OSVSVM 18 C 69/2023-98

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalovanéAnonymizovánoAnonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ o určení neúčinnosti právního jednání, eventuálně jeho Anonymizováno

I. Žaloba, aby bylo určeno, že vzdání se práva na povinný díl, které jméno FO, narozený datum bytem adresa, učinil v rámci řízení před Okresním soudem ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí vedeném pod sp. zn. 15 D 337/2019, je vůči žalobci právně neúčinné, eventuálně že je neplatné, se zamítá.

II. Žaloba, aby bylo určeno, že vzdání se práva na povinný díl, které jméno FO, narozený datum, bytem adresa, učinil v rámci řízení před Okresním soudem ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí vedeném pod sp. zn. 15 D 19/2020, je vůči žalobci právně neúčinné, eventuálně že je neplatné, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 17 747 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že vzdání se práva na povinný díl, které učinil pan jméno FO, otec žalované (dále také jako „dlužník“), v řízení o pozůstalosti po svém otci jméno FO i po své matce jméno FO, jsou vůči žalobci právně neúčinná, jelikož žalobce disponuje vykonatelnou pohledávkou vůči jméno FO a vzdáním se práva na povinný díl došlo ke zkrácení možnosti uspokojení této pohledávky. V obou dědických řízeních bylo potvrzeno nabytí dědictví žalované jako jediné závětní dědičce. Žalobce následně uplatnil i eventuální návrh na určení neplatnosti obou napadených právních jednání.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť žalovaná rozporovala, že by byla seznámena s existencí dané pohledávky, dále namítla nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním jejího otce a její vědomostí o možném krácení práv věřitelů, a odkázala na průběh exekučního řízení, jakož i na to, že její otec respektoval přání svých rodičů projevená v jejich závětích.

3. Z výpisu z obchodního rejstříku plyne, že jméno FO je jednatelem a společníkem společnosti právnická osoba, přičemž jeho podíl je postižen v rámci exekuce.

4. Z usnesení zdejšího soudu ve věci sp. zn. 122 C 15/2012 plyne, že mezi žalobcem a jméno FO byl uzavřen smír, kterým se jméno FO zavázal zaplatit žalobci 146 250 Kč s příslušenstvím. Usnesení o schválení smíru nabylo právní moci datum.

5. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 15 D 337/2019 bylo zjištěno, že jde o pozůstalostní řízení po jméno FO. Na základě závěti zůstavitele byla žalovaná povolána jako náhradní dědička. V rámci tohoto pozůstalostního řízení se jméno FO dne datum vzdal práva na povinný díl (č. l. 63v). Z usnesení o potvrzení dědictví pak plyne, že následně bylo dne datum potvrzeno nabytí dědictví jediné závětní dědičce, a to žalované. Přijetí dědictví bylo schváleno opatrovnickým soudem.

6. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 15 D 19/2020 bylo zjištěno, že jde o pozůstalostní řízení po jméno FO. Na základě závěti zůstavitelky byla žalovaná povolána jako náhradní dědička V rámci tohoto pozůstalostního řízení se jméno FO dne datum vzdal práva na povinný díl (č. l. 43v). Z usnesení o potvrzení dědictví pak plyne, že následně bylo dne datum potvrzeno nabytí dědictví jediné závětní dědičce, a to žalované. Přijetí dědictví bylo schváleno opatrovnickým soudem.

7. Z výpisu z centrální evidence exekucí a sdělení exekutora plyne, že jméno FO má aktuálně šest exekucí a v exekuci vedené žalobcem nebylo doposud ničeho vymoženo, přičemž exekutor byl vedením exekuce pověřen zdejším soudem dne datum.

8. Z výslechu svědka jméno FO soud zjistil, že v roce 2019 mu umřel otec a brzy poté i matka, měl těžkou bouračku a poté došlo i k rozchodu s matkou žalované, s dcerou zůstal sám. Moc financí tehdy neměl. Dědická řízení řešila tituly před jménem jméno FO, obsah závětí neznal. V té době nějaké dluhy měl, ale přesně nevěděl, žil delší dobu v Itálii. Po smrti otce nějakou dobu nepracoval, pohřby rodičů splácí dodnes. Po návratu do Itálie jej nějakou dobu s ohledem na špatný psychický stav nenechali pracovat, pracoval jako řidič kamionu. Rodiče se s ním o závětích nebavili. S otcem měl výborný vztah, s matkou to bylo složitější s ohledem na její nemoc. V té době byla žalovaná v Itálii, on v ČR pracoval jako zedník a posílal jim peníze. O svých dluzích věděl, neznal ale přesné detaily. Co se týče toho, že se vzdal svého práva na povinné díly, respektoval vůli svých rodičů, jeho otec vždycky chtěl, aby vše dostala dcera Sophie. Co se týče prohlášení v dědickém řízení po matce, že nemá žádné věřitele, byl si vědom nějaké záležitosti z roku 2014, mělo jít o akcie. Bližší detaily o dluzích se dozvěděl, až získal přístup do své datové schránky, cca dva roky zpět. O dluhu u žalobce i o tom, že proběhl soud, věděl, byť nevěděl přesně, v jakém je to stavu. Žalovaná byla tehdy ve špatném psychickém stavu, v roce 2022 už byla zpět v ČR, ale žádné detaily ohledně průběhu dědického řízení s ní vůbec neřešil. Má adresu na úřadu asi od roku 2015. Aktuálně žije zhruba dva roky s přítelkyní. Když pracoval jako zedník v ČR, bylo to načerno, ale byl rád, že může alespoň něco poslat do Itálie. V té době měl dluh u toho fondu a u žalobce, o dalších přesně nevěděl, ale nešlo o žádné vysoké částky. Neví přesně, od kdy byl v exekuci, detaily zjistil až poté, co se přihlásil do datové schránky, aktuálně to řeší s tituly před jménem jméno FO. V té době měl auto, nic dalšího nevlastnil. Měl účet v Itálii, v ČR účet neměl. Neví, jak se dozvěděl o svém právu se vzdát práva na povinný díl, asi od tituly před jménem jméno FO. Celé období bylo složité, neví přesně, zda by peníze z dědictví mohly být postiženy exekutorem, asi ano. Ta pohledávka žalobce je podle svědka vymyšlená, šlo o vypořádání z firmy, nějaké platby žalobce nepřiznal, nedokáže přesně říct, zda jde o dluh z podnikání. Po soudu jej s vymáháním už žalobce nekontaktoval, neví, proč s exekucí začal až po 10 letech, prý si tyhle lhůty hlídá, slyšel, že takových lidí má víc. Podstatu vzdání se práva na povinný díl mu zřejmě vysvětlili, už ale přesně neví, byl tehdy ve špatném psychickém stavu. V dědickém řízení se jej zřejmě na dluhy ptali. Žalovaná měla s prarodiči dobré vztahy, s otcem svědka měla krásný vztah, s matkou svědka taky, byť s ohledem na to, že matka trpěla alzheimerem a demencí, to bylo ke konci těžké a složité.

9. Z výpovědi žalované soud zjistil, že o dědických řízeních žádné informace neměla, o výsledku se dozvěděla od rodičů před zhruba dvěma lety s tím, že jí prarodiče odkázali byt. Rodiče s ní neřešili jejich majetkové poměry, ani prarodiče jí neřekli o tom, že v její prospěch sepsali závěť. Otec jí o možnosti, že se může vzdát v její prospěch svých práv v dědických řízeních, nic neřekl. Vztah s prarodiči měla dobrý, stejně jako otec. V roce 2022 žila už v ČR u otce. V roce 2020 žili v Itálii s matkou, otec byl v ČR. Finance s ní rodiče neřešili, maximálně otázku placení nájmu v Itálii. Finanční situaci rodiny hodnotí tak, že se to střídalo, někdy bylo lépe, někdy hůře. Byt po prarodičích je teď prázdný, občas tam chodí. O tom, že má otec trvalý pobyt na adrese úřadu, nic neví.

10. Zjištěný skutkový stav lze stručně shrnout tak, že žalovaná je závětní dědičkou po svých zesnulých prarodičích, přičemž v obou dědických řízeních se dlužník jako syn zůstavitelů vzdal svého práva na povinný díl. V době těchto úkonů měl dlužník dluhy, o kterých věděl, a to mj. dluh vůči žalobci z titulu soudního smíru. Žalovaná byla nezletilá a v obou dědických řízeních ji zastupoval dlužník.

11. Podle § 589 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

12. Podle § 590 odst. 1 o. z. věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

13. Podle § 591 věta první o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech.

14. Podle § 594 odst. 1 o. z. neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.

15. První rozhodnutí zdejšího soudu bylo odvolacím soudem zrušeno, protože odvolací soud dospěl k závěru, že na danou věc lze aplikovat i § 590 o. z. Podle odvolacího soudu není aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 přiléhavá, neboť závěry tam obsažené hodnotily, zda darovací smlouva, kterou dlužník se svojí manželkou převedli nemovité věci na dceru, zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky, případně zda převedením majetku dárci vyhověli mravnímu závazku podle § 591 písm. d) o. z a zda za těchto skutkových okolností lze aplikovat § 590 o. z. na bezúplatná právní jednání. V posuzované věci námitka ve smyslu § 591 písm. d) o. z., zda jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledu slušnosti, nebyla tvrzena.

16. Zdejší soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dokazování a věc posoudil i z hlediska toho, zda byly splněny předpoklady podle § 590 odst. 1 o. z.

17. Na základě provedeného dokazování lze dospět k tomu, že zkracující úmysl dlužníka minimálně ve formě nepřímého úmyslu byl prokázán. Dlužník se svých majetkových práv vzdal v situaci, kdy věděl o tom, že má dluhy (u žalobce z titulu smíru a u akciového fondu, přičemž dlužník uvedl, že měl obecné povědomí i o dalších dluzích – lze odkázat např. i na to, že jeho podíl v právnická osoba byl postižen v exekuci) a že majetkový prospěch z dědictví by mohl být postižen ze strany věřitelů. Postoj dlužníka, že o svých dluzích neměl přesné informace, protože nevyužíval svou datovou schránku, přitom nelze akceptovat. Stejně tak nelze akceptovat to, že dlužník nyní zpochybňuje pohledávku žalobce. Není podstatné, o jakou pohledávku šlo, protože ve věci byl uzavřen soudní smír. Pokud dlužník s pohledávkou nesouhlasil, neměl smír uzavírat. Bez významu je pak i to, že žalobce k podání exekučního návrhu přistoupil až po velmi dlouhé době, protože na povaze jeho pohledávky (její vykonatelnosti) to nic nemění; exekuční návrh přitom byl podán ve lhůtě podle § 110 obč. zák. Zkrácení přitom nemusí být jediným cílem jednání dlužníka, postačí, že o něm ví (úmysl nepřímý – NS ČSR Rv II 761/25 = Vážný 5732, rak. OGH 5 Ob 506/85). Dlužník nemusí sledovat zkrácení odporujícího věřitele, postačí, že jeho úmysl směřuje ke zkrácení všech nebo jen některého z věřitelů, určitého či neurčitého, byť i budoucího (NS 31 Cdo 417/99, Voska 1931 s. 594, rak. OGH 3 Ob 51/67, něm. BGH VIII ZR 21/61) (srov. JANOUŠKOVÁ, Anežka. § 590 [Skutkové podstaty a lhůty]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6.).

18. Jednání dlužníka přitom objektivně zkrátilo možnost uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce. Obecné předpoklady odpůrčího práva, tj. existence vykonatelné pohledávky žalobce a právní jednání dlužníka, které zkracuje uspokojení věřitele (žalobce), jakož i zkracující úmysl u dlužníka, byly prokázány.

19. Aplikovatelnost § 590 odst. 1 písm. a) o. z. je však podmíněna i vědomostí druhé strany o takovém úmyslu; nepostačí to, že zkracující úmysl musel být druhé straně znám. Tato podmínka na straně žalované prokázána nebyla. Soud nemá důvod zpochybňovat výpověď žalované, že o detailech dědického řízení neměla bližší informace, neboť v té době měla 14 let a je obvyklé, že tyto záležitosti za děti tohoto věku vyřizují jejich rodiče, protože nelze předpokládat, že by v jejím věku rozuměla detailům dědického řízení včetně principu nepominutelného dědice a jeho práv. Žalovaná sice měla povědomí, že finanční situace rodiny je někdy lepší a někdy horší, to však její vědomost o zkracujícím úmyslu dlužníka při vzdání se práv na povinný díl a souvisejících důsledcích přímo neprokazuje. Z těchto důvodů soud zamítl návrh na výslech matky žalované ohledně majetkových poměrů rodiny, protože by to z hlediska posouzení věci samé bylo nadbytečné; šlo by opět pouze o doplnění toho, jaká byla finanční situace rodiny, a nikoli toho, jak přesně probíhala dědická řízení. Soud zde přihlédl i k tomu, že v rozhodné době se rodiče žalované již rozešli. Ani případné vědomí žalované o tom, že finanční situace rodiny není ideální, nezakládá bez dalšího její vědomí o tom, že její otec jedná (jednal) ve zkracujícím úmyslu vůči svým věřitelům při jednostranném právním jednání, jehož žalovaná není jakkoli přímo účastna (srov. níže). Jinými slovy, i kdyby dítě ve věku 14 let vědělo o tom, že si její rodiče nemohou řadu věcí „dovolit“ (což není nijak neobvyklý jev), neznamená to, že by si z takové situace mělo takové dítě dovozovat, že její rodiče úmyslně zkracují své věřitele. Tím spíše pak situaci, kdy jí řeknou, že bude dědit po prarodičích, protože si to přáli a svůj majetek jí oba v závětích odkázali. Vědomí o zkracujícím úmyslu pak nezakládá ani to, že dlužník měl nahlášen trvalý pobyt na adrese ohlašovny, protože jde pouze o evidenční údaj. I kdyby žalovaná o této skutečnosti věděla, což prokázáno nebylo, nelze na ni klást v jejím věku takové nároky, aby si z toho dovodila závěry, které uvádí žalobce. V dané souvislosti nepostačí to, pokud by zkracující úmysl druhé straně musel být znám. Je nutná skutečná vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka. Ani případná špatná majetková situace rodičů žalované takovou skutečnou přímou vědomost žalované nezakládá a jelikož na projednávanou věc nelze aplikovat § 590 odst. 1 písm. b) resp. c) o. z., nepostačilo by ani prokázání toho, že žalované zkracující úmysl znám být (s ohledem na majetkové poměry rodiny) musel.

20. Podstatné je pak i to, že napadená právní jednání jsou jednostrannými úkony dlužníka, kde žádná druhá strana není. Při těchto úkonech dlužník nejednal v pozici zástupce žalované, protože šlo o jeho vlastní úkony. Nešlo proto o situaci, že by dlužník zastupoval žalovanou, že by žalovaná byla druhou stranou napadaného právního jednání a ani že by žalovaná pro účinky napadených právních jednání musela něco aktivně vykonat (přímo toto jednání přijmout nebo odsouhlasit). Lze však připustit, že z napadených úkonů, které představovaly pouze jeden z řady předpokladů pro výsledné stanovení rozsahu obou pozůstalostí, měla žalovaná ve výsledku prospěch. To však samo o sobě nezakládá závěr, že žalovaná věděla o zkracujícím úmyslu dlužníka. Sama žalovaná totiž skutečnost, zda bude vyplácet povinný díl, nemohla v zásadě nijak ovlivnit; to bylo v dispozici jen a pouze nepominutelných dědiců. Žalovaná mohla – až následně – pouze přijmout dědictví jako celek a pokud tak učinila, nelze jí to nijak vyčítat. V dané situaci nebyl dán žádný racionální důvod, pro který by žalovaná neměla dědictví přijmout (vzdát se ho), a i kdyby tak za žalovanou dlužník učinil, opatrovnický soud by takový úkon neschválil.

21. Žalobce namítal, že vědomí dlužníka je třeba bez dalšího přičíst žalované k tíži již jen proto, že ji v dědických řízeních dlužník zastupoval; svou povahou jde zřejmě o námitku ve smyslu § 436 odst. 2 o. z. Tato však není důvodná, a to především proto, že napadená právní jednání učinil dlužník sám za sebe a nevystupoval při nich jako zástupce žalované. Z toho, že následně přijetí dědictví za žalovanou jako její zástupce učinil dlužník (tyto úkony byly v obou případech navíc schváleny i opatrovnickým soudem), nelze přímo dovozovat, že žalovaná věděla o zkracujícím úmyslu dlužníka u jiného, dřívějšího a samostatného úkonu (vzdání se práva na povinný díl), resp. nelze jí takovou vědomost dlužníka takto zpětně přičítat. Šlo o dva na sobě nezávislé úkony, v nichž dlužník zastupoval žalovanou pouze při přijetí dědictví a nikoli při samotných napadených vzdání se práv na povinný díl.

22. Soud v dané souvislosti poukazuje i na závěry soudní praxe při odmítnutí dědictví, které také představuje jednostranné právní jednání dědice, které z pohledu odpůrčího práva může současně představovat zkracující právní jednání; podle Nejvyššího soudu i toto jednostranné právní jednání vznikne jeho učiněním dědicem (dlužníkem věřitele) vůči soudu, a z pohledu zákonem nastanuvšího právního následku nemá (z povahy věci mít ani nemůže) žádnou spojitost s případně mezi dědici posléze uzavřenou dědickou dohodou o rozdělení pozůstalosti, jež byla následně schválena dědickým soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3481/2020). Argumentace žalobce, kterou se snaží překlenout to, že na věc již nelze použít přiléhavý a pro něj mnohem příznivější § 591 o. z., by podle názoru soudu založila výsledek, který by byl z hlediska požadavku na spravedlivé uspořádání poměrů, jakož i časově omezenou ochranu věřitelů podle § 590 odst. 1 písm. b) a c) o. z. i podle § 591 o. z., vůči žalované nepřiměřeně přísný. Žalobce přitom měl efektivní možnost, jak se proti zkrácení své pohledávky bránit, a to žalobu podle § 591 o. z.

23. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k tomu, že podmínky § 590 odst. 1 písm. a) o. z. splněny nebyly, protože nebyla prokázána vědomost žalované o zkracujícím úmyslu dlužníka.

24. Jelikož v dané věci dvouletá lhůta k podání odpůrčí žaloby uplynula před podáním žaloby dne 25. 8. 2022 resp. dne 16. 12. 2022, nebylo možné věc posoudit podle § 590 odst. 1 písm. b) a c) o. z. ani podle 591 o. z. Proto ani nebylo možné se zabývat námitkou žalované, že dlužník svým jednáním chtěl respektovat přání svých rodičů, tedy zda mohla být případně splněna výjimka podle § 591 písm. d) o. z.; předpoklady pro aplikaci § 591 o. z. by přitom jinak splněny byly, a to, aniž by bylo třeba řešit subjektivní stránku u žalované.

25. Nad rámec výše uvedeného zdejší soud dodává, že v mezidobí vyjádřil Nejvyšší soud závěr, že předpoklady, za nichž lze odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, mají v § 591 o. z. zvláštní (samostatnou) úpravu, pro kterou se ani z části neuplatní předpoklady formulované ustanovením § 590 o. z.; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 955/2018 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023). I tento závěr potvrzuje nedůvodnost žaloby co do návrhu na určení neúčinnosti.

26. K eventuálnímu návrhu na určení neplatnosti napadených právních jednání soud uvádí, že jelikož nebyl prokázán zkracující úmysl u žalované, která ani nebyla jejich druhou stranou (šlo o jednostranná právní jednání), nelze ani dospět k závěru o jejich neplatnosti právě pro tvrzený zkracující úmysl žalované. V řízení pak nevyšly najevo ani okolnosti, které by mohly vést k závěru o absolutní neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy. Ani případná objektivní způsobilost jednání dlužníka zkrátit uspokojení svého věřitele sama o sobě neplatnost nezakládá. Nelze totiž zaměňovat právní stav, kdy se právní úkon příčí dobrým mravům, se situací, kdy právní úkon zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele účastníka právního úkonu, neboť jde o zcela rozdílné právní instituty, s nimiž se spojují také odlišné právní následky. Zkracuje-li právní úkon uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, nemůže se jen z toho důvodu příčit dobrým mravům. Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i do poměrů založených nynější civilní úpravou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3481/2020). Eventuální návrh na určení neplatnosti proto není důvodný.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 747 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 9. 8. 2023 a 16. 10. 2023, vyjádření k odvolání a účast u jednání 7. 8. 2024) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 3 866,94 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou:

 dne 9. 8. 2023 náhrada 1 263,82 Kč za 130 ujetých km v částce 863,82 Kč (34,40 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,2 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t.,

 dne 16. 10. 2023 náhrada 1 263,82 Kč za 130 ujetých km v částce 863,82 Kč (34,40 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,2 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., a

 dne 7. 8. 2024 náhrada 1 339,30 Kč za 130 ujetých km v částce 939,30 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,2 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 666,94 Kč ve výši 3 080,06 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.