OSVY 11 C 45/2026-77

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Ševčíkem, LL.M. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení částky 101 885,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 89 969 Kč.

II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je oprávněn splnit povinnost uvedenou ve výroku I. v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, vždy do 15. dne v daném měsíci, a to pod ztrátou výhody splátek.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 763,79 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, advokáta Jméno advokáta

1. Žalobou podanou u soudu dne 16. 2. 2026 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 101 885,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou s žalovaným uzavřela. Žalovaná částka se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 99 485,01 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 13 758,63 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 99 485,01 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 664,35 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 101 885,01 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek dle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se k této možnosti nevyjádřil navzdory řádnému upozornění, že nevyjádří-li se, bude soud jeho souhlas s takovým postupem presumovat.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.

4. Z listiny označené jako „Smlouva o revolvingovém úvěru“ č. hodnota ze dne 2. 2. 2025 (dále také jen „Smlouva o úvěru“), soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným uvedeného dne smlouvu, v níž zejména zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě o úvěru zejména zavázal platit žalobkyni úrok ve výši 26,28 % ročně z čerpané částky. Žalovaný se ve smlouvě také zavázal hradit měsíční splátky v minimální výši 4 % z dlužné částky, minimálně však alespoň 400 Kč.

5. Z téže listiny soud dále zjistil, že žalovaný žalobkyni před uzavřením Smlouvy o úvěru sdělil, že bydlí u rodičů, nemá děti, je zaměstnaný, jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 27 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč, výdaje na bydlení 3 000 Kč, splátky jiných úvěrů 10 000 Kč, ostatní výdaje 3 000 Kč (vše měsíčně).

6. Z čl. 4.4 úvěrových podmínek společnosti Jméno žalobkyně. soud zjistil, že sjednaný úvěrový rámec bylo možné navýšit.

7. Z výpisu čerpání, plátek a úhrad soud zjistil, že žalovanému byla celkem na základě Smlouvy o úvěru poskytnuta jistina ve výši 106 136 Kč. Úhrady žalovaného pak celkem činily 16 167 Kč.

8. Z výzvy ke splacení celého úvěru soud zjistil, že žalobkyně v souladu s čl. 7. 1. úvěrových podmínek úvěr poskytnutý žalovanému zesplatnila ke dni 11. 11. 2025 a vyzvala žalovaného k jeho celkovému splacení, a to do 14 dnů.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 1. 2026 soud zjistil, že žalovaný byl tímto dokumentem vyzván k úhradě žalované částky. Z podacího archu soud zjistil, že předžalobní výzva byla žalovanému dne 8. 1. 2026 odeslána.

10. Z ověření bonity MLS (maximální limit splátky) soud zjistil, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve dvou rovinách, a to žalovaného jako jednotlivce a jeho domácnosti jako celku. Při posuzování schopnosti žalovaného samotného splácet úvěr dle Smlouvy o úvěru vycházela žalobkyně z toho, že: žalovaný disponuje příjmem 27 000 Kč čistého měsíčně, splácí jiným společnostem na úvěrech částku 14 994 Kč měsíčně, jeho životní minimum činí 4 470 Kč měsíčně a výše splátky schvalovaného úvěru činí 2 000 Kč měsíčně. Na základě těchto údajů žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému bude po poskytnutí úvěru stále zbývat 5 436 Kč měsíčně.

11. Při posuzování schopnosti domácnosti žalovaného splácet úvěr dle Smlouvy o úvěru vycházela žalobkyně z toho, že: příjem žalovaného činí 27 000 Kč měsíčně, ostatních členů domácnosti 40 000 Kč měsíčně, splátky jiným společnostem na úvěrech činí částku 14 994 Kč měsíčně, normativní náklady na bydlení činí 6 222 Kč měsíčně, životní minima členů domácnosti činí 8 510 Kč měsíčně a výše splátky schvalovaného úvěru činí 2 000 Kč měsíčně. Na základě těchto údajů žalobkyně dospěla k závěru, že domácnosti žalovaného bude po poskytnutí úvěru stále zbývat 35 274 Kč měsíčně.

12. Žalobkyně tedy k posouzení bonity žalovaného a jeho domácnosti použila také částky normativních životních nákladů a nákladů na bydlení.

13. Údaje o závazcích žalovaného získala dotazem do bankovního a nebankovního registru klientských informací a dalších databází. Výpis z lustrace žalovaného v registrech klientských informací byl soudu doložen prostřednictvím listiny nadepsané jako „úvěrová zpráva“. Z této úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný ke dni 5. 8. 2024 předčasně splatil 2 úvěry, jejichž suma zbývajících splátek ke dni ukončení činila 582 152 Kč a 472 693 Kč. V tentýž den žalovaný čerpal úvěr, jehož suma zbývajících splátek činila dni vyhotovení úvěrové zprávy 1 631 212 Kč. Má také kreditní kartu, na níž suma zbývajících splátek činila 21 112 Kč.

14. Žalovaný dále za dobu své úvěrové historie předčasně splatil úvěry, jejichž suma zbývajících splátek činila ke dni ukončení: 129 897 Kč, 257 090 Kč, 277 559 Kč, 397 337 Kč, 189 004 Kč, 146 981 Kč, 10 578 Kč a 135 386 Kč. 6 jeho žádostí o úvěr a 6 jeho žádostí o kreditní kartu bylo příslušnou finanční institucí odmítnuto.

15. Žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyžádala výpis z jeho bankovního účtu za leden 2025, který soudu poskytla. Soud z tohoto výpisu z účtu žalovaného zjistil, že žalovaný obdržel na nemocenském pojištění za prosinec 2024 21 805 Kč, za období od 1. 1. do 3. 1. 2025 pak 2 181 Kč. Dále soud z výpisu z účtu zjistil, že výdaje žalovaného na běžné životní potřeby výrazně převyšují částku 3 000 Kč, kterou uvedl při žádosti o úvěr.

16. Příjmy ani výdaje ostatních žalovaným tvrzených členů domácnosti nebyly žalobkyní ověřeny. Spokojila se pouze s tvrzeními žalovaného.

17. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

18. Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu, v níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr hradit měsíční splátky v minimální výši 4 % z dlužné částky, minimálně však alespoň 400 Kč. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. Úvěrový rámec bylo možné navýšit. Žalobkyně na základě Smlouvy o úvěru poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 106 136 Kč. Žalovaný na své závazky ze smlouvy celkem uhradil částku 16 167 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradami splátek, pročež žalobkyně využila svého smluvního oprávnění a úvěr zesplatnila. Žalovanému byla řádně zaslána předžalobní výzva. Žalovaný žalobkyni před uzavřením Smlouvy o úvěru sdělil, že bydlí u rodičů, nemá děti, je zaměstnaný, jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 27 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč, výdaje na bydlení 3 000 Kč, splátky jiných úvěrů 10 000 Kč, ostatní výdaje 3 000 Kč (vše měsíčně).

19. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného ve dvou rovinách, a to žalovaného jako jednotlivce a jeho domácnosti jako celku. Při posuzování schopnosti žalovaného samotného splácet úvěr dle Smlouvy o úvěru vycházela žalobkyně z toho, že: žalovaný disponuje příjmem 27 000 Kč čistého měsíčně, splácí jiným společnostem na úvěrech částku 14 994 Kč měsíčně, jeho životní minimum činí 4 470 Kč měsíčně a výše splátky schvalovaného úvěru činí 2 000 Kč měsíčně. Na základě těchto údajů žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému bude po poskytnutí úvěru stále zbývat 5 436 Kč měsíčně. Při posuzování schopnosti domácnosti žalovaného splácet úvěr dle Smlouvy o úvěru vycházela žalobkyně z toho, že: příjem žalovaného činí 27 000 Kč měsíčně, ostatních členů domácnosti 40 000 Kč měsíčně, splátky jiným společnostem na úvěrech činí částku 14 994 Kč měsíčně, normativní náklady na bydlení činí 6 222 Kč měsíčně, životní minima členů domácnosti činí 8 510 Kč měsíčně a výše splátky schvalovaného úvěru činí 2 000 Kč měsíčně. Na základě těchto údajů žalobkyně dospěla k závěru, že domácnosti žalovaného bude po poskytnutí úvěru stále zbývat 35 274 Kč měsíčně.

20. Údaje o závazcích žalovaného získala dotazem do bankovního a nebankovního registru klientských informací a dalších databází. Výpis z lustrace žalovaného v registrech klientských informací byl soudu doložen prostřednictvím listiny nadepsané jako „úvěrová zpráva“. Z této úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný ke dni 5. 8. 2024 předčasně splatil 2 úvěry, jejichž suma zbývajících splátek ke dni ukončení činila 582 152 Kč a 472 693 Kč. V tentýž den žalovaný čerpal úvěr, jehož suma zbývajících splátek činila dni vyhotovení úvěrové zprávy 1 631 212 Kč. Má také kreditní kartu, na níž suma zbývajících splátek činila 21 112 Kč. Žalovaný dále za dobu své úvěrové historie předčasně splatil úvěry, jejichž suma zbývajících splátek činila ke dni ukončení: 129 897 Kč, 257 090 Kč, 277 559 Kč, 397 337 Kč, 189 004 Kč, 146 981 Kč, 10 578 Kč a 135 386 Kč. 6 jeho žádostí o úvěr a 6 jeho žádostí o kreditní kartu bylo příslušnou finanční institucí odmítnuto.

21. Žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyžádala výpis z jeho bankovního účtu za leden 2025, který soudu poskytla. Soud z tohoto výpisu z účtu žalovaného zjistil, že žalovaný obdržel na nemocenském pojištění za prosinec 2024 21 805 Kč, za období od 1. 1. do 3. 1. 2025 pak 2 181 Kč. Dále soud z výpisu z účtu zjistil, že výdaje žalovaného na běžné životní potřeby výrazně převyšují částku 3 000 Kč, kterou uvedl při žádosti o úvěr. Příjmy ani výdaje ostatních žalovaným tvrzených členů domácnosti nebyly žalobkyní ověřeny. Spokojila se pouze s tvrzeními žalovaného.

22. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

23. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

24. Podle § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

25. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Soud o věci uvážil následujícím způsobem.

29. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 2. 2. 2025 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec. Celkově byla žalovanému poskytnuta jistina ve výši 106 136 Kč.

30. Smlouva o úvěru byla uzavřena jako smlouva spotřebitelská. Dle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru bylo proto povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a bylo-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel mohl dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet.

31. Soud je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru k případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, který byl poskytnut v rozporu s § 86 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, přihlížet i bez návrhu (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18).

32. Nejvyšší soud v prvé řadě již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, judikoval, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.“.

33. Obdobný názor je vyjadřován také v judikatuře Soudního dvora (srov. například rozsudek ze dne 24. 10. 2024, Horyzont, C339/23).

34. V rozsudku ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance, C-449/13, pak Soudní dvůr konstatoval: „Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být [pro posouzení jeho úvěruschopnosti] sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“

35. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „[V]ěřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. […] Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.“ Nejvyšší soud se k závěrům uvedeného rozsudku přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024.

36. V usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, pak Nejvyšší soud konstatoval: „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně.“

37. Soud pro úplnost odkazuje rozsudek ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, neboť je také pro posouzení projednávané věci relevantní: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu“.“

38. Co se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného samotného, je třeba konstatovat, že žalobkyně neověřila dostatečně jeho příjmy. Jestliže žalovaný celý prosinec 2024 pobíral dávky nemocenského pojištění, má soud za to, že odborná péče vyžaduje učinit kroky ke zjištění, zda lze očekávat, že schopnost žalovaného dosahovat dosavadních příjmů bude obnovena, a také, kdy lze očekávat, že k tomu dojde. Žalobkyně však takové kroky neučinila. Žalobkyně navíc při výpočtu bonity žalovaného počítala s příjmem ve výši 27 000 Kč, avšak z výpisu z účtu žalovaného za leden 2025 lze ověřit měsíční příjem žalovaného pouze ve výši 21 805 Kč (srov. rozsudek Soudního dvora CA Consumer Finance a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Dále žalobkyně k výpočtu bonity žalovaného použila místo zkoumání konkrétních výdajů žalovaného pouze částku životního minima (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, a ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Výdaje na živobytí žalovaného vyplývající z výpisů z jeho účtu jsou přitom výrazně vyšší, než je částka životního minima. Ve výpočtu bonity žalovaného navíc nejsou zahrnuty jím uvedené výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč. Z těchto důvodů nelze ověření úvěruschopnosti žalovaného jako jednotlivce dle názoru soudu považovat za dostatečné.

39. Z úvěrové zprávy navíc vyplývá, že se žalovaný nachází v úvěrovém kolotoči, tedy že se mu nedaří splatné závazky hradit z vlastních příjmů, ale pouze pomocí čerpání dalších úvěrů. Celkové zadlužení žalovaného činilo dle úvěrové zprávy přinejmenším 1 631 212 Kč. Tyto skutečnosti považuje soud ve smyslu § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru za důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr.

40. Posouzení úvěruschopnosti celé domácnosti žalovaného rovněž nelze považovat za dostatečné, neboť spočívá na nijak neověřených příjmech ostatních členů jeho domácnosti. Výdaje a závazky členů domácnosti rovněž nebyly ověřeny a jedná se pouze o neověřená tvrzení žalovaného (srov. rozsudek Soudního dvora CA Consumer Finance a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka).

41. Z vyčtených důvodů byl dle soudu předmětný úvěr žalovanému ve smyslu § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou téhož zákona. Smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je proto absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

42. Soud závěrem dodává, že žalobkyni řádně vyzýval k doložení listin, které by dokládaly řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného (usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 5. 2026, č. j. spisová značka). Soud je proto přesvědčen, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně, a že podmínky pro rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. spisová značka, a ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. spisová značka, byly splněny.

43. K povinnosti spotřebitele hradit úroky a poplatky plynoucí z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka: „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

44. Žalobkyni lze proto přiznat pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení, smluvní pokutu ani další poplatky či jiné platby již nikoliv.

45. Žaloba je proto důvodná pouze částečně.

46. Žalovaný na své závazky ze Smlouvy o úvěru oproti poskytnuté jistině ve výši 106 136 Kč celkem uhradil částku 16 167 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni výrokem I. právo na úhradu částky 89 969 Kč.

47. Žalobkyni s odkazem na absolutní neplatnost Smlouvy o úvěru a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nebyla přiznána částka odpovídající jistině 9 516,01 Kč, nákladům na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokutě ve výši 1 500 Kč ani příslušenství spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku ve výši 13 758,63 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 99 485,01 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 2 664,35 Kč a zákonném úroku z prodlení z částky 101 885,01 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení. V tomto rozsahu proto soud žalobu výrokem II. zamítl.

48. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel v případě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru stanovené v § 86 odst. 1 větě druhé téhož zákona povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

49. Nejvyšší soud tuto sankci poskytovatele úvěru vyložil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, bodu 16, kde konstatoval: „Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

50. Soud výrokem III. oprávnil žalovaného vrátit žalobkyni jistinu žalovaného úvěru ve splátkách ve výši 2 000 Kč, pod ztrátou výhody splátek, a to zejména s ohledem na jeho velmi vysoké zadlužení.

51. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení byla částečně úspěšná žalobkyně, neboť po kapitalizaci příslušenství uplatněného v žalobě ke dni vyhlášení rozsudku (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla úspěšná ve větší části předmětu řízení než žalovaný. Předmět řízení činil po této kapitalizaci částku 124 151,51 Kč, úspěch žalovaného 34 182,51 Kč (27,53 %), úspěch žalobkyně 89 969 Kč (72,47 %).

52. Celkem činí náhrada nákladů řízení 24 512,90 Kč. Tato částka spočívá v zaplaceném soudním poplatku 4 076 Kč a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem 3 x 5 180 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, za úkony příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé, dále režijní paušál 3 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 3 546,90 Kč náhrada daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. 72,47 % z částky 24 512,90 Kč pak činí 17 763,79 Kč. Tato částka proto byla žalobkyni přiznána výrokem IV. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za 4. úkon (doplnění žaloby), neboť doplnění obsahuje skutečnosti, které měly být vylíčeny již v žalobě, pročež by přiznání náhrady za tento úkon bylo v rozporu s účelností uplatňovaných nákladů.

53. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím dobrovolně splněna, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.