OSVSVM 18 C 261/2023-35

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 21 639,96 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 21 639,96 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 21 639,96 Kč od 8. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 21 639,96 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za neuhrazení poskytnutého úvěru podle bodu 6.5 smlouvy za období od 23. 12. 2020 do 22. 8. 2023, přičemž o smluvní pokutě za dřívější období i o ostatních nárocích ze smlouvy o úvěru již bylo pravomocně rozhodnuto platebním rozkazem.

2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil pouze tak, že v rámci exekuce již nějakou částku uhradil a chce v tom pokračovat.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 9. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 50 000 Kč se sjednanou úrokovou sazbou 151,58 % ročně (smlouva o úvěru). Pro prodlení žalovaného byl úvěr v červnu 2020 zesplatněn (oznámení a podací arch). Žalobkyně následně podala žalobu, které bylo vyhověno platebním rozkazem ze dne 22. 2. 2021. Tímto platebním rozkazem bylo rozhodnuto i o nároku na smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy za období do 22. 12. 2020 (žaloba a platební rozkaz ve věci 112 C 7/2020 a opravné usnesení). Právní zástupkyně žalobkyně následně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty za další období (výzva a podací arch).

5. Co do právního posouzení vyšel soud z následujících východisek a závěrů Nejvyššího soudu:

 protože nárok ze smluvní pokuty sjednané procentem z určité částky v důsledku prodlení za stanovený časový úsek, v němž prodlení trvá, vzniká za každý další takto sjednaný časový úsek prodlení z důvodu porušení povinnosti splnit závazek zvlášť, musí soud zjišťovat v každém řízení, jehož předmětem je nárok na zaplacení smluvní pokuty za určité období, všechny relevantní skutečnosti a činit z nich právní závěry, i když danému řízení předcházela řízení, jejichž předmětem byl nárok na zaplacení smluvní pokuty za období jiné. Je tudíž na soudu, aby si předběžné otázky vyřešil sám, přičemž není vyloučeno ani to, že je posoudí odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1919/2015);

 předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem). Na těchto závěrech je založeno odvolacím soudem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001, podle jehož druhé právní věty ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. S přihlédnutím ke shora řečenému však na danou věc jeho závěry, stejně jako závěry rozhodnutí ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, nedopadají, neboť nárok na zaplacení smluvní pokuty za období od 26. 8. 1996 do 27. 10. 2000 a nárok na zaplacení smluvní pokuty za období od 21. 9. 2001 do 30. 10. 2001 nezakládají totožnost předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009); nebo

 podle ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je zavazující pro účastníky řízení a pro všechny orgány pouze výrok pravomocného rozsudku. Aby bylo závazné řešení předběžné otázky pro další spory, musela by tedy být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí (např. v rozhodnutí podle § 80 písm. c) o. s. ř.). V případě rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1031/2005 však předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty a nikoliv určení, že právo z dohody o smluvní pokutě existuje či nikoliv. Výrok předcházejícího rozhodnutí je pro účastníky a pro všechny orgány závazný potud, že stanoví povinnost na zaplacení peněžitého plnění představujícího smluvní pokutu za určité období. Pro spory, které se týkají jiného období, však tento výrok již závazný není, a tudíž nemůže být závazné ani posouzení předpokladů pro vznik a trvání práva na smluvní pokutu. Tyto otázky tedy soud posuzuje v konkrétním případě samostatně. Stejná situace je i v dané věci. Opačný výklad by totiž mohl vést k absurdním případům, kdy by Nejvyšší soud České republiky byl vázán rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve svém důsledku by to mohlo znamenat i porušení žalobního práva, neboť se jedná o odlišné nároky a v dané věci tak může dojít nejen k odlišným skutkovým závěrům, ale i za situace shodného skutkového stavu k odlišnému právnímu závěru (není zde dána totožnost věci a překážka rei iudicatae) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009).

6. S ohledem na shora uvedené závěry, jakož i to, že v předcházejícím řízení nebylo rozhodnuto o smluvní pokutě za stejné období, ale o peněžitém plnění představujícím smluvní pokutu za období jiné, nejde o stejnou věc ve smyslu § 159a o. s. ř. Je tedy třeba se pro takto žalobkyní vymezený předmět řízení zabývat i tím, zda jsou dány předpoklady pro vznik nároku na smluvní pokutu za období od 23. 12. 2020 do 22. 8. 2023, přičemž tyto pro níže uvedené důvody dány nejsou.

7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.

8. Ve smlouvě byla sjednána pevná úroková sazba 151,58 % ročně. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,44 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku (ať už 151,58 % podle smlouvy, nebo 95,9 % uplatněná v původní žalobě) přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

9. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez „spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

10. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutý spotřebitelský úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle § 1802 o. z., nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu.

11. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze případné prohlášení spotřebitele již předem připravené věřitelem. Soud si je vědom toho, že ochrana autonomie vůle je jedním z řídících soukromoprávních principů, avšak v případě spotřebitele je třeba tuto zásadu korigovat zásadou ochrany slabšího. Při aplikaci posledně uvedené zásady je třeba zohlednit též zásadu přiměřenosti a zásadu spravedlnosti. V rozhodnutí ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 Ústavní soud uzavřel, že: „Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima „každému co jeho jest“; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.“. V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), přičemž sjednaný úrok plnil též evidentně funkci sankční, je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle, to navíc za situace, kdy takto vysoké úroky věřitel běžně požaduje (jak je známo soudu z jeho úřední činnosti) a má na nich založeno své podnikání. Lze tedy konstatovat, že sjednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí úroků, nýbrž se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).

12. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné nároky z titulu smluvního ujednání, a to tedy ani nárok na uplatněnou smluvní pokutu. Z podstaty práva k zaplacení smluvní pokuty jako závazku zajišťovacího totiž plyne jeho akcesorická, odvozená povaha; nárok na zaplacení smluvní pokuty nemůže vzniknout, aniž by byl porušen (a tedy především aniž by vznikl a v rozhodné době dosud existoval) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěný. Jinými slovy, podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen. Nevzniklali totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena, a nemůže tak vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou mělo být splnění povinnosti utvrzeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 671/2017).

13. I přes dříve vydaný platební rozkaz (pro jehož vydání navíc nebyly podle názoru soudu splněny podmínky podle § 172 odst. 1 o. s. ř., neboť uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobkyní nevyplývalo) dospěl soud při posouzení věci s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu k odlišenému závěru, než který plyne z platebního rozkazu, který se vztahuje ke smluvní pokutě za dřívější období, a to, že žalobkyni uplatněný nárok nepřísluší a žaloba proto byla zamítnuta.

14. Pro úplnost soud dodává, že kdyby byla smlouva jako celek shledána platnou, bylo by na místě podrobit ujednání o uplatněné smluvní pokutě přezkumu podle § 1813 o. z., a to mimo jiné s ohledem na jednostrannost smluvních sankcí a nepřiměřenou kombinaci jednotlivých nároků ze smlouvy v neprospěch spotřebitele. Pro shora uvedený závěr o neplatnosti smlouvy jako celku se však soud tímto aspektem již blíže nezabýval.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný sice byl v řízení úspěšný, nicméně žádné náklady neuplatnil.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí.