II.ÚS 330/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky Politické strany "A.", zastoupené advokátkou JUDr. M. H.,, o ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 66/2002-10, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 67/2002-13, Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 14 Nc 2502/2002-8, Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 14 Nc 2504/2002-14, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, čj. 8 C 1/2002-8, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 5. 2002 čj. 60 Ca 1/2002-13, a Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 30 Ca 108/2002, a návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Včas podanou ústavní stížností napadla Politická strana "A." (dále jen stěžovatelka) v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se cítí být dotčena "protiústavními finančními požadavky státu" na svých právech a svobodách plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 21 odst. 3 a 4 a čl. 22 Listiny a z čl. 5 Ústavy ČR.

Z předložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující:

Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 66/2002-10, bylo zastaveno řízení ve věci ochrany proti rozhodnutí Okresního úřadu Hradec Králové ze dne 26. 4. 2002, čj. 4/V/02, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky, neboť podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o volbách") nebylo ke kandidátní listině stěžovatelky (v původním řízení navrhovatelky) pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 přiloženo potvrzení o složení příspěvku na volební náklady. Krajský soud řízení uvedeným usnesením podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o.s.ř.") zastavil, neboť návrh stěžovatelky byl podán opožděně.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 67/2002-13 (v ústavní stížnosti chybně uváděno 30 Ca 67/2002-10), bylo zastaveno řízení ve věci ochrany proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice ze dne 26. 4. 2002, čj. RVV-9025/2002-19, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí registrace kandidátní listiny stěžovatelky, neboť podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona o volbách nebylo ke kandidátní listině stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 přiloženo potvrzení o složení příspěvku na volební náklady. Krajský soud řízení uvedeným usnesením podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil, neboť návrh stěžovatelky byl podán opožděně.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 14 Nc 2502/2002-8, byl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 4. 2002, čj. MHMP/43336/2002, a na vydání rozhodnutí o zaregistrování její kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, v souladu s ustanovením § 200m odst. 5 o.s.ř., jako návrh opožděně podaný.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 14 Nc 2504/2002-14, byl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze dne 26. 4. 2002, čj. 2952/02-rozh., a na vydání rozhodnutí o zaregistrování její kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, v souladu s ustanovením § 200m odst. 5 o.s.ř., jako návrh opožděně podaný.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, čj. 8 C 1/2002-8, byl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2002, čj. RVV-1066/2, a na zaregistrování kandidátní listiny stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, neboť soud dospěl k závěru, že uvedeným rozhodnutím okresního úřadu o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. b) zákona o volbách, když stěžovatelka nepřipojila ke kandidátní listině potvrzení o složení příspěvku na volební náklady, zákon porušen nebyl.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 5. 2002, čj. 60 Ca 1/2002-13, byl návrh stěžovatelky na vydání rozhodnutí o zaregistrování kandidátní listiny stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, neboť soud dospěl k závěru, že rozhodnutím Okresního úřadu Liberec ze dne 26. 4. 2002, čj. Volby PS-2002-odmít. KL.Kr./4, o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. b) zákona o volbách, když stěžovatelka nepřipojila ke kandidátní listině potvrzení o složení příspěvku na volební náklady, zákon porušen nebyl.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp.zn. 30 Ca 108/2002, bylo zastaveno řízení ve věci ochrany proti rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 26. 4. 2002, čj. Volby/33/2002, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí registrace kandidátní listiny stěžovatelky, neboť podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona o volbách nebylo ke kandidátní listině stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 přiloženo potvrzení o složení příspěvku na volební náklady. Krajský soud řízení uvedeným usnesením podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil, neboť návrh stěžovatelky byl podán opožděně.

Stěžovatelka napadla uvedená usnesení soudů projednávanou ústavní stížností. Ustanovení § 86 zákona o volbách odkazuje na ustanovení 200m o.s.ř., které je podle ní nutné vykládat tak, že celé soudní řízení o návrhu na vydání rozhodnutí o zaregistrování kandidátní listiny se, včetně počítání lhůt a způsobů podání návrhu, řídí úpravou o.s.ř. Stěžovatelka se domnívá, že některé obecné soudy v napadených usneseních nesprávně aplikovaly úpravu počítání lhůt tak, jak je upravena v ustanovení § 97a zákona o volbách, tedy, že podání návrhu je nutné učinit nejpozději poslední den dvoudenní lhůty u příslušného orgánu, tj. u soudu, do 16.00 hodin. Namítá, že při tomto výkladu by došlo k faktickému zkrácení zákonné lhůty na jediný den a politická strana by nebyla fyzicky schopna příslušný úkon u všech soudů provést. Dále stěžovatelka uvádí, že některé soudy uznaly její podání návrhu v elektronické podobě, když je, analogicky s úpravou podání telegraficky nebo telefaxem v o.s.ř., do tří dnů písemně doplnila, zatímco jiné nikoli.

Ve věci samé stěžovatelka nepovažuje nepředložení potvrzení o složení příspěvku na volební náklady za závadu kandidátní listiny. Finanční požadavky státu považuje za odporující Ústavě ČR a Listině, neboť je povinností státu, aby stranám, které byly zákonným způsobem zaregistrovány u Ministerstva vnitra, umožnil účast na volbách do Parlamentu a zajistil tak plnou realizaci čl. 5 Ústavy ČR. Stanovení peněžních požadavků zavádí a priori diskriminaci tím, že některým stranám znemožňuje, aby se účastnily voleb, a omezuje svobodnou soutěž politických stran (čl. 22 Listiny). Ústavní soud nálezem ( Pl. ÚS 42/2000 ) zrušil dříve platné ustanovení § 31 odst. 4 zákona o volbách, ukládající politickým stranám peněžní požadavky státu. Podle názoru stěžovatelky zákonodárce tento nález zcela ignoroval, když novelizací přijal nové znění ustanovení § 31 odst. 4 zmíněného zákona, ve kterém stanovil politické straně povinnost platit státu "příspěvek na volební náklady". Okresní úřady i obecné soudy proto měly rozhodovat nejen mechanicky dle zákona o volbách, ale i z hlediska ústavnosti a mezinárodních smluv, neboť dle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou rozhodnutí Ústavního soudu pro ně závazná. Rozhodnutí okresních úřadů o odmítnutí kandidátních listin jsou nejen protiústavní, ale i odporující zákonu o volbách, neboť ustanovení § 31 odst. 4 cit. zákona nedává důvod pro odmítnutí kandidátní listiny, neboť potvrzení o složení příspěvku je pouze přílohou kandidátní listiny.

Podle názoru stěžovatelky nelze právo na přístup k voleným funkcím za rovných podmínek, právo na svobodnou soutěž politických sil ani právo na zákaz diskriminace podle majetku omezit zákonem, když Listina v příslušných článcích žádné omezení zákonem nepřipouští.

Stěžovatelka konečně namítá "možnou" podjatost těch soudců Ústavního soudu, kteří se budou opětovně ucházet o funkci soudce Ústavního soudu. Připouští současně, že pro tento její návrh "není výslovná opora v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu".

Ústavní soud se nejprve zabýval právě posledně uvedenou "námitkou" týkající se podjatosti soudců Ústavního soudu. Svůj návrh stěžovatelka v uvedeném směru formuluje nejasně a podmíněně. Doporučuje, aby jejímu návrhu bylo vyhověno alespoň tak, že soudci Ústavního soudu její argument zváží a případně se sami ke své podjatosti vyjádří. Ústavní soud se v této poloze předestřené stěžovatelkou omezuje na konstatování, že podle § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může účastník řízení prohlásit, že některého ze soudců odmítá, protože ho považuje za podjatého. Odmítnutí musí být odůvodněno. Odmítaný soudce je povinen se k odmítnutí vyjádřit. Uvedená námitka stěžovatelky neuvádí žádné jméno konkrétního soudce Ústavního soudu, jehož považuje za podjatého. Současná Ústava nezakazuje, aby soudce Ústavního soudu byl po ukončení svého mandátu případně znovu jmenován do stejné funkce. Ústava rovněž nestanoví žádný maximální věkový limit pro výkon této funkce. Z toho vyplývá, že teoreticky mohou projevit svůj zájem o znovujmenování všichni stávající soudci Ústavního soudu. V logice námitky stěžovatelky by tak byl vyloučen z projednání její ústavní stížnosti celý Ústavní soud a ústavní stížnost by nebylo možno projednat. Jelikož neexistuje žádná právní povinnost soudců Ústavního soudu vyjádřit v předstihu svou vůli ucházet se o výkon druhého mandátu, nelze po nich v tuto chvíli ani žádat, aby se k argumentu obsaženém v námitce stěžovatelky týkající se své podjatosti vyjádřili. Kromě toho Ústavní soud neshledal ani věcnou opodstatněnost námitky podjatosti, neboť vazba mezi volebním programem stěžovatelky (zrušení Senátu) a skutečností, že ke jmenování soudců Ústavního soudu se vyjadřuje Senát, je hypotetická, nikoli skutečná.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda byly splněny formální náležitosti k podání ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze považovat podmínku vyčerpání všech procesních prostředků za splněnou, pokud stěžovatel sice opravný prostředek podal, avšak učinil tak z vlastní nedbalosti až po uplynutí lhůty, kterou zákon k podání příslušného prostředku stanovil.

Posledním procesním prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v daném případě je návrh na vydání rozhodnutí soudu o zaregistrování kandidátní listiny na základě § 86 zákona o volbách, jenž je v něm uveden pod rubrikou "Soudní přezkoumávání". Podle § 86 zákona o volbách se mohou politická strana a další subjekty v něm uvedené domáhat ochrany u soudu podle zvláštního předpisu, a to mj. proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny či přihlášky k registraci, ve lhůtě 2 dnů od doručení rozhodnutí. Podle § 97a odst. 1 zákona o volbách se do běhu lhůty nezapočítává den rozhodný pro počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle § 33 odst. 4 zákona o volbách okresní úřad v sídle kraje neprodleně vyhotoví rozhodnutí o registraci, o odmítnutí kandidátní listiny nebo o škrtnutí kandidáta na kandidátní listině a zašle je tomu, kdo je proti tomuto rozhodnutí oprávněn domáhat se ochrany u soudu (§ 86 zákona o volbách); současně rozhodnutí vyvěsí na úřední desce okresního úřadu v sídle kraje a vyznačí na něm den vyvěšení. Za doručené se rozhodnutí považuje třetím dnem ode dne vyvěšení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákonodárce váže právní fikci doručení výhradně na vyvěšení rozhodnutí okresního úřadu na úřední desce. Naproti tomu zjevně upírá účinky doručení pouhému "zaslání" (nikoli tedy "doručení") rozhodnutí tomu, kdo je proti tomuto rozhodnutí oprávněn domáhat se ochrany u soudu. Ve všech posuzovaných případech bylo rozhodnutí okresního úřadu o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky vyvěšeno na úřední desce dne 26. 4. 2002. Ve smyslu ust. § 97a odst. 1 zákona o volbách začíná lhůta běžet následující den, tj. dnem 27. 4. 2002. Dnem doručení všech rozhodnutí daných volebních orgánů je tedy den 29. 4. 2002.

S přihlédnutím k ustanovení § 97a odst. 1 zákona o volbách začala běžet lhůta 2 dní k podání návrhu k soudu podle § 86 zákona o volbách dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí okresního úřadu stěžovatelce, tj. 30. 4. 2002. Měla tedy skončit 1. 5. 2002.

Podle ust. § 97a odst. 3 zákona o volbách je lhůta určená podle dnů zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u příslušného orgánu, a to nejpozději do 16.00 hodin. Podle ust. § 97a odst. 4 zákona o volbách lhůtu nelze prodloužit ani prominout její zmeškání.

1. května je Svátek práce, jenž je "ostatním svátkem". Žádný právní předpis neobsahuje ustanovení vymezující rozsah působení obecných soudů v době "ostatních svátků", tedy dnů pracovního klidu. V tento den tak nemohla stěžovatelka reálně své právo uplatnit. Proto v souladu s obecnými principy právními platí, že se konec lhůty přesouvá na nejbližší pracovní den, v němž lze právo reálně vykonat.

Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému konstatuje, že v daném případě skončila dvoudenní lhůta k podání návrhu soudu dne 2. 5. 2002 v 16.00 hodin.

Stěžovatelka návrh podala současně elektronickou poštou a k poštovní přepravě. Zákon o volbách podání návrhu elektronickou poštou neupravuje. Příslušné ustanovení o.s.ř. (§ 42 odst. 1) nelze, jak uvedeno výše, ani subsidiárně v daném případě použít. Z toho lze usuzovat, že podání elektronickou poštou není "úkonem u příslušného orgánu", který má na mysli § 97a odst. 3 zákona o volbách. I kdyby ovšem Ústavní soud připustil, že podání tímto způsobem bylo v souladu se zákonem o volbách, muselo by být opatřeno kvalifikovaným elektronickým podpisem ve smyslu § 11 zák. č. 227/2000 Sb., zákon o elektronickém podpisu, bez něhož není úkonem dostatečně identifikovatelným ani nezaměnitelným, pokud jde o osobu, jež podání činí. Z ústavní stížnosti stěžovatelky ani z napadených soudních rozhodnutí nijak nevyplývá, že by stěžovatelka své "podání" elektronickou poštou kvalifikovaným elektronickým podpisem skutečně opatřila. S doručením elektronickou poštou nelze tedy v žádném z posuzovaných případů spojovat účinky řádného podání.

Z kopií podacích razítek jednotlivých soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka doručila své podání (tj. "učinila úkon u příslušného orgánu" ve smyslu § 97a odst. 3) v pěti případech 3. 5. 2002, a to ke Krajskému soudu v Hradci Králové (v obou případech), k Městskému soudu v Praze, ke Krajskému soudu v Praze (ten věc postoupil následně Městskému soudu v Praze) a ke Krajskému soudu v Plzni. Krajskému soudu v Ústí nad Labem a Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byla podání stěžovatelky doručena 6. 5. 2002.

Ani v jednom ze sedmi posuzovaných případů tedy stěžovatelka neuplatnila své právo na soudní ochranu podle § 86 zákona o volbách včas. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 14 Nc 2504/2002-14, Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 14 Nc 2502/2002-8, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 67/2002-13, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 66/2002-10, a Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 30 Ca 108/2002, v nichž uvedené soudy konstatovaly, že návrh stěžovatelky byl doručen po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto se již nezabývaly opodstatněností v něm uplatněných námitek, jsou v tomto rozhodujícím ohledu správná.

Stěžovatelka zabránila svou nedbalostí, aby výše uvedené soudy mohly přezkoumat její návrh věcně. Nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, ve smyslu § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu. Taková ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud neshledal ani důvod postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení nelze chápat tak, že umožňuje "prominout" splnění podmínky vyčerpání prostředků ochrany v případě, kdy stěžovatel nevyčerpá tyto prostředky v důsledku vlastní nedbalosti. V souladu s tím Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o výše uvedených pět rozhodnutí obecných soudů, je ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrhem nepřípustným.

Dále se Ústavní soud zaměřil na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, čj. 8 C 1/2002-8, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 5. 2002, čj. 60 Ca 1/2002-13. Oba soudy chybně aplikovaly pravidla zákona o volbách upravující způsob podání a lhůty. Dospěly k nesprávnému názoru, že návrh byl podán včas, a posoudily návrh ve věci samé. Oba dva soudy návrh následně zamítly.

Ústavní soud by s dodržením formální čistoty měl obě citovaná rozhodnutí zrušit. Pokud by to učinil, bylo by výsledkem dalšího postupu obecných soudů rozhodnutí, že návrh stěžovatelky byl podán po lhůtě stanovené zákonem, a nelze jej proto věcně projednat. Zrušení obou rozhodnutí by tak nevedlo k výsledku, který stěžovatelka svou ústavní stížností zamýšlí, tj. vyhovění jejím námitkám ve věci samé, nýbrž opět k výsledku pro ni nepříznivému. Za těchto okolností Ústavní soud nehodlá volit cestu vypjatého formalismu a obě napadená rozhodnutí rušit. Konstatuje proto pouze, že petit ústavní stížnosti v části, v níž se žádá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, je návrhem zjevně neopodstatněným, a je nucen jej proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako takový odmítnout.

Vzhledem k tomu, že byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout pro její formální vady, nemohl se vyjádřit k opodstatněnosti námitek stěžovatelky ve věci samé, tzn. ve věci nezaplacení příspěvku na volební náklady.

Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může být za stanovených podmínek spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, je zřejmé, že primárním prostředkem ochrany ústavních práv stěžovatele je ústavní stížnost. Návrhem na zrušení právního předpisu je možno meritorně se zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. To ve svých důsledcích rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti (srov. Filip,J., Holländer,P., Šimíček,V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1.vydání. Praha, C.H. Beck, 2001, s. 324). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelky je zčásti odmítána pro nepřípustnost a zčásti z důvodu zjevné neopodstatněnosti, byl Ústavní soud nucen podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona o volbách.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud s odvoláním na ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu stěžovatelky ani co do uhrazení nákladů jejího právního zastoupení.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 31. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu