OSZL 19 C 105/2021-28

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr Milanem Polehlou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o: zaplacení 396 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 396 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 396 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

2. Žalobou ze dne 22. 1. 2021 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 396 Kč s 10 % ročním úrokem z prodlení z částky 396 Kč za dobu od 30. 10. 2019 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši dalších 1 200 Kč, a to z titulu nezaplaceného certifikátu, jenž žalobkyně pro žalovanou na základě její žádosti vydala dle smlouvy číslo vyfakturovala fakturou číslo.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (v případě žalovaného na základě předpokladu souhlasu dle § 101 odst. 4 o. s. ř.), soud v souladu s § 115a o. s. ř. věc rozhodl, aniž by k jejímu projednání nařizoval jednání.

4. Z předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: žalobkyně je akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, u něhož si žalovaná dne 26. 8. 2016 objednala poskytování služeb certifikační autority (viz cit. smlouva). Dne 7. 10. 2019 žalovaná požádala o vydání certifikátu a tento certifikát jí byl téhož dne vydán (viz protokol o vydání certifikátu). Fakturou číslo vystavenou na částku 396 Kč ze dne 14. 10. 2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě ceny za vystavení certifikátu ve výši 396 Kč. Uvedená faktura byla splatná dne 29. 10. 2019 (viz cit. faktura). Žalovaná ale žalobkyni tuto fakturu ve lhůtě splatnosti, ani později neuhradila. Nereagovala přitom ani na předžalobní upomínku ze dne 30. 10. 2020, zaslanou jí téhož dne poštou (viz cit. předžalobní upomínka a poštovní podací lístek + nezpochybněná tvrzení žalobkyně). K výše uvedenému soud poznamenává, že pokud žalovaná žalobkyni dlužnou částku zčásti, či zcela, uhradila, bylo na ní, aby toto tvrdila a prokazovala, což se nestalo.

5. Podle § 6 odst. 4 zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), v platném znění, kvalifikovaný poskytovatel certifikačních služeb poskytuje služby podle tohoto zákona na základě smlouvy. Smlouva musí být písemná.

6. Právní hodnocení soudu je následující: smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou soud posoudil jako smlouvu o službách dle zákona č. 227/2000 Sb. Uvedená smlouva odkazovala na všeobecné obchodní podmínky, popis služeb certifikační autority, ceník a zákaznické formuláře, přičemž zejména všeobecné obchodní podmínky a ceník byly ve smyslu § 1751 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen„ o. z.“), součástí smlouvy. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala poskytnout žalované kvalifikovaný osobní certifikát a žalovaná se za jeho poskytnutí zavázala zaplatit cenu dle ceníku žalobkyně. Zatímco žalobkyně svou povinnost z uvedené smlouvy splnila, když žalované dne 7. 10. 2019 kvalifikovaný osobní certifikát vydala, žalovaná svou povinnost ze smlouvy - zaplatit za žalobkyni za jeho vydání sjednanou cenu nesplnila. Ke dni rozhodování soudu totiž žalobkyni částku 396 Kč vyfakturovanou jí ve faktuře číslo splatné dne 29. 10. 2019 neuhradila a od 29. 10. 2019 je s její úhradou v prodlení.

7. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl. Splatnost žalované částky nastala na základě fakturace, a proto je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni za dobu od 30. 10. 2019 do zaplacení nejen částku 396 Kč, ale také zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 396 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení (§ 1970 o. z. ve spojení s nař. vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění) a s přihlédnutím k okolnosti, že se mezi účastníky se jednalo o právní poměr vzniklý v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, také částku 1 200 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky (§ 3 nař. vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění).

8. Soud tedy žalobě vyhověl v celém rozsahu, tj. včetně požadovaných úroků z prodlení

(výrok I. rozsudku).

9. Ve věci zcela úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Tyto jí soud přiznal v celkové výši 600 Kč s tím, že spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč a v paušální náhradě podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony (výzva k plnění a sepis žaloby) po 100 Kč, určené podle § 2 odst. 1 této vyhlášky, ve výši zbývajících 200 Kč.

10. K tomu soud uvádí, že při stanovení odměny vycházel z toho, že na žalobkyni je třeba nahlížet jako na nezastoupeného účastníka. K tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 132/18, z něhož lze dovodit, že náklady žalobkyně za zastupování advokátem

(tj. odměna advokáta, náhrada hotových výdajů a náhrada za DPH) v projednávané věci nejsou účelnými náklady na uplatňování práva žalobkyně. Z citovaného rozhodnutí totiž vyplývá závěr, že anonymizováno jako státní podnik podle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, zajišťuje poštovní služby na celostátní úrovni, za tím účelem hospodaří s majetkem státu a dle své organizační struktury disponuje s právními službami v rámci vnitřní korporátní správy. Ústavní soud v tomto rozhodnutí sice připouští, že„ ani státnímu podniku – jakožto podnikatelskému subjektu – však nelze zcela upřít právo nechat se zastupovat advokátem, pokud uzná za vhodné vyhledat právní pomoc dle obtížnosti konkrétního případu“, avšak projednávaná věc tato kritéria pro přiznání náhrady nákladů spojených se zastupováním žalobkyně advokátem nesplňuje, a to zejména s poukazem na bagatelnost žalované částky a na skutečnost, že žaloba v dané věci je svým charakterem podáním, které se typově opakuje a nevykazuje větší obtížnost ani vyšší odborné nároky právě s ohledem na opakující se skutkový stav a jeho totožné právní posouzení. Nutno také vzít v úvahu, že žalovaná, a to ani ve fázi před podáním žaloby, neuplatňovala proti nároku žalobkyně vůbec žádnou obranu, na níž by byla žalobkyně nucena reagovat náročnou skutkovou a právní argumentací. Za této situace, s přihlédnutím k povaze, obsahu a obtížnosti konkrétního sporu, nebylo zastoupení žalobkyně advokátem nezbytné a náklady se zastoupením spojené pak nelze považovat za účelné náklady k řádnému uplatňování práva. Vedle výše uvedeného by bylo možno na projednávanou věc aplikovat také závěry, k nimž dospěl

Ústavní soud ve svých rozhodnutích ve věcech anonymizováno (např. šlo o rozhodnutí sp. zn.

II. ÚS 2104/12, sp. zn. III. ÚS 3092/13 nebo sp. I. ÚS 617/14) s tím, že žalobkyně jako státní podnik je subjekt obdobného typu a postavení jako anonymizováno a lze tak předpokládat, že disponuje dostatečným personálním a materiálním zabezpečením, aby byla schopna u skutkově a právně méně obtížných věcí kvalifikovaně uplatňovat svá práva, aniž by bylo třeba využívat zastoupení advokátem.

11. Podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.).

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.