Právo obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 ve věci ústavní stížnosti B. C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 24. 7. 2002 sp. zn. 5 To 91/02, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze 3. 7. 2002 sp. zn. 2 VZv 12/2001, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 12. 2002 sp. zn. 6 To 140/02, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby.

I. Usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002 sp. zn. 5 To 91/02 a ze dne 20. 12. 2002 sp. zn. 6 To 140/02 vydanými bez slyšení obviněného stěžovatele došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obě usnesení se ruší.

II. Ústavní stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 7. 2002 č. j. 2 VZv 12/2001-800 se odmítá.

I. ÚS 111/03 . Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti směřovaly proti rozhodnutím téhož soudu a věcně se týkaly obdobné otázky - propuštění stěžovatele z vazby, byly dne 25. 11. 2003 spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 občanského soudního řádu).

Stěžovatel žádal zrušení výše uvedených rozhodnutí na základě tvrzení, že jimi bylo zasaženo do jeho práva být zbaven svobody pouze zákonem stanoveným způsobem, garantovaného čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva domáhat se svého práva u nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušen měl být i čl. 5 odst. 4 Úmluvy garantující právo osob zbavených osobní svobody na přezkum oprávněnosti ("lawfulness") omezení svobody. Ústavní stížnosti byly včasné [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon")] a protože byly i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona), mohl Ústavní soud přikročit k jejich posouzení z hlediska opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl konkrétní námitky vyvracející důvodnost závěrů soudu s tím, že tyto námitky nemohl uplatnit v řízení, které je požadováno čl. 5 odst. 4 Úmluvy, tedy v řízení kontradiktorním, s procesními zárukami pro obviněného, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost vznést argumenty proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl vyvracet důvody státního zástupce pro trvání vazby; přitom má obviněný právo, aby byl v tomto kontradiktorním řízení osobně slyšen. Tyto požadavky dle stěžovatele vyplývají z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Garcia Alva proti Německu, Schöps proti Německu, Lamy proti Belgii a Nikolovová proti Bulharsku.

II. b)

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze (5 To 91/02) prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. V. K. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona). Soud má za to, že při rozhodování o stížnosti proti ponechání ve vazbě měl stěžovatel možnost předložit argumenty. Důvody pro ponechání ve vazbě jsou z odůvodnění usnesení seznatelné a rozhodování o vazbě je přísně dvojinstanční. Námitka porušení práva na spravedlivý proces je bezdůvodná a stížnost by měla být zamítnuta, resp. odmítnuta. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. P. Z. navrhl zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti proti usnesení sp. zn. 6 To 1401/02, když ve stručnosti odkázal na argumentaci v něm obsaženou. K věci se vyjádřil také státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Z. V. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 3 zákona), který uvedl, že právo nahlédnout do spisu nebylo v předmětné věci (sp. zn. Vrchniho soudu v Praze 5 To 91/02) nikdy upřeno a stěžovatel je několikrát využil. Rozhodnutí o vzetí do vazby byl stěžovatel osobně přítomen a další jednání o jeho stížnostech byla neveřejná ve shodě s trestním řádem. Soud ovšem rozhoduje toliko na základě listinných důkazů (včetně písemného vyjádření obviněného), se kterými se může obviněný, požádá-li o to včas, předem seznámit. Stěžovatel se vždy mohl vyjádřit k obsahu spisu, na jehož podkladě soud rozhodoval, a obviněný patrně v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Proto státní zástupce navrhl zamítnutí stížnosti.

Ústavní soud měl k dispozici usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002 (5 To 91/02) a 20. 12. 2002 (6 To 140/02) a vyžádal si protokoly o neveřejných zasedáních tohoto soudu, která se konala dne 24. 7. 2002 a 20. 12. 2002, kterými všemi provedl důkazu.

III. Podle § 48 odst. 1 zákona provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavní soud zkoumá, zda rozhodováním obecných soudů došlo k porušení některého ze základních práv či svobod, garantovaných ústavním pořádkem. Naopak nezkoumá, zda bylo porušeno "jednoduché" právo. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách.

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ souhlas dali. Od ústního jednání bylo posléze upuštěno.

IV. c)

Výše uvedené pojetí rozhodování o ponechání ve vazbě se již dříve promítlo do rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Plénum ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1994 konstatovalo, že "Pro takové rozhodování, z hlediska principu rovnosti, musí platit vše, co platí pro rozhodování o vazbě samotné..." [ sp. zn. Pl. ÚS 4/94 - nález byl vyhlášen pod č. 214/1994 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 46]. Stejně tak již bylo konstatováno, že: "Práva vyplývající z čl. 5 odst. 2 až 5 Úmluvy jsou zaručena všem osobám zbaveným svobody bez jakéhokoli nepříznivého rozdílu. Opačný postup......není možno považovat za "rozumný" v duchu judikatury ESLP." (nález ze dne 2. 10. 2003 sp. zn. II. ÚS 142/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 116, vyhledatelný na www.concourt.cz).

Též komentář k trestnímu řádu v podání JUDr. Pavla Šámala s odkazem na čl. 10 Ústavy připouští, že právo obviněného být slyšen je třeba respektovat i při rozhodování o ponechání ve vazbě (srov. Kolektiv: Trestní řád: komentář, 4. vyd., Praha C. H. Beck, 2002, str. 424 a 425). Odborné veřejnosti opakovaně předestřeli přesvědčivé argumenty pro tento výklad např. též JUDr. Jan Štěpán a JUDr. Bohumil Repík (srov. Bulletin advokacie, č. 6 - 7 ročníku 2002, str. 59 a 61, resp. č. 9, ročníku 2003, str.32 - 42, oba dostupné na www.cak.cz jako BA_02_06.pdf a BA_03_09.pdf).

Ve vztahu k "přezkumu" prováděnému státním zástupcem nutno poznamenat, že ESLP považuje za přezkum ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy pouze přezkum provedený soudním orgánem nebo alespoň orgánem, který má shodné institucionální rysy jako soud ["...the procedure under Article 5 § 4......must have a judicial character and give to the individual concerned guarantees appropriate to the kind of deprivation of liberty in question. In order to determine whether proceedings provide the "fundamental guarantees of procedure applied in matters of deprivation of liberty" regard must be had to the particular nature of the circumstances in which such proceedings take place" (in Włoch vs. Polsko, § 125, ř. 9 a rozhodnutí z 18. 6. 1971 de Wilde vs. Belgie, 2832/66, § 76, ř. 26)]. Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost. Tyto rysy státní zástupce nesplňuje, a to jak z hlediska svého osobního statusu (srov. § 18 odst. 2, § 12d odst. 2 a § 12e odst. 1 a 2 ve spojení s § 9 odst. 2 a § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a též hlavu třetí Ústavy - tj. systematické řazení k moci výkonné), tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení (viz čl. 80 odst. 1 Ústavy a § 2 odst. 5 větu pátou a § 68 odst. 1 větu třetí tr. ř.). Obdobné hodnocení provedl ESLP, který v případě rumunských státních zástupců konstatoval, že veřejní žalobci jednající jako orgány veřejné žaloby a podřízení v první instanci generálnímu prokurátorovi a poté ministru spravedlnosti nesplňují požadavek nezávislosti na moci výkonné (rozh. z 3. 6. 2003, Pantea vs. Rumunsko: 33343/96, § 238).

Zde považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že uvedené hodnocení povahy rozhodování státních zástupců nutno chápat z hledisek přísně institucionálních, tedy jako konstatování objektivně existující potenciality, která z hlediska zákonodárcem zvoleného funkčního uspořádání institucionálně nebrání možným ingerencím exekutivy do rozhodování státních zástupců. Nijak se tím nezpochybňuje jak dosažená (a žádoucí) úroveň nezávislosti ústavně povolaných zástupců veřejné žaloby, tak konkrétní způsob výkonu funkce jednotlivých státních zástupců, jejich profesionální kvality a snaha rozhodovat nestranně a objektivně při dodržování ustanovení trestního řádu a ostatních předpisů. Nicméně právě potencionalita možného účinného nátlaku brání považovat státního zástupce za orgán nezávislý, jak to má na mysli Úmluva.

Rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy a ústavní stížnost bylo nutno považovat za neopodstatněnou v té části, ve které brojila proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze o ponechání stěžovatele ve vazbě. Pro úplnost se dodává, že z výše uvedených důvodů ani rozhodování soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí nelze považovat za rozhodování soudu druhého stupně, tak jak jej chápe ESLP z pohledu Úmluvy. Jde o rozhodnutí prvostupňové.

V. To vše vede Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Praze svými rozhodnutími, na základě kterých ponechal stěžovatele ve vazbě, porušil ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.)

Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle Ústavy platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10). Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný ESLP. Jakým způsobem bude zajištěno slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě, budou moci rozhodnout obecné soudy v rámci standardních mechanismů pro sjednocování judikatury. Současný stav však je jednoznačně protiústavní a měl by být změněn.

VI. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí vrchního soudu zrušil podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, protože nabyl přesvědčení, že v dané věci se napadená rozhodnutí mohou projevovat v právní sféře stěžovatele a konstatovaný protiústavní zásah vyžaduje jejich zrušení. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (§ 43 odst. 2 citovaného zákona), protože rozhodnutí státního zástupce není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, v rámci něhož byla věc posuzována. Proto byla stížnost v této části odmítnuta.