Dokazování v trestním řízení - zatajení věci

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 2. března 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 20. 11. 2002 sp. zn. 7 To 433/2002 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně z 20. 8. 2002 sp. zn. 1 T 120/2000, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zatajení věci a odsouzen k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2002 č. j. 7 To 433/2002-334 došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento rozsudek se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

I. Ústavní stížností ze dne 25. 3. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2002 (7 To 433/2002-334) a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 8. 2002 (1 T 120/2000-296), kterými byl uznán vinným spáchání trestného činu zatajení věci (§ 254 odst. 1 a 2 trestního zákona), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců a současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 641 905 Kč. Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí obecné soudy porušily jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušen měl být i princip "není trestného činu bez zákona", který je obsažen v čl. 39 Listiny. K ústavní stížnosti byl dne 21. 8. 2003 připojen návrh na odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (7 To 433/2002-334), který stěžovatel odeslal poté, co poškozená začala svou pohledávku vymáhat. Ústavní soud usnesením ze dne 2. 9. 2003 návrhu vyhověl a do svého konečného rozhodnutí vykonatelnost odložil.

Stěžovatel ve své věci nepodal dovolání [§ 265a a násl. trestního řádu (dále též "tr. ř.")], a tak muselo být postaveno mimo rozumnou pochybnost, zda vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, protože podle přesvědčení Ústavního soudu mohly být námitky obsažené v ústavní stížnosti účinně uplatněny v rámci některého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Stěžovatel na dotaz Ústavního soudu odpověděl, že dovolání nepodal, protože vady rozhodnutí obecných soudů spočívají v nesprávném hodnocení důkazů, což vedlo k chybným skutkovým zjištěním a s nimi spojeným právním posouzením skutku, avšak podle judikatury Nejvyššího soudu není v takových případech naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za tohoto stavu by bylo dovolání zjevně odmítnuto. Toto tvrzení stěžovatel doložil usneseními Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002 sp. zn. 5 Tdo 482/2002 a ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 4 Tdo 412/2002 (vyhledatelné na http://www.nsoud.cz/rozhod.php) a též právními názory předsedy senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu vyjádřenými v odborné stati (Bulletin advokacie č. 5/2003, str. 19 - 20, http://www.cak.cz).

Za tohoto stavu, s ohledem na obsah napadených rozhodnutí a na tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud dospět s žádoucí jistotou k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jak je má na mysli § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože za takové prostředky zákon považuje výhradně prostředky umožňující efektivní obranu proti zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Současná rozhodovací praxe o trestních dovoláních nedává záruku, že všechny případy, které Nejvyšší soud projednává z podnětu dovolání podaných obviněnými, jsou posuzovány z hlediska zachování ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud v některých rozhodnutích explicitně nepřipouští meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Ústavní stížnost byla včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona), mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 zákona). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva či svobody stěžovatelů.

II. c)

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. D. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona), jenž odkázal na odůvodnění opakovaných rozhodnutí krajského soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, když poznamenal, že rozhodnutí byla v souladu s § 264 tr. ř., protože krajský soud uložil soudu okresnímu doplnění dokazování a vytkl mu, že vyvozené závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. že některé důkazy byly pominuty. Okresní soud ve Vsetíně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. K vyjádření byla vyzvána i vedlejší účastnice, která však přes výslovné poučení nepodala vyjádření prostřednictvím advokáta (§ 30 odst. 1 zákona), a proto k němu nemohlo být přihlíženo. Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně se vzdala postavení vedlejších účastníků (§ 28 odst. 2 zákona).

Ústavní stížnost byla shledána způsobilou meritorního projednání (§ 42 odst. 1 zákona) v části, ve které napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě.

Krajský soud dovodil oprávněnost odvolání i tam, kde brojila proti chybějícímu výroku o náhradě škody. Dospěl k závěru, že vyřčení výroku nebrání zákonná překážka v podobě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně (16. 10. 1997 č. j. 10 C 10/97-46), protože zde vystupovala na straně žalované E., s. r. o., (nikoli stěžovatel). Přitom z § 420 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá odpovědnost stěžovatele za porušení právní povinnosti, které je třeba spatřovat v tom, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu, a proto též sám odpovídal za škodu, kterou nevrácením neoprávněně přijatého plnění způsobil.

III. Podle § 48 odst. 1 zákona, provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavní soud zkoumá, zda rozhodováním obecných soudů došlo k porušení některého ze základních práv či svobod garantovaných ústavním pořádkem. Naopak nezkoumá, zda bylo porušeno "jednoduché" právo. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách. Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 120/2000 (dále též "spis") a sp. zn. 10 C 10/97 (dále též "civilní spis"). Při posuzování projednávané věci Ústavní soud vycházel zejména z: - usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dnů: 16. 3. 2001 (1 T 120/2000-200); 26. 11. 2001 (1 T 120/2000-270) a rozsudku téhož soudu ze dne 20. 11. 2002 (1 T 120/2000-334); - protokolů o veřejném zasedání Krajského soudu v Ostravě ze dnů: 22. 10. 2002 (1 T 120/2000-308) a 20. 11. 2002 (1 T 120/2000-328); - protokolu o neveřejném zasedání KS v Ostravě ze dne 26. 11. 2001 (1 T 120/2000-268); - rozsudků Okresního soudu ve Vsetíně ze dnů: 12. 1. 2001 (1 T 120/2000-185); 19. 9. 2001 (1 T 120/2000-261); 20. 8. 2002 (1 T 120/2000-296); - protokolů o hlavním líčení u Okresního soudu ve Vsetíně ze dnů: 7. 8. 2000 (1 T 120/2000-103); 30. 8. 2000 (1 T 120/2000-110); 11. 9. 2000 (1 T 120/2000-129), 18. 10. 2000 (1 T 120/2000-163); 10. 1. 2001 (1 T 120/2000-163); 20. 8. 2002 (1 T 120/2000-294); - protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 25. 4. 2000 (1 T 120/2000-8); - protokolu o výslechu Ing. J. P. ze dne 19. 4. 2000 (1 T 120/2000-13); - protokolu o výslechu sv. Mgr. D. Č. ze dne 27. 4. 2000 (1 T 120/2000-18); - dopisu pojišťovny adresovaném předsedovi senátu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 9. 2000 (1 T 120/2000-132); - kopie usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 12. 1999 (1 T 120/2000-318); - obžaloby OSZ ve Vsetíně ze dne 11. 7. 2000 (1 T 120/2000-97); - rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 10. 1997 (10 C 10/97-46); - protokolu o jednání Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 10. 1997 (10 C 10/97-44).

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ souhlas dali. Od ústního jednání bylo posléze upuštěno.

IV. c)

S tím souvisí i neobvyklý výkladový postup, jímž krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o náhradě škody zde nebrání překážka věci rozhodnuté. Zde soud přehlédl, že určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000 na www.nsoud.cz/rozhod.php nebo Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2., č. 38, 2001). Tento právní názor obecných soudů vyjadřuje promítnutí principu ultima ratio při posuzování souběhu trestního a civilního řízení a Ústavní soud se s ním ztotožňuje.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že: "Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které soud prvního stupně je povinen provést (§ 264 odst. 1 trestního řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity." (rozhodnutí ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 35, dostupné rovněž na www.concourt.cz). Krajský soud v předmětné věci evidentně změnil hodnocení důkazů provedené okresním soudem a tento postup v daném případě vedl k výše uvedenému pochybení v dokazování, a bylo proto nadbytečné zabývat se jím samostatně, což neznamená, že by tím Ústavní soud dával najevo, že krajský soud neporušil ustanovení § 259 trestního řádu. Postup krajského soudu se však promítl v tom, že jsou mu přičítána též důkazní pochybení okresního soudu.

Zcela protismyslné je konstatování, že stěžovatel nerespektoval rozhodnutí civilního soudu, pokud se postaví vedle konstatování krajského soudu, že toto rozhodnutí se týká obchodní společnosti, a nikoli stěžovatele. V předmětném civilním sporu žalovala pojišťovna společnost E., s. r. o., o vydání bezdůvodného obohacení. Následné exekuční řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku (1 T 120/2000-318), takže není vůbec jasné, jak lze přičítat stěžovateli, že nerespektoval rozhodnutí soudu, a zároveň tvrdit, že toto rozhodnutí se netýká projednávané věci.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu bylo posuzováno, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními, zda z nich vyplývají alespoň nějakou z možných interpretačních cest, resp. zda řetězec důkazů, tak jak vyplývá z odůvodnění, nevyvolává důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Přitom Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 301/98, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV ÚS 78/02, sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 13, nález č. 45; svazek 3, nález č. 34, svazek 28, nález č. 129; svazek 25, nález č. 35; všechna vyhledatelná rovněž na www.concourt.cz]. Rovněž bylo zkoumáno, zda v případě vydání výroku o náhradě škody krajský soud respektoval zákonem předepsaný procesní postup, resp. zda nalézací soud změnil náhled na důkazy procedurou předvídanou trestním řádem.

V. To vše vede Ústavní soud k závěru, že z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že stěžovatel se dopustil těch jednání, jež mu klade za vinu skutková věta rozsudku. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Odvolací soud navíc nepostavil najisto, zda vůbec - na základě provedených důkazů a v daném řízení - může vydat výrok o náhradě škody, a tím porušil právo stěžovatele na zákonem stanovený postup (čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny), které je klíčové pro vyloučení libovůle v soudním postupu a pro zajištění předvídatelnosti soudního rozhodování, což jsou esenciální požadavky právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

VI. S přihlédnutím k principům sebeomezení a minimalizace zásahů do soudního rozhodování Ústavní soud zrušil pouze rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, především jeho postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny. Rozsudek byl zrušen podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].