II.ÚS 241/02

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. U., právně zastoupeného Mgr. R. N., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 2 Cao 327/2001 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. 22 Ca 58/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno opravnému prostředku stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že shora uvedené soudy vydaly napadená rozhodnutí na základě řízení, ve kterém postupovaly v rozporu s občanským soudním řádem, a to takovým způsobem, že tím porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, a to s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dne 27. 1. 2004 byla ústavní stížnost doplněna tak, že stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 3 Ads 1/2003, ze dne 19. 11. 2003. Jak vyplývá z cit. rozsudku, Nejvyšší soud, k němuž bylo dovolání podáno, věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle § 129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Po přezkoumání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a řízení předcházejících jeho vydání neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítnul.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným rozsudkům I. a II. stupně je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, kasační stížnost. Ústavní stížnost proto musí směřovat vůči rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán dne 19. 11. 2003, právnímu zástupci stěžovatele doručen dle podacího razítka dne 17. 12. 2003. V zákonné 60ti denní lhůtě byla sice kopie rozsudku doručena Ústavnímu soudu, nicméně argumentace samotné ústavní stížnosti nebyla o uvedené rozhodnutí doplněna a ani její petit nebyl doplněn o návrh na zrušení uvedeného rozsudku. Za této procesní situace nelze ústavní stížnost meritorně projednat, neboť nelze přezkoumávat ústavnost rozhodnutí soudu I. a II. stupně, aniž bylo napadeno rozhodnutí o kasační stížnosti, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.

Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2004