OSZN 23 C 30/2023-100

Okresní soud ve Znojmě rozhodl Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0, bytem Adresa zainteresované osoby 0/0, zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0, ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 1/0, bytem Adresa zainteresované osoby 1/0, ⟪LB:lb_005⟫ zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0, ⟪LB:lb_007⟫ o 66 428,75 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 303,25 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 65 146,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 967,84 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 9 178,50 Kč od 25. 3. 2023 do zaplacení.

III. Zamítá se žaloba na zaplacení částky 1 284,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 284,41 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 178,50 Kč od 22. 11. 2022 do 24. 3. 2023.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 30 314,27 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0.

1. Žalobou ze dne 16. 3. 2023 ve znění částečného zpětvzetí ze dne 21. 7. 2023 se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 66 428,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 22. 11. 2022 do zaplacení, neboť žalobce a žalovaná uzavřeli společně dne 31. 10. 2007 s právnická osoba., smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které jim byl poskytnut úvěr, který se zavázali splácet společně a nerozdílně měsíčními splátkami ve výši 4 374 Kč. V období od 2. 4. 2022 do 1. 3. 2023 zaplatil výlučně žalobce na tento úvěr ve splátkách částku 132 857,50 Kč, nad rámec svého podílu na společném dluhu tak za žalovanou zaplatil částku 66 428,75 Kč, kterou po žalované uplatňuje jako regresní nárok. V průběhu řízení žalobce vznesl námitku relativní neplatnosti zápočtu pohledávky žalované, neboť ta je v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 684/2020 nejistá a sporná, neboť není prokazováno, že by společnou nemovitost výlučně užíval v celém rozsahu sám žalovaný, je sporné, zda a v jaké výši vzniklo případné bezdůvodné obohacení, není uvedeno, po jako dobu měl žalobce výlučně sám užívat spornou nemovitost a ohledně vlastnického práva k penzionu probíhá mezi účastníky soudní spor, ve kterém se žalobce domáhá určení svého výlučného vlastnického práva k objektu penzionu. Bezdůvodné obohacení vzniklé postavením stavby na cizím pozemku lze uplatňovat jen vůči vlastníku této stavby, dokud není postaveno vlastnictví stavby najisto, nemůže žalovaná z titulu užívání stavby započítávat jakékoliv nároky.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že žalobce nedokládá, za jaké období splátky na úvěr činil, kdy minimálně část uplatněného nároku by mohla být promlčena. Pokud by byla pohledávka doložena po právu a nebyla by promlčena, vznáší žalovaná kompenzační námitku, neboť za žalobcem má pohledávku z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společných nemovitostí výlučně žalobcem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky parc.č. hodnota, jejíž součástí je stavba rodinného domu čp. číslo, vše zapsané na LV č. hodnota pro k.ú. adresa, každý z nich vlastní id. ½ nemovitostí. Nejprve žalovaná k započtení uplatňovala svojí pohledávku ve výši odpovídající výši žalobou uplatněného nároku, neboť žalobce jí vyloučil ze spoluužívání rodinného domu č.p. číslo, pozemku parc.č. hodnota a stavby penzionu, který je rovněž podstaven na tomto pozemku. Následně při jednání soudu dne 21. 9. 2023 omezila žalovaná kompenzační námitku tak, že k započtení uplatňuje svojí pohledávku jen ve výši 41 700 Kč, neboť žalobce výlučně sám provozuje penzion právnická osoba, jež je postaven na parc.č. hodnota. Určení výlučného vlastnického práva k objektu penzionu se žalobce domáhá žalobou u Okresního soudu v adresa ve věci sp.zn. spisová značka, byť je žalovaná stále toho názoru, že i tento penzion je v podílovém spoluvlastnictví. Žalobce se nedomáhá určení, že by byl výlučným vlastníkem pozemku, na kterém je stavba penzionu postavena. Žalobce tak část pozemku parc.č. hodnota, na kterém je stavba penzionu postavena, déle jak tři roky užívá bez souhlasu druhého spoluvlastníka a užívá tak společnou věc bez právního důvodu nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Tím žalobci vzniká bezdůvodné obohacení za užívání pozemku pod penzionem nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Znaleckým posudkem byla výše obvyklého nájemného pozemku v části zastavěném penzionem stanovena částkou 27 800 Kč/rok, za jeden rok užívání pozemku tak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení ve výši ½ této částky, za poslední tři roky jde o částku 41 700 Kč.

3. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota a z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za prokázané, že mezi právnická osoba. na jedné straně a žalobcem a žalovanou na druhé straně byla dne datum uzavřena smlouva, kterou se banka zavázala poskytnout žalobci a žalované úvěr ve výši 500 000 Kč. Žalobce se společně se žalovanou zavázali úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 4 374 Kč. V období od 2. 4. 2020 do 1. 3. 2023 bylo na úvěr splaceno 104 643,42 Kč přímo z účtu žalobce, 28 481 Kč z účtu jméno FO s uvedením, že jde o platby za žalobce a 3 877,35 Kč z účtu žalované.

4. Z výpisu z katastru nemovitostí vzal soud za prokázané, že účastnici jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc.č. hodnota, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č.p. číslo, vše na LV č. hodnota pro k.ú. adresa s tím, že každý z nich vlastní id. ½. Z výpisu ze živnostenského rejstříku a z výpisu z registru doménových jmen vzal soud za prokázané, že žalobce na adrese adresa, provozuje ubytovací služby – penzion právnická osoba. Ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO č. číslo ze dne datum bylo soudem zjištěno, že obvyklé nájemné pozemku parc.č. hodnota na LV č. hodnota pro k.ú. adresa v části zastavěné penzionem činí 27 800 Kč ročně.

5. Podle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

6. Podle § 1876 občanského zákoníku uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odst. 1). Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní (odst. 2).

7. Podle § 1987 odst. 2 o.s.ř. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

8. Z ustanovení § 1872 občanského zákoníku vyplývá, že ve vztahu k věřiteli je každý ze solidárně zavázaných dlužníků povinen plnit celý dluh a je proto nutno vyřešit otázku vzájemných vztahů mezi spoluvlastníky v případě, že některý ze solidárně zavázaných spoludlužníků uhradil na dluh více, než kolik činí jeho podíl na dluhu. Toto činí občanský zákoník v ustanovení § 1876 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví tzv. následný regres, jež zakládá právo spoludlužníka plnícího na dluh nad rámec svého podílu na něm, požadovat po ostatních spoludlužnících úhradu toho, co takto na rámec svého podílu na dluh plnil. Jelikož ustanovení § 511 odst. 3 občanského zákoníku obsahovalo v zásadě totožnou právní úpravu jako nynější ustanovení § 1876 odst. 2 občanského zákoníku, lze nadále vyjít za stávající judikatury. Ta již k problematice následného regresu dříve dovodila, že následný regres nevznikne, pokud solidární spoludlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídá jeho podílu na celém plnění (pro srovnání kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp.zn. 29 Cdo 3192/2016). Při plnění poskytovaném věřiteli ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp.zn. 32 Cdo 3603/2015). Jestliže v případě plnění ve splátkách vzniká regresní nárok u každé splátky zvlášť a jestliže zároveň regresní nárok vzniká jen v případě, že spoludlužník hradí víc, než kolik činí jeho podíl na dluhu, je nutno obě tyto zásady sloučit tak, že v případě plnění ve splátkách vzniká regresní nárok u každé splátky zvlášť jen v případě, že dlužník plnil tu kterou splátku v rozsahu větším, než kolik činí jeho podíl na dané splátce. Výše regresního nároku u každé splátky je pak třeba stanovit jako rozdíl mezi celkovou výši splátky, kterou spoludlužník učinil, a výši jeho podílu na této splátce.

9. Z provedeného dokazování vyplynulo, že oba účastníci se solidárně zavázali splácet dluh, který jim vznikl vůči právnická osoba z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. Z obsahu uzavřené úvěrové smlouvy lze dovodit, že ze strany účastníků se jednalo o solidární závazek, neboť oba účastníci se zavázali úvěr splácet, aniž by byl nějak stanoven jejich podíl na dohodnutých splátkách a příslušenství úvěru se výslovně zavázali splácet společně a nerozdílně. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že období od 2. 4. 2020 do 1. 3. 2023 uhradil žalobce na úvěr ve splátkách buď sám, nebo prostřednictvím jiné osoby, která pří plnění uvedla, že plní na dluh žalobce, celkem částku 133 124,42 Kč (žalobce v žalobě uvádí menší částku, neboť v žalobě nezohlednil některé platby, jež vyplývají z předložených výpisů z úvěrového účtu). Jako důvodné tak lze shledat tvrzení žalobce, že mu vůči žalované ve smyslu ustanovení § 1876 odst. 2 občanského zákoníku vznikl regresní nárok. Jelikož však v případě plnění ve splátkách vzniká regresní nárok u každé splátky zvlášť, nebylo možno při stanovení výše regresního nároku postupovat tak, jak to učinil žalobce, když celkový součet uskutečněných plateb podělil dvěma s tím, že jedna polovina představuje jeho podíl na dluhu a druhá polovina je podílem žalované, který za ní uhradil žalobce, ale bylo nutné u každé splátky zvlášť zkoumat, zda jedna každá splátka byla skutečně uhrazena ve výši vyšší, než kolik činil podíl žalobce na této splátce a pokud ano, o jakou část tato splátka přesahovala podíl žalobce na dané splátce, přičemž takto zjištěný přesah pak v každém jednotlivém případě představuje regresní nárok žalobce. Současně však ze strany žalobce (ale i žalované), bylo spláceno příslušenství úvěru, které přirostlo v důsledku prodlení účastníků se splácením úvěru a které je věřitelem uplatňováno mimo dohodnuté splátky. V tomto případě je soud toho názoru, že takto přirostlé příslušenství by měli účastníci mezi sebou nést rovným dílem a že lze výši regresního nároku žalobce stanovit tak, že se od celkové výše uskutečněných plateb příslušenství odečte podíl žalobce na této části dluhu (tedy tak, jak to činí žalobce pro všechny uskutečněné splátky).

10. Z výpisu z úvěrového učtu vyplývá, že některé splátky učinil žalobce v plné výši vyplývající z úvěrové smlouvy, tj. ve výši 4 374 Kč měsíčně. Některé splátky však byly uskutečněny v rozsahu nižším, popřípadě na splátky jistiny částečně hradila i sama žalovaná. Takto bylo dne 2. 4. 2020 uhrazeno na jistinu jen 4 365,12 Kč, po odečtení podílu žalobce na splátce ve výši 2 187 Kč vyplývá, že žalobce nad rámec svého podílu uhradil 2 178,12 Kč. Dne 27. 11. 2020 bylo na jistinu splaceno 2 801,07 Kč, regresní nárok žalobce proto činí 614,07 Kč. Dne 27. 5. 2021 a dne 29. 6. 2021 bylo na jistinu placeno vždy 4 372 Kč, regresní nárok žalobce v obou případech činí 2 185 Kč. Ve dnech 28. 7. 2021, 29. 9. 2021, 27. 10. 2021 a 29. 12. 2021 bylo na jistinu hrazeno vždy 4 371,94 Kč, regresní nárok žalobce tak v těchto případech činí vždy 2 184,94 Kč. Ve dnech 28. 8. 2021 a 28. 11. 2021 činily splátky na jistinu 4 370,91 Kč, regresní nárok žalobce proto odpovídá částce 2 185,91 Kč. Dne 27. 1. 2022 a 27. 2. 2022 byla uskutečněna splátka vždy ve výši 4 371,15 Kč, regresní nárok žalobce proto činí vždy 2 184,15 Kč. Dne 28. 3. 2022 činila úhrada jistiny 3 878,60 Kč, regresní nárok žalobce se rovná částce 1 691,60 Kč. Dne 27. 4. 2022 činila splátka jistiny 4 371,69 Kč, regresní nárok žalobce proto činí 2 184,69 Kč. Dne 29. 5. 2022 bylo splaceno 4 368,30 Kč, čemuž odpovídá regresní nárok žalobce 2 181,30 Kč. Dne 27. 8. 2022 činila splátka jistiny 4 300 Kč, regresní nárok žalobce proto činí jen 2 113 Kč. Dne 27. 10. 2022 a 30. 10. 2022 bylo na jistinu uhrazeno v součtu 4 174,67 Kč, regresní nárok žalobce proto činí 1 987,67 Kč. Konečně dne 27. 11. 2022 bylo na jistinu splaceno jen 4 182 Kč, regresní nárok žalobce proto činí 1 995 Kč. V ostatních případech byla jistina splacena v plné výši, regresní nárok žalobce se proto rovnal polovině uskutečněné splátky, tedy částce 2 187 Kč. Sečte-li soud takto všechny regresní nároky žalobce z jednotlivých uskutečněných splátek jistiny a připočte-li k nim polovinu plateb uskutečněných na příslušenství dluhu (poplatky, úroky), dospívá soud k tomu, že žalobce nad rámec svého podílu na dluhu uhradil v součtu částku 65 146,34 Kč. Žalobce po částečném zpětvzetí uplatňuje k náhradě jen splátky, jež byly uskutečněny po 2. 4. 2020, tedy platby, jež byly uskutečněny v posledních třech letech před podáním žaloby (16. 3. 2023), žalobou uplatněný nárok proto promlčen není. Pro úplnost soud dodává, že platby žalované, jež uskutečnila sama na příslušenství úvěru, soud nezohlednil, neboť pokud takto plnila i za žalobce, je na ní, aby se po žalobci domáhala vydání toho, co za něj nad rámec svého podílu takto uhradila.

11. Soud se zabýval i otázkou, zda vzniká regresní nárok žalobci i v případě, že za něj splátku uhradila třetí osoba. V této souvislosti soud odkazuje na komentář k § 1936 občanského zákoníku od nakladatelství právnická osoba, ve kterém je uvedeno, že: „Plní-li třetí osoba za jednoho ze solidárních spoludlužníků nad rámec podílů daného solidárního spoludlužníka, nabývá rozvrhový regres pouze dlužník a nikoliv třetí osoba“ (v podrobnostech viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník, Komentář. 2. vydání (2 aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 1936, odst. II písm. textu) Je to logické, protože navenek ve vztahu k věřiteli odpovídá každý ze solidárně zavázaných spoludlužníků za celý dluh, plní-li proto celý dluh, plní tím svůj dluh a pokud za něj plní celý dluh tření osoba, plní tím celý dluh dlužníka. Třetí osoba nevstupuje do postavení solidárně zavázaného spoludlužníka, za kterého plnila, vnitřní poměry mezi solidárně zavázanými spoludlužníky se jí proto nemohou nijak dotýkat a třetí osoba tak nemá žádný právní titul, na základě kterého by mohla na místo dlužníka, za kterého plnila nad rámec jeho podílu na dluhu, uplatňovat regresní nárok vůči jinému ze solidárně zavázaných spoludlužníků.

12. Soud se dále zabýval otázkou, zda lze v projednávané věci zohlednit pohledávku, kterou žalovaná v rámci své procesní obrany uplatnila k započtení, neboť žalobce vznesl námitku relativní neplatnosti zápočtu z důvodu, že k započtení použitá pohledávka žalované je neurčitá a nejistá.

13. Výklad ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku ohledně toho, co lze považovat za neurčitou a nejistou pohledávku, učinil Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, ve kterém dovodil, že nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li taková pohledávka "jistá a určitá", odporuje započtení ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pohledávky, proti které je započítáváno, vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pohledávka, proti které je započítáváno, nezanikne).

14. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze učinit závěr, že za nejistou nebo neurčitou nemůže být považována pohledávka, jež je sice mezi stranami sporná, ale jejíž prokázání, tedy určení její existence a výše nebude v soudním řízení náročnější, než prokázání existence, důvodnosti a výše žalobou uplatněné pohledávky. Ze nejistou a neurčitou nelze považovat ani pohledávku, jež je objektivně sporná a jejíž prokázání může být z pohledu soudního řízení náročné a zdlouhavé, ale v zájmu spravedlivého uspořádání věci je přesto třeba takové rozsáhlé dokazování provést, neboť obě v řízení uplatněné pohledávky, tj. žalobou uplatněná pohledávka a pohledávka vznesená žalovaným k započtení v rámci kompenzační námitky, vznikly z téhož právního vztahu mezi účastníky a je proto spravedlivé, aby poměry účastníků z téhož právního vztahu byly vyřešeny jedním rozhodnutím soudu.

15. Za určitou a jistou lze obecně pohledávku považovat v situaci, kdy lze jednoznačně stanovit, že daná pohledávka na základě specifických skutkových okolností po právu vznikla v určité výši.

16. Žalovaná k započtení uplatňuje pohledávku, která jí měla vzniknout z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež na straně žalobce vzniklo tím, že jako podílový spoluvlastník stavby penzionu užíval na rámec svého spoluvlastnického podílu pozemek, na kterém je objekt penzionu postaven. Výši této pohledávky lze v tomto případě snadno zjistit ze znaleckého posudku, jež nechal zpracovat Okresní soud v adresa pro účely u něj vedeného řízení o určení vlastnického práva ke stavbě penzionu. Je však nutno vyřešit i otázku, zda jsou splněny zákonné předpoklady, za kterých se omezený spoluvlastník může po jiném spoluvlastníku domáhat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého nadužíváním spoluvlastnického podílu.

17. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo - ať už technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků - druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není přitom bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák., použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).

18. Skutečnost, že na společném pozemku parc.č. hodnota je postavena stavba, jež je užívána jako penzion, nebyla mezi účastníky sporná a vyplývá i z provedeného dokazování výpisem ze živnostenského rejstříku žalobce, z registru doménových jmen a ze samotných webových stránek pro daný penzion, které tuto stavbu situují na adresu adresa, tedy na adresu, pod kterou je evidována stavba rodinného domu, jež je rovněž postavena na výše uvedené parcele. Na základě provedeného dokazování lze dovodit, že penzion provozuje výlučně sám žalobce, neboť žalobce sám toto tvrdí v rámci svých skutkových tvrzení v žalobě (a jejích doplnění) o určení vlastnického práva k tomuto penzionu. Pokud žalobce stavbu využívá k provozu svého podnikání, jež je spojeno s pohybem a ubytováním značného počtu osob, které nutně pro účely svého ubytování musí užívat i pozemek parc.č. hodnota, bylo by možno uvažovat, že žalobce užívá pozemek na rámec svého spoluvlastnického podílu, neboť charakter podnikatelské činnosti musí nutně omezovat žalovanou v užívání společného pozemku oproti stavu, který by tu byl, pokud by společný pozemek obvyklým způsobem užívali jen oba spoluvlastníci. Bylo by proto možno uvažovat o tom, že faktické poměry vytvořené žalobcem v souvislosti s jeho podnikáním skutečně omezují žalovanou v užívání společné věci a že tak ze strany žalobce dochází k nadužívání jeho spoluvlastnického podílu. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce provozuje na dané adrese podnikání již od roku 2010, domáhá-li se žalovaná vydání bezdůvodného obohacení za poslední tři roky od uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, mohl by být její nárok důvodný.

19. Soud však nemůže pominout, že žalobce vznesl námitku relativní neplatnosti započtení, kterou zdůvodňuje tím, že pohledávka je nejistá, neboť probíhá spor u určení vlastnického práva k penzionu. Ze strany žalobce se nejedná jen o účelovou námitku, kterou by chtěl zvrátit účinky započtení pohledávky žalované, neboť soudní řízení o určení vlastnického práva bylo zahájeno již v roce 2019, tedy podstatně dříve, než žalovaná vůbec uplatnila námitku započtení. Ze strany žalobce je jeho nárok na určení vlastnického práva v soudním řízení podepřen relevantními argumenty, jež, pokud by byly prokázány, by byly způsobilé přivodit vznik výlučného vlastnického práva žalobce ke sporné stavbě penzionu. K prokázání svého nároku žalobce zároveň navrhuje důkazy, jež by mohly být s ohledem na svojí povahu způsobilé prokázat důvodnost jeho žaloby. Podání žaloby na určení vlastnického práva tak není jen svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva u soudu.

20. Probíhá-li však soudní řízení u určení vlastnického práva, jeví se sporným, jakou pohledávku vlastně může žalovaná vůči žalobci uplatňovat, neboť v případě, že by i objekt penzionu byl v podílovém spoluvlastnictví účastníků, jednalo by se o pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo tím, že jeden se spoluvlastníků bez právního důvodu užíval společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, pokud by objekt penzionu byl ve výlučném vlastnictví žalobce, jednalo by se o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo postavením stavby na cizím pozemku bez právního důvodu. V obou případech jsou podmínky pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení poněkud odlišné – v případě nároku omezeného spoluvlastníka viz výše pod bodem 17, v případě stavby na cizím pozemku, nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje existenci stavby na cizím pozemku bez právního důvodu. Jedná se tak o pohledávky, jež vznikají na základě rozdílných skutkových okolností a tedy o dvě samostatné pohledávky. Je proto sporné, zda pohledávka, kterou žalovaná použila k započtení skutečně po právu vznikla. Pominout také nelze, že žalobce odkazuje na probíhající soudní řízení o určení vlastnického práva, ve kterém argumentuje, že ke stavbě penzionu a k jeho provozování výlučně jeho osobou, měl souhlas žalované. Žalobce tak (odkazem na další soudní řízení) uvádí okolnosti, které by mohly zcela zpochybnit vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť poukazuje na okolnosti, jež by zakládaly právní důvod pro užívání společného pozemku k provozování penzionu ať už jako nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobce nebo užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu žalobce.

21. Celou situaci zkomplikovala i sama žalovaná, která sice v průběhu řízení omezila svojí pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení jen na nárok vzniklý užíváním pozemku pod objektem penzionu, v závěrečném návrhu však žalovaná překvapivě uvedla, že by mělo být přihlíženo k celé její pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení, tedy i k bezdůvodnému obohacení, jež mělo vzniknout tím, že žalobce vyloučil žalovanou z užívání společného rodinného domu a pozemku, na kterém je dům postaven.

22. Za tohoto stavu řízení by bylo nutno účastníky vyzvat k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů potřebných k tomu, aby bylo postaveno najisto, že žalovaná má skutečně za žalobcem pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo buď jen tím, že žalobce výlučně sám užívá pozemek pod penzionem, nebo tím, že žalobce vyloučil žalovanou z užívání všech společných nemovitostí. Z provedeného dokazování totiž nelze učinit závěr, že by žalobce jakkoliv omezoval žalovanou v užívání společného rodinného domu, žalovaná ani neuvádí dostatečná skutková tvrzení ohledně toho, jakým způsobem se tak mělo stát. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní přitom tíží žalovanou (viz judikatura uvedená pod bodem 17). Naopak argumentuje-li žalobce, že má právní důvod k užívání společných nemovitostí, měl by to být on, kdo prokázání existence takového důvodu nabídne soudu důkazy. Soudní jednání by tak muselo být odročeno, přičemž s ohledem na obsah spisu Okresního soudu v adresa se již nyní jeví, že k tomu, aby bylo postaveno na jisto, zda pohledávka žalované vznikla z nároku na vydání bezdůvodného obohacení omezeného spoluvlastníka nebo z nároku stavby na cizím pozemku, by muselo být provedeno poměrně rozsáhlé dokazování (žalobce za účelem prokázání svého práva navrhoval výslech několika svědků, byl navržen důkaz spisy stavebního úřadu a další). Eventuálně by soud mohl řízení přerušit a vyčkat, až bude Okresním soudem v adresa pravomocně určeno, zda je žalobce výlučným vlastníkem stavby penzionu či zda je i tato stavba v podílovém spoluvlastnictví a zda tak skutečně může existovat pohledávka žalované, kterou uplatnila k započtení v tomto řízení.

23. Ať už by soud řízení přerušil nebo by účastníky vyzval k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, za kterýmžto účelem by jednání muselo být nutně odročeno minimálně proto, aby soud mohl provést účastníky navržené důkazy, vedl by takový postup v obou případech k průtahům v řízení, jež by v případě přerušení řízení mohly být i delšího charakteru, neboť řízení je u Okresního soudu v adresa vedeno již od roku 2019 a byť již bylo nepravomocně rozhodnuto, nelze nyní s ohledem na přetíženost Krajského soudu v Brně předjímat, kdy a jakým způsobem bude řízení o žalobě na určení vlastnického práva skončeno.

24. Za situace, kdy pohledávka žalobce byla u soudu spolehlivě prokázána při jednom soudním jednání (soudní jednání bylo odročeno jen proto, že žalovaná až po jeho zahájení změnila kompenzační námitku a žalobci tak musela být poskytnuta k řádné obraně jeho práv lhůta, aby na nově uvedené skutečnosti mohl náležitě reagovat) a kdy je nepochybné, že pohledávka žalobce v určité výši skutečně vznikla a kdy naopak pohledávka žalované je nadále sporná a vyžaduje jak doplnění skutkových tvrzení, tak provedení dalšího rozsáhlého dokazování, má soud za to, že pohledávka žalované je ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu neurčitá a nejistá. Soud podotýká, že v probíhajícím sporu se nejedná o pohledávky, jež by vznikly na základě téhož právního vztahu či poměru mezi účastníky. Žalobce má pohledávku vzniklou ze společného úvěru, žalovaná uplatňuje pohledávku vzniklou z poměrů podílových spoluvlastníků, která nemá žádný vliv na to, jakým způsobem budou vypořádány poměry mezi solidárně zavázanými spoludlužníky. Za této situace soud nevidí důvod, proč by měl vyčkávat s rozhodnutím o prokazatelně existující pohledávce žalobce do doby, než bude postaveno na jisto, zda žalované skutečně vznikla k započtení použitá pohledávka z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu a zda vznikla jen ve výši 41 700 Kč nebo ve výši, jež by pokryla celou pohledávku žalobce.

25. Vznesl-li proto žalobce v řízení námitku relativní neplatnosti zápočtu pohledávky žalované, učinil tak důvodně a proto soud ke kompenzační námitce žalované v tomto řízení nepřihlédl. To nic nemění na tom, že žalovaná může svoji tvrzenou pohledávku uplatnit u soudu samostatně podanou žalobou.

26. Soud proto podané žalobě vyhověl ve výše uvedeném rozsahu 65 146,34 Kč. Ve zbývající části 1 284,41 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, bylo z důvodů uvedených výše nutno žalobu zamítnou. Soud rovněž žalobu zamítnul i ohledně části uplatněného úroku z prodlení, neboť v případě regresního nároku spoludlužníka nemůže z povahy věci jít o případ, kdy by lhůta k plnění byla stanovena dohodou spoludlužníků a druhý spoludlužník se tak do prodlení může dostat nejdříve dnem následujícím po dni, ve kterém byl spoludlužníkem o úhradu regresního nároku požádán, popř. dnem následujícím po marném uplynutí lhůty k plnění, stanovil-li spoludlužník v rámci výzvy k úhradě lhůtu pro dobrovolné splnění. Žalobce sice žalovanou řádně vyzval k úhradě dluhu, v průběhu soudního řízení však specifikoval dobu, ve které měly být hrazeny splátky úvěru zakládající jeho regresní nárok tak, že do ní zahrnul i splátky, jež byly učiněny až poté, co byla žalované zaslána výzva k úhradě. Výzva k úhradě se jich tak nemohla týkat a lhůta k plnění mohla žalované ohledně těchto pozdějších splátek začít běžet nejdříve dnem následujícím po doručení žaloby, kdy se žalovaná dozvěděla, že žalobce uplatňuje svůj regresní nárok. Soud proto požadavek na zaplacení úroku z prodlení již od 22. 11. 2022 u splátek úvěru, jež byly učiněny až po tomto datu, zamítnul a přiznal jej žalobci až ode dne následujícím po dni, ve které byl žalované soudem doručen stejnopis žaloby. Nárok žalobce na úroky z prodlení se odvíjí od ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jejich výše byla uplatněna v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal při jednání soudu dne 2. 11. 2023 žalobu co do části úroku z prodlení zpět, rozhodl soud dle § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu učiněného zpětvzetí o částečné zastavení řízení.

28. K odůvodnění výroku o nákladech řízení soud předně podotýká, že při ústním odůvodňování rozsudku soudce opomenul, že řízení bylo co do částky 12 303,25 Kč zastaveno proto, že žalobce vzal z důvodu špatného výpočtu dluhu žalobu v tomto rozsahu zpět. Procesní zavinění za částečné zastavení řízení je tak na straně žalobce, který svojí chybou požadoval podanou žalobou více, než kolik činil jeho tvrzený nárok. Míra neúspěchu ve věci na straně žalobce je proto vyšší, než v případě, že by žaloba byla zamítnuta jen do částky 1 284,41 Kč, z čehož vycházel soud při ústním odůvodnění rozhodnutí. O nákladech řízní proto bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. při zohlednění míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve sporu. Žalobce původně požadoval zaplacení částky 78 732 Kč, žalobě bylo nakonec vyhověno co do částky 65 146,34 Kč, což odpovídá 82,74 % uplatněného nároku. Úspěch žalobce ve věci je proto jen 82,74 %, jeho neúspěch činí 17,26 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu žalobce ve sporu tak má žalobce nárok na náhradu 65,48 % vzniklých nákladů řízení.

29. Náklady řízení žalobce sestávají z odměny za právní zastoupení ze sedm úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, vyjádření ke kompenzační námitce žalované ze dne 21. 7. 2023, účast na jednání soudu dne 31. 9. 2023, vyjádření ke kompenzační námitce žalované ze dne 10. 10. 2023 a účast na jednání soudu dne 2. 11. 2023, dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 4 260 Kč za úkon, z paušální náhrady hotových výdajů právního zástupce žalobce za těchto sedm úkonů dle § 13 odst. 1, odst. 4, advokátního tarifu, po 300 Kč za úkon, z náhrady za ztrátu času právního zástupce žalobce z Brna k jednání soudu a zpět v délce dvou hodin, dle § 14 odst. 1, odst. 3, advokátního tarifu, po 100 Kč za každou i započatou půlhodinu, při dvou jednáních tedy celkem 800 Kč, z náhrady cestovních výdajů právního zástupce žalobce za cestu z Brna k jednání soudu a zpět v délce 132 km, při doložené spotřebě motorové nafty dle technického průkazu vozidla jméno FO, registrační značky SPZ, ve výši 12,8l/7,8l/9,6l na 100 km, cenně motorové nafty dle vyhlášky č. 191/2023 Sb., ve výši 34,40 Kč/l a sazbě základní náhrady dle téže vyhlášky ve výši 5,20 Kč/km, ve výši 1 143,50 Kč, při dvou jednáních tak celkem 2 287 Kč, ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 937 Kč a z 21 % DPH ve výši 7 351,47 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce činí 46 295,47 Kč, 65,45 % z této částky odpovídá částce 30 314,27 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Znojmě.

Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.