OSVY 3 C 155/2019-69

Okresní soud ve Vyškově rozhodl předsedkyní senátu Mgr Andreou Růžovou jako samosoudkyní ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou titul. jméno příjmení, anonymizováno. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 11 211 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 6 000 Kč od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud žalobu pro částku 5 211 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 459,40 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 6 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 6 000 Kč od datum do zaplacení, přičemž v období od datum do datum tento kapitalizovala na 891,90 Kč, dále částky 2 211 Kč (jakožto poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč) a 3 000 Kč (smluvní pokuta za období od datum do datum z částky 6 000 Kč v sazbě 0,1 % denně). Žalobkyně, dříve vystupující pod právnická osoba s.r.o., nebo právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne datum prostřednictvím prostředků elektronické komunikace smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytla žalovanému bezhotovostně převodem na bankovní účet 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal k vrácení poskytnuté částky včetně poplatku 2 211 Kč ke dni datum. Protože se dostal do prodlení, žalobkyni ničeho nezaplatil, požaduje dle smluvního ujednání smluvní pokutu. Úvěruschopnost žalovaného posoudila dle doložených výplatních pásek za období 1 – 3/ 2017, když žalovaný měl pravidelný příjem 14 500 Kč. S ohledem na výši úvěru měla za to, že je žalovaný dostatečně solventní.

2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstala zcela nečinný. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Ze smlouvy pojmenované smlouva o spotřebitelském úvěru číslo soud zjistil, že jejími stranami dle označení byla žalobkyně a žalovaný (dle obchodního rejstříku bylo od datum předmětem podnikání žalobkyně poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru), smlouva je datována datum, avšak není žalovaným jakkoli podepsána. Smlouva odkazuje na webové stránky webová adresa, žalovaný je v ní označen jménem, příjmení, rodným číslem, telefonním číslem a emailovou adresou email. Čl. II vymezuje parametry úvěru, jehož celková výše je 6 000 Kč se splatností 28 dnů, s povinností k datu splatnosti zaplatit 8 211 Kč Smlouva je ve vytištěné podobě na 20 stranách, je tvořena textem, který připomíná spíše text smluvních podmínek, několik článků s pododstavci, zvýrazněno je pouze vymezení některých pojmů v úvodním čl. I. a nadpis každého článku, například ujednání o smluvní pokutě 0,1 % denně v případě prodlení spotřebitele v čl. IX. není nijak zvýrazněno (když tuto smluvní pokutu žalobkyně požaduje). Žalobkyně doložila výplatní pásky za období od 1-3/ 2017, potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele, dle kterého měl čistý měsíční příjem cca 11 000 – 14 000 Kč. právnická osoba, soud zjistil, že jediným majitelem a disponentem bankovního účtu č. bankovní účet byl v květnu 2017 žalovaný. Z výpisu za období od datum do datum soud dále zjistil, že žalovaný si opakovaně opatřil peněžní prostředky sjednání krátkodobých zápůjček nebo úvěrů u jejich nebankovních poskytovatelů, jmenovitě dne datum od právnická osoba, dne datum od anonymizováno právnická osoba, dne datum opětovně od právnická osoba, dne datum od anonymizována tři slova, dne datum od anonymizována dvě slova, dne datum od právnická osoba, dne datum opětovně od anonymizována dvě slova, dne datum od právnická osoba, dne datum opětovně od anonymizována dvě slova, uvedeného dne datum byla ve prospěch jeho účtu připsána i částka 6 000 Kč od právnická osoba (tedy žalobkyní žalovaná částka), dne datum od anonymizováno právnická osoba, dne datum od anonymizována tři slova, a dne datum od právnická osoba E-mailem ze dne datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, a to na emailovou adresu email. Dopisem ze dne datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání.

4. Závazkový vztah, vzniklý dne datum mezi žalobkyní a žalovaným, se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

6. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

7. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

8. Dle § 562 o. z., písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

9. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci

C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

11. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Ve vztahu k žalované pohledávce má soud s ohledem na shora uvedené za to, že žalobkyně neprokázala, že by byla mezi ní a žalovaným dne datum platně uzavřena smlouva o úvěru, když při jejím uzavírání elektronicky, tedy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, nejenže nebylo zajištěno nepochybné vyjádření souhlasu s touto smlouvou ze strany žalovaného (když smlouva není nijak podepsána), ale zejména žalobkyně ani řádně nevyhověla zákonným požadavkům § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Neboť jak je známo, spotřebitelé často„ vytloukají klín klínem“, tedy jeden finanční produkt splácí druhým a dostávají se tak do dluhové pasti. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného, byť ve vztahu k úvěru ve výši 6 000 Kč, toliko dle sděleného příjmu úvěrujícího bez zjišťování dalších rozhodných skutečností, zejména náklady na živobytí, měsíční výdaje (bydlení apod.) a informace, zda má žalovaný obdobné závazkového vztahy u jiných nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, případně k jakým finančním plněním je měsíčně povinen (například dle osobního stavu), považuje soud za nedostatečné. Navíc, pokud soud zjistil, že žalovaný již v době sjednání měl sjednané úvěry u jiných nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (jak je uvedeno shora). Jedná se o typický příklad spotřebitele, který se ocitl v dluhové pasti (v současnosti má 14 exekučních řízení). Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tím však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 o. z.). Jak je uvedeno shora, žalovanému byla dne datum na bankovní účet nepochybně připsána částka 6 000 Kč, tím mu vzniklo bezdůvodné obohacení v této výši. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení v sazbě, jak je požadována žalobkyní 8,05 % ročně za dobu od datum do zaplacení (tato formulace v sobě obsahuje i žalobkyní požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení). Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji pro částku 5 211 Kč zamítl.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 60,2 %, v rozsahu 39,8 % úspěšná nebyla. Žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu 20,4 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Náklady žalobkyně účelně vynaložené k uplatňování práva spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 800 Kč dle položky 2 bod 1. písm. b) sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem 3× 300 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za úkony příprava a převzetí zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, paušální náhrada hotových výdajů 3× 100 Kč dle § 14b odst. 5 této vyhlášky (žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, kde po žalovaných vymáhá v různých řízeních vedených u zdejšího soudu úhradu závazků z úvěrových smluv a tyto žaloby se liší pouze v osobě žalovaného, výši dlužné částky a době splatnosti, např. sp. zn. 4 C 226/2019, sp. zn. 7 C 33/2020, sp. zn. 8 C 72/2020), 21% náhrada za daň z přidané hodnoty 252 Kč; celkem 2 252 Kč. Proto soud žalobkyni přiznal na nákladech řízení částku 459,40 Kč (20,4 % z 2 252 Kč).

15. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.