, resp. bilance příjmů a výdajů je negativní, žalovaný utrácí na sázky a má na účtu zvláštní transakce (příjmy a výdaje vůči třetím fyzickým osobám, které mohou ovlivňovat jeho příjmy), také z výpisu plyne čerpání jiné půjčky. Tyto okolnosti nebyly však nijak zohledněny.

18. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, resp. ho splácet ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná, a to v části týkající se úroku; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena (též co do ujednání o poplatku a pokutě dle žaloby), a žalobkyně soudu netvrdila ani neprokázala obvyklou výši úroku z úvěru, když k jednání soudu se nedostavila a sama se tak zbavila možnosti být příslušným způsobem soudem procesně poučena. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, co do výše (obvyklého) úroku, soudu nezbylo než žalobu co do zbývající části (tj. částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 12 % ročně a dále co do částky částka) zamítnout (výrok II.).

19. Soud dále doplňuje, že za dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze považovat ani pouhé doložení výpisu z účtu žalovaného, který nedokládá všechny okolnosti nutné pro posouzení úvěru schopnosti žalovaného, resp. naopak (např. ve výpisu jsou příjmy a výdaje rovnocenné a není tak zřejmé, že by nějaká částka žalovanému zůstala k dispozici). Žalobkyně také nedoložila žádné jiné důkazy ani výpisy z údajně prověřovaných registrů. Posouzení úvěruschopnosti je tak nedostatečné. Smlouva je tak neplatná a žalobkyně nemá nárok na požadované úroky, smluvní poplatky a smluvní pokutu. Dále soud doplňuje, že výše sjednaného úroku 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně je v rozporu s dobrými mravy a úvěrová smlouva by i z tohoto důvodu byla minimálně v části úroků neplatná, resp. by dle judikatury Soudního dvora EU (SDEU) byla neplatná smlouva celá (tedy i z tohoto dalšího důvodu), když změna neplatného ujednání o úroku pro jeho zneužívající povahu není judikatury SDEU přípustná, smlouva je tak i z tohoto důvodu neplatná jako celek a nelze oddělit pouhou neplatnost ujednání o úroku od zbytku smlouvy (viz rozsudek SDEU z 14.6.2012 č. C-618/10 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 29.6.2023, sp. z n. 47 Co 87/2023 a Městského soudu v Praze z 12.11.2020, č. j. 17 Co 271/2020-112).

20. Žalobkyně má tak s ohledem na vše výše uvedené nárok pouze na bezdůvodné obohacení ve výši vyplaceného plnění včetně úroku z prodlení s ohledem na výzvu žalovanému (výzvu dle žaloby), tj. od datum. Tuto částku, tj. částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 12 % ročně, soud žalobkyni přiznal, ostatní nároky s ohledem na vše výše uvedené pro neplatnost smlouvy dle výše uvedeného zamítl.

21. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Zákonný úrok z prodlení tak byl žalobkyni přiznán dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.

22. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Pokud měl účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka, přičemž tato částka představuje 23 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t.

24. Za další písemné podání žalobkyně ze dne datum, obsahující doplnění žaloby na výzvy soudu, soud žalobkyni náhradu odměny (a hotových výdajů) advokáta již nepřiznal, neboť skutečnosti v něm uvedené měly být součástí žaloby, a nelze jej tak považovat za účelně provedený úkon právní služby.

25. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

26. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Odvolání podléhá soudnímu poplatku v rozsahu dle zákona č. 549/1991 Sb. Neúspěšné odvolání může vést k navýšení nákladů řízení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.