Placení soudního poplatku - správní soudnictví

Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

Ing. M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17 se zrušuje. Návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37 se odmítá.

Dne 21.2.2002 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost, směřující proti dvěma rozhodnutím, a to 1) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci návrhu stěžovatele (dříve žalobce) na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne

27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, a 2) proti usnesení téhož soudu ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Podle názoru stěžovatele bylo oběma shora citovanými usneseními Městského soudu v Praze porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve smyslu čl. 36 odst.

1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ke skutkové a právní stránce věci stěžovatel uvádí, že správní žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze, se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 6.10.2000, č.j. FŘ-4595/14/00.

Výzvou shora označeného soudu ze dne 24.1.2001 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč. Tato výzva byla však doručena dne 29.1.2001 pouze právnímu zástupci stěžovatele, který za stěžovatele uhradil soudní poplatek poštou dne 26.2.2001, podle svého názoru ještě v době trvání poplatkové povinnosti i z toho důvodu, že stěžovatel se v uvedenou dobu nacházel ve vazbě. Dne 14.3.2001 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne

27.2.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-17, kterým bylo řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno.

Protože soudní poplatek byl zaplacen ještě před doručením usnesení o zastavení řízení, podal právní zástupce stěžovatele k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení předmětného usnesení, ve smyslu § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (resp. § 9 odst. 4 zák.č. 549/1991 Sb., ve znění platném do 31.12.2000).

O tomto návrhu stěžovatele rozhodl městský soud tak, že usnesením ze dne 12.12.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-37, doručeným právnímu zástupce stěžovatele dne 27.12.2001, řízení zastavil.

Pro možnost zvážení všech skutečností významných pro posouzení předmětné věci stěžovatel doplnil, že proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001 podal ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 3.10.2001, sp. zn.

I. ÚS 284/01 odmítnuta jako předčasná proto, že, podle názoru Ústavního soudu, podáním opravného prostředku proti usnesení o zastavení řízení, byla založena nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků v předmětné věci.

Je proto zřejmé, že pokud by Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části pro její opožděnost (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu), došlo by v daném případě ke zjevnému odmítnutí spravedlnosti. Z tohoto důvodu proto Ústavní soud, vědom si svého vymezení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83

Ústavy ČR), ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, pro její opožděnost neodmítl a přistoupil k jejímu meritornímu projednání (shodně viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28.3.2000, sp. zn. I. ÚS 621/99).

Nejprve je nutno konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti je poukaz stěžovatele na porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany Městského soudu v Praze, pokud stěžovateli byla odňata soudní ochrana jeho právům v řízení podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., v souvislosti s žalobou na přezkoumání rozhodnutí

Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 6.10.2000, kterým nebylo povoleno přezkoumání platebního výměru, vydaného

Finančním úřadem pro Prahu 1 ze dne 10.8.1999.

S touto námitkou stěžovatele se Ústavní soud ztotožňuje, s poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v této otázce (např. nález Ústavního soudu ze dne 24.1.2000, sp. zn. IV. ÚS 238/999, příp. nález ze dne 11.9.2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000).

Poplatková povinnost z žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vznikla stěžovateli zároveň s podáním žaloby ( § 2 odst. 1 písm. a), § 4 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Stěžovatel ani věc sama nejsou od soudního poplatku osvobozeni a z uvedeného je tedy zřejmé, že zaplacení soudního poplatku je úkonem, který má za povinnost vykonat stěžovatel (žalobce) osobně. Jak vyplývá z § 49 odst. 1, věty druhé o.s.ř., má-li účastník řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho zástupci, ale i účastníku, což lze vyložit pouze tak, že výše uvedená povinnost se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu bylo tedy nutno doručit nejen právnímu zástupci stěžovatele, ale i účastníku samému. Městský soud proto pochybil, pokud zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze jeho právnímu zástupci.

Nedodržení povinnosti, vyplývající z již citovaného zákonného ustanovení Městským soudem v Praze, vedlo v konečném důsledku k zastavení řízení, což v ústavně právní rovině představuje zásah do ústavně garantovaného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl.

36 odst. 1 a současně i porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Jiná procesní situace je však v případě ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj.

38 Ca 556/2000-37, jímž označený soud podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil řízení ve věci návrhu stěžovatele na zrušení usnesení téhož soudu ze dne 27. února 2001, čj. 38 Ca 556/2000-17.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na znění § 9 odst.

7 zákona o soudních poplatcích s tím, že usnesení o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku by mělo být zrušeno, neboť soudní poplatek byl zaplacen ještě před doručením předmětného usnesení, v odvolací lhůtě, a tedy před zánikem poplatkové povinnosti.

S právním názorem stěžovatele v této otázce Ústavní soud nesouhlasí, neboť, jak správně konstatoval městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, proti rozhodnutím soudu ve věcech spadajících pod režim tzv. správního soudnictví, není opravný prostředek (mimo taxativně vyjmenovaných věcí, což však není daný případ) přípustný.

Správní soudnictví je v zásadě řízením jednoinstančním, když podání opravných prostředků proti rozhodnutím podle části páté, hlavy druhé o.s.ř. brání ustanovení § 250j odst. 4 o.s.ř. Není přitom podstatné, že již citované ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích předpokládá možnost podat odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Stručně řečeno, není zde věcně příslušný soud ( § 246a o.s.ř.), který by o opravném prostředku rozhodoval.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl ( § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), zatímco v části, směřující proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca

556/2000-37 ji odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11.června 2002