OSVSVM 18 C 139/2024-78

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 365 029,22 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 305 315,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 305 315,63 Kč od 8. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni: ⟪LB:lb_001⟫ - 33 366,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení v rozsahu převyšujícím úrok z prodlení podle výroku I. rozsudku, ⟪LB:lb_002⟫ - 21 167,25 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 21 167,25 Kč od 31. 1. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, ⟪LB:lb_003⟫ - 20 505,91 Kč, ⟪LB:lb_004⟫ - 1 813,72 Kč, ⟪LB:lb_005⟫ - 3 080 Kč, ⟪LB:lb_006⟫ - 2 100 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 30 461,36 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 365 029,22 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.

3. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 29. 8. 2022 uzavřena úvěrová smlouva. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly produktové podmínky a sazebník, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (úvěrová smlouva, standardní informace o úvěru, produktové podmínky, sazebník a jeho změna). Žalovaný čerpal úvěr ve výši 350 000 Kč a uhradil celkem 44 684,37 Kč (výpisy z úvěrového účtu, interní výpisy žalobkyně – amortizace, přehled umoření, tabulka předpisů, platební historie). Pro prodlení žalovaného byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě celé částky do 7. 9. 2023 (zesplatnění a potvrzení o odeslání). Žalovaný byl k plnění následně vyzván i zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek).

4. Z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně popsala průběh tohoto procesu, přičemž do svého interního přehledu převzala údaje uvedené žalovaným v žádosti (vyjádření k procesu posouzení). Podle žádosti o úvěr byl žalovaný zaměstnán s jediným příjmem ve výši cca 25 000 Kč, byl rozvedený, jeho nezbytné náklady měly činit 5 000 Kč a splátky činily cca 3 000 Kč (žádost o úvěr). Podle výpisů z běžných účtů žalovaného byly počáteční a konečné zůstatky zpravidla v podstatě shodné a mínusové s tím, že žalovaný pravidelně na své vyživovací povinnosti platil 9 000 Kč (výpisy z účtu). Z lustrace v CEE soud nic nezjišťoval, protože byla provedena až v roce 2024 (výsledek lustrace v CEE), obdobně nic neplyne ani z nepodepsaného formuláře uznání dluhu.

5. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).

6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

7. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Žalobkyně sice měla doložen příjem žalovaného ve výši cca 25 000 Kč, nicméně to samo o sobě není dostačující. V žádosti je pak uvedeno, že celkové příjmy domácnosti jsou 40 000 Kč, ale tato částka není nijak doložena a sám žalovaný navíc uvedl, že má jediný zdroj příjmů. Žalobkyně dále nezohlednila další okolnosti na straně žalovaného, a to především ohledně výdajové stránky. K poukazu na životní minimum soud uvádí, že je to pouze úředně stanovená částka, která nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Dále nebylo řádně zohledněno to, že žalovaný platit pravidelně výživné ve výši 9 000 Kč a že po poskytnutí předmětného úvěru se splátkové zatížení u žalovaného zvýší dvojnásobně. Prostým výpočtem (25 000 Kč – 9 000 Kč – 6 200 Kč = 9 800 Kč) bylo možné dojít k tomu, že již pouze po úhradě výživného a nové splátky úvěru zůstane žalovanému na celou jeho obživu cca 330 Kč na den, což je nereálně nízká částka. Z doložených výpisů z účtu je pak zřejmé, že žalovaný již předtím svou finanční situaci zvládal velmi obtížně, pokud vůbec (zůstatky jsou zpravidla mínusové). Žalobkyně tedy sice dokládá, že o situaci žalovaného určité údaje měla, nicméně z jejího postupu je zřejmé, že tuto situaci reálně v procesu posouzení úvěruschopnosti nezohlednila, přičemž zde soud pro kontext podotýká i to, že na tvrzenou konsolidaci byla použita menší část úvěru a větší část (cca 200 000 Kč) byla žalovanému poskytnuta jako další neúčelový úvěr; fakticky tedy nešlo o konsolidaci většího množství úvěrových produktů (jak bývá obvyklé), ale o refinancování dřívějšího jediného úvěru novým finančním produktem. Pokud měla být účelem tohoto kroku pouze tvrzená konsolidace, nebyl důvod, aby žalovanému bylo půjčeno dalších 200 000 Kč. Z doložených podkladů totiž bylo zřejmé, že žalovaný ještě před uzavřením smlouvy nebyl v dobré finanční situaci a tato jeho situace neodůvodňovala to, aby mu byl poskytnut další úvěr s dvojnásobným splátkovým zatížením, a to aniž by se žalobkyně detailně zabývala především reálnou výdajovou stránkou žalovaného. K tomu soud dodává, že i podle Nejvyššího soudu hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Jestliže se tedy věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. To, zda žalovaný na daný úvěr něco plnil či nikoli, je irelevantní (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C755/22). V dané souvislosti soud pro nadbytečnost zamítl návrh na zajištění vyjádření CNCB - Czech Non-Banking Credit Bureau, z.s.p.o. a vyjádření Czech Banking Credit Bureau, a.s., jelikož ani případné prokázání řádného lustrování žalovaného v těchto registrech by na shora uvedených závěrech nic neměnilo.

8. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

9. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

10. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 305 315,63 Kč (byla předána částka 350 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 44 684,37 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.

11. Jelikož žalovaný byl v řízení pasivní a soudu nic nesdělil ohledně aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit (ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z první doložené výzvy k plnění celého dluhu. Co se týče počátku prodlení proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván výzvou k plnění do 7. 9. 2023 a první den prodlení žalovaného proto připadá na 8. 9. 2023. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to pouze z částky, s jejímž vrácením je žalovaný v prodlení.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 30 461,36 Kč, přičemž tato částka představuje 67,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,64 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 16,36 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 14 602 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 365 029,22 Kč (zbývající část předmětu řízení tvoří příslušenství) sestávající z částky 9 780 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci a žaloba) a z částky 4 890 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 25 350 Kč ve výši 5 323,50 Kč. Za doplňující vyjádření soud náhradu nepřiznal, protože šlo o doplnění, které mohlo být uvedeno již v žalobě.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.