Stížnost pro porušení zákona

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. T.Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Dne 16. listopadu 2001 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001. Stěžovatel byl na základě plné moci ze dne 15. října 2001 zastoupen JUDr. J.B.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti. Nejvyšší soud ČR doručil účastníkům řízení stížnost pro porušení zákona s tím, že se mohou k věci vyjádřit. Následně Nejvyšší soud ČR ve věci rozhodl na neveřejném zasedání, aniž by prováděl jakékoliv důkazy, a ve svém rozhodování vycházel pouze z důkazů a skutkových zjištění provedených před Krajským soudem v Plzni, jakožto soudem nalézacím.

Dle názoru stěžovatele bylo tímto postupem zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Nejvyšší soud ČR neměl v jeho věci rozhodovat neveřejně. Podle názoru stěžovatele lze neveřejně rozhodnout jen ve věcech jednoduchých, zpravidla procesního charakteru. V daném případě se ale jednalo o řízení zásadního významu ve věci samé, ve které i ministr spravedlnosti zpochybnil dodržování základních zásad trestního řízení před soudy I. i II. stupně. Stěžovatel dále zpochybnil, zda písemné vyjádření může nahradit osobní účast. Dle názoru stěžovatele rovněž nemůže obstát závěr, že obecné soudy provedly dostatek důkazů prokazujících vinu stěžovatele, neboť soudy musí provést i takové důkazy, které mohou takové závěry zpochybnit. Neprovedením těchto důkazů tedy byly zásadním způsobem zpochybněny závěry obecných soudů. Nejvyšší soud ČR nesplnil svoji úlohu a přezkum rozhodnutí omezil na pouhou rekapitulaci důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele.

Zásah do práva na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny, spatřoval stěžovatel v tom, že vyšetřovatel záměrně k některým významným procesním úkonům neobeslal jeho obhájce.

S ohledem na skutečnost, že v téže věci byla podána i ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 675/01, kdy stěžovatel byl zastoupen JUDr. T.Z., byl učiněn dotaz na stěžovatele, kdo jej skutečně zastupuje při jednání před Ústavním soudem, když dle ustanovení § 29 zákona, každý může mít při jednání před Ústavním soudem jen jednoho právního zástupce. Z vyjádření stěžovatele doručeného dne 7. prosince 2001, vyplynulo, že pravým zástupcem je JUDr. J.B., a proto bylo řízení pod sp. zn. I. ÚS 675/01 usnesením ze dne 2. ledna 2002 zastaveno.

Dne 8. dubna 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti. Současně stěžovatel odvolal plnou moc udělenou JUDr. J.B. a udělil ji JUDr. T.Z. Doplnění ústavní stížnosti pak bylo obsahově shodné s ústavní stížností vedenou původně pod sp. zn. I. ÚS 675/01 ze dne 21. listopadu 2001. V doplnění ústavní stížnosti poukázal nový právní zástupce stěžovatele na vadnost celého trestního řízení, které dle jeho názoru neproběhlo v souladu s příslušnými právními normami, a proto bylo právo uplatňováno protiústavně. Dále dodatek ústavní stížnosti popsal konkrétní pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení v průběhu řízení dopustit. Druhý doplněk ústavní stížnosti (shodně jako doplněk ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 675/01, datovaný 28. listopadu 2001) rozšířil výčet pochybení, jichž se měly orgány činné v trestním řízení dopustit.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, zastoupený předsedou senátu 5 Tz, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že jakékoliv dokazování se jevilo jako nadbytečné. Dále uvedl, že formu neveřejného projednání připouští ustanovení § 274 trestního řádu, a proto není možné postup v souladu s ním považovat za zásah do práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a to tím spíše, že Nejvyšší soud ČR neprováděl žádné nové důkazy. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Na základě výzvy se k věci vyjádřil rovněž vedlejší účastník - ministr spravedlnosti, který plně odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti, kterou podal v téže věci, a která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 597/01, a byla usnesením ze dne 29. října 2001 odmítnuta. Zmíněná ústavní stížnost rovněž směřovala proti neveřejnosti jednání Nejvyššího soudu ČR. Argumentováno pak bylo především nálezem Ústavního soudu

II. ÚS 180/96 neobsahoval stanovisko k ústavnosti § 274, ve spojení s § 268 odst. 1 trestního řádu, tedy k úpravě, která Nejvyššímu soudu ČR umožňuje rozhodnout v neveřejném zasedání v případě, jestliže podanou stížnost zamítá.

Dne 28. května 2002 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS -st.-15/02, jehož právní věta zní, že je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a že Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. Důvody svého stanoviska pak formuloval Ústavní soud následovně:

Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Ustanovení § 274 ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 trestního řádu za takovou výjimku považovat lze. S ohledem na skutečnost, že se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, považuje plénum Ústavního soudu takovou výjimku za ústavně akceptovatelnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Především je možné uvést rozhodnutí ve věci K. D. B. proti N. (sp. zn. 80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem NK konstatovalo, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existují-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, že zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál kasační soud (viz. např. B.G. proti Š., 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni může být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení, za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět požadavkům čl. 6 Úmluvy, i když odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu se možnost vystoupit před ním osobně (viz. např. E. proti Š., 1986). Obdobně judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci K. z roku 1993 (A 268-B), když dospěl k závěru, že pokud podle rakouského práva zkoumá Nejvyšší soud jako kasační instance v podstatě právní otázky, pak neúčast stěžovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci F., 1991, A 212-C a ve věci K., 1989, A-168).

S ohledem na uvedené závěry pléna Ústavního soudu, odmítl IV. senát stížnost P. H., vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 641/01, jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud tedy bylo argumentováno i v této věci především tím, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 2 Ústavy, nezbývá než odkázat na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu, tak jak byly výše uvedeny. Přesto, že stěžovatel porušení jiných základních práv či svobod nenamítal, zejména neargumentoval porušením čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i z těchto hledisek. Konstatoval, že pro posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího soudu ČR je relevantní též čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině a trestu soudem vyššího stupně. Tak se ovšem v případě stěžovatele stalo, navíc byl verdikt odvolacího soudu podroben ještě přezkumu Nejvyšším soudem ČR na základě mimořádného opravného prostředku. Proto ani v tomto směru nemohl Ústavní soud konstatovat porušení ústavních práv stěžovatele.

Na základě výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

IV. senát konstatoval, že prakticky shodně bylo argumentováno v ústavní stížnosti stěžovatele P. H., kterou Ústavní soud obdržel dříve (5. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 641/01 ). V tomto případě IV. senát po zevrubné analýze cit. nálezu II. senátu dospěl k závěru, že nesdílí právní názory v něm uvedené a předložil věc plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, mimo jiné i z toho důvodu, že nález

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. června 2002 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Eva Zarembová ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu