OSVSVM 18 C 226/2025-51

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o 18 004,27 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 000 Kč za období od 31. 5. 2025 do zaplacení, a to tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 9 858,87 Kč, úrok z prodlení v rozsahu převyšujícím úrok z prodlení podle výroku I. a 145,40 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 18 004,27 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými.

3. Soud podle § 115a o. s. ř. a § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 12. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr. Součástí smluvní dokumentace byly rovněž obchodní podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (úvěrová smlouva, rozpis splátek, obchodní podmínky, souhlas se zpracováním osobních údajů a standardní informace o úvěru). Žalovaná dne 12. 9. 2024 čerpala 8 000 Kč na svůj účet (přehled transakcí, sdělení banky). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nezpochybnila, neuhradila žalovaná na daný úvěr ničeho. Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzývána žalobkyní i výzvou zástupce žalobkyně (výzva, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání a doručování). Z listin vztahujících se k ověřování úvěruschopnosti soud s ohledem na právní posouzení věci nic nezjišťoval.

5. Žalovaná má postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání ve smlouvě a v zákonných ustanoveních o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.

6. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrokové sazbě v předmětné smlouvě ve výši 1,016 % denně (RPSN 1 740,97 %) je podle soudu absolutně neplatné podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,70 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

7. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez „spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

8. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě zásadní úplatou za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu.

9. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze případné prohlášení spotřebitele již předem připravené věřitelem. Soud si je vědom toho, že ochrana autonomie vůle je jedním z řídících soukromoprávních principů, avšak v případě spotřebitele je třeba tuto zásadu korigovat zásadou ochrany slabšího. Při aplikaci posledně uvedené zásady je třeba zohlednit též zásadu přiměřenosti a zásadu spravedlnosti. V rozhodnutí ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 Ústavní soud uzavřel, že: „Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima „každému co jeho jest“; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.“. V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), přičemž sjednaný úrok plnil též evidentně funkci sankční, je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle. Lze tedy konstatovat, že sjednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí úroků, nýbrž se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).

10. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z ní je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta.

11. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

12. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 8 000 Kč (byla předána částka 8 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 0 Kč, o kterou by se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

13. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zde soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaná byla vyzvána k plnění předžalobní výzvou, která byla doručována na adresu žalované uvedenou ve smlouvě dne 27. 5. 2025, k plnění v přiměřené lhůtě do tří dnů. První den prodlení žalované tak připadá na 31. 5. 2025. Za předcházející období žalobkyni nárok na úrok z prodlení nepřísluší.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla úspěšnější, nicméně žádné náklady jí nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí.

Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.