US 14 TO 237/2021-2750

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ve veřejném zasedání konaném dne 6. 1. 2022 projednal odvolání, která proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 6. 2021 č.j. 3 T 117/2020-2550 podali obžalovaní ⟪LB:lb_001⟫ 1. Ing. jméno příjmení příjmení, příjmení (rozená příjmení), narozena datum v anonymizováno, trvale bytem adresa, jednatelka společnosti právnická osoba, IČO, se sídlem adresa, ⟪LB:lb_002⟫ 2. jméno příjmení, narozen datum ve obec, trvale bytem adresa, zaměstnán u anonymizována dvě slova České republiky, IČO, se sídlem adresa, a ⟪LB:lb_003⟫ 3. jméno příjmení, narozen datum v obec a číslo, trvale bytem adresa, ⟪LB:lb_004⟫ 4. státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, ⟪LB:lb_005⟫ a rozhodl o nich

Podle § 256 trestního řádu se odvolání obžalovaných příjmení jméno příjmení příjmení, příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako nedůvodná zamítají.

1. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře byli obžalovaní jméno příjmení příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení uznáni vinnými zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, jichž se měli dopustit tím, že odsouzení jméno jméno, jméno příjmení (jejichž trestní věc již byla pravomocně skončena) a obžalovaná jméno příjmení příjmení (původně jednání vedeno pod bodem I. 4. obžaloby): dne datum v době kolem 15.29 hodin jméno jméno a jméno příjmení ve vzájemné součinnosti poté, kdy na dálnici před 74. km ve směru na obec v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 130 km/h sledovali průjezd vozidla zn. BMW bílé barvy, jehož rychlost jméno jméno (v úmyslu nepořídit důkaz o přestupku a tím nezmařit možnost žádat po řidiči odměnu za mírnější postup) změřil přístrojem UltraLyte 100LR bez současně zapojeného externího počítače s SD kartou s výsledkem 171 km/h (tedy s přihlédnutím k přípustné odchylce 3% reálnou rychlost cca 169 až 176 km/h), rozhodli se stíhat toto vozidlo, a při podezření na spáchání přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona č. 361/2000 Sb., nepokusili se jej zaznamenat příslušným zařízením a vozidlo pouze dostihli a zastavili, načež s řidičkou tohoto vozidla (zn. BMW 5, registrační značka) jméno příjmení příjmení komunikoval jméno příjmení, kdy neprojednal uvedený přestupek, namísto toho řidičku informoval o negativních následcích jeho spáchání, současně však vyjádřil, že může postupovat i mírněji v její prospěch, kdy namísto řešení uvedeného přestupku rozhodne příkazem na místě o jiném, podstatně méně závažném, přestupku, s tím, že za takové jednání očekává odměnu, s čímž jméno příjmení příjmení souhlasila, a za tímto účelem mu následně předala bankovku částka s vědomím, že její přesně neurčenou část si policista ponechá jako odměnu za naznačený postup v její prospěch bez projednání jejího přestupku, jméno příjmení od ní uvedenou bankovku převzal, načež ji ve služebním vozidlu rozměnil, na plánovanou uloženou pokutu vložil částku částka k příkazovým blokům a zbylou částku částka v úmyslu si ji s jméno jméno rozdělit jako odměnu řidičky, položil na loketní opěrku, odkud ji jméno jméno ve shodném srozumění uschoval do loketní schránky v úmyslu ji následně mezi oba policisty rozdělit rovným dílem, a následně jméno příjmení vyhotovil příkazový blok na jiný přestupek (§ 12 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb. - nedání znamení o změně směru jízdy), s uloženou pokutou ve výši částka, který jméno příjmení příjmení podepsala s vědomím, že peněžní částku ve výši částka nad rámec uložené pokuty si jméno příjmení coby odměnu za svůj postup ponechal, s čímž souhlasila, načež jméno jméno a jméno příjmení vyúčtovali částku částka na uloženou pokutu, tedy jako odměnu za postup vůči řidičce získali každý částku částka, odsouzení jméno jméno, jméno příjmení (jejichž trestní věc již byla pravomocně skončena) a obžalovaný jméno příjmení (původně jednání vedeno pod bodem I. 5. obžaloby): dne datum v době kolem 15.56 hodin jméno jméno a jméno příjmení ve vzájemné součinnosti poté, kdy na dálničním nájezdu na 76. km u obec ve směru na Prahu v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 130 km/h sledovali průjezd vozidla zn. Toyota šedé barvy řízeného nápadně vysokou rychlostí, rozhodli se stíhat toto vozidlo, kdy v průběhu stíhací jízdy jméno jméno odečetl na tachometru rychlost služebního vozidla 199 km/h a i z rychlosti stíhaného vozidla bylo zjevné, že musela podstatně převýšit rychlost 130 km/h, a při podezření na spáchání přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. nebo 3. zákona č. 361/2000 Sb., nepokusili se jej zaznamenat příslušným zařízením a vozidlo pouze dostihli a zastavili, načež s řidičem tohoto vozidla (zn. Toyota Proace registrační značka) jméno příjmení komunikoval jméno jméno a dočasně i jméno příjmení, kdy neučinili úkony k projednání uvedeného přestupku, namísto toho přinejmenším jméno jméno jméno příjmení informoval o negativních následcích jeho spáchání, současně však vyjádřil, že mohou postupovat i mírněji v jeho prospěch, kdy namísto řešení uvedeného přestupku rozhodnou příkazem na místě o jiném, podstatně méně závažném, přestupku, s tím, že za takové jednání očekávají odměnu, s čímž jméno příjmení souhlasil, poté jméno jméno vyhotovil příkazový blok na jiné přestupky (§ 12 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. – jízda mimo obec nikoli v pravém jízdním pruhu, a § 12 odst. 5 zák. č. 361/2000Sb. – nedání znamení o změně směru jízdy), s uloženou pokutou ve výši částka, který následně jméno příjmení podepsal, a v úmyslu poskytnout jméno příjmení finanční odměnu za takový postup předal mu bankovku částka, z níž adekvátní částka částka byla určena na platbu uložené pokuty a zbylá částka jako odměna policistovi, jméno jméno si od něho bankovku částka, vědom si uvedeného účelu této platby, převzal, a obratem z loketní přihrádky mezi sedadly se společnou finanční hotovostí policistů od řidičů vyjmul bankovku částka, kterou vložil do pouzdra s pokutovými bloky coby platbu za vystavenou pokutu, a získanou bankovku částka uložil do loketní schránky k ostatní finanční hotovosti policistů k budoucímu rozdělení rovným dílem, což následně učinili, tedy jako odměnu za postup vůči řidiči získali každý částku v přepočtu cca částka, odsouzení jméno jméno, jméno příjmení (jejichž trestní věc již byla pravomocně skončena) a obžalovaný jméno příjmení (původně jednání vedeno pod bodem I. 6. obžaloby): dne datum v době kolem 10.04 hodin jméno jméno a jméno příjmení ve vzájemné součinnosti poté, kdy na dálničním nájezdu na 70. km u obec ve směru na obec v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 130 km/h sledovali průjezd vozidla zn. Škoda černé barvy, jehož rychlost jméno příjmení (v úmyslu nepořídit důkaz o přestupku a tím nezmařit možnost žádat po řidiči odměnu za mírnější postup) změřil přístrojem UltraLyte 100LR bez současně zapojeného externího počítače s SD kartou, kdy naměřenou rychlost jméno příjmení nesdělil, rozhodli se stíhat toto vozidlo, kdy v průběhu stíhací jízdy i z rychlosti stíhaného vozidla pojali podezření, že činila více než 180 km/h, a při podezření na spáchání přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona č. 361/2000 Sb., nepokusili se jej zaznamenat příslušným zařízením a vozidlo pouze dostihli a zastavili, načež s řidičem tohoto vozidla (zn. Škoda Superb registrační značka) jméno příjmení komunikoval jméno jméno, kdy mu mj. sdělil, že vozidlo řídil rychlostí vyšší než 180 km/h a že za tento přestupek mu hrozí uložení trestu zákazu řízení, současně však vyjádřil, že může postupovat i mírněji v jeho prospěch, kdy namísto řešení uvedeného přestupku rozhodne příkazem na místě o jiném, podstatně méně závažném, přestupku, s tím, že za takové jednání očekává odměnu, s čímž jméno příjmení souhlasil a s jméno jméno se dohodl, že za účelem dořešení věci a předání hotovosti se setkají později, načež jméno jméno neučinil úkony k projednání uvedeného přestupku a oznámení příslušnému správnímu orgánu, a s jméno příjmení se telefonicky domluvil, že se sejdou u Hotelu ulice anonymizováno v obec, kde se setkali kolem 13.30 hodin na čerpací stanici AmOil, a zatímco jméno jméno jednal s jméno příjmení, jméno příjmení po dohodě vypsal příkazový blok za přestupek, který jméno příjmení nespáchal (§ 21e odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1997 Sb. – užití vozidla v systému časového zpoplatnění bez uhrazení časového poplatku), s uloženou pokutou ve výši částka, který jméno příjmení podepsal, a v úmyslu poskytnout jméno příjmení finanční odměnu za to, že nebyl projednán jeho přestupek překročení nejvyšší povolené rychlosti, předal mu v souladu s předchozí dohodou peněžní hotovost ve výši částka, z níž částka částka byla určena na platbu uložené pokuty a zbylá částka na odměnu policistům, jméno příjmení uvedenou hotovost, vědom si uvedeného účelu této platby, převzal a obratem ji ve služebním vozidlu rozdělil na částku částka, kterou uschoval do pouzdra s příkazovými bloky na uloženou pokutu, a zbylou finanční hotovost si s jméno jméno rozdělili rovným dílem, tedy jako odměnu za postup vůči řidiči získali každý částku částka.

2. Obžalovaná jméno příjmení příjmení byla soudem I. stupně odsouzena podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 67 odst. 3 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu 183 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 54 900 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo obžalované povoleno uložený peněžitý trest splácet ve splátkách po 4 575 Kč měsíčně, počínaje 25. dnem měsíce následujícím po právní moci rozhodnutí, přičemž bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaná nezaplatí dílčí splátku včas.

3. Obžalovaný jméno příjmení byl soudem I. stupně odsouzen podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 67 odst. 3 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu 183 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 54 900 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo obžalovanému povoleno uložený peněžitý trest splácet ve splátkách po 4 575 Kč měsíčně, počínaje 25. dnem měsíce následujícím po právní moci rozhodnutí, přičemž bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas.

4. Obžalovaný jméno příjmení byl soudem I. stupně odsouzen podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 67 odst. 3 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v počtu 183 denních sazeb po 260 Kč, tedy v celkové výši 47 580 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo obžalovanému povoleno uložený peněžitý trest splácet ve splátkách po 3 965 Kč měsíčně, počínaje 25. dnem měsíce následujícím po právní moci rozhodnutí, přičemž bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas.

5. Předmětný rozsudek právní moci nenabyl, neboť ihned po jeho vyhlášení proti němu podali přímo do protokolu o konaném hlavním líčení obžalovaní jméno příjmení příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení odvolání, které bylo následně písemně zdůvodněno prostřednictvím jejich obhájců. Rozsudek soudu I. stupně byl napaden v zákonem stanovené lhůtě i odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích.

6. Odvolání obžalované jméno příjmení příjmení směřuje proti všem výrokům, které se jí dotýkají. Obžalovaná napadenému rozsudku a řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) – d) trestního řádu vytýká:

a) podstatné vady řízení, které rozsudku předcházely, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku,

b) vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, a dále, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,

c) pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu I. stupně,

d) že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona,

7. Obhajoba obžalované je předně nucena se důrazně ohradit proti konstatování nalézacího soudu na straně 6 napadeného rozsudku, že obhajoba na č.l. 2531 činila tvrzení o tom, že„ obžalovaní jméno a anonymizováno doznali své jednání nepravdivě ve snaze vyhnout se nepodmíněnému trestu“, závěr, že„ obžalovaní příjmení, obec a příjmení byli v podstatě jméno a anonymizováno ve své výpovědi křivě obviněni“. Obhajoba žádná taková kategorická tvrzení, nebo snad i závěry, nepronášela, a takové konstatování nalézacího soudu, velmi mírně řečeno, je krajně nekorektní interpretací závěrečné řeči obhajoby. Obhajoba se takovým tvrzením, nebo snad závěrům, které by obsahovaly termíny„ obvinění“,„ nepravdivě“ nebo snad dokonce„ křivě“, byť by byly vznášeny v závěrečné řeči jako hodnotící soudy, z pochopitelných důvodů z opatrnosti důsledně zdržela.

8. Je však nutno připustit, že obhajoba vzhledem k širším okolnostem a specifikum projednávané věci (větší počet skutků, větší počet obžalovaných, dohody o vině a trestu u hlavních obžalovaných), byla nucena nadnést určité pochybnosti, a to formou vznesení řečnické otázky, do jaké míry byli obžalovaní jméno a anonymizováno motivováni případně doznat i něco, co by eventuálně nespáchali nebo co by podle jejich svědomí nemuselo být trestným činem, aby dosáhli uložení toliko výchovných – podmíněně odložených trestů odnětí svobody. Že nešlo o žádné kategorické tvrzení, konstatování nebo závěr, jak tuto část závěrečné řeči nekorektně interpretuje nalézací soud, obhajoba vyjádřila tázací konstrukcí uvedené věty („ do jaké míry“) a užitím termínu„ případně“,„ eventuálně“, resp. podmiňovacího způsobu„ by“. Přitom i samotné učinění závěru o tom, že někdo má k určitému jednání motiv, nelze a priori zaměňovat s tvrzením, že takové jednání uskutečnil, ale nepochybně a spolehlivě vede k závěru o nutnosti pečlivého a kritičtějšího zvážení všech aspektů a specifik věci. Na to nalézací soud dle názoru obhajoby bohužel flagrantně rezignoval. Takto nadnesené otázky a pochybnosti, byť na ně soud nereagoval a nehodnotil je, nevyvrátil argumenty obhajoby, byly dle názoru obhajoby vzhledem k širším okolnostem věci zcela namístě, byly důvodné a odpovídaly požadavkům judikatury vyšších soudů.

9. Soud se argumenty obhajoby nikterak nezabýval, argumentačně je nevyvrátil, nezpochybnil a pouze je bez zdůvodnění odmítl, přestože obhajoba nadnesené pochybnosti a otázky pečlivě zdůvodnila. Prvním důvodem pro takové pochybnosti, a dle názoru obhajoby dobrým motivem, mohlo být právě dosažení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, trestu odnětí svobody, který byl nakonec uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, na samé horní hranici trestu, který lze ještě podmíněně odložit, na samé horní hranici zkušební doby podmíněného odložení výkonu trestu (u obž. anonymizováno). Již z pouze uvedeného lze dle názoru obhajoby spolehlivě založit domněnku, že kdyby oba obžalovaní nedoznali všechny skutky, nemuseli by mít již vyjednávací prostor (ve vztahu k dosažení podmíněného trestu). V tomto kontextu nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obžaloba KSZ České Budějovice odsouzeným, a to navíc jako dosud trestně zachovaným osobám, původně navrhovala úhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody (obžalovaný anonymizováno – úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 42 – 45 měsíců do ostrahy, obžalovaný příjmení – úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 39 – 42 měsíců do ostrahy, což dle názoru obhajoby dokládá vysokou společenskou škodlivost jejich jednání). Z uvedeného lze tedy usoudit, že obžalovaní policisté svým doznáním (ve smyslu prohlášení viny skutkového i právního) doslova bojovali o svou osobní svobodu, což obhajoba považuje za krajně dobrý motiv doznat se k žalovanému jednání v plném rozsahu, a již sama tato skutečnost vede tedy k naléhavé potřebě, ba přímo nutnosti, výpovědi obžalovaných policistů posuzovat a hodnotit krajně pečlivě a extrémně kriticky, posuzovat, do jaké míry jsou souladné s jejich prohlášením viny a ostatními důkazy, a na podkladě toho pak pečlivě a kriticky hodnotit jejich věrohodnost. Ani tento argument nalézací soud nikterak nehodnotil a zcela na něj rezignoval, pominul jej, nijak se s ním nevypořádal, stejně jako na potřebu procesního postupu, kterou jím obhajoba akcentovala. Přitom obhajoba nechtěla dosáhnout a nesledovala ničeho víc, než pečlivého a kritického zvážení doznání obžalovaných anonymizováno a anonymizováno v kontextu jejich výpovědí, ostatních důkazů a širších okolností věci.

10. Dalším argumentem obhajoby bylo, opět zejména s přihlédnutím k širším okolnostem věci, především ke právním specifikům obžalovaného jednání a do jisté míry vzájemné souvislosti a provázanosti jednotlivých skutků, že postavení obžalovaných policistů po uzavření dohody o vině a trestu bylo fakticky (byť nikoli právně) srovnatelné s postavením spolupracujících obviněných, snad jen s tím rozdílem, že ve věci nešlo o činnost organizované skupiny, byť obžalována byla větší skupina osob, a s tím podstatným rozdílem, že spolupracující obvinění nemají za své doznání předem slíbený i konkrétní trest. I to byl, ve spojení s dalšími, argument, na jehož základě obhajoba naléhavě volala po pečlivém a kritickém posouzení všech okolností a specifik věci, a to právě optikou a požadavky, které klade na posouzení věrohodnosti výpovědí spolupracujících obviněných judikatura vyšších soudů (III. ÚS 859/13, nebo III. ÚS 1195/17 – v nichž uvedeno, že proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý, musí být posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci). I na tento argument nalézací soud bohužel rezignoval, pominul jej, nijak se s ním nevypořádal. V této souvislosti si obhajoba musí v obecné rovině klást otázku, jaké asi mohou být osobnostní rysy osoby, která zneužije postavení úřední osoby v uniformě ze ziskuchtivosti, využívá tísně a bezbrannosti druhých osob, nechá se uplácet, a poté, co zjistí, že je monitorována příslušnými orgány, spáchá další trestný čin, aby zakryl skutečný rozsah své primární trestné činnosti.

11. Dalším, mnohem závažnějším důvodem, pro který obhajoba nabyla zásadně důvodné pochybnosti o vině obžalované a doznání (ve smyslu prohlášení viny dle skutkové věty obžaloby) odsouzeného příjmení, byl samotný výslech obžalovaného příjmení, způsob jeho provedení a v neposlední řadě též jeho obsah. I sám nalézací soud přiznává, že odsouzený příjmení vypovídal„ místy dosti vyhýbavě“, což nalézací soud vysvětluje takto:„ Obžalovaní jméno a anonymizováno samozřejmě ani po prohlášení viny nechtěli, zřejmě i z čistě psychologických důvodů, sami sebe označit za úplatkáře a vypovídali místy vyhýbavě“. Takové vysvětlení nalézacího soudu je krajně absurdní, nalézací soud tím v podstatě říká, že obžalovaní jméno a anonymizováno, kteří se uzavřenou dohodou o vině a trestu nejprve skutkově i právně sami označili za úplatkáře, se za úplatkáře nechtěli z psychologických důvodů označit ve své výpovědi, jež učinili bezprostředně po prohlášení své viny (skutkové i právní) v dohodě o vině a trestu. Takové vysvětlení„ vyhýbavosti“ výpovědí obžalovaných nepochybně nemůže obstát pro svou nelogičnost, pomine-li již obhajoba, že k posuzování„ psychologických důvodů“ na straně obžalovaných policistů nemá nalézací soud potřebnou kvalifikaci, ani k takovým závěrům nevedl dokazování.

12. Dalším důvodem, který na straně obhajoby výrazně zesiloval důvodné pochybnosti o vině obžalované a doznání (ve smyslu prohlášení viny dle skutkové věty obžaloby) obžalovaného příjmení, nešlo o pouhou vyhýbavost výpovědí obžalovaných anonymizováno a anonymizováno, jak to jemně vyhodnotil nalézací soud, ale šlo o extrémní rozporuplnost, místy až vyvracení podstaty obžalovaného jednání, jak byla vylíčena skutkovou větou obžaloby (skutek I. 4). Obžalovaný příjmení svou výpovědí, kterou paradoxně učinil bezprostředně pro svém prohlášení viny, vyvracel konstrukci skutkové věty obžaloby, a to dokonce natolik zásadním způsobem, že mu musel předseda senátu nalézacího soudu dvakrát připomenout, že učinil prohlášení viny, resp. uzavřel dohodu o vině a trestu, a současně mu připomenul, že obžalovaná příjmení příjmení je obviněna ze zločinu, že mu měla poskytnout úplatek. Teprve bezprostředně po takovém připomenutí ze sebe obžalovaný příjmení, dle názoru obhajoby, doslova vysoukal onu větu, že„ mu obžalovaná dala úplatek, on to tak bral a ona to tak určitě chápala také“, jak je zachycena v protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 5. 2021 a o níž se především nalézací soud opírá v napadeném rozsudku. Shora uvedené skutečnosti však z protokolu o hlavním líčení nejsou patrné, neboť tento ne zcela přesně (a v potřebných podrobnostech pro správné a spravedlivé posouzení) zachycuje průběh hlavního líčení, míněno pokud jde o výpověď obžalovaného příjmení k dotazům předsedy senátu, a podává jej dle názoru obhajoby poměrně zkresleně. Za tímto účelem si obhajoba pro odvolací soud dovolila pořídit přepis záznamu z hlavního líčení a dovoluje si jej vložit níže, neboť považuje za nutné, aby odvolací soud mohl posoudit širší okolnosti výpovědi obžalovaného příjmení, v ideálním případě by bylo dobré, pokud by odvolací soud v této části záznam z hlavního líčení přeslechl, neboť z pohledu obhajoby, pro komplexní posouzení, je důležitá i intonace vyjadřujících se osob.

13. Další pasáží podaného odvolání je přepis záznamu z výpovědi obžalovaného příjmení ke skutku I. 4 obžaloby (obžalovaná příjmení příjmení) – viz strana 10 protokolu o hlavním líčení ze dne datum.

14. Obhajoba, poté, co opatřila přepis záznamu z hlavního líčení a prostudovala jej, je nucena dojít k závěru, že podstatná část výpovědi obžalovaného příjmení k dotazům předsedy senátu nalézacího soudu není ani tak přepisem jeho vlastních slov, ale spíše přepisem podstatných částí dotazů formulovaných předsedou senátu, na něž obžalovaný příjmení zpravidla odpovídal lakonicky„ ano“ nebo„ ne“ a na podkladě toho jsou pak protokolem z hlavního líčení tyto formulace předsedy senátu kladeny obžalovanému příjmení do úst. Jak může obžalovaný příjmení posuzovat, jak situaci vnímala obžalovaná příjmení příjmení, když v rámci své výpovědi nebyl ani schopen přesvědčivě potvrdit skutečnosti uváděné ve skutkové větě obžaloby. Za zcela nekorektní považuje obhajoba některé dotazy nalézacího soudu, které jsou v přepisu záznamu o hlavním líčení uvedeny. Obhajoba je proto nucena namítat, že způsob, kterým byl veden výslech obžalovaného příjmení, nebyl souladný s ust. § 92 odst. 1 a § 101 odst. 3 trestního řádu a jeho výpověď je z tohoto důvodu nepoužitelná. Způsob vedení výslechu činí výpověď obžalovaného příjmení za krajně nevěrohodnou. Přitom výpověď obžalovaného příjmení považuje nalézací soud za stěžejní přímý důkaz, jenž je dle názoru nalézacího soudu následně doplňován nebo podporován dalšími důkazy. Nalézací soud tím v odůvodnění napadeného rozsudku v podstatě připouští to, co naznačovala obhajoba ve své závěrečné řeči, že zde žádné přímé důkazy nejsou, ostatní důkazy, vedle výpovědi obžalovaného příjmení, jsou ve věci podpůrné, doplňovací, tedy důkazy nepřímé a v žádném případě pak netvoří uzavřený a ucelený řetězec.

15. Nalézací soud odmítá argumentaci obhajoby primárně s poukazem na skutečnost, že byl prokázán modus operandi. Ten považuje nalézací soud za prokázaný zejména z výpovědi obžalovaného anonymizováno (z ní i v odůvodnění napadeného rozsudku cituje), který jej poměrně dobře popsal, a to svými slovy. To ostatně ve své závěrečné řeči připustila i obhajoba, že modus operandi byl nalézacím soudem prokázán, ovšem toliko pokud jde o počet uzavřených dohod o vině a trestu, resp. prohlášení viny. Takový argument je však v případě obžalované příjmení příjmení zcela nedůvodný. Obhajoba upozorňuje na skutečnost, že modus operandi popisoval pouze obžalovaný jméno, a to paradoxně, když se vyjadřoval ke skutku obžalované příjmení příjmení (strana 12 protokolu o hlavním líčení ze dne datum). Nalézací soud však výpověď obžalovaného anonymizováno nehodnotil komplexně a určité její (podstatné) části ze svého hodnocení vypustil, nevážil je. Z pohledu obhajoby soud nesprávně pominul a nehodnotil poslední větu odstavce ke skutku I. 4 obžaloby, v němž jméno poměrně dobře popisoval modus operandi, a to touto větou:„ Nevím, zda to tak bylo i u obžalované příjmení příjmení, já celou dobu seděl na místě řidiče, když to s ní kolega řešil.“. Obhajoba je nucena klást si otázku, jak tedy mohl v úvodu citovaného odstavce obžalovaný jméno uvést, že„ dala nám tisícovku, pětistovka byla pokuta, zbytek úplatek“, když po podrobném popisu modu operandi doplňuje, že neví, jestli tomu tak bylo i u obžalované příjmení příjmení, protože on se projednání tohoto přestupku nezúčastnil. Jde o extrémní rozpor. Je zajímavé, že takové otázky si nekladl i nalézací soud. Výpověď obžalovaného anonymizováno, jakkoliv není pro posouzení skutku obžalované příjmení příjmení nosná, neboť se projednání přestupku nezúčastnil, a kromě vulgárních sexistických narážek nemá s obžalovanou příjmení příjmení jakoukoli spojitost, je nutno a priori odmítnou jako krajně nevěrohodnou. Ani z kamerových záznamů uvnitř policejního vozu, jež jako jediné byly opatřeny zvukem, nebylo, na rozdíl od jiných skutků, kde zaznívaly např. částky jakož i motivy řidičů pro poskytnutí úplatků (ztráta řidičského oprávnění apod.), zaznamenáno cokoliv, co by mělo nasvědčovat tomu, že obžalovaná příjmení příjmení poskytla úplatek, nebo že by k tomu měla vůbec motiv. Je potřeba vzhledem ke všem okolnostem věci argumentovat i tím, že ve skutečnosti k poskytnutí úplatku (ke spáchání trestného činu) obžalovaná žádný dobrý motiv neměla. Ani to nalézací soud dostatečně neuvážil.

16. Pokud jde o záznamy ze zadní kamery policejního vozu, i ty podle názoru nalézacího soudu podpůrně usvědčují obžalovanou, neboť je z nich patrné, že je z počátku nervózní, posléze se zklidní a začne se chovat až familiárně, když se přesvědčí, že„ něco nebude“. Jde o jeden z mnoha výkladů (interpretací) zaznamenané situace (bez zvuku) přes špinavé sklo, bohužel jde o interpretaci krajně v neprospěch obžalované (v rozporu se zásadou in dubio pro reo). Nelze uvedený záznam vysvětlil prostě i jako běžné jednání průměrného člověka, který je zastaven uniformovanou hlídkou policie na dálnici, autem se spuštěnými majáky, prvotně je v šoku, v obavách, čeho se dopustil a jaké budou následky a teprve když se dozví, že se nedopustil ničeho vážného, popř. že nemůže být nijak výrazně postižen, tak se uklidní, uvolní a chová se přátelsky, popř. až familiárně. Proč nelze připustit tento výklad situace. To pak ostatně koresponduje i se situací, jak vylíčil obžalovaný příjmení k dotazům obhajoby, když uvedl, že obžalovanou zpravil o tom, že jela rychle, ale že to nemá zaznamenané (prokázané), a proto může uložit sankci jen za méně závažný přestupek. Obžalovaný dokonce u své výpovědi ke skutku I. 4 vyvrátil hypotézu obžaloby, že neměřili na microDigiCam proto, aby později mohli žádat úplatek. Taková vyjádření pak dle názoru obhajoby spolehlivě vyvrací skutkovou větu obžaloby, která uvádí, že„ policisté obžalovanou informovali, že spáchala přestupek, ale že budou postupovat mírnějším způsobem, za což očekávají odměnu, to obžalovaný příjmení vyvrátil, když vypověděl, že z jeho strany tam žádné očekávání nebylo. Nic z právě uvedeného ve skutkové větě obžaloby se tedy neprokázalo, obžalovaný příjmení to svou výpovědí dokonce přímo vyvrátil, proto obhajoba byla a je nucena si klást otázku, jak mohla být obžalovaná uznána vinnou, navíc při nezměněné skutkové větě obžaloby. Je potřeba dále namítnout, pokud se nalézací soud, byť okrajově, opírá o odborné vyjádření z oboru„ vizualizace mluvené řeči“, že nejde o žádný exaktní obor, na základě kterého by bylo lze činit spolehlivé skutkové závěry v takto nejasné věci. I zpracovatelky tohoto oborného vyjádření v něm připustily, že přes špinavé sklo nebylo vidět. Takový důkaz je z uvedených důvodů nutno odmítnout, v krajním případě jej připustit jako velmi okrajově přípustný a krajně nepřímý.

17. Na podkladě shora uvedených argumentů je potřeba výpověď obžalovaného příjmení odmítnout primárně jako procesně nepoužitelnou, sekundárně pak jako krajně rozporuplnou, a tedy extrémně nevěrohodnou, v podstatných bodech vyvracející popis skutku uvedený ve skutkové větě obžaloby. V žádném případě nelze tuto výpověď brát jako spolehlivý stěžejní přímý důkaz, který vyvrací obhajobu obžalované, která situaci vylíčila, jak si ji nejlépe zapamatovala vzhledem k okolnostem, zejména k emočně vypjaté situaci, což i uvedla ve své závěrečné řeči. Nelze pominout ani skutečnost, že výpověď obžalované je konzistentní po celou dobu trestního řízení (i pokud byla v procesním postavení svědkyně – před zahájením trestního stíhání), na rozdíl od výpovědi obžalovaného příjmení, který v přípravném řízení vypověděl, že„ obžalovaná mu úplatek nedala, je to nesmysl“, kdy tento rozpor se svojí pozdější výpovědí u hlavního líčení neuměl vysvětlit, když byl s touto skutečností konfrontován obhajobou při hlavním líčení. Ani tyto okolnosti věci soud neuvážil a nijak se jimi nezabýval, nehodnotil je.

18. Úvahy vyslovené nalézacím soudem v odůvodnění napadeného rozsudku jsou však zajímavé potud, že obhajobě dostatečně odkryly náhled nalézacího soudu na celou věc, který vede k závěru, proč nalézací soud rozhodl tak, jak rozhodl. Byl-li nalézací soud veden úvahou, že v případě, že by byly krajně rozporné výpovědi obžalovaných anonymizováno a anonymizováno vyhodnoceny pro své zásadní rozpory jako nevěrohodné, pak by tím nalézací soud v podstatě přiznal, že schválení dohody o vině a trestu u obžalovaných anonymizováno a anonymizováno i ve skutcích, kde se obžalovaní řidiči rozhodli hájit, postupoval nesprávně. Proto zřejmě rozhodnutí nalézací soudu nemohlo být jiné než odsuzující, protože nalézací soud tím s přihlédnutím ke všem specifikum projednávané věci a k vyjevenému náhledu na věc zaznamenanému až v odůvodnění napadeného rozsudku, v podstatě v projednávaných skutcích obhajoval i svůj předcházející (odsuzující) rozsudek, který vynesl dne datum. Taková úvaha je právně – teoreticky velmi zajímavá, obecně se dá říci, že jde o jeden z problematických aspektů, který přináší aplikovaná právní praxe u schvalování dohod o vině a trestu (nadto postupnému – v několika hlavních líčeních) u skupinových trestných činů, resp. u trestných činů s širším okruhem obžalovaných, kde skutky jsou navíc vzájemně provázány nebo spolu souvisí, a někteří obžalovaní svojí vinu popírají. Obhajoba na základě právě uvedených úvah byla nucena zvážit závěr, zda další konání hlavního líčení dne datum již nebylo čistě formální, protože dle názoru obhajoby, při pečlivém uvážení náhledu nalézacího soudu na věc, jak jej vylíčil až v odůvodnění napadeného rozsudku, lze vyjádřit domněnku, že obžalovaná příjmení příjmení byla v podstatě fakticky, byť ne právně, odsouzena již na hlavním líčení dne datum, kdy za„ její skutek“ byli již odsouzení obžalovaní jméno s anonymizováno. Dle názoru obhajoby lze proto vyslovit právní názor, a to zejména s přihlédnutím ke všem specifikum projednávané věci (jde o věc skutku právně velmi specifickou), které nalézací soud dle názoru obhajoby nezvažoval dostatečně důsledně, že ve věci rozhodoval vyloučený senát. Obhajobou odcitováno ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu. Obhajoba je toho právního názoru, že nalézací soud (v daném obsazení senátu) tím, že již v hlavním líčení dne datum vynesl odsuzující rozsudek nad obžalovanými jméno a anonymizováno i co do skutku, v němž figurovala obž. příjmení příjmení, založil takový svůj poměr k věci, že další projednávání věci mu mohlo bránit v nezávislém a nestranném rozhodování vycházejícího ze zásady presumpce neviny, neboť připuštěním argumentů obhajoby, které byly vždy podloženy patřičným zdůvodněním, zrcadlícím se v širších aspektech věci, by de facto musel uznat, že ve svém předchozím rozsudku chyboval. To si dost možná nalézací soud nechtěl připustit.

19. Obhajoba sice chápe, že uzavřením dohod o vině a trestu a jejich následným schválením soudem, si orgány činné v trestním řízení výrazně ulehčily od svých povinností, neboť interpretujícímu státnímu zástupci odpadla základní povinnost zakotvená v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu a soudu odpadla povinnost vést dokazování ve smyslu § 206c odst. 6 trestního řádu, nikdy a za žádných okolností však nesmí být zasaženo do ústavně garantovaných práv ostatních obžalovaných, zejména do práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, neboť musí být vždy a za všech okolností dodrženy základní zásady trestního řízení, jak jsou vyjmenovány v § 2 trestního řádu.

20. Obhajoba je nucena vyjádřit svůj názor a namítat další procesní pochybení nalézacího soudu, a to sice, že porušil právo obžalovaných na uplatnění práva posledního slova. To spatřuje obhajoba v procesním postupu, kdy umožnil intervenujícímu státnímu zástupci poté, co byli obžalovaní vyzváni k uplatnění práva posledního slova, repliku na závěrečné řeči obhajoby a následnou repliku obhajoby na repliku intervenujícího státního zástupce. Tím ovšem bylo upřeno obžalovaným právo posledního slova, kterým měl zákonodárce na mysli, že úplně poslední slovo v trestním řízení (bezprostředně před odchodem senátu k poradě za účelem vyhlášení rozhodnutí ve věci) náleží vždy obžalovanému. Obžalovanému tak bylo znemožněno uplatnit právo posledního slova v souladu s § 217 trestního řádu. I tuto procesní vadu lze dle názoru obhajoby nalézacímu soudu vytknout.

21. Ze všech shora uvedených důvodů je obhajoba nucena namítat odvolací námitky, jak je vymezuje ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního řádu, a to z důvodů porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6, ustanovení § 217, ustanovení § 30 odst. 1, ustanovení § 92 odst. 1 a ustanovení § 101 odst. 3 trestního řádu. Rozsah námitek dle názoru obhajoby vede k závěru, že neshledá-li odvolací soud důvody pro postup podle § 259 odst. 3 trestního řádu, napadený rozsudek by měl být ze shora uvedených důvodů zrušen a podle ustanovení § 259 odst. 1 trestního řádu ve spojení s ustanovením § 262 trestního řádu by měla být věc vrácena soudu I. stupně a přikázáno její projednání jinému senátu.

22. Obhajoba závěrem navrhuje, aby odvolací soud po posouzení shora uvedených námitek a argumentů napadený rozsudek z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního řádu zrušil, a shledá-li pro to podmínky, po přečtení výpovědí odsouzených anonymizováno a příjmení podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodne tak, že obžalovanou podané obžaloby zprostí, jinak aby podle § 259 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 262 trestního řádu vrátil věc soudu I. stupně a přikázal projednání v jiném složení senátu.

23. Odvolání obžalovaného jméno příjmení směřuje do všech výroků, jeho se týkajících. Napadený rozsudek je označen za vadný z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního řádu. Soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, aby zároveň mohl uzavřít, že obžalovaný bez důvodných pochybností naplnil skutkovou podstatu zločinu podplácení dle ust. § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.

24. Soud v čl. 6 rozsudku prezentuje výpověď obžalovaného jméno příjmení, avšak opomněl dodat, že z výpovědi obžalovaného vyplynulo, že mu nebylo známo, jakou jel v době před zastavením policejní hlídkou rychlostí. Předestření výpočtu úsekové rychlosti nemá vliv na to, zda bylo obžalovanému známo, že překročil nejvyšší povolenou rychlost, eventuálně o kolik km/h a jaké jsou s takovým překročením spojeny následky (např. zákaz řízení).

25. Soud uvedl, že obžalovaní jméno a anonymizováno„ samozřejmě ani po prohlášení nechtěli, zřejmě i z čistě psychologických důvodů, sami sebe označit za úplatkáře a vypovídali místy vyhýbavě“. To, co popisují ve vztahu k obžalovaným, však bylo nutno podřadit již pod korupční jednání. Zde se však soud dopouští zjevné spekulace. Pokud totiž tito obžalovaní měli vypovídat odlišně od reality, bylo třeba na tato místa poukázat a konfrontovat je s jinými důkazy, což však soud neučinil.

26. Soud v bodě 10 uvádí, že závěru o tom, že obžalovaní jméno a anonymizováno doznali nepravdivě, účelově vinu právě u obžalovaného příjmení, neboť 7 zbylých obžalovaných podplácejících osob samo prohlásilo vinu, je absurdní úvahou soudu, který vinu obžalovaného příjmení vyvozuje z případů souzených sice v rámci jednoho řízení, ale zcela se nedotýkajícího případu obžalovaného. Obhajoba nadto netvrdila, že by obžalovaní jméno s anonymizováno cokoli uváděli nepravdivě, nýbrž to, že z jejich výslechu nevyplývá, že by se jednalo o důkaz svědčící o vině obžalovaného příjmení.

27. Policista obžalovaný jméno v konkrétním případě obžalovaného příjmení uvedl:„ Já jsem ho původně nešel pokutovat za rychlost, já jsem mu řekl, že jel víc než by bylo zdrávo a mám pocit, že jsem mu říkal, že i tu rychlost s ním řešit nemůžu, ale nechci lhát, ale viděl jsem, že celou dobu jede v levém jízdním pruhu, takže jsem to s ním řešil za dvanáct jedna“. Soud tedy jen stěží může vycházet z nějakého obecného tvrzení obžalovaného anonymizováno, když ten sám ke konkrétnímu případu obžalovaného příjmení vypověděl zcela konkrétně. Z žádného důkazu tak nevyplynulo, že by si obžalovaný příjmení byl subjektivně vědom toho, že překročil nejvyšší povolenou rychlost.

28. Obhájce obžalovaného cituje obsah zákonného ustanovení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Dle soudu obžalovaný příjmení překročil nejvyšší povolenou rychlost tak masivně, že by při řádném a zákonném výkonu pravomoci dopravní policie byl postižen citelnější sankcí, než částka pokuty. Obžalovaný by se měl vyhnout i riziku odnětí řidičského oprávnění, kterým pamatuje na jeho jednání § 125c zákona č. 361/2000 Sb. Jak již bylo uvedeno, žádný důkaz neprokazuje povědomí obžalovaného příjmení o tom, že a případně o kolik překročil nejvyšší povolenou rychlost. Obžalovanému nebyl v době řešení přestupku znám čl. 1390, tedy výpočet úsekové rychlosti vozidel na dráze zaznamenané policejními kamerami. Pokud soud v čl. 16 uvádí, že obžalovaný nijak nepopírá objektivní stránku svého jednání, předání 50 €, neodpovídající ekvivalentu částka, jenž inkasoval jako pokutu, avšak popírá subjektivní stránku, tedy úmysl ovlivnit tím rozhodování policisty, je třeba primárně dodat, že obžalovaný se hájí tím, že policie mu umožnila pokutu hradit v eurech. Přičemž uvede-li státní moc, že je dotčené jednání možné, pak není vinou jednotlivce, že se podle této skutečnosti zařídí. Obžalovaný v hlavním líčení uvedl, že mu nebylo známo, že by nemohl hradit pokutu v eurech. Pokud dle přesvědčení soudu obžalovaný jméno vypovídal velmi vyhýbavě, při absenci jiného důkazu o této vyhýbavosti se jedná o pouhou domněnku soudu, kterou však nemůže využívat proti obžalovanému příjmení. Obžalovaný jméno zkrátka obžalovaného příjmení z podplácení neusvědčuje.

29. Soud se potom v rámci čl. 19 dopouští až hanebné spekulace, kterou vykládá v neprospěch obžalovaného příjmení, když pracuje se zcela útržkovitými fragmenty odezírání z videozáznamu zadního okna na čl. 916. Ze strany soudu se jedná o pouhé spekulace a domněnky.

30. Soud navazuje v čl. 20 v tom směru, že uvádí opět zcela spekulativně, že mu není zřejmé, čeho se obžalovaný příjmení bál, pokud ne ztráty řidičského oprávnění. Jak soud ale vůbec dovodil, že se obžalovaný příjmení něčeho bál. Jedná se o další účelovou nepravdu vůči obžalovanému příjmení se zcela vytyčeným zájmem jej za každou cenu usvědčit pomocí deformace a dezinterpretace důkazů.

31. Na shora uvedenou námitku obhajoby stran subjektivního povědomí o nevědomosti o překročení rychlosti obžalovaným příjmení, případně o kolik, má soud jedinou a zcela argumentačně pustou odpověď v čl. 20. Obžalovaný to údajně jako zkušený řidič musel vědět. Opět se tak jedná o zcela chabý argument stran povědomosti o překročení rychlosti a o kolik. I kdyby obžalovaný věděl (což je spekulace obhajoby), že rychlost překračuje, ještě by nebylo zřejmé, že by věděl, že ji překračuje o tak moc, že by mu hrozila ztráta řidičského oprávnění. Stejně chabým argumentem se soud zbavuje námitky, že obžalovaný příjmení musel vědět, že pokutu nemůže zaplatit eury. Je totiž podle soudu zkušený. Důkazní nouze však není argument pro odsouzení, nýbrž pro osvobození. Soud opět spekuluje, pokud uvádí, že si neumí jinak zdůvodnit, pokud zaznělo, že peníze nad rámec pokuty nemají policisté brát jako úplatek, že se jednalo o úplatek. Z ničeho nevyplývá, že se hovořilo o penězích nad rámec pokuty a dále není zřejmé ani to, jaký„ požadavek“ si měl obžalovaný příjmení obstarávat. Z ničeho tedy nevyplývá, že by obžalovaný subjektivně věděl o tom, že mu hrozí několikaměsíční zákaz řízení.

32. Soud se zcela nevypořádal s judikaturou, na kterou poukazovala obhajoba, z níž vyplývá, že podstatou jednání pachatele trestného činu podplácení podle § 332 trestního zákoníku je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácena osoba), vyhověla požadavkům pachatele. Mezi poskytnutím úplatku, nabídnutím nebo slibem úplatku a obstaráním věcí obecného zájmu nebo podnikáním pachatele nebo jiné podnikající osoby musí být příčinná souvislost.

33. Soud dokonce tam, kde se mu to nehodí, uvádí, že nevycházel pouze z vyhýbavé a místy rozporné výpovědi jméno anonymizováno, který uvedl, že chápal věc jako úplatek, ale současně tvrdí, že se nejednalo o zvýhodnění obžalovaného příjmení. Soud dokonce uvedl, že je otázkou, zda obžalovaný jméno otázku obhájce vůbec pochopil, protože hovoří o stejném modu operandi, který použil v případech dalších 9 obžalovaných a k tomu klade otázku, jak by se tedy mohlo nejednat o zvýhodnění? Zde se soud dopustil zcela nehorázného zpochybnění zcela zřejmé výpovědi, viz zvukový záznam výpovědi obžalovaného anonymizováno, která se soudu nehodila do předem vytyčeného způsobu rozhodnutí (obhájce: o jaké zvýhodnění se jednalo v situaci, kdy vy sám jste uvedl, že jste ho neměl... měřeného? Obžalovaný jméno: nejednalo se o žádné zvýhodnění, já mu uložil pokutu). Na této otázce a odpovědi není nic k nepochopení kromě toho, jakým způsobem ji interpretuje soud. Pokud soud měl za to, že obžalovaný jméno otázku nepochopil, nic mu nebránilo se o odpovědi ujistit – soud je ten, který vede jednání. Byť soud v čl. 23 vyjadřuje„ pevné přesvědčení“, toto stojí na vratkých nohách. Z ničeho nevyplývá, jaký měl být požadavek obžalovaného příjmení, neboť ten nevěděl, zda a o kolik překročil nejvyšší povolenou rychlost, a co mu tedy hrozí, tj. ztráta řidičského oprávnění. Úhrada 50 € v takové situaci byla pouhou reakcí na umožnění pokutu zaplatit v eurech, když obžalovaný hájek neměl menší peníze ani české koruny, přičemž znovu absentují důkazy, že by snad obžalovaný věděl, že pokutu uhradit v eurech nemůže. Pouhá skutečnost, že obžalovaný příjmení fakticky policistům uhradil více, než kolik byl dle vyměřené pokuty povinen, sama o sobě není trestná a pouze na základě této skutečnosti nelze dovozovat, že se obžalovaný příjmení dopustil jakéhokoliv trestního jednání.

34. Obžalovaný jméno příjmení proto navrhuje, aby odvolací soud zopakoval důkazy jeho se týkající, rozsudek soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že se v celém rozsahu podle § 226 písm. a) trestního řádu zprošťuje obžaloby.

35. Odvolání obžalovaného jméno příjmení směřuje do všech výroků napadeného rozsudku, týkající se jeho osoby. Obžalovaným soudu I. stupně vytýkáno, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nesprávně pak dospěl k závěru, že jeho jednáním byla naplněna skutková podstata zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Procesní soud nedostál zákonnému požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech podle § 2 odst. 6 trestního řádu.

36. Z provedeného dokazování před soudem I. stupně nevyplývá, že by policisté (jméno a příjmení) objektivním a přezkoumatelným způsobem zjistili či změřili rychlost automobilu, kterým obžalovaný v inkriminovaný okamžik jel. Z důkazů – videozáznamu střední i zadní kamery i video a audio záznamu ze sledovacího zařízení není vůbec seznatelné, jakou rychlostí měl obžalovaný v inkriminovaném místě jet. Neexistuje videozáznam přístroje UltraLyte 100LR, který by rychlost dokazoval, ani audiozáznamu, že by policista rychlost např. nahlas přečetl. V tomto směru se tedy soud nechává vést nepřípustnou domněnkou, že rozhodli-li se policisté automobil obžalovaného sledovat, bylo to proto, že jel rychlostí vyšší než 180 km/h. Na této domněnce pak orgány činné v trestním řízení od počátku vystavily jeho obvinění i obžalobu a v tomto duchu, dle přesvědčení obžalovaného nepřijatelným způsobem, též vykládají všechny okolnosti a provedené důkazy, aby této domněnce vyhovovaly.

37. Obhájcem poukazováno na obsah skutkové věty napadeného rozsudku, týkající se osoby obžalovaného. Obžalovaným upozorňováno, že ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. V této relaci nelze pak činit jiný závěr než ten, že skutkové okolnosti nejsou náležitým způsobem podloženy obsahem spisu ani provedeným dokazováním, ale jsou spíše výsledkem jednostranného hodnocení důkazů a nevhodně kreativního domýšlení skutkového děje, souvislostí i myšlenkových pochodů obžalovaného i obviněných policistů. Zároveň sama skutková věta prozrazuje, na jak nesprávných a pochybných zjištěních soud své rozhodnutí založil. Pokud policisté rychlost vozidla sami řádně a předepsaným způsobem souladným s postupem daným výrobcem měřícího zařízení nezměřili a nezaznamenali, tak aby jejich jednání bylo přezkoumatelné, což dle dokazování neučinili, pak bylo jejich další jednání postaveno pouze na pochybných neověřitelných závěrech nadto vedených pravděpodobně snahou zneužít svou pravomoc.

38. Obžalovaný konstatuje, že soud uvěřil obviněným policistům, že uvádějí v trestním řízení pravdu o skutkových okolnostech, ačkoliv je zjevné, že jsou to osoby, které v zájmu zahlazení stop svého jednání se dopustili i velmi odvážného odcizení a poškození technického zařízení policejního automobilu. V přípravném řízení tyto osoby vypovídat odmítly, zjevně vedeny snahou si nepřihoršit. Ačkoliv jsou to osoby, které se zcela zpronevěřily zásadním nejen morálním hodnotám, které měly v popisu své práce chránit, ale povýšily své čistě osobní a pouze a jen materiální zájmy nad vše, čemuž se zavazovaly sloužit. Nadto, jejich vyjádření a tvrzení jsou v mnohém vnitřně zásadně rozporné. Tito obvinění využili možnosti uzavřít dohody o vině a trestu, jejichž podmínkou je prohlášení, že spáchali skutek, pro který jsou stíháni. Nelze nevidět, že motivací obviněných, kteří v přípravném řízení vypovídat odmítli, byla zjevně možnost dosažení uložení mírnějšího trestu pro svou osobu bez ohledu na to, jakým způsobem to ovlivní životy jiných lidí. Obžalovaný má za to, že důvěryhodnost důkazu výpovědí těchto osob je natolik pochybná, že by k nim nemělo být přihlíženo. Při výslechu dne datum obviněný příjmení ve vztahu k osobě obžalovaného sdělil, že si setkání s ním nevybavuje, že ho řešil kolega. Bez dalšího pak ale tvrdil, že si vzali úplatek 3 000 Kč. Dále uvedl, že si nevybavuje, jak rychle obžalovaný jel. Obdobně obviněný jméno jméno při hlavním líčení sdělil, že si přesně nevzpomíná, jakou měl obžalovaný rychlost. Vypověděl:„ Ale v tu dobu jsem ještě nevěděl, že nám tam dá úplatek. Chtěli jsme vyřešit jen celou tu záležitost, která nastala…. Dohodli jsme se tehdy, že nám tam dá úplatek, chápal to tak….“. Je zjevné, že sám obviněný jméno nevěděl, k jaké verzi skutkového stavu se má vlastně přiklonit a jeho výpověď je očividně vedena a měněna snahou vyhovět podmínkám dohody o vině a trestu, bez ohledu na to, jak se skutkový děj skutečně odehrál. Tvrzení policisty anonymizováno, že obžalovaný„ něco nějak chápal“ zásadně nekoresponduje s provedeným dokazováním, jeho vnitřním psychickým stavem, myšlenkami a pocity, které obžalovaný jasně deklaroval v průběhu trestního řízení. Skutečnost, že má být obžalovaný odsouzen na základě výpovědí osob s tak chatrnými morálními hodnotami, jak v tomto řízení vyšlo najevo, je dle jeho názoru nepřijatelné až absurdní.

39. Další otázkou zůstává, zda je jednání obviněných policistů, k němuž se doznali, kdy dle závěrů soudu I. stupně tak činili systematicky a v nemalém počtu případů, možné považovat vůbec za činnost konanou v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, když naplnění tohoto předpokladu je jedním ze znaků předmětného trestného činu. Bylo v této souvislosti jednání policistů, jakkoliv zahrnuto úmyslem konat činnost v obecném zájmu? Není zapotřebí na takové jednání obviněných policistů spíše nahlížet jako na jasný a nežádoucí exces, který byl veden od počátku pouze a jen snahou o vlastní obohacení? Pokud by bylo na tyto otázky odpovězeno kladně, je zapotřebí věc zhodnotit po právní stránce odlišně od závěrů vtělených do napadeného rozsudku.

40. S poukazem na soudní judikaturu má obžalovaný za to, že jednání obviněných policistů, kteří bez jasného tvrzení či dokonce prokázání spáchání přestupku, na jeho osobu v podstatě činili nátlak, využívaje nejasnosti nastalé situace i obžalovaného nezkušenosti coby přestupce, se dopustili Nejvyšším soudem ČR nastíněného excesivního jednání, které v relaci odpovědnosti státu za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu není nahlíženo jako na výkon veřejné moci. Je otázkou, jestli konkrétní jednání obviněných policistů lze subsumovat v tomto kontextu pod„ obstarávání věcí obecného zájmu“. Obžalovaný má za to, že nikoliv. Obstarávání věcí obecného zájmu je objektivní znak skutkové podstaty trestného činu podplácení podle § 332 trestního zákoníku. Obecný zájem určuje okruh společenských vztahů, v nichž je korupční (úplatkářské) jednání trestné. Naopak platí, že co není věcí obecného zájmu, není předmětem ochrany ze strany uvedených ustanovení o trestných činech přijetí úplatku a podplácení. Jednání samotné je charakterizováno pojmem úplatek. Z hlediska požadavku na určitost trestních předpisů je situace ohledně obecného zájmu ještě palčivější než v případě vymezení pojmu úplatku. Na vině přitom není jen úplná absence legální definice v českém trestním kodexu, ale i samotná podstata tohoto pojmu. Problém české judikatury spočívá ve zcela nekritickém přístupu k tomuto vágnímu pojmu, který bývá navíc vykládán extenzivně a bez náležitého odůvodnění.

41. Obžalovaný proto tvrdí, že u trestného činu, který mu je kladen za vinu, nebyla prokázána subjektivní stránka ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Obžalovaný uvedl, že neměl v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a nechtěl sám ani prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu poskytnout, nabídnout nebo slíbit jinému úplatek. Obžalovaný má také za to, že soud opřel své rozhodnutí o výslechy odsouzených – jméno příjmení a jméno anonymizováno a dále o videozáznamy a zvukové odposlechy, které však neprokazují, že by poskytl obžalovaný jakoukoliv konkrétní finanční částku s vědomím, že tato má sloužit jako úplatek za neprojednání jistého závažného přestupku, o němž nebyl ani spraven. Pokud tedy obžalovaný vypověděl, že policistům předal jistou konkrétní finanční částku, neznamená to přeci bez dalšího, že měl v úmyslu kohokoliv podplácet. Tento úmysl je mu nedůvodně podsouván, nebyl však v řízení prokázán, ani nemohl, neboť neexistoval. Závěr soudu o zjištění skutkového stavu, že ze slovního vyjádření, že„ zaplatím“ plyne, že měl policistům slíbit úplatek, je pouhou neprokázanou a pro účely trestního řízení zcela nepřijatelnou spekulací. Z důkazu - vyhodnocení prostorového odposlechu skutku č. 6 plyne, ze samotné konverzace obviněných policistů, že obžalovaný neměl v okamžiku zastavení hlídkou dálniční policie u sebe peníze, a chtěl se dohodnout, že peníze na zaplacení pokuty tedy dodatečně přiveze. Navíc vezl svého spolujezdce na domluvený čas na PČR k podání vysvětlení, a proto bylo logické, že mu policista sdělil, že věc se tedy vyřeší později, a tedy na jiném místě. Provedené dokazování ani nepotvrzuje, že by obžalovaný, jak tvrdí obžaloba, souhlasil s vyřešením situace jakýmkoli zvláštním způsobem, či úplatkem.

42. Obžalovaný má tedy za to, že provedenými důkazy nebylo prokázáno jednání popsané ve výrokové části. Důkazy proti němu získané, a to videozáznamy z přední a zadní kamery policejního vozu, audio a video záznam ze sledovacího zařízení v policejním voze i výpovědi policistů – byly soudem I. stupně hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Provedený důkaz přehráním záznamového zařízení (audio záznam) je v drtivé většině času posluchači i při nastavené nejvyšší hlasitosti nesrozumitelný, a soud I. stupně se tak opírá o„ přepis“, který však nelze považovat za dostatečný přímý důkaz, když jeho správnost není přezkoumatelná.

43. Dle obžalovaného je soud podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. V tomto smyslu soud odkázal k bodu 8. odůvodnění napadeného rozsudku v obecnosti na dikci zákona, konkrétně pak ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, kdy uzavřel, že dospěl k závěru, že má k dispozici dostatečný důkazní materiál, který mu dovoluje ve věci rozhodnout. Obžalovaný je však přesvědčen, že se soud se vznesenými zásadními pochybnostmi ohledně důvěryhodnosti výpovědí odsouzených policistů dostatečně nevypořádal, a to ani ve vztahu k dalším obviněným. Samotná snaha o zdůvodnění rozporuplnosti a smysluplnosti výpovědí policistů soudem:„ obžalovaní jméno a anonymizováno samozřejmě nechtěli zřejmě i z čistě psychologických důvodů, sami sebe označit za úplatkáře, a vypovídali místy vyhýbavě“, je dle názoru obžalovaného jasným projevem hodnocení důkazů již za hranicí přípustnosti v trestním řízení, kdy soud, který se o výpovědi policistů na jedné straně opírá, na druhou stranu se snažit vysvětlit a zdůvodnit jejich rozpory a tvrzení, která nasvědčují nevině obžalovaného tak, že ačkoli odsouzení policisté pro účely dosažení dohody o vině a trestu jednou řekli jasně A, posléze tvrdí v hlavním líčení v mnohém B či naopak naprosto relativizují, že řekli dříve příjmení. Tato změna postoje však není dle soudu na závadu jejich důvěryhodnosti, protože dle soudu je„ pochopitelné“, že sice tvrdí B, ale myslí A, a verzi A je nutno věřit. Nad to závěr zdůvodnění (bod 9.) pouze v obecné rovině:„ přičemž jejich výpovědi nestojí osamoceně, protože jsou podporovány, doplňovány, či upřesňovány jinými důkazy“, je z pohledu požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, zcela nedostatečný.

44. Na základě všeho výše uvedeného pak především s odkazem na zásadu in dubio pro reo obžalovaný příjmení navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu v relaci ustanovení § 226 písm. a) trestního řádu tak, že jej podané obžaloby zprostí.

45. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podáváno v neprospěch obžalovaných jméno příjmení příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení, a to proti výrokům o uložených trestech, neboť tyto vnímány jako nepřiměřeně mírné (§ 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu).

46. Soud při ukládání trestu u výše označených obžalovaných, přestože výslovně poukázal na povinnost přihlédnutí k postoji obžalovaných ke spáchání trestného činu, k účinkům a následkům, které lze očekávat o trestu pro jejich budoucí život, však k těmto hlediskům dostatečně nepřihlédl. Soud nezohlednil naprostou absenci sebereflexe a náhledu na trestnou činnost všech tří obžalovaných, kteří soudu prezentují, že v jednání, jehož se měli dopustit, nespatřují cokoli závadného. Jakkoli přirozeně jde při tomto způsobu obhajoby o využití práv obžalovaných a tedy z jejich strany o zákonný postup, je evidentní, že tímto způsobem nemohli dosáhnout podmínek § 39 odst. 1 trestního zákoníku pro zmírnění ukládaného trestu tak, jako tomu bylo u všech zbývajících obžalovaných, kteří projevili náhled na trestnou činnost buď při uzavření dohody o vině a trestu nebo prohlášením viny. Takový postoj u ostatních obžalovaných z hlediska individuální prevence i represe umožnil soudu uložit jim podstatě mírnější tresty při naplnění podmínky uzavření dohody o vině a trestu či prohlášení viny v souladu s § 39 odst. 1 trestního zákoníku.

47. Absence splnění uvedených hledisek (uzavření dohody o vině a trestu, prohlášení viny) tedy podle státního zástupce brání možnosti snížení ukládaného trestu z těchto důvodů podle § 39 odst. 1 trestního zákoníku. Zde se přitom nejedná o„ trestání obžalovaných za výkon obhajoby“, nýbrž za zákonný následek nesplnění konkrétních podmínek pro snížení trestu dle uvedeného ustanovení.

48. Navíc, pokud jde o výši denní sazby, policejní orgán, byť byl s ohledem na vhodnost respektovat pro případ přepočtu denních sazeb na trest odnětí svobody výši spodní hranice trestu odnětí svobody stanoveného pro tento trestný čin (což bylo důvodem i pro přepracování návrhů samotných peněžitých trestů státního zástupce), což se muselo projevit i ve snížení výše denní sazby (když mechanické převzetí výše čistého příjmu by vedlo ke zjevně nezákonným trestům v řádu statisíců korun), i u obžalované příjmení příjmení, s nejvyšším denním příjmem (cca částka), uložil této peněžitý trest s denní sazbou ve výši částka, tedy na úrovni 6 % jejího zjištěného čistého denního příjmu. Takto nízká výše denní sazby, již zcela odtržena od skutečného denního příjmu této obžalované, pak má podle státního zástupce na následek snížení výchovného působení trestu a jeho citelnost pro osobu této obžalované a ve svém důsledku není výchovným trestem. Státní zástupce zde sice sdílí úvahu soudu, že výše denní sazby by neměla mechanicky kopírovat denní příjem obžalovaných, nesouhlasí však se závěrem, že vyšší příjem obžalované nemůže být důvodem k uložení vyššího trestu za stejnou trestnou činnost. V takovém případě totiž nejde o nerovnost před zákonem, nýbrž o individuální diferenciaci trestu v návaznosti na poměry pachatele. Ostatně toto základní diferenciační kritérium je samotnou podstatou zákonné koncepce stanovení výše denní sazby podle příjmu pachatele oproti počtu sazeb coby odrazu povahy a závažnosti činu.

49. Státní zástupce má dále s ohledem na výše uvedené za to, že obžalovaným příjmení příjmení, příjmení a příjmení neměl být s ohledem na absenci náhledu na trestnou činnost ukládán peněžitý trest jako samostatný, s možností dosáhnutí okamžitého zahlazení odsouzení, ale že by měl být ukládán především podmíněný trest odnětí svobody, který bude reflektovat postoj, který obžalovaní projevili ke spáchané trestné činnosti, a který zde bude splňovat požadavky na přiměřenou trestní represi. K tomuto trestu by pak podle státního zástupce měl být ukládán i trest peněžitý, a to při spodní hranici zákonných možností.

50. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené tedy navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve výrocích o trestech a ve spojení s § 259 odst. 3, 4 trestního řádu rozhodl sám tak, že obžalované odsoudí k těmto trestům: jméno příjmení příjmení k trestu odnětí svobody ve výměře 12 – 15 měsíců s podmíněným odkladem nejméně na 2 roky a peněžitému trestu ve výměře 25 denních sazeb ve výši 1 800 Kč, jméno příjmení k trestu odnětí svobody ve výměře 12 – 15 měsíců s podmíněným odkladem nejméně na 2 roky a peněžitému trestu ve výměře 25 denních sazeb ve výši 800 Kč, jméno příjmení k trestu odnětí svobody ve výměře 15 – 18 měsíců s podmíněným odkladem nejméně na 2 roky a peněžitému trestu ve výměře 35 denních sazeb ve výši 600 Kč.

51. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích se v písemné formě vyjádřil obžalovaný jméno příjmení. S názorem státního zástupce, který prezentoval ve svém opravném prostředku, obžalovaný nesouhlasí a má za to, že státní zástupce pro trestní řízení nevhodným způsobem separuje a vytrhává pouze zlomky okolností, které jsou obecně i v tomto případě konkrétně rozhodné ve svém souhrnu pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, a snaží se tak zvrátit rozhodnutí soudu I. stupně. S ohledem na okolnosti rozvedené v § 39 odst. 1 trestního zákoníku a § 39 odst. 2 trestního zákoníku má obžalovaný za to, že právě v kontextu těchto rozhodujících okolností soud postupoval při stanovení druhu a výměry trestu, a to v souvztažnosti zhodnocení všech polehčujících i přitěžujících okolností pak své rozhodnutí odůvodnil.

52. Státní zástupce vychází při činění svých právních závěrů z jediného předpokladu, a to, že všichni obžalovaní jsou vinni a pokud tedy tvrdí opak, pak podle něho projevují„ naprostou absenci sebereflexe a náhledu na trestnou činnost“, která podmiňuje uložení vyšších trestů než u zbývajících již odsouzených, kteří„ projevili náhled na trestnou činnost buď při uzavírání dohody o vině a trestu nebo prohlášením viny“. Na druhou stranu státní zástupce uvádí, že využití práva obžalovaného se hájit je jeho přirozeným postojem a uplatněným zákonným postupem. V tomto smyslu si pak sám státní zástupce myšlenkově odporuje. K tomuto myšlenkovému závěru obžalovaný uvádí, že při zkoumání postoje opravdu všech obžalovaných je zapotřebí si položit následující otázky. Proč projevili mnozí krom hlavních odsouzených (teprve při hlavním líčení konaném dne datum) zájem o uzavření dohody o vině a trestu se státním zástupcem? Proč odsouzený příjmení a příjmení po projednání konkrétních podmínek (druhu a výměry trestu pro účely dohody) se státním zástupcem tito k dohodě nepřistoupili, a raději volili procesní postup uznání své viny? Proč usilovali hlavní odsouzení policisté o dohodu o vině a trestu již v přípravném řízení? Dle názoru obžalovaného procesní postup všech těchto obžalovaných byl motivován především snahou docílit pro sebe nejméně bolestivých trestů v okamžiku, kdy se zdála být situace obhajoby více než složitá. Hlavní odsouzení policisté se mohli oprávněně cítit velice reálně ohroženi přísnými nepodmíněnými tresty odnětí svobody. V okamžiku, kdy se ostatní obžalovaní dozvěděli, že odsouzený jméno a anonymizováno i státní zástupce jsou ochotni uzavřít dohodu o vině a trestu jméno a anonymizováno tak doznat před soudem při hlavním líčení zcela své jednání, se strhl„ zájem“ většiny obviněných o stejný procesní postup. Z pohledu obžalovaného však takovéto jednání ostatních obžalovaných lze stěží hodnotit jako morálně hodnotnější a svědčící o větší sebereflexi či náhledu těchto odsouzených na svou trestnou činnost než u jeho osoby, jak argumentuje státní zástupce ve svém odvolání. Skutečnost, že obžalovaný setrval ve svém postoji konzistentní a k činu jemu kladenému za vinu se nedoznal, odmítl„ handlovat“ o výši trestu, když je přesvědčen o své nevině, by mu neměla rozhodně přitěžovat. To je další důvod, proč neshledává obžalovaný odvolání státního zástupce za důvodné. Domnívá se, že zde se skutečně státní zástupce dostává na hranu a tančí po tenkém ledě, když procesní postupy ostatních obžalovaných či již dnes odsouzených, činěných pod zjevnou tíhou procesního vývoje celé věci, jako návrhy na uzavření dohody o vině a trestu či uznání viny až při samotném hlavním líčení, hodnotí jako morálně cennější a nemá žádných pochybností o vnitřní motivaci těchto odsouzených. Je pravdou, že orgánům činným v trestním řízení usnadnili proces dokazování. Takovýto náhled se obžalovanému jeví jako téměř naivní – neodpovídající realitě či vedený snahou stůj co stůj prosazovat jistou myšlenkovou linii. Obžalovaný je přesvědčen, že při respektování principu materiální pravdy se soud i obžaloba musí snažit o hledání pravdy o všech rozhodných skutečnostech tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když v intencích trestního práva musí být kladeny v tomto směru ty nejvyšší nároky. Stoprocentní shoda takto hledané pravdy se skutečností, je již ovšem pouhým ideálem. Je totiž jasné, že motivaci odsouzených a jejich vnitřní psychický postoj nemůže státní zástupce ani soud v této relaci objektivně zjistit a zjednodušeně odvozovat jen z jejich vyjádření a procesních návrhů. Proto se obžalovanému jeví jako nepřijatelné, aby na základě tohoto hodnocení o vnitřní psychické stránce odsouzených činěném státním zástupcem byl odůvodňován přísnější trest pro osobu obžalovaného.

53. Sám soud v rozsudku a jeho části III. odst. 2., věta první uvedl, že přihlédl k postoji obžalovaného k trestnému činu v trestním řízení i k účinkům a následkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obžalovaného. Soud také konstatoval, že přihlížel i k polehčující okolnosti dle ust. § 41 písm. p) trestního zákoníku. Soud též explicitně uvedl, že obžalovanému nesvědčí prohlášení viny a polehčující okolnost dle ust. § 41 písm. l), m) trestního zákoníku – tedy doznání a napomáhání při objasňování trestné činnosti. Soud taktéž sám uvedl, že není namístě, aby byl obviněný trestán přísněji jen pro to, že se nedoznal. Jak vidno, soud se všemi podstatnými okolnostmi pro uložení druhu a výměry trestu kalkuloval. Výtka státního zástupce tedy spíše leží pouze v rovině nesouhlasu se závěrem soudu.

54. Soud sám konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku, že obžalovanému uložil trest mírně přísnější, než by jej postihl v případě prohlášení viny. Soud též sám rozvedl, proč nepřistoupil k trestům navržených obžalobou. Zvláštní okolnosti, za kterých byl čin spáchán, zohlednil soud právě ve výroku o trestu. Sám soud zkonstatoval, že obžalovaný spolu s dalšími spoluobžalovanými, se stal sám obětí nekalého počínání hlavních pachatelů – policistů. Že sám korupční jednání obžalovaný neinicioval. Byl k němu dle zhodnocení soudu svým způsobem sveden policistou, a to je z pohledu soudu jiná situace, než kdyby obžalovaný úplatek hlídce sám vnucoval. Soud mimoto zdůraznil, že předmětem korupčního jednání nebyla nějaká zásadně vysoká částka. Přesto, že soud na rozdíl od přesvědčení obžalovaného rozhodl o jeho vině, sám zdůraznil, že v jeho případě„ existuje nesoulad mezi obecnou a konkrétní společenskou škodlivostí trestného činu“, neboť společenská nebezpečnost u konkrétního činu, který mu byl kladen za vinu, byla dle soudu relativně malá. Soud též vysvětlil a zdůvodnil, že situaci odsouzených v tomto směru vnímá střízlivě, a proto se uchýlil k uložení samostatného peněžitého trestu.

55. Jestliže státní zástupce v odst. 4 na straně 2 odůvodnění svého odvolání argumentuje individuální diferenciací trestu v návaznosti na poměry pachatele, kdy má za to, že nízká výše denních sazeb uložených trestů nesplňuje základní diferenciační kritérium, k tomu nutno uvést následující. Sám státní zástupce v den hlavního líčení 18. 5. 2021 sjednal dle § 206 odst. 3 trestního řádu dohody o vině a trestu s odsouzeným jméno a anonymizováno, které byly následně schváleny soudem. Odsouzený jméno a anonymizováno byli tedy oba uznáni vinnými ve 12 případech ze zločinu přijetí úplatku dle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství. příjmení jméno jméno byl nadto uznán vinným z přečinu krádež podle ust. § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství.

56. Odsouzenému příjmení byl uložen úhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč. Odsouzenému příjmení byl uložen úhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a peněžitý trest v celkové výši 80 000 Kč. Soud přitom v napadeném rozsudku jasně konstatoval, že tito odsouzení dle něho páchali trestnou činnost dlouhodobě, systematicky, užívali lsti, své jednání plánovali, a to se záměrem se obohatit..... Jestliže nyní ve svém odůvodnění odvolání se státní zástupce dožaduje individuální diferenciace trestu při jejich ukládání, a navrhuje obžalovanému uložení podmíněného trestu v trvání 15 – 18 měsíců a peněžitý trest ve výměře celkem 20 000 Kč za spáchání jediného skutku podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, pak nezbývá než vyjádřit pochybnost nad přiměřeností tohoto trestu, který v porovnání k hlavním obviněným jejich trestná činnost byla shledána soudem jako daleko závažnější a rozsáhlejší, je cca poloviční co do odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody a cca 1 vůči peněžitým trestům.

57. Na základě výše uvedeného proto obžalovaný jméno příjmení navrhl, aby odvolací soud odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích proti napadenému rozsudku podle § 256 trestního řádu zamítl.

58. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích se v písemné formě vyjádřila obžalovaná příjmení jméno příjmení příjmení, příjmení. Argumenty uvedené státním zástupcem v jeho odvolání je obžalovaná nucena odmítnout a je přesvědčena o tom, že ačkoli státní zástupce některé v úvahu připadající cíle svého odvolání výslovně popírá, pak spíše právě ony mohou být pravou příčinou podaného odvolání.

59. Obžalovaná je předně nucena odmítnout argumentaci státního zástupce v tom směru, že prezentuje soudu, že v jednání, kterého se měla dopustit, nespatřuje cokoliv závadného. Takové konstatování státního zástupce by možná mohlo být vzato jako relevantní ve vztahu ke způsobu obhajoby ostatních obžalovaných, avšak takové konstatování neodpovídá obsahu a argumentům obhajoby obžalované. Obžalovaná si je samozřejmě vědoma toho, že uplácení úředních osob je protiprávním jednáním, avšak popírá, že by se takového jednání dopustila.

60. Dalším argumentem státního zástupce pro uložení přísnějšího trestu je, že obžalovaná neprojevila náhled a sebereflexi, a proto je potřeba přistoupit k uložení trestu přísnějšího. I takový argument je lichý a nekoresponduje se samotným postupem a přístupem státního zástupce k trestnímu řízení, potažmo obžalované v průběhu celého trestního řízení. Je totiž skutečností, že v průběhu přípravného řízení byla obžalovaná příjmení příjmení jediným obžalovaným, kdo ve věci vypovídal, kdo se ve věci podrobně vyjádřil a zaujal určité stanovisko, resp. se určitým způsobem hájil, a to od počátku. Způsob a obsah obhajoby obžalované se v průběhu trestního řízení nezměnil, byl stále shodný, konzistentní, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Obžalovaná poukazuje na fakt, že v rámci podané obžaloby, při vědomí způsobu a obsahu její obhajoby, státní zástupce pro ni v obžalobě navrhoval (pro případ plného uznání viny dle obžaloby KSZ České Budějovice) peněžitý trest ve výměře 30 – 40 denních sazeb ve výši 1 700 Kč, avšak poté, co proběhlo hlavní líčení, v němž obžalovaná vypověděla shodně jako v přípravném řízení, již státní zástupce argumentuje tím, že svou obhajobou neprojevuje náhled a sebereflexi, kterou projevili ostatní obžalovaní, kteří uzavřeli dohodu o vině a trestu, popř. prohlásili svou vinu, a proto je potřeba u obžalované přistoupit k uložení již podmíněného trestu odnětí svobody, aby nemohla čerpat zákonného dobrodiní zahlazení odsouzení zaplacením peněžitého trestu.

61. Obžalovaná se na podkladě argumentů použitých státním zástupcem v podaném odvolání nemůže zbavit dojmu, jakkoli to státní zástupce ve svém odvolání předem výslovně popírá, že jeho odvolání, resp. požadavek na uložení podmíněného trestu odnětí svobody, je důsledkem toho, že se obžalovaná rozhodla v řízení hájit, tedy využít svého ústavně garantovaného práva na obhajobu, a že neuzavřela dohodu o vině a trestu, resp. neprohlásila svoji vinu. K požadování přísnějšího trestu (než obžalobou navrhovaného) pro obžalovanou, natož pak přísnějšího druhu trestu, nemá totiž státní zástupce žádný rozumný důvod, jelikož postoj obžalované je v průběhu celého trestního řízení stejný a dle jejího názoru koresponduje se specifiky projednávané věci, které vyšly v řízení najevo a byly popsány, resp. shrnuty, v odvolání obžalované. To pak vede obžalovanou k závěru, že odvolání státního zástupce a jeho návrh odvolacímu soudu, není ničím jiným, než trestem za výkon obhajoby.

62. příjmení to, uvedené úvahy pak korespondují i se skutečností, že tresty uložené obžalovaným, kteří uzavřeli dohodu o vině a trestu, resp. prohlásili svou vinu, a s nimiž se státní zástupce spokojil, byly mírnější, než obžalobou původně navrhované. Není proto rozumně zdůvodnitelné, proč by státní zástupce měl pro obžalované, kteří se rozhodli v řízení využít svého práva na obhajobu, pro případ pravomocného uznání jejich viny, požadoval přísnější tresty, než požadoval v podané obžalobě, natož pak přísnější druh trestu. Takový požadavek je pak podle obhajoby obžalované v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu ve vztahu k závažnosti, následkům a dalším okolnostem obžalovaného jednání, pro případ, že by z něj byli obžalovaní uznáni vinnými.

63. Všechny shora uvedené argumenty tedy vedou ke spolehlivému závěru, že požadavek státního zástupce na přísnější druh trestu uvedený v jeho odvolání, je, i pro případ plného uznání viny, požadavkem nedůvodným, a je pouze důsledkem toho, že obžalovaná se v řízení rozhodla využít svého práva na obhajobu.

64. I přes shora uvedené vyjádření k odvolání státního zástupce však obžalovaná trvá na svém odvolání, které ve věci podala, a proto pokud jde o jednání popsané obžalobou Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, trvá i nadále na své nevině.

65. Veřejné zasedání dne 6. 1. 2022 konáno před odvolacím soudem v nepřítomnosti obžalovaných jméno příjmení a jméno příjmení, a to za splnění všech procesních podmínek. Odvolacímu řízení osobně přítomna obžalovaná příjmení jméno příjmení příjmení, příjmení. Poté, co předsedkyně senátu poučila obžalovanou o jejich procesních právech a konstatovala napadený rozsudek, obhájce obžalované příjmení příjmení odkázal v plném rozsahu na písemně zpracované odvolání, které založeno v trestním spise na č.l. 2537, 2583 – 2587. Obhájce obžalované nevznesl žádné další návrhy na doplnění dokazování. Požádal pouze o to, aby se závěrem k věci mohla vyjádřit obžalovaná.

66. Obhájce obžalovaného příjmení taktéž odkázal na písemné vyhotovení odvolání, které v trestní věci zpracoval předchozí obhájce, kdy toto založeno na č.l. 2537, 2653 – 2655. K výslovnému dotazu předsedkyně senátu obhájce obžalovaného uvedl, že v písemném vyhotovení odvolání je obsažen návrh na zopakování všech důkazních prostředků, které se obžalovaného jméno příjmení týkají.

67. Obhájkyně obžalovaného příjmení stejně tak jako předchozí obhájci odkázala na písemně zpracované odvolání, které v trestním spise založeno na č.l. 2537, 2575 – 2578. Pro odvolací řízení nevznesla žádných dalších návrhů na doplnění dokazování.

68. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích argumentačně odkázal na písemně zpracované odvolání, které obsaženo v trestním spise na č.l. 2566, 2638 – 2640 Ani státní zástupce pro průběh odvolacího řízení nevznesl požadavky na doplnění dokazování.

69. Obhájce obžalované příjmení příjmení a obhájkyně obžalovaného příjmení následně v plném rozsahu odkázali na svá vyjádření k odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, která založena na č.l. 2701 – 2702, 2740 trestního spisu. Obhájce obžalovaného příjmení se k odvolání státního zástupce nevyjádřil, neboť stanovisko jeho klienta vyplývá z obsahu podaného odvolání.

70. Ve veřejném zasedání z iniciativy odvolacího soudu dokazování doplněno o čtení důkazů listinné povahy. Konstatovány obsahy zcela aktuálních opisů rejstříků trestů obžalovaných, které založeny na č.l. 2731 – 2733. Z těchto listin vyplývá, že ani jeden z obžalovaných – odvolatelů nebyli doposud soudně trestáni.

71. K dotazu předsedkyně senátu obhájce obžalovaného příjmení setrval na provedení důkazních návrhů, které jsou uvedeny v písemně podaném odvolání. Po tiché poradě senátu bez přerušení jednání bylo předsedkyní senátu konstatováno, že rozhodnutí o dalších důkazních návrzích, tedy konkrétně důkazech navržených obhájcem obžalovaného příjmení si senátu krajského soudu vyčleňuje do své závěrečné porady.

72. Obhájce obžalované příjmení příjmení v rámci konečného návrhu uvedl, že s ohledem na důvody, které jsou uvedeny v písemném vyhotovení odvolání, navrhováno, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Obhájce obžalovaného příjmení poté navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně týkající se tohoto obžalovaného byl zrušen a on byl podané obžaloby zproštěn. Obhájkyně obžalovaného příjmení navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl v rozsahu, který se týká tohoto obžalovaného zrušen a ten byl podané obžaloby zproštěn.

73. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích se v rámci konečného návrhu velmi obšírně vyjádřil nejen k trestné činnosti hlavních obžalovaných – anonymizováno a anonymizováno, ale taktéž i k obsahu jejich výpovědí. Uvedl, že tyto výpovědi byly spíše zkratkovité, nešlo o nějaké rozsáhlé, zcela přirozené výpovědi zmíněných obžalovaných – policistů. Vyslovil názor, že výpovědi těchto obžalovaných nesvědčí o tom, že by byly nepravdivé, ale jsou pouze částí reality, která existovala. Státní zástupce poukázal i na provedené důkazy, které usvědčují z trestné činnosti nejen hlavní pachatele, ale i odvolávající se obžalované.

74. Státní zástupce se vyjádřil ve svém závěrečném návrhu i k námitkám procesního charakteru. Dle něho senát rozhodoval ve věci více spolupachatelů. Senát, který rozhodoval ve věci obžalovaných – odvolatelů dle něho není vyloučen z rozhodování. Vyslovil taktéž přesvědčení, že ze strany obžalovaného to není ani vážně míněná formální námitka podjatosti. Pokud bylo namítáno porušení práva posledního slova u jednoho z obžalovaných, k této problematice státní zástupce odkázal na stávající soudní judikaturu. Byť došlo k formálnímu porušení trestního řádu, nejde o tak závažnou vadu, která by měla nějaký podstatný nebo významný vliv na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Právo posledního slova je spíše symbolické v tom směru, aby obžalovaný měl možnost naposledy mluvit k soudu. Nejedná se o důkaz. Judikatura také zmiňuje argument, že pokud tuto situaci obžalovaný i jeho obhájce akceptovali a neohradili se proti tomu, tak zjevně v danou chvíli nepociťovali skutečnost tak závažnou, aby to vyžadovalo reakci obžalovaného. Pokud dále obžalovanými namítáno, že nebylo prokázáno, kolik jeli, a že ani obžalovaní nevěděli, jakou rychlostí vozidla řídili, státní zástupce odkázal na veškeré důkazy, které jsou zaznamenány k jejich jízdě.

75. Státní zástupce zdůraznil, že jeho odvolání směřovalo na to, co je aktuální otázkou při rozhodování o peněžitých trestech. Návrhy trestů musely být přepracovány s ohledem na novou metodiku Nejvyššího státního zastupitelství, kdy ukládané samostatné peněžité tresty musí při případném přepočtu na trest odnětí svobody dosáhnout na spodní hranici. To byl důvod, proč byly tresty zcela transparentně navrženy nově. Bylo to komunikováno s každou osobou, se kterou státní zástupce uzavíral dohodu o vině a trestu nebo o ní jednal. I tak došlo k uzavření dohod nebo prohlášení viny. Státní zástupce spatřuje důvod k tomu, aby pokud bylo o trestech všech tří obžalovaných tímto způsobem soudem rozhodováno, tak aby byla tato metodika respektována. Nicméně ona byla do rozhodnutí soudu vtělena, ale tresty jsou přesto považovány za nepřiměřeně mírné. Není možné použít pro zmírnění trestu novelizované ust. § 39 odst. 1 trestního zákoníku, kdy těmto obžalovaným nesvědčí právě ty velmi polehčující okolnosti ve vztahu k trestu, tzn. to, že drtivá většina obžalovaných se postavila čelem k této trestné činnosti, a prohlásila, že skutek spáchala a přijala trest. Naopak zbylí obžalovaní, jak je jejich právem, toto neučinili, nicméně takový jejich procesní postoj podle názoru státního zástupce jim nemohl přinést dobrodiní tohoto novelizovaného ustanovení trestního zákoníku. Nemohou se dožadovat toho, že chtějí takový trest, jako obžalovaní, kteří uzavřeli dohody. Není to trest za obhajobu, jak bylo dezinterpretováno, ale je to zcela transparentní argumentace o tom, že pokud jsou shledány důvody pro uložení trestu, tak u všech tří obžalovaných se nemůžou najít natolik zmírňující argumenty, aby se vůbec dostali na úroveň obžalovaných, kteří byli trestáni před nimi tímto mírnějším způsobem. S ohledem na tyto skutečnosti proto státní zástupce navrhl uložení především podmíněného trestu odnětí svobody, jelikož tito obžalovaní nemají náhled na trestnou činnost. Podle závěrů nalézacího soudu se jí dopustili, nicméně obžalovaní toto nepřiznávají. Vedle toho potom uložení peněžitých trestů, které již mohou být uloženy v jakékoli i nižší výši, nemusí dosáhnout na spodní sazbu právě s ohledem na to, že nejde o tresty samostatné. Státní zástupce proto navrhl, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích o trestech a uložil tresty, tak jak jsou jím prezentovány v podaném odvolání.

76. V reakci na konečný návrh státního zástupce obhájce obžalované příjmení příjmení uvedl, že poté, co vyslechl projev státního zástupce, nabyl osobně dojmu, že do určité míry přitakal argumentům, které jsou uvedeny v rámci písemného vyhotovení odvolání obžalované, tedy, že výpovědi hlavních obžalovaných jméno anonymizováno a jméno příjmení jsou velmi nepřesvědčivé. Následně obhájkyně obžalovaného příjmení se ohradila proti tvrzení státního zástupce, že hlavní odsouzení, kteří nakonec uzavřeli dohody se státním zástupcem, mají dle jeho mínění dostatečný náhled na trestnou činnost a obžalovaný příjmení, jehož výpověď je od počátku trestního řízení konzistentní, ten náhled nemá. Obžalovaný se domnívá, že daného trestného činu, ze kterého byl obviněn, se zkrátka nedopustil. Rozdíly navrhované v trestech se proto jeví jako neodůvodněné. Obhájce obžalovaného příjmení se k odvolání státního zástupce nevyjádřil.

77. Závěrem veřejného zasedání obžalovaná příjmení příjmení využila práva posledního slova, v rámci něhož popsala ze svého pohledu průběh celé události, za kterou podle jejího mínění stojí neoprávněně před soudem. Od počátku celé trestní kauzy se snažila maximálně spolupracovat, aby dokázala svou nevinu. K žalovanému skutku navíc neměla žádnou motivaci. Buduje si téměř 20 let svoji pověst, která je klíčová pro její podnikání. Tuto pověst by neohrozila jednáním v rozporu se zákonem. Nemohla tím vůbec nic získat, jen ztratit. Má 100 % bodové skóre a slušný příjem. Dostala se nešťastnou náhodou do velmi nepříjemné situace. Pozoruje, že z jejího příběhu, který prožila, se udělal příběh úplně jiný. V důsledku toho se dva roky stresuje, platí značné náklady na právníka. Nesouhlasí s výrokem státního zástupce, že je nepoučena. Je poučena do konce svého života. Obžalovaná se cítí nevinná, žádné peníze nikomu nenabízela, ani nedala. Nedopustila se žádného trestného činu. Čin, který je jí kladen za vinu, je jí přisuzován na základě nedůvěryhodné a rozporuplné výpovědi odsouzených policistů, kteří záměrně opakovaně a dlouhodobě páchali trestnou činnost. Jiný důkaz zde není. Obžalovaná požádala soud o objektivní posouzení případu.

78. Na základě podaných odvolání ze strany obžalovaných příjmení jméno příjmení příjmení, příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích přezkoumal krajský soud jako soud II. stupně ve smyslu § 254 odst. 1 trestního řádu všechny výroky napadeného rozsudku, proti kterým podaná odvolání směřovala z hledisek správnosti, zákonnosti a odůvodněnosti i z hlediska správnosti postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo. Přitom přihlížel také k tomu, zda řízení nebo rozsudek netrpí vadami, které podanými odvolání nebyly vytýkány. Z důvodů níže rozebraných vyhodnotil všechna podaná odvolání jako nedůvodná.

79. Nejprve považuje odvolací soud za nutné sdělit, že v celém průběhu trestního řízení nebyly shledány žádné zásadní vady, které by svědčily o porušení příslušných procesních norem. V dané trestní věci bylo zcela správně rozhodováno senátní formou. Dle zjištění odvolacího soudu bylo ze strany soudu I. stupně v plném rozsahu respektováno právo všech obžalovaných – odvolatelů, kteří byli v řízení zastoupeni obhájci buď na základě plné moci či z rozhodnutí soudu, na jejich obhajobu. Okresní soud v Táboře ve věci konal řádně a při zachování veškerých zákonných lhůt hlavní líčení, v jehož průběhu zcela nesporně poskytl obžalovaným – odvolatelům patřičný prostor vyjádřit se ke všem skutečnostem, kladeným jim za vinu a k důkazům o nich, v ostatních směrech pak plně šetřil jejich zákonem zakotvená práva. Pokud se některý obžalovaný hlavního líčení nezúčastnil, měl procesní soud splněny veškeré zákonné parametry ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.

80. Odvolací soud zdůrazňuje, že soud I. stupně se nedopustil žádného namítaného procesního pochybení, když v hlavním líčení dne datum rozhodl o vině a trestech u obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a příjmení, a to ve stejném složení senátu, který v dané trestní věci rozhodoval ohledně dalších obžalovaných, a to jméno anonymizováno, jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení. Jednalo se o společné řízení, ve kterém procesní soud postupně rozhodl o jednotlivých obžalovaných několika meritorními rozhodnutími. Pokud některým rozhodnutím procesního soudu byly schváleny dohody o vině a trestu, např. v případě hlavních obžalovaných jméno anonymizováno a jméno příjmení, nelze spekulovat o tom, že pokud takto rozhodl určitý senát, je tento vyloučen již z dalšího rozhodování, a to pouze z důvodu, že ti obžalovaní, kteří uzavřeli se státním zástupcem dohodu o vině a trestu a tato byla soudem schválena, usvědčují zbylé obžalované. Odvolací soud neshledal žádné důvody, aby členové senátu Okresního soudu v Táboře byli z úkonů trestního řízení odvolatelů vyloučeni. Jde o naprosto lichou námitku, která nemá své opodstatnění. Tuto námitku soud odvolací striktně odmítá.

81. Namítané neudělení práva posledního slova podle § 217 trestního řádu jednomu z odvolatelů, není tak závažným procesním pochybením, neboť z posledního slova se nevyvozují žádné skutkové okolnosti, nejde o důkazní prostředek, ale toliko o možnost obžalovaného rozvést před soudem své osobní úvahy o své osobě a projednávané trestní věci. Proto, i když takové právo dodrženo nebylo, nezaloží takový nesprávný postup vadu, jíž by bylo nutné prostřednictvím podaného odvolání odstranit nebo napravit.

82. S ohledem na shora řečené lze tedy tvrdit, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, netrpí takovými vadami, které by měly za následek porušení ustanovením, jimiž se má zabezpečit řádné objasnění věci a které by mohly negativně ovlivnit správnost a zákonnost napadeného rozsudku ve vztahu ke všem třem odvolatelům. Ze strany odvolacího soudu tedy nebyly zjištěny žádné vady, které by mohly ve svém důsledku vést k zrušení rozsudku z důvodů rozvedených v § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu.

83. Při přezkumu věcné stránky napadeného rozhodnutí odvolací soud zjistil, že již v samotném přípravném řízení byla zákonnou formou shromážděna převážná většina reálně dostupných a pro věc podstatných důkazů a byl tak dán základní rámec pro pozdější rozhodnutí soudu o vině obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a anonymizováno Krajský soud je toho názoru, že Okresní soud v Táboře provedl dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, tedy v rozsahu nezbytném k rozhodnutí, a že provedené důkazy představovaly dostatečný podklad, na jehož základě bylo možno zjistit ohledně všech odvolatelů skutkový stav věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Procesní soud tedy vyčerpal všechny důkazní prostředky, jejichž provedení se nabízelo pro řádné objasnění věci. Dokazování v rámci hlavního líčení bylo provedeno způsobem, který neodporuje zákonu, a to v hlavním líčení, které bylo od počátku zcela zjevně ovládáno zásadou ústnosti a bezprostřednosti, tedy tak, jak je konkretizováno v ustanovení § 2 odst. 11, 12 trestního řádu.

84. Procesním způsobem zajištěné důkazy Okresní soud v Táboře následně vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vazbách podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností, tedy přesně tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Způsob, jakým procesní soud provedené důkazy ve vztahu k obžalovaným příjmení příjmení, příjmení a anonymizováno hodnotil, je seznatelný z odůvodňující části napadeného rozsudku. Procesní soud zde prezentuje provedené důkazy ve vztahu k jednotlivým odvolatelům, konkretizuje skutečnosti, které na základě provedených důkazů považuje za prokázané a jasně označuje důkazy, o které svá skutková zjištění opřel. Vysvětlil taktéž v dostatečném rozsahu, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a rovněž se zcela přesvědčivým a naprosto logickým způsobem vypořádal s obhajobou jednotlivých obžalovaných – odvolatelů. Jejich obhajoba fakticky spočívala ve stejných námitkách, které byly nyní opětovně uplatněny v rámci podaných opravných prostředků. V této souvislosti odvolací soud zmiňuje, že s těmito námitkami se již naprosto dostatečným způsobem vypořádal Okresní soud v Táboře a své vysvětlení, proč námitky jednotlivých obžalovaných – odvolatelů neakceptoval, vtělil do odůvodnění svého rozhodnutí. V samotné odůvodňující části napadeného rozhodnutí se Okresní soud v Táboře velmi pečlivě zabýval též důkazní hodnotou a přesvědčivostí výpovědí hlavních obžalovaných, a to jméno anonymizováno a jméno příjmení, které jsou zásadní spolu s dalšími provedenými důkazními prostředky pro uznání viny všech odvolatelů. V tomto směru si dovoluje odvolací soud v plném rozsahu odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se s ním po všech stránkách zcela ztotožnil. Zbývá dodat, že pečlivost hodnotícího procesu Okresního soudu v Táboře se odráží i ve zcela přehledné strukturalizaci napadeného rozsudku, v němž ve vztahu ke každému z obžalovaných - odvolatelů procesní soud konkretizuje důkazní prostředky, které mají odpovídající důkazní sílu a kvalitu, a které jsou po vzájemném vyhodnocení schopny vinu obžalovaných příjmení příjmení, příjmení i příjmení prokázat. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dle názoru odvolacího soudu splňuje veškeré požadavky uvedené v § 125 odst. 1 trestního řádu, a protože je krajský soud považuje za naprosto přesvědčivé a vyčerpávající, může na ně v podrobnostech, jak ostatně již výše uvedeno, odkázat.

85. Krajský soud zdůrazňuje, že je výlučným právem soudu I. stupně hodnotit provedené důkazy a pokud toto hodnocení je v souladu s trestním řádem, nepřísluší odvolacímu soudu do tohoto hodnocení důkazů nalézacím soudem jakýmkoliv způsobem zasahovat. S ohledem na to, že dokazování v této věci lze považovat za kompletní a provedené v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, je ve smyslu § 263 odst. 7 trestního řádu odvolací soud hodnocením provedených důkazů tak, jak je učinil nalézací soud, vázán. Odvolací soud neshledal žádné důvody pro doplnění dokazování ve smyslu podaného návrhu ze strany obhájce obžalovaného příjmení, tedy aby byly opětovně provedeny všechny důkazní prostředky, které se tohoto obžalovaného týkají. Provedení těchto důkazů považuje odvolací soud za naprosto nadbytečné, neboť tyto důkazní prostředky byly provedeny zcela odpovídající procesní formou v řízení před soudem I. stupně a ten byl proto oprávněn z nich čerpat při posuzování viny obžalovaného jméno příjmení Odvolací soud tudíž nepovažuje za nutné jednotlivé důkazy opětovně prezentovat a podrobovat je jejich novému hodnocení, analýze, když se tak již jednou stalo zcela dostačujícím způsobem ze strany soudu procesního.

86. Odvolací soud podotýká, že ani jednomu z obžalovaných – odvolatelů nelze v žádném případě upřít právo podrobit jednotlivé důkazy a hodnotící postup nalézacího soudu kritice, uplatnit vůči němu výhrady a vyjádřit svůj vlastní pohled na věrohodnost, spolehlivost a důkazní sílu konkrétního důkazu či důkazů. Podle názoru krajského soudu jsou však písemná vyhotovení odvolání obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a příjmení do určité míry charakteristická jednostranným hodnocením důkazů s jejich vytržením ze souvislostí a z celkového kontextu. Pokud by byly ve věci shromážděné a soudem I. stupně řádně provedené důkazy hodnoceny jednotlivě a zcela osamoceně, mohly by se námitky obžalovaných, které uplatnili ve svých opravných prostředcích, akceptovat. Za nastalé důkazní situace s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti, záleželo však správné rozhodnutí o vině obžalovaných na pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů ve vzájemných souvislostech, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že vnitřní přesvědčení soudu o vině obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a anonymizováno se opírá právě o všestranné a nanejvýš logické zhodnocení důkazů provedených před soudem I. stupně.

87. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu se odvolací soud nicméně opětovně zabýval všemi námitkami, které odezněly v opravných prostředcích odvolatelů, jež směřovaly zejména do způsobu hodnocení důkazů soudem I. stupně. Dle přesvědčení všech obžalovaných – odvolatelů jim nebyla vina žalovaným jednáním dostatečně prokázána. Tento společný názor odvolatelů krajský soud však nesdílí a naprosto odmítá obhajobu jednotlivých obžalovaných, jejich konstrukce, jak předmětné události měly dle jejich mínění probíhat. Zajištěné důkazní prostředky jsou nezpochybnitelné, fakta zjištěná z provedených důkazů jsou zcela průkazná a jsou schopná ve svém souhrnu vinu jednotlivých obžalovaných žalovaným zločinem prokázat. Odvolací soud je přesvědčen, že rozsudečný výrok soudu I. stupně ohledně obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a příjmení plně odpovídá zjištěné důkazní situaci.

88. Procesní soud se s dostatkem zabýval i právním hodnocením jednání jednotlivých obžalovaných, vysvětlil, proč žalované jednání bylo u každého z nich podřazeno pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku. Procesní soud zcela opodstatněně dospěl k závěru, že všichni tři obžalovaní svým jednáním v rozporu se zákonem naplnili veškeré zákonem předpokládané znaky zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. I ohledně užité právní kvalifikace může odvolací soud v plném rozsahu odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se procesní soud náležitým způsobem vypořádává jak se subjektivní, tak i objektivní stránkou žalovaného jednání u každého z obžalovaných – odvolatelů. Odvolacímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že v namítaných výrocích o vině obžalovaných – odvolatelů nebylo shledáno žádných pochybení. Procesní soud byl totiž v míře potřebné schopen posoudit, zda jednání konkretizované ve výrokové části napadeného rozsudku u jednotlivých odvolatelů vykazuje zákonné znaky zde označeného zločinu. Jeho úsudek je zcela správný a nejsou proto dány zákonné důvody pro postup, který obžalovanými navržen, tedy vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání, či dokonce zproštění obžaloby.

89. Pokud v návaznosti na výroky o vině obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a příjmení podrobil přezkumné povinnosti odvolací soud i výroky o trestech, které byly jednotlivým obžalovaným – odvolatelům procesním soudem uloženy, kdy tyto koncipovány jako tresty samostatné - peněžitého charakteru, dospěl ke stanovisku, že je možné u všech odvolatelů považovat za správně zvolené co do jejich druhu i konkrétních výměr. Odvolací soud konstatuje, že Okresní soud v Táboře při ukládání trestů postupoval podle všech zásad rozvedených v § 38 trestního zákoníku, který se zabývá přiměřeností trestních sankcí a dále zásad označených v § 39 trestního zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné. Procesní soud se dostatečně zabýval i všemi polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi, které lze na straně každého z odvolatelů – obžalovaných ve smyslu § 41 a § 42 trestního zákoníku shledat. Všechny tyto okolnosti pak zřetelně prezentoval v odůvodňující části napadeného rozsudku na jeho straně 12-13. Lze přisvědčit tvrzení procesního soudu, že všem obžalovaným – odvolatelům jednoznačně svědčí polehčující okolnost ve formě jejich předchozí bezúhonnosti (§ 41 písm. p) trestního zákoníku). Procesní soud dále zcela správně zmínil, že na rozdíl od ostatních spoluobžalovaných odvolatelům nesvědčí polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. l) trestního zákoníku, tedy doznání se ke spáchání trestné činnosti. Procesní soud při svých úvahách o potrestání obžalovaných vhodně zmínil, že jejich obhájci protestovali proti tomu, aby byli obžalovaní – odvolatelé potrestáni přísnějším trestem pouze za to, že využili svého práva se v průběhu celého trestního řízení hájit. Z důvodů, které procesním soudem vysvětleny na straně 13 napadeného rozhodnutí, dospívá k závěru, že obžalovaným – odvolatelům musel být ukládán trest o něco přísnější, než jakým by byli postihnuti v případě prohlášení viny a sebereflexe. Procesní soud pak zcela logicky vysvětlil i důvod, proč nepřistoupil k tak citelnému trestnímu postihu, který byl navrhován státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, v jeho závěrečné řeči před soudem I. stupně, v rámci které se dožadoval u všech obžalovaných – odvolatelů uložení podmíněně odložených trestů spolu s tresty peněžitými.

90. Pro všechny obžalované - odvolatele je příznačné, že se nikdy v minulosti nedostali do rozporu se zákonem. Aniž by odvolací soud, stejně jako soud procesní, jednání obžalovaných v rozporu se zákonem jakkoliv bagatelizoval, je toho názoru, že tresty, které byly všem obžalovaným – odvolatelům soudem I. stupně uloženy, jsou tresty vyvážené, spravedlivé, které svým druhem a výměrami nevybočují se zaběhlých pravidel trestání pro obdobnou trestnou činnost. Lze přijmout názor procesního soudu, že jednání všech odvolatelů nutno považovat za zavrženíhodné, neboť z jejich strany šlo prakticky o podporu korupce příslušníků Policie ČR, která je velmi negativním společenským jevem, kdy tento typ trestné činnosti je třeba v zájmu fungování veřejné moci státem jednoznačně potlačovat. S ohledem na všechny okolnosti případu, které byly u jednotlivých odvolatelů posuzovány soudem I. stupně vždy samostatně, lze přistoupit na náhled procesního soudu, že nejvíce rizikovou osobou z odvolatelů, je obžalovaný jméno příjmení. Nejen tento obžalovaný, ale i obžalovaná příjmení příjmení a obec, se v jistém slova smyslu stali sami obětí nekalého počínání hlavních pachatelů – obžalovaných a nyní již pravomocně odsouzených policistů jméno anonymizováno a jméno příjmení, kteří ke kontrole řidičů přistupovali se zcela jasnou perspektivou vylákání úplatku. Je zřejmé, že obžalovaní sami korupční jednání neiniciovali, byli k němu určitým způsobem svedeni policisty, kteří ze své protiprávní činnosti finančně profitovali. Procesní soud správně vyslovil, že právě toto specifikum zakládá jinou situaci, než kdyby obžalovaní – odvolatelé úplatek hlídce Policie ČR sami nějakým aktivním jednáním vnucovali. Procesní soud z pohledu soudu odvolacího pak přihlédl i k tomu, že předmětem korupčního jednání nebyly nějaké vysoké finanční částky, což se týká zejména úplatků poskytnutých obžalovanými příjmení příjmení a příjmení.

91. Pokud po zvážení všech rozhodných kritérií rozhodl procesní soud o potrestání všech obžalovaných – odvolatelů pouze samostatnými peněžitými tresty, nikterak nepochybil. Jde u každého z obžalovaných o mírnější potrestání, než navrhováno státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Obžalovaní – odvolatelé sice neuzavřeli se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, před soudem I. stupně ani neprohlásili svoji vinu, nelze jim však jakkoli upírat jejich zákonné právo se před soudem hájit. Využití tohoto zákonného práva by mělo být respektováno. Obžalovaný opravdu nemůže být přísně a neúměrně potrestán jen za to, že se k trestné činnosti nedoznal, ač to ostatní spoluobžalovaní učinili. Procesní soud správně argumentuje v tom směru, že obžalovaným – odvolatelům byl ukládán trest mírně přísnější, než by je postihl v případě prohlášení viny a sebereflexe.

92. Z pohledu odvolacího soudu je uložení samostatného peněžitého trestu u každého z obžalovaných odůvodněno všemi hledisky, které trestní zákoník v § 38 a § 39 trestního zákoníku konkretizuje.

93. Co se týče výměr peněžitých trestů u jednotlivých obžalovaných – odvolatelů může odvolací soud v plném rozsahu odkázat na výklad procesního soudu, který je rozveden v odstavci 32 a 33 napadeného rozhodnutí. Výměry peněžitých trestů u jednotlivých odvolatelů jsou řádně vyargumentovány s ohledem na ustanovení § 68 odst. 1, 2 trestní zákoníku.

94. Samostatné peněžité tresty, které byly soudem I. stupně uloženy obžalovaným příjmení příjmení, příjmení a příjmení, nelze považovat za tresty nepřiměřeně mírné, které by mohly být považovány za neadekvátně mírnou reakci soudu na jejich protiprávní jednání.

95. Odvolací soud, který se velmi pečlivě zabýval argumentací opravného prostředku státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, který se dožaduje daleko přísnějšího potrestání obžalovaných, dospěl ke stanovisku, že byť v jistých směrech jeho odvolání nepostrádá logické úvahy, nelze jej jako celek argumentačně přijmout. Pro korekci trestů u obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a příjmení neshledal odvolací soud důvody, ani s ohledem na obsah závěrečné řeči státního zástupce u veřejného zasedání. Pokud i odvolací soud srovnával trestní postihy ostatních spoluobžalovaných v dané trestní věci, kteří uzavřeli se státním zástupcem dohody o vině a trestu, které byly soudem schváleny, či prohlásili před soudem svoji vinu, nelze tresty uložené obžalovaným příjmení příjmení, příjmení a příjmení považovat za tresty, které by zcela zjevně vybočovaly svým druhem a výměrou z pravidel trestání, jak tyto nastaveny trestním zákoníkem.

96. Na základě shora uvedeného s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku, když odvolací soud nepřisvědčil argumentaci opravných prostředků obžalovaných příjmení příjmení, příjmení a příjmení, stejně tak ani státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích vyvodil závěr, že s rozsudkem soudu I. stupně, jeho napadenými výroky, se lze v plné míře ztotožnit. Tudíž odvolání obžalovaných – odvolatelů a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích shledal nedůvodnými a jako taková je podle § 256 trestního řádu zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni (§ 265c tr.ř., § 265e odst. 1 tr.ř.), a to ve trojím vyhotovení.

Dovolání mohou podat: a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (§ 265d odst. 1 tr.ř.).

Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§ 265d odst. 2 tr.ř.).

V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 3) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 1, 2 tr.ř.).