OSZL 35 C 165/2024-89

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Kocábovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ zastoupený Jméno žalobce B, narozenou Datum narození žalobce B ⟪LB:lb_003⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Anonymizováno - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ o určení vlastnictví k nemovitostem

I. Určuje se, že vlastníkem pozemku p.č. hodnota v k.ú. adresa, zapsaného na LV č. hodnota u právnická osoba pro Anonymizováno adresa, je žalobce.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. 2 foto brány drátěného plotu – nově situované čelem k vjezdu do dvora, foto pořízena po povodních v roce 1997 – dovozeno z toho, že člověkovi před buňkou, který pracoval v Anonymizováno a voda ho vyplavila, žalobce umožnil umístit si buňku na pozemek žalobce;

2. 2 černobílá foto dřevěného plotu u domu čp. Anonymizováno, zachycující osobu na motorce – žalobce, motorka je na sporném pozemku, dokumentuje charakter původního plotu, dřevo složené na sporném pozemku, tato foto jsou focena v jeden den, ale z různých úhlů. Motorka je bratra žalobce, který byl v tu dobu na vojně, v letech 1972 - 1974, takže žalobce dovozuje dobu pořízení foto v tomto období;

Závěr o skutkovém stavu

3. barevné foto dvou dětí s hračkou – vozidlo tatra – děti jsou na pozemku, na kterém nyní je postavena novostavba, složená dřevěná prkna u plotu jsou na pozemku předmětném, foto je z roku cca 1995, 1996, když zachycuje zástupkyni žalobce a jejího bratra v dětském věku zhruba 5, 6 let;

5. černobílá foto zachycující dům čp. Anonymizováno s dřevěným plotem. Nezoraná část pozemku je nyní pozemek, na kterém je postavena novostavba, zoraná část je část pozemku v užívání družstva. Předmětný pozemek je v těsném sousedství dřevěného plotu na nezorané části;

6. černobílá foto zachycuje matku žalobce se psem sedící na předmětném pozemku, na kterém byly složeny desky asi v roce 1965, což žalobce odhadl podle včelína vzadu, který si strýc odstěhoval. Podle toho, že tam je dřevěný plot, muselo to být, než šel žalobce na vojnu, protože drátěný plot dělal až po vojně;

(seznam nemovitostí na LV na č.l. Anonymizováno, výpisy z katastru nemovitostí LV č. hodnota a Anonymizováno na č.l. Anonymizováno)

7. foto domu čp. Anonymizováno a dřevěného plotu, dokumentuje také část pozemku, sice nekvalitní foto, ale je vidět, že kolem plotu žádná cesta není;

8. barevná foto zachycující děti v bazénu - je pořízena za domem na pozemku s novostavbou, nicméně za bazénem, zhruba kde jsou stromy, by měl být předmětný pozemek a cesta – není tam;

9. barevná foto dětí hrajících si na písku – písek je na předmětném pozemku;

10. složené kamení je na předmětném pozemku; všechna barevná foto s dětmi jsou z 90. let, když zachycují zástupkyni žalobce v dětském věku.

Na žádné z těchto fotografií není v terénu zřetelná žádná cesta, ani v podobě např. vyšlapané stezky či vyjetých kolejí v trávě na předmětném pozemku.

11. Ve vztahu k pozemkům p.č. hodnota, Anonymizováno v k.ú. adresa byly uzavřeny smlouvy o dočasném užívání pozemků, a to v období od datum do datum s ZD adresa (smlouva na čl. 81) a v období od datum do datum s adresa (smlouva na čl. 81verte).

12. Z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že: žalobce se ujal držby předmětného pozemku v roce 1983, když na něho rodiče postoupili pozemky. Vnímal situaci ve vztahu k předmětnému pozemku tak, že jeho rodiče to zdědili po svých rodičích, otec po svém otci. Žalobce v tu dobu nebyl na světě. Veškeré pozemky, co zabralo JZD, byly rozorány. Co tam zůstalo, bylo jako záhumenek, to rodiče žalobce považovali za svoje, a tak to žalobci předali. Předmětný pozemek je třímetrový pruh, který je dlouhý něco málo přes 70 m, takže to bylo připojené právnická osoba na pozemku p.č. Anonymizováno, protože na té parcele, která ještě nepatřila do družstva, rodiče žalobce pěstovali brambory, jenže tam ta půda je dost neúrodná, takže tam měli jetelinu, protože měli krávu. Na předmětném pozemku se nedalo nic pěstovat, bylo to těsně vedle plotu, jen se tam kosila tráva. Pak se to zaloučilo, aby měli krmení pro krávu. Žalobce si nepamatuje, jakým způsobem to užívali rodiče dřív, než byla cesta rozoraná - cesta byla rozoraná v 1958, to měl 3 roky. Viděl, jak fungovalo JZD - vlastníkům se pole pobraly, nikdo se nikoho neptal, cesta se rozorala. Jednou sadili brambory, byl malý kluk, pole sice nešlo až do plotu, pole se seklo, pak se to zalučnilo, protože bonita je tam nízká. Pozemek, na kterém stojí dům, rodiče dostali jako záhumenek, za to ovšem museli odvádět vajíčka, máslo, apod. Tak si to pamatuje žalobce. Na některých foto je zachyceno, že na předmětném pozemku bylo složené dřevo na zimu, desky, když žalobce stavěl, měl tam štěrk, byla to pracovní plocha kolem stavby; ze zákresu v katastru je vidět, že cesta na předmětném pozemku měla pokračovat až asi k silnici. Žalobce však neví, jestli to vždycky bylo tak rozdělené nebo ne. Žalobce tam nikdy žádnou cestou neviděl; k původnímu domu čp. Anonymizováno, který obývali rodiče a žalobce tam bydlel do roku 1994, když v roce 1990 začal stavět novostavbu na vedlejším pozemku, byl dřevěný plot, který ohraničoval dvůr k domu čp. Anonymizováno. Žalobce neví, v jaké hranici byl tento plot postaven, proč zrovna v tom konkrétním místě. Nyní je tam plot drátěný, který byl instalován v roce 1978, 1979. Drátěný plot nešel v hranicích původního plotu, posunulo se to. U dřevěného plotu byla totiž brána, a branka byla z boku. Když dělali drátěný plot, dali branku v jedné rovině s bránou, čelem k vjezdu do dvora, připadl jim tak vjezd praktičtější. Tím se plot v této části asi o 1,2 metru posunul do předmětného pozemku tak, aby se stávajícím průběhem plotu tvořil přímku; žalobce se dozvěděl, že pozemek je zapsaný na žalovanou, když se začal zajímat o to, že převede pozemky na své děti, tzn. v roce 2022, 2023. Sám nepracuje s počítačem, nemá chytrý telefon, sám se nikdy nepodíval, že by tam byla zapsána žalovaná. Vzhledem k věku chtěl jsem udělat pořádek, ten majetek rozdělit mezi potomky. Při té příležitosti zjistilo se, že vlastně mu předmětný pozemek nepatří; z geometrického plánu, který byl vyhotoven v souvislosti s novostavbou, se nedalo zjistit, že je vlastníkem někdo druhý, žalobce si pořád myslel, že je to jeho vlastnictví. Pokud byly pozemky v užívání JZD, tak vlastníkem byl stále žalobce, ten pozemek Anonymizováno JZD zabraný nemělo, nebo ne celý. I když v geometrickém plánu je vidět parcelní číslo předmětného pozemku, tak všechny ty parcely začínal čísly Anonymizováno, bylo jich víc. Bylo umožněno stavět na pozemku žalobce, neměl žádné pochybnosti o tom, že i ty sousední pozemky byly v jeho vlastnictví.

13. Fotografie (v přílohové obálce) zachycují:

4. 2 historická foto zachycující dům čp. Anonymizováno a horní roh dřevěného plotu – s poznámkou, že je to cca rok 1962, 1963, v tu dobu totiž přijeli na návštěvu známí z Kanady, proto jsou ty fotky barevné, protože to fotili oni;

14. Další fotografie (na č.l. 18-21) zachycují stav a využití předmětného pozemku v současné době, kdy je zatravněn, vedle plotu je umístěn dřevník, nádoby na odpad.

15. Správce daně dne datum potvrdil žalobci neexistenci daňových nedoplatků ke dni datum. (potvrzení správce daně č.l. 68).

16. Žalovaná žalobce vyzvala dopisem ze dne datum k úhradě za užívání předmětného pozemku v období od datum dfo datum a vyzvala ho k uzavření pachtovní smlouvy, jejíž návrh mu zaslala (výzva k zaplacení úhrady na čl. 82, návrh pachtovní smlouvy na č.l. 83).

Právní posouzení věci

17. Podle § 129 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

18. Podle § 130 odst. 1obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

19. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

20. Podle § 1089 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

21. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

22. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

23. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce nepřetržitě v držba přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

24. Vzhledem k tomu, že se žalobce dovolává nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku vydržením, když se měl jeho držby ujmout v roce 1983, tedy všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva řádným vydržením, měly nastat před datum, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do datum (dále jen „obč. zák.“) [§ 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].

25. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99].

26. Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností, které mohou vést o odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

27. Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005].

28. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001].

29. Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). „Hledisko omluvitelnosti omylu spočívající v poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku se neuplatní absolutně. Dobrou víru držitele lze přes vzájemný nepoměr ploch pozemků dovodit tehdy, pokud držitel nabyl pozemek ve výměře, která nebyla v převodní smlouvě nijak specifikována, od osob jemu blízkých, s nimiž jej předtím dlouhodobě užíval, a sporný pozemek byl k němu od nepaměti připlocen a užíván jako jeho součást, přičemž přístup na něj byl po celou vydržecí dobu pouze z usedlosti držitele“ (např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004).

30. Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983), nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (§ 135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že jestliže oprávněný držitel pozemku splnil v této době podmínky vydržení, vlastníkem pozemku se stal stát a držitel měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (§ 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98].

31. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017].

32. V poměrech dané věci lze dovodit, že držby předmětného pozemku se chopili již rodiče žalobce a jimi nabyté pozemky následně odstoupili v roce 1983 žalobci. Vzhledem k tomu, že přichází do úvahy vydržení vlastnického práva i rodiči žalobce, posuzoval soud oprávněnou držbu nezávisle na oprávněné držbě jeho rodičů.

33. Postupní smlouva je titulem způsobilým k nabytí vlastnického práva k nemovité věci a může být i domnělým právním titulem k uchopení se oprávněné držby, a to i k držbě sousedního pozemku. Dobrá víra žalobce je zesílena i tím, že mu rodiče převedli nemovitosti rozsahu, v nichž je sami po desetiletí užívali, v případě žalobce se jednalo o celý dosavadní život. I okolnost, že nemovitosti získal odstoupením od svých rodičů bezplatně, když část odstupní ceny byla kompenzována doživotním zaopatřením rodičů a část odstupní ceny byla žalobci darována, tedy bezúplatně od osob blízkých, podstatným způsobem dobrou víru žalobce posiluje. Žalobce samotný nejméně až do roku 2022, kdy v souvislosti se snahou vyřešit svoje majetkové záležitosti pro svoje potomky zjistil, že předmětný pozemek není jeho vlastnictvím (ani jeho rodiče před rokem 1983) nebyl „zviklán“ v přesvědčení o oprávněnosti držby

34. Postupní smlouvou bylo na žalobce převáděno vícero pozemků, z nichž všechny mimo pozemky stavební začínaly číslem hodnota, tedy stejně jako posuzovaný pozemek. Nebyly zde přitom uvedeny výměry jednotlivých pozemků, součástí postupní smlouvy nebyla ani mapa z katastru nemovitostí či jiný dokument, z něhož by si žalobce při převodu mohl ověřit, které číselně označené pozemky jsou na něj převáděny.

35. Je nutné zohlednit, že již k datu uzavření postupní smlouvy ze dne datum byl předmětný pozemek užíván s pozemky p.č. st Anonymizováno a Anonymizováno, mezi které je vklíněn, a takto ho před uzavřením postupní smlouvy užívali i rodiče žalobce. Pozemek p.č. st. Anonymizováno užívali rodiče žalobce a žalobce k bydlení a jako zahradu, za jejímž plotem se nacházel předmětný pozemek, a hned za ním se nacházel pozemek p.č. Anonymizováno ve vlastnictví rodičů žalobce, resp. nyní žalobce, jehož část byla užívaná jako záhumenek, který byl rodičům žalobce povolen s nutností odvodů naturálií, a část byla v užívání socialistické organizace. Nelze pominout, že všechny tyto pozemky jsou obklopeny dalšími pozemky ve vlastnictví žalobce, resp. před tím jeho rodičů. Z fotografií pořízených v roce 1965 a 1970 (foto č. 5 a 7) je zřetelné, že část fotografované plochy přiléhající za dřevěným oplocením k zahradě u domu – původní dům a bydliště rodičů žalobce a žalobce, je nezorána, tvoří vizuelně jeden celek, část fotografované plochy (blíž k fotografovi) je zorána a vizuelně tvoří samostatný celek, hranici mezi těmito celky tvoří linie rozorané půdy. Předmětný pozemek se nachází v části nezorané. Jakákoli cesta na této části zřetelná není.

36. V terénu tedy nebyla znatelná žádná hranice mezi pozemky, jednalo se o trvalý travní porost, který bezprostředně navazoval na ostatní pozemky. Žalobce rovněž nedisponoval žádnými listinami, ze kterých by plynulo, že se chopil držby sousedního pozemku. V době nabytí vlastnického práva k pozemkům na základě postupní smlouvy tedy nemohl žalobce vzhledem ke všem okolnostem vědět, že se současně chopil držby pozemku, který byl v katastru nemovitostí zapsán ve prospěch žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 739/2011).

37. Žalovaná namítá, že v době uzavření postupní smlouvy pozemky netvořily jeden funkční celek, když některé z pozemků včetně pozemku p. č. hodnota byly v užívání socialistické organizace (JZD). Jak však žalobce na jednání konaném dne datum osvětlil, převážná část dnešního pozemku p. č. Anonymizováno, nebyla v užívání JZD, ale ve výlučném a faktickém užívání žalobce a jeho předchůdců jako tzv. záhumenek (to je doloženo i fotografií pod č. 5). Tato část dnešního pozemku p. č. Anonymizováno i s předmětným pozemkem tedy tvořila s pozemky st. p. č. Anonymizováno1, p. č. hodnota, p. č. Anonymizováno4, a záhumenkem jeden funkční celek, který nebyl v užívaní JZD, ale vždy jej výlučně a fakticky užíval žalobce a jeho předchůdci. Sporný pozemek tudíž „patrně“ nemohl od sebe oddělovat dva funkční celky, jak tvrdí žalovaná, neboť se nacházel uvnitř vyjmenovaných pozemků.

38. Nicméně i ostatní zemědělské pozemky (o nichž žalovaná tvrdí, že tvořily onen druhý funkční celek), které byly dle postupní smlouvy v užívání socialistické organizace (JZD), byly ve vlastnictví žalobce a dříve jeho rodičů, což pojmově vyplývá právě z postupní smlouvy ze dne datum. Právo družstevního užívání bylo zrušeno ke dni datum. Pozemky přitom byly stále a nepřetržitě ve vlastnictví žalobce, i když je dal do užívání právnímu nástupce bývalého JZD (Anonymizováno adresa a následně jeho právní nástupci) na základě smluv o dočasném užívání pozemků.

39. Měl-li podle tvrzení žalované předmětný pozemek být polní cestou či pěšinou, který byl přenechán do obecného užívání neurčitému počtu subjektů, a proto se o pozemek nemusela starat, podle žalobce ani za jeho mládí taková cesta neexistovala a nikam nevedla, když JZD ji zřejmě v 50. letech při kolektivizaci zemědělství zrušilo, přitom takové tvrzení žalobce koresponduje i s předloženými dobovými fotografiemi dokumentujícími, že na předmětném pozemku se žádná cesta nenachází a pokud je na fotografii zachycen žalobce sedící na motocyklu svého bratra, je pozemek, na kterém se nachází, zatravněn, rozhodně nelze dovodit, že by motocykl stál na cestě.

40. Nelze se ztotožnit se závěrem žalované, která dovozovala, že plot vystavený kolem zahrady domu čp. Anonymizováno na pozemku p.č. st. Anonymizováno1 kopíruje hranici předmětného pozemku, takže pokud nebyla na povrchu znatelná dříve existující cesta, tak její charakter v terénu přetrval právě díky existenci tohoto oplocení. Podle žalobce primárním účelem plotu nebylo vymezit předmětný pozemek, ale plot odděloval zahradu domu od okolních pozemků ve vlastnictví rodičů žalobce, které byly v užívání socialistické organizace, z nichž část mohli rodiče žalobce užívat jako záhumenek. Existence plotu přibližně v hranicích předmětného pozemku tak bez dalšího s ohledem na další rozebrané okolnosti dobrou víru žalobce nemůže zpochybnit, a pokud ano, pak podle § 130 obč. zák. v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

41. Nelze pominout, že předmětný pozemek je pruh o šířce cca 3 m a délce cca 70 m, má výměru 218 m2. Celková výměra pozemků ve vlastnictví žalobce přímo sousedících s pozemkem předmětným činí 4581 m2 (pozemky p.č. st. Anonymizováno o výměře 1013 m2, p.č. hodnota o výměře 2068 m2, p.č. Anonymizováno o výměře 30 m2, p.č. Anonymizováno o výměře 1046 m2 a p.č.st. Anonymizováno o výměře 126 m2), přičemž jsou dále obklopeny dalšími pozemky ve vlastnictví žalobce, resp. před tím jeho rodičů o výměře celkem hodnota m2 (pozemky p.č. hodnota). Ve vztahu k bezprostředně sousedícím pozemkům ve vlastnictví žalobce tak výměra předmětného pozemku činí 4,76 %, ve vztahu k výměře 43 959 m2 všech pozemků ve vlastnictví žalobce, které se nachází v této lokalitě kolem původního domu obývaného rodiči žalobce a žalobcem (4 581 m2 + 39 378 m2) pak výměra předmětného pozemku činí dokonce pouhých 0,5 %. Poměr výměry předmětného pozemku ve vztahu k ostatním pozemkům žalobce je tak malý, že nelze žalobci vyčítat, že byl přesvědčen, že mu patří i předmětný pozemek, který je vklíněn mezi jeho ostatní pozemky. I tato skutečnost tak svědčí o dobré víře žalobce.

42. Žalovanou předložený situační plán ze dne datum nemohl dobrou víru žalobce narušit, neboť tento situační plán zobrazuje prostorový vztah projektované stavby, později postaveného domu p. č. hodnota, k okolí. Jsou zde zachyceny pozemky žalobce i předmětný pozemek. Žalobce však ani po shlédnutí situačního plánu neměl důvod pochybovat, že by sporný pozemek nebyl v jeho vlastnictví. Předmětný pozemek je v situačním plánu označen pouze parcelním číslem hodnota, není v něm uvedeno, že by vlastníkem byl někdo jiný než žalobce. Ani předložený geometrický plán vyhotovený dne datum nemůže zpochybnit dobrou víru žalobce, neboť předmětem geometrického plánu bylo pouze vyznačení novostavby na p. č. Anonymizováno. Předmětný pozemek nebyl předmětem geometrického plánu, a pokud je v mapce geometrického plánu zakreslen a označen parcelním číslem hodnota, opět (jako v případě situačního plánu) nebyla tato skutečnost způsobilá narušit dobrou víru žalobce, když měl stále za to, že mu takto označený pozemek patří. Situační plán ani geometrický plán nebyl zhotoven pro účely stanovení hranic sporného pozemku či dispozice s ním, ale pouze za účelem umístění stavby na (vedlejším) pozemku žalobce. Žalobce tudíž neměl důvod ověřovat, zda na základě těchto dokumentů nedrží i jiný než jeho vlastní pozemek. Předložené dokumenty proto objektivně nebyly s to vyloučit dobrou víru žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3773/2020). Nadto ke dni datum uplynula vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák., proto skutečnosti nastalé později (geometrický plán ze dne datum) jsou tak již pro posouzení vydržení a oprávněnosti držby bezvýznamné.

43. Navíc ani tvar předmětného pozemku zachycený v situačním plánu z roku 1990 a jeho velikost nemohly při běžné obezřetnosti vyvolat u žalobce povědomí o tom, že se jedná o neoprávněně užívanou plochu nacházející se (vklíněnou) mezi pozemky v jeho vlastnictví. Okolnosti případu neodůvodňovaly potřebu, aby žalobce činil další kroky, které by vybočovaly z požadavku na zachování obvyklé opatrnosti. Z platného práva nelze dovodit např. povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené pozemky nelze. Rovněž nebylo nezbytné porovnat text smlouvy s katastrální mapou.

44. Došlo-li k nabytí nemovitostí od rodičů bezúplatným převodem práva a v rozsahu, v jakém je sami dlouhodobě užívali, nevznikla u žalobce jako osoby jednající s běžnou pečlivostí a opatrností ani důvodná pochybnost o tom, že by mu sporný pozemek nepatřil, a proto nebylo namístě, aby si danou skutečnost ověřoval v evidenci nemovitostí; takové ověření se ostatně ani nevyžadovalo. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3847/2020, uzavřel, že „obecně platí, že nabyvatel za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebyl povinen bez dalšího ověřit, jestli se skutečný stav shoduje s údaji zapsanými v evidenci nemovitostí. Dovolací soud proto připustil oprávněnou držbu v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (katastru nemovitostí), o němž oprávněný držitel nevěděl. To platí tím spíše v poměrech projednávané věci, neboť žalobkyně nabyla původní pozemek darem od své matky v hranicích, v jakých byl užíván po dlouho dobu předtím, a neměla proto důvod o nich pochybovat“. Tentýž závěr se uplatní i v případě žalobce, neboť ten také získal pozemky darem od svých rodičů v rozsahu, v jakém je společně s nimi dlouhodobě užíval, a proto nebyl důvod k pochybnostem, že by posuzovaný pozemek měl patřit někomu jinému. Žalobce proto nebyl povinen si ověřit, zda se skutečný stav shoduje s údaji zapsanými v evidenci nemovitostí, když z hlediska běžné opatrnosti je rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávána za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3847/2020, nebo ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. spisová značka

45. Až do roku 2024, kdy je doložena výzva k zaplacení úhrady a návrh na uzavření pachtovní smlouvy, žalovaná proti užívání předmětného pozemku nic nenamítala.

46. Lze tak hovořit o omluvitelném omylu žalobce, a to s přihlédnutím k místním podmínkám a ke vzájemnému poměru výměry předmětného pozemku a výměry ostatních převedených pozemků, kdy předmětný pozemek tvoří jen bagatelní výměru. Žalobce převzal předmětný pozemek do užívání, který předtím měli v držení jeho rodiče, aniž by jejich držba byla do té doby jakkoliv zpochybněna. Žalobce tak byl se zřetelem ke všem okolnostem od roku 1983 oprávněným držitelem předmětného pozemku, přičemž případné pochybnosti o jeho dobré víře v souladu s § 130 odst. 1 větou druhou obč. zák. pro závěr o neoprávněnosti držby nepostačují.

47. Žalobce tedy splnil podmínky řádného vydržení podle § 134 obč. zák., když byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporný pozemek patří ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., a to na základě postupní smlouvy ze dne datum, takže ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. nabyl vlastnické právo vydržením ke dni datum, když do vydržecí doby se započítává i doba předcházející účinnosti novely zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která učinila pozemek způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva k datum (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3773/2020).

48. Zpochybňovala-li žalovaná dobrou víru žalobce neplacením daně z nemovitostí ze sporného pozemku, nelze pominout, že pro posouzení dobré víry držitele je nerozhodné, že neplatil daň z jím drženého sporného pozemku, pokud současně platil daň z jím skutečně nabytých pozemků, což žalobce doložil i potvrzením o neexistenci daňových nedoplatků (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, nebo ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3336/2018).

49. Žalobci svědčí k předmětnému pozemku již 41 let trvající nerušená držba. Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 578/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).

50. Po tuto celou dobu se žalovaná o předmětný pozemek nezajímala, neupozornila žalobce, že není jeho vlastníkem, ani s ním neuzavřela žádnou nájemní či užívací smlouvu. Argumentace žalované, že nebylo podstatné, zda se o sporný pozemek zajímala a že to měl být žalobce, kdo ji měl upozornit, aby se o sporný pozemek starala, lze považovat za nepřiléhavou, neboť je povinností žalované řádně hospodařit s majetkem státu a v případě zjištění, že někdo užívá pozemek státu bez právního důvodu, je její povinností vymáhat bezdůvodné obohacení – žalovaná však vůči žalobci nikdy jakákoliv svá práva neuplatnila. Z toho důvodu je zřejmé, že žalovaná o pozemek po desetiletí nejevila žádný zájem a evidentně měla za to, že předmětný pozemek patří žalobci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3336/2018). Žalovaná sice tuto judikaturu rozporuje, nicméně již bylo konstatováno, že její argumentace v tomto směru přiléhavá není, a dokonce ji lze mít za rozpornou s jejím jednáním, pokud teprve v reakci na žádost žalobce a jím podanou žalobu zaslala žalobci dne datum výzvu k zaplacení úhrady a návrh pachtovní smlouvy.

51. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095).

52. Lze mít za to, že pokud by k řádnému vydržení před 1. 1. 2014 (kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb.) nedošlo, bylo by možno vydržení posuzovat právě dle ustanovení § 1095 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. V případě mimořádného vydržení trvá vydržecí doba u nemovitostí 20 let (dvojnásobek doby 10 let stanovené v § 1091 odst. 2 o. z.).

53. Může-li mimořádné vydržení nastoupit v některých případech, kdy je řádné vydržení vyloučeno, především se nevyžaduje právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, jde o situaci, která nastala v daném případě, když žalobce se ujal držby předmětného pozemku, aniž by na něho předmětný pozemek jeho rodiče převedli s ostatními pozemky postupní smlouvou. Pro mimořádné vydržení se nevyžaduje řádná ani pravá držba a nepoctivost úmyslu nepřichází v úvahu, žádné takové skutečnosti žalovaný, který by je musel tvrdit a prokazovat, ani netvrdil. Držel-li žalobce předmětný pozemek již od roku 1983, přitom podle § 3066 o. z. se mu může z držby uplynulé před 1. 1. 2014 započíst pouze 5 let, znamená to, že k vydržení předmětného pozemku žalobcem v důsledku mimořádného vydržení došlo k datum.

54. Po zvážení všech shora rozebraných skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku a zápis vlastnického práva žalované v katastru nemovitostí tak neodpovídá skutečnosti. Změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí není možno dosáhnout bez rozsudku soudu o určení vlastnického práva, je tak ve smyslu § 80 o.s.ř. dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

55. Soud tak žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Náklady řízení

56. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přísluší právo na plnou náhradu nákladů řízení účelně vynaložených k uplatnění jeho práva, které tvoří: soudní poplatek ve výši částka pět paušálních náhrad hotových výdajů po částka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to za podání žaloby, dvě písemná vyjádření žalobce ze dne datum a datum a účast u dvou jednání konaných dne datum a datum, celkem částka.

Takto vyčíslené náklady řízení činí celkem částku částka (výrok II.).

57. Žalobce je v řízení zastoupen jiným zástupcem než advokátem, proto je žalovaná ve smyslu § 149 odst. 3 o.s.ř. povinna zaplatit náklady řízení k rukám žalobce.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně prostřednictvím soudu podepsaného, ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.