Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/99, jimiž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č. j. 17 T 7/99-1882 se v části týkající se viny i trestu u J. D. ruší pro rozpor s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I. Ústavní stížností ze dne 18. 9. 2001 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č. j. 17 T 7/99-1882 v těch částech, kterými byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1997, (dále též "tr. zák.") a tvrdil, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na veřejné projednání věci a na vyjádření se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zásady není trestného činu bez zákona, garantované čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože skutek popsaný v napadených rozhodnutích mu klade za vinu jednání, které nebylo trestné, a práva na použití příznivější úpravy a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona), mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 zákona). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

II. c)

Na výzvu se k věci vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. M. P. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona). Ve svém vyjádření ze dne 15. 10. 2001 vrchní soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Skutečnosti namítané v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek již vznesených. Soud při svém revizním přezkumu neshledal v předchozím řízení podstatné vady, které by měly vliv na objasnění věci, nebo na uplatnění práva na obhajobu. V odůvodnění rozsudku vrchního soudu bylo vyloženo, proč nelze v daném případě akceptovat námitky stěžovatele. Nad rámec těchto úvah uvedl, že stěžovatel zcela přehlíží ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, kdy je právní úkon platný a kdy neplatný. V důsledku toho argumentuje splatností podvodně vylákaných úvěrů v roce 2000, ač šlo o úkony, které nebyly míněny vážně, tedy o právní úkony neplatné. K námitkám týkajícím se hodnoty zastavených nemovitostí poukázal vrchní soud na fakt, že sami obžalovaní za situace, kdy úvěry nespláceli, ani jednu z dle jejich tvrzení lukrativních nemovitostí neprodali (sic), aby tak získali finanční prostředky a dluh splatili, resp. spláceli. Proto navrhl, aby stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, resp. odmítnuta.

Na výzvu se k věci také vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích prostřednictvím předsedy senátu JUDr. S. C. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona). Ve svém vyjádření ze dne 30. 11. 2001 uvedl, že pokud vyšetřovatel stanovil výši škody a obohacení tři roky před splatností úvěru, nemůže jít o porušení principu presumpce neviny. Stěžovatel nejednal v úmyslu uzavřít řádné úvěrové smlouvy. Při jednání s bankou ji uváděl v omyl, jednal v podvodném úmyslu a uzavření smluv bylo použito jen jako prostředek získat ke škodě banky k volné dispozici finanční prostředky. Škoda bance vznikla již v okamžiku, kdy byly prostředky uvolněny pro určitý účel, který byl předstírán, a tyto prostředky poté, co byly mimo kontrolu banky, byly použity za jiným účelem, než který byl deklarován v průběhu uzavírání úvěrových smluv a v průběhu čerpání úvěru. Pro posuzování vzniku škody proto není rozhodující termín splatnosti poskytnutých úvěrů. Škoda vznikla předtím, než bylo sděleno obvinění a podána obžaloba.

K námitce porušení zásady totožnosti skutku krajský soud uvedl, že ohledně skutků vypuštěných z obžaloby trvá trestní stíhání. Totožnost skutku je zachována, je-li alespoň částečně totožné jednání, eventuálně je-li alespoň částečně zachována totožnost následku. Jednání stěžovatele bylo zprvu vyšetřováno jako zpronevěra vůči společnosti s ručením omezeným, ale poté byl stěžovatel pro tentýž skutek obviněn pro trestný čin podvodu, kdy došlo k upřesnění způsobu získání finančních prostředků, výše způsobené škody a ke změně poškozeného, protože šetřením bylo zjištěno, že škoda nevznikla společnosti s ručením omezeným (jejímž jediným jednatelem a společníkem se stěžovatel stal). Pro takto popsané jednání byla podána obžaloba. Dalšímu rozhodování ohledně tohoto skutku formou zastavení stíhání, resp. zproštění z obžaloby brání překážka věci rozhodnuté.

Sloveso "odčerpali" uvedené ve skutkové větě rozsudku, nespecifikující podle stěžovatele, kolik odčerpal se spoluobviněným pro sebe a kolik pro uhrazení jiných obchodních závazků, je podle krajského soudu pouze uvozujícím slovem k podrobnému popisu způsobu získávání peněz a na závěr je uvedena i výše způsobené škody. Znak "úmyslné obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku" je popsán na stranách 1 až 3 výroku rozsudku a podrobněji je popsán v odůvodnění rozsudku. Ohledně námitky výše zástav, krajský soud odkázal na své úvahy týkající se okamžiku vzniku škody a úvah o povaze zástavního práva tak, jak je rozvedl v odůvodnění rozsudku.

K námitce stěžovatele, že později platná úprava § 250b trestního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 1998) je pro něj ve smyslu 16 odst. 1 tr. zák. příznivější, krajský soud uvedl, že stěžovatel se svého jednání dopustil před účinností § 250b trestního zákona a podmínky trestnosti podvodu podle § 250 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) jsou jiné, než jsou podmínky trestnosti trestného činu úvěrového podvodu podle nynějšího § 250b. Nepřichází v úvahu posuzovat skutek stěžovatele, kterého se dopustil v období let 1995 a 1996 podle ustanovení § 250b, které tehdy nebylo součástí trestního zákona. Podmínky trestnosti podle § 250b umožňují postih širšího okruhu spáchaných skutků než je tomu u § 250 tr. zákona, a proto by nebylo možno říci, že by takové posuzování bylo pro stěžovatele příznivější.

V replice k podaným vyjádřením stěžovatel uvedl, že úvahy ohledně neplatnosti úvěrových smluv a negování závěrů znaleckých posudků jsou nepřezkoumatelné a neumožňují obhajobu. Krajské a vrchní státní zastupitelství se vzdaly práv vedlejších účastníků.

III. Podle § 48 odst. 1 zákona Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím dotčení na základních právech či svobodách, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 7/99 (9 svazků a 38 příloh, dále jen "spis" a "příloha"). Při posuzování projednávané věci Ústavní soud vycházel z: rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 (pod jeho sp. zn. 9 To 52/01, ve spise pod č. j. 17 T 7/99-2011); - rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 (č. j. 17 T 7/99-1882); - protokolů o hlavním líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dnů: 26. - 30. 4. 1999 (č. j. 17 T 7/99-1155 až 1223), 9. - 11.8.1999 (č. j. 17 T 7/99-1405 až 1454), 1. 10. a 4. 10. 1999 (č. j. 17 T 7/99-1522 až 1540) a 22. - 23. 2. 2001 (č. j. 17 T 7/99-1866 až 1880); - protokolů o veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze ze dnů: 14. 2. 2000 (č. j. 17 T 7/99-1695 až 1698) a 20. 6. 2001 (č. j. 17 T 7/99-1955 až 1961); - podnikatelského záměru Č.-U., spol. s r. o., s úvěrovou částkou 60 000 000 Kč, vypracovaného 15. 10. 1995 JUDr. Ing. M. M., daňovým a ekonomickým poradcem v Č. (příloha č. 38); - smlouvy o úvěru registrační číslo 95/12/41211/Ma/840, uzavřené dne 27. 12. 1995 ve smyslu obchodního zákoníku a zákona o bankách mezi K. b., a. s., a společností s ručením omezeným Č.-U., zastoupené J. D. a Ing. J. Š., na základě níž jí bylo do 30. 11. 1999 půjčeno 25 000 000 Kč (příloha č. 38) ve znění jejích dodatků ze dne 5. 2., 10. 4., 29. 5. a 28. 6. 1996 (příloha č. 38) - (dále jen "první úvěrová smlouva") a s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 4. 1. 1996, na základě níž získala K. b., a. s., postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 1449, k. ú. Ž., bývalý okres P. (příloha č. 38); - smlouvy o úvěru registrační číslo 96/04/41211/Ma/854, uzavřené dne 10. 4. 1996 ve smyslu obchodního zákoníku a zákona o bankách mezi K. b., a. s., a společností s ručením omezeným Č.-U., zastoupené J. D., na základě níž jí bylo do 31. 3. 2000 půjčeno 20 000 000 Kč (příloha č. 38) - (dále jen "druhá úvěrová smlouva"), ve znění jejího dodatku ze dne 29.5. 1996, na základě něhož byla úvěrová smlouva rozšířena o převzatý závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru reg. č. 95/12/41211/Ma/843 ze dne 27.12. 1996, viz níže (příloha č. 38), a s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 10. 4. 1996, na základě níž získala K. b., a. s., postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 2947, k. ú. Č. B. 5 (příloha č. 38) a rovněž s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 10. 4. 1996, na základě níž získala K. b., a. s. postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 1449, k. ú. Ž., bývalý okres P. (příloha č. 38); - smlouvy o úvěru registrační číslo 95/12/41211/Ma/843, uzavřené dne 27. 12. 1995 ve smyslu obchodního zákoníku a zákona o bankách mezi K. b., a. s., a J. D., na základě níž mu bylo do 31. 5. 1996 půjčeno 15 000 000 Kč (příloha č. 38) ve znění jejích dodatků ze dne 7. 2., 29. 3. 1996, nedatovaného třetího dodatku, čtvrtého dodatku z 29. 5. 1996, kde se konstatuje že závazek J. D. plynoucí z této smlouvy převzala společnost Č.-U., spol. s r.o., zastoupená J. D. (příloha č. 38) - (dále jen"související úvěrová smlouva") a s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 6. 2. 1996 (viz dodatek ze 7. 2. 1996), na základě níž získala K. b., a. s., postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 1642, k.ú. C. u Katastrálního úřadu v Praze (příloha č. 38); - zápisů z jednání s bankou a s tím spojených zpráv týkajících se možnosti realizace zástavy (č. j. 17 T 7/99-810 až 841); - výpovědí pracovníků banky v přípravném řízení - JUDr. V. M. (č. j. 17 T 7/99-754 až 757) a D. M. (č. j. 17 T 7/99-758 až 762); - výpisu z katastru nemovitostí pro: katastrální území: 797154 Ž., bývalý okres P., list vlastnictví: 1449 (k 10. 10. 2003); k. ú.: 728225 Ch., obec P. (informativně k 2. 10. 2003), LV: 1642; k. ú.: 622281 Č. B. 5; LV: 2947 (k 13. 10. 2003).

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud upustit se souhlasem účastníků od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ dali souhlas s upuštěním od ústního jednání.

IV. c)

Výše uvedený popis vad napadených rozhodnutí plně koresponduje i s poznatky judikatury obecných soudů a nauky. Teorie trestního práva zastává názor, že pachatelovo úmyslné zavinění se musí vztahovat k rozhodným skutkovým okolnostem, z nichž je dovozován příslušný normativní znak (Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I.: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C. H. Beck 2001, str. 92, 272). Zavinění musí být dáno v době činu (tamtéž, str. 46) a musí pokrývat vztah mezi jednáním a následkem. Vývoj příčinné souvislosti musí být kryt zaviněním alespoň v hrubých rysech (tamtéž str. 90 a 218). V případě škody způsobené podvodem při poskytnutí úvěru, nutno spolehlivě zjistit hodnotu zástavy (tamtéž, str. 464). Nejvyšší soud pro potřeby sjednocení judikatury vyslovil právní názor, podle kterého k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. [sp. zn. 7 Tz 304/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu (trestní), C. H. BECK, č. 41, rok 2001].

Nejvyšší soud zastává názor, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. by před 1.1. 1998 mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr - třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet - byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru, a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami (srov. sp. zn. 8 Tz 303/2000, Sbírka rozhodnutí NS ČR č. 92, roč. 2001, kde je uplatněn právní názor z rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 164/99, na nějž poukazoval stěžovatel). Na důležitost objasnění okolností a povahy zástavního práva rovněž poukázal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 21/2001 (Sb. rozh. NS ČR č. 97, roč. 2001).

Jestliže by teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz (o úvěru) vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky (z úvěru) a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. (rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 146/2000, Nejvyšší soud: Sbírka rozhodnutí ve věcech trestních, rozh. č. 38, rok 2001). Citovaný právní názor mj. podtrhuje vysoké nároky na prokázání okamžiku počátku úmyslu peníze nevrátit. Ani těmto nárokům však napadená rozhodnutí nedostála a spokojila se s nepřípustným souhrnným zjištěním, byť příkladmo doloženým (k nepřípustnosti souhrnného zjištění z hlediska práva na spravedlivý proces srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 336/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 61, dostupný pod uvedenou spisovou značkou na stránkách www.concourt.cz, nebo nález sp. zn. II. ÚS 94/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 62. V. a)

Jednání popsané ve skutkových větách napadených rozhodnutí nelze podřadit pod žádné z ustanovení zvláštní části trestního zákona, popisující jednotlivé trestné činy, jako typově společensky nebezpečná jednání. Pokud obecné soudy na základě takto zjištěného a popsaného jednání dospěly k závěru, že jím stěžovatel spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, porušily mj. ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 trestního řádu a tím porušily právo stěžovatele být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně (zaručené ustanovením čl. 39 Listiny), což vedlo k omezení svobody stěžovatele z jiného než zákonného důvodu, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny. Soudy též porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud se v souladu s ustálenými právními názory (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 264/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usn. č. 2) zabýval i otázkou, zda konstatované porušení práv stěžovatele je svou intenzitou způsobilé reálně zasáhnout do ústavně chráněné sféry jeho základních práv (faktická subsidiarita ústavní stížnosti), a dospěl k závěru, že ani obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, kde jsou popsány úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů, ani důkazy obsažené ve spise nemohou zvrátit závěr o tom, že došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, protože napadená rozhodnutí jsou neúplná a vzájemně protichůdná při popisu způsobu, jímž došlo k naplnění znaků úmyslného způsobení škody, její výše a uvedení v omyl.

Ústavní soud je přesvědčen, že jednání popsaná ustanovením § 250 tr. zák., jsou jednáními vysoce společensky nebezpečnými. Avšak pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak, jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, § 52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, § 29). Napadená rozhodnutí ve výrocích a odůvodněních v tomto smyslu nepopisují jednání, které bylo v době jeho spáchání trestné jako trestný čin podvodu. Z důkazního řízení nepochybně vyplynulo, že stěžovatelem vedená obchodní společnost si vypůjčila několik desítek miliónů korun, které přestala splácet a s uvolněnými prostředky pravděpodobně nebylo nakládáno s péčí řádného hospodáře. Rovněž je zřejmé, že bance vznikla nějaká škoda. Před soudem však mělo být mimo rozumnou pochybnost prokázáno jaká minimální škoda vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním stěžovatele, že stěžovatel byl alespoň srozuměn s tím, že škodu v takové výši způsobí a zejména že škoda vznikla jako důsledek omylu vyvolaného stěžovatelem.

Není pochyb o tom, že stěžovatel spravoval svěřené prostředky nikoli řádně a jeho jednání bylo přinejmenším nezodpovědné. Avšak zvolená argumentace soudu nedokládá závěr o tom, že stěžovatel nepodnikal. Jinými slovy řečeno, provedenými důkazy nebylo vyloučeno, že činnost stěžovatele byla podnikáním, byť šlo o podnikání rozmařilé či marnotratné. Ve spise je několik dokladů o soustavné snaze stěžovatele dosahovat zisku, tedy podnikat ve smyslu obchodního zákoníku (příloha č. 13, příloha č. 14, příloha č. 25, které se zde konstatují bez hodnocení jejich procesní použitelnosti). Pokud vrchní soud dospěl k závěru o nevěrohodnosti veškerých údajů o podnikání stěžovatele na základě jeho "fatálního přiznání" u veřejného zasedání, vyloučil ze svých úvah tu část "přiznání", kde stěžovatel konstatoval, že k uzavření smlouvy na oko došlo s vědomím banky. To vede k závěru, že nebylo dostatečně zohledněno, že posuzovaný případ se dotýká smluvního vztahu mezi dvěma subjekty soukromého práva. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku -"ultima ratio" - nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (k tomu srov. nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 169).

V. b)

Na okraj se poznamenává, že obecné soudy zcela pominuly logický rozpor, kdy celková částka "způsobené škody" vychází ze součtu částek různé povahy - někdy je do součtu zahrnuta částka uvolněná na účet stěžovatelovy společnosti po předložení faktury, jindy až částka, která byla stěžovateli (po odstoupení od smlouvy) vrácena dodavatelem, který ji předtím obdržel od banky. Kritérium okamžiku vzniku škody není jednotné (v jednom případě existuje rozdíl mezi vrácenou a poukázanou částkou). Dále se v zájmu předcházení budoucím nedorozuměním poznamenává, že protokoly o hlavním líčení a veřejném zasedání místy neobsahují ani předestření pokládaných otázek ("K dotazu předsedy senátu X. Y. uvádí"), což místy znemožnilo zaujmout bližší stanovisko k tomu, co bylo zaznamenáno)])). Připomíná se i judikatura obecných soudů, podle které skutková věta u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. musí obsahovat skutkové okolnosti, které naplňují znaky "uvede v omyl", "využije něčího omylu" nebo "zamlčí podstatné skutečnosti", jinak výrok rozsudku neodpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. (sp. zn. 5 Tz 21/2001, Soubor rozhodnutí NS, č. 97, r. 2001). K námitce vrchního soudu, že stěžovatel přehlíží ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, kdy je právní úkon platný a kdy neplatný, a v důsledku toho argumentuje splatností podvodně vylákaných úvěrů v roce 2000, ač šlo o úkony, které nebyly míněny vážně, tedy o právní úkony neplatné, Ústavní soud poznamenává (aniž by nepřípadně sestupoval na úroveň hmotného práva a přezkoumával další důsledky konstatované neplatnosti), že ze spisu neplyne, že byla řešena předběžná otázka platnosti úvěrových smluv. Celé řízení naopak vycházelo z jejich platnosti.

Ústavní soud se nezabýval namítaným porušením čl. 40 odst. 6 Listiny, protože je nepochybné, že příznivější úpravou je ta, která vůbec neumožňuje kvalifikovat jednání jako jednání trestné (srov. rozh. sp. zn. 7 Tz 297/2000, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozh. č. 39, r. 2001, nebo 8 Tz 303/2000, č. 92, rok 2001). Nyní účinné znění § 250b tr. zák. v důsledku použité legislativně technické konstrukce povýšení přípravného stadia trestného činu na dokonaný trestný čin obecně rozšiřuje podmínky trestnosti a v době stíhaného jednání nebylo součástí trestního zákona. K možnému porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se poznamenává, že tato zásada obecně nebyla překážkou stíhání pachatele úvěrového podvodu v době před splatností úvěru.

VI. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích ve vztahu ke stěžovateli zrušil pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona. S přihlédnutím k nové koncepci trestního řízení byl poměřován princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry soudů obecných se zásadou procesní ekonomie. Protože však konstatované vady spočívají v rozsáhlých nedostatcích v dokazování, byla věc vrácena před soud prvního stupně, tedy před stolici, která dokazování provádí především. Zde se rozhodne o dalším postupu řízení.