Zkoumání majetkových poměrů delikventa

Nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení části ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění zákona č. 273/2001 Sb., zákona č. 320/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb. a zákona č. 231/2002 Sb., vyjádřené slovy "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila", (nález byl vyhlášen pod č. 299/2004 Sb.). Návrh se zamítá.

I. Dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů se zrušuje část ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění zákona č. 273/2001 Sb., zákona č. 320/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb. a zákona č. 231/2002 Sb., ve slově "majetkovým".

Skupina poslanců tvrdí, že "hledisko přiměřenosti výše pokuty majetkovým poměrům osoby, která se dopustila protiprávního jednání, není vyjádřeno ani v jiných normách právního řádu České republiky, které upravují správní delikty". Nelze proto považovat za přípustné, aby byla tímto způsobem založena v právním řádu nerovnost osob, které se dopouštějí protiprávního jednání v různých oblastech veřejné správy. Z důvodové zprávy navíc není zřejmý úmysl zákonodárce (resp. předkladatele právní úpravy). Skupina poslanců je dále přesvědčena, že i kdyby tímto úmyslem mělo být posílení účinnosti ukládané sankce nebo snaha - pomocí zákonného vyjádření rozhodných hledisek - zabránit excesům z mezí volné úvahy či libovůli na straně správního orgánu, nelze tak činit způsobem, který je protiústavní.

Skupina poslanců rovněž poukazuje na nejasnost samotného pojmu "majetkové poměry", jehož zkoumání orgánem veřejné správy považuje za nepřijatelné především proto, že se jedná o nepřípustné zasahování do soukromé sféry osob. "Poměry pachatele" jsou prý relevantní jen pro výměru trestu v trestním právu (viz § 31 odst. 1 trestního zákona), a jsou přitom konstantně interpretovány jako poměry osobní a rodinné, nikoli jako poměry majetkové. Podle mínění skupiny poslanců zkoumání majetkových poměrů navíc nesouvisí s předmětem řízení, ve kterém je sankce za protiprávní jednání ukládána, takže se jedná o protiústavní shromažďování údajů o osobě, která se takového jednání dopustila.

Skupina poslanců se domnívá, že dostatečnou obranu proti eventuálním tvrdostem zákona, kterým má napadená právní úprava zřejmě čelit, představuje přezkum rozhodnutí o uložení sankce cestou opravných prostředků (resp. po 1. 1. 2003 soudním přezkumem rozhodnutí v plné jurisdikci); oproti tomu zákonem uložené zkoumání "majetkových poměrů" krajem vytváří základ pro nepřípustné a protiústavní nerovné zacházení s osobami, které se dopustí totožného protiprávního jednání. S ohledem na to, že se může jednat o osobu právnickou i o osobu fyzickou, byla by interpretace a aplikace pojmu "majetkové poměry" nutně odlišná (srov. a contrario nález sp. zn. Pl. ÚS 47/95 ); tak je tomu např. v případech rozhodování "o poměrech žadatele o osvobození od soudního poplatku podle ustanovení § 138 občanského soudního řádu".

Skupina poslanců poukazuje na to, že podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, takže ani zákon nemůže při stanovení výše pokuty za totožné protiprávní jednání znevýhodňovat nebo privilegovat skupiny osob. Takový postup by byl contra constitutionem, resp. v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny. Skupina poslanců znovu zdůrazňuje, že zkoumání majetkových poměrů správním orgánem v souvislosti s ukládáním sankce podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny by bylo protiústavním zásahem do soukromí a neoprávněným shromažďováním údajů o ní.

II. Ve zbývající části se návrh zamítá. K tomu mě vedou tyto důvody:

A) 1. Usuzuji, že v ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích použité slovo "zejména" vyjadřuje demonstrativní charakter kritérií, ke kterým kraj při stanovení výše pokuty přihlíží (přihlížet musí), toliko opticky (na první pohled). Nelze totiž nevidět, že slovní obrat "k majetkovým" je výslovně vytyčen jako jediný znak posouzení přiměřenosti výše pokuty, takže eventuální možnost přihlédnout k jiným poměrům (vzdor výrazu "zejména") se jeví jako možnost podružná ve srovnání s vedoucím a dominantním hlediskem, jímž jsou poměry majetkové. Tuto skutečnost tedy - podle mého názoru - nelze překlenout ani výkladem, který by dostatečně umožňoval, aby byly náležitým způsobem vzaty v úvahu i jiné poměry postihované osoby, než jsou její poměry majetkové; jinak řečeno, text zákona - a jeho obsah - odsouvá na nepoměrně méně významné místo možnost kraje (ukládajícího pokutu) reflektovat i jiné (ostatní) poměry příslušné osoby, než jsou poměry toliko majetkové. Výslovný odkaz na (pouze) majetkové (a ne jiné) poměry by v tomto ohledu - ve svých důsledcích - vedl k diskriminaci, neboť - a to Ústavní soud judikoval již dříve - čl. 3 Listiny vytváří hmotněprávní garanci základních práv a svobod a "je vlastně komplementární k principu rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace." [srov. nález

Pl. ÚS 31/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, str. 185; nález byl vyhlášen pod č. 164/1995 Sb.]. Mám za to, že za tohoto stavu je text ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích po formální stránce nikoli dostatečně jasný, přesný a předvídatelný, takže - v tomto směru obecně uznávané požadavky na pojem "zákon" nejsou splněny.

Nad rámec těchto úvah lze dodat, že výraz "zejména" lze vyložit i jen ve vztahu k první části ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích (tj. "při stanovení výše pokuty podle odstavce 1 kraj přihlíží zejména k povaze, závažnosti, době trvání a následkům protiprávního jednání"), zatímco text po (gramatické) spojce "jakož i" se týká toliko přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům příslušné osoby. Obsahově text uvedeného zákonného ustanovení tedy výslovně vytýká (toliko) majetkové poměry, které mají být vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti výše pokuty. Ani v tomto směru tedy není dikce zákona dostatečně přesná a předvídatelná.

Za tohoto stavu soudím, že tím dochází, byť to navrhovatelé konkrétně nenamítali, k rozporu tohoto předpisu s čl. 1 Ústavy, neboť principům právního státu takto formulovaná zákonná úprava nevyhovuje.

Z uvedených úvah lze rovněž dovozovat, že napadená část ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích vyjádřená slovy "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila" je ve slově "majetkovým" v rozporu s ustanovením čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť jiné poměry (roz. osoby, jež se dopustila protiprávního jednání) než poměry majetkové v podstatě nereflektuje. Vzhledem k tomu je v rozporu i s výše citovanou judikaturou a s uznávanou literaturou, neboť je možné - nepřímo - usuzovat, že dopadá na jednotlivé dotčené subjekty za týchž podmínek nikoli stejně (viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V. - Kostečka, J. - Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva a svobody, Linde, a. s. Praha 1995, str. 35), cit.: "normy právního řádu mají ukládat povinnosti nebo jiné nevýhody, např. tresty, a poskytovat práva a jiné výhody všem za týchž podmínek stejně".

Proto měl Ústavní soud část ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění zákona č. 273/2001 Sb., zákona č. 320/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb. a zákona č. 231/2002 Sb. ve slově "majetkovým" zrušit.

Senát proto uvedl, že je na Ústavním soudu, aby ústavnost předmětné části ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích posoudil.

Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") ve svém vyjádření poukázalo na to, že pojem "majetkové poměry" je vysvětlován v komentáři k § 54 trestního zákona (pramen ASPI). Uvádí, že tento pojem se vyskytuje v právním řádu poměrně často, a to - kromě § 83 zákona o Ústavním soudu - zvláště v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"). Podle § 54 odst. 1 trestního zákona přihlédne soud při výměře peněžitého trestu k osobním a majetkovým poměrům pachatele ve skutkových podstatách trestných činů zakotvených v § 129 nebo v § 256c trestního zákona. Tento pojem se vyskytuje také v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"), konkrétně v § 73a odst. 2 písm. a), v § 91 odst. 1 a v § 309 odst. 1, dále v ustanovení § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a konečně i v čl. 13 Úmluvy o mezinárodním přístupu k soudům (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 58/2001 Sb. m. s.). Ministerstvo proto dovozuje, že jestliže skutečnost, že soudy podle zákona přihlížejí při výměře peněžitého trestu k osobním a majetkovým poměrům pachatele, nebyla shledána protiústavní, pak by nemělo být považováno za protiústavní ani to, jestliže kraj podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích při stanovení výše pokuty - kterou může uložit za porušení povinnosti stanovené právním předpisem kraje až do výše 200 000 Kč právnické osobě a fyzické osobě, která je podnikatelem - přihlíží i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila. Ministerstvo dále poukázalo na to, že zákon stanovením kritérií pro výši pokuty v ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích (přičemž jedno z nich vyjadřují slova "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila") dává záruku, že tato kritéria jsou závazná při ukládání pokut všem bez rozdílu, a při jejich použití by tedy nešlo o nerovné zacházení s osobami, které se dopustí totožného protiprávního jednání.

Ministerstvo konečně dodalo, že při přípravě nového znění § 11 odst. 3 vládního návrhu zákona bylo přihlíženo k názorům Ústavního soudu vysloveným v souvislosti s různými projednávanými případy, především s názory obsaženými v nálezu Ústavního soudu vyhlášeném pod č. 405/2002 Sb.; šlo o to vyloučit takový zásah do majetku pachatele deliktu, v důsledku kterého by byla "zničena" majetková základna pro jeho další podnikatelskou činnost, a eliminovat i závažné dopady nejen na osobu delikventa, ale i na další členy jeho domácnosti. V tomto směru se lze odvolat i na usnesení (správně nález) pléna Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 47/95 . Záměrem tedy bylo zamezit tomu, aby došlo k uložení pokuty v likvidační výši, což by představovalo v zásadě nejtvrdší případ zásahu do majetkových poměrů. To by současně mohlo vést i k porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož státy mohou přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Dále bylo záměrem zabránit porušení čl. 1 Listiny, neboť uložení pokuty v likvidační výši by způsobilo zásadní nerovnost subjektů v oblasti sociální (srov. nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 168/1995 Sb. či rozhodnutí pléna Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 3/02).

III. Vlastní rozbor věci

Navrhovatelé se podaným návrhem domáhají zrušení části ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích vyjádřené slovy "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila".

1. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vojena Güttlera

Podle mého přesvědčení měl Ústavní soud rozhodnout takto:

2. Po stránce věcné navrhovatelé konkrétně namítají (jak je patrno z obsahu návrhu), jednak že právní úpravou v citované části ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích je v právním řádu založena nerovnost osob, které se dopouštějí protiprávního jednání v různých oblastech veřejné správy, jednak (i kdyby tím měla být posílena účinnost ukládané sankce nebo obrana proti excesům z mezí volné úvahy správního orgánu) že tak nelze činit protiústavním způsobem. Proto se domnívají, že napadená část uvedeného ustanovení není v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť jejím přijetím dochází k porušování ústavně zaručené rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny), práva na soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny). A. Ústavní soud se zabýval především tím, zda je část ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích vyjádřená slovy "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila" v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jichž se navrhovatelé dovolávají. a) Ze souvisejícího ustanovení § 11 odst. 1 zákona o krajích plyne, že kraj může uložit pokutu do výše 200 000 Kč, jestliže právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba poruší povinnost (v oblasti samostatné působnosti nebo v oblasti přenesené působnosti kraje), která je stanovena v konkrétním právním předpisu (vyhlášce, nařízení) kraje.

Příslušný text, který je skupinou poslanců navrhován ke zrušení (tj. slova "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila"), je částí § 11 odst. 3 zákona o krajích, který celý zní takto: "Při stanovení výše pokuty podle odstavce 1 kraj přihlíží zejména k povaze, závažnosti, době trvání a následkům protiprávního jednání, jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila.". Toto ustanovení navazuje na výše zmíněné ustanovení § 11 odst. 1 citovaného zákona, které zní: "Kraj může uložit pokutu až do výše 200 000 Kč právnické osobě a fyzické osobě, která je podnikatelem (dále jen "osoba"), porušila-li povinnost stanovenou právním předpisem kraje.". Uvedené ustanovení napadeno není.

b) Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Z návrhu na zrušení uvedeného textu je patrno, že navrhovatelé mimo jiné poukazují na neslučitelnost uplatnění hlediska majetkových poměrů pro posouzení přiměřenosti stanovení výše pokuty se zárukou základních práv a svobod podle citovaných ustanovení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

Lze konstatovat, že rovnost ve smyslu čl. 1 Listiny není podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápána abstraktně, nýbrž ve vztahu k důstojnosti a právům člověka, tedy bez privilegií a bez diskriminace (např. majetkové). Na uvedenou souvislost poukázal již Ústavní soud ČSFR, který uvedl, že "rovnost občanů před zákonem nebyla chápána jako abstraktní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní normě, pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů apod.... Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů... Speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikací zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří je aplikují" (viz nález Ústavního ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR č. 1, ročník 1992, nález č. 11, str. 37 - 38).

Ústavní soud dovozuje, že v ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích použité slovo "zejména" vyjadřuje demonstrativní charakter kritérií, ke kterým kraj při stanovení výše pokuty přihlíží (přihlížet musí). Slovní obrat "k majetkovým" je třeba interpretovat ve spojení se slovy "zejména" a "jakož i", takže zákon nevylučuje možnost přihlédnout i k jiným poměrům postihované osoby než jsou její poměry majetkové. Ústavní soud přitom konstatuje, že zákonodárcem zvolená dikce představuje z gramatického hlediska nikoli nejvhodnější řešení, které však lze v souladu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do právního řádu překlenout ústavně konformním výkladem naříkané normy. Skutečnost, že zákonodárce v demonstrativním výčtu kritérií, ke kterým musí kraj při ukládání pokut přihlížet, zařadil vedle kritérií objektivních (povaha, závažnost, doba trvání a následky protiprávního jednání) pouze jedno kritérium subjektivní povahy (majetkové poměry delikventa), nelze chápat jako zákaz neumožňující kraji, aby byly náležitým způsobem vzaty v úvahu i jiné poměry postihované osoby, než jsou její poměry majetkové. Samotné zkoumání majetkových poměrů je v českém právním řádu (obdobně jako v právních řádech ostatních vyspělých zemí) ostatně zakotveno v řadě souvislostí (nejen jako kritérium pro přiměřenost ukládané sankce) a podle přesvědčení Ústavního soudu je nelze a limine interpretovat jako protiústavní proto, že zavádí nerovnost v důstojnosti a právech.

Pokud navrhovatelé tvrdí, že zavedením kritéria majetkových poměrů do rozhodování o výši sankce dochází k možné diskriminaci podle majetku, tj. k porušení principu rovnosti, je třeba toto tvrzení odmítnout. Ústavní soud konstantně judikuje, že nechápe rovnost jako absolutní, nýbrž jako relativní (a nadto akcesorickou ve vztahu k jiným základním právům a svobodám). S pojmem relativní rovnosti úzce souvisí pojem přiměřenosti zásahu do základních práv. Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Z věcného hlediska (účel zákona) lze dokonce dospět k závěru, že kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární - nikoli ovšem proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné (jak tvrdí Poslanecká sněmovna), ale vzhledem k riziku "likvidačního" účinku nepřiměřeně vysoké pokuty. Pokuta jakožto trest musí být diferencovaná, aby efektivně působila jako trest i jako odstrašení (individuální a generální prevence). Ústavní soud již před časem vyslovil, že "egalitářský universalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, str. 215; nález byl vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.). Problematikou přiměřenosti majetkových sankcí ve vztahu k osobním poměrům sankcionovaných osob se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, na který odkazuje, a považuje za nezbytné zdůraznit, že i v tomto nálezu konstatoval, že "pokuta může být slučitelná s čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu, jestliže umožňuje - alespoň do určité míry - vzít v úvahu majetkovou situaci delikventa" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, str. 187; nález byl vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.).

B. Ústavní soud zdůrazňuje, že část ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích ve slovech "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila" nepředstavuje protiústavní zásah do zásady rovnosti v právech. Navrhovatelé se mýlí, když tvrdí, že "hledisko přiměřenosti výše pokuty majetkovým poměrům osoby, která se dopustila protiprávního jednání, není vyjádřeno ani v jiných normách právního řádu České republiky, které upravují správní delikty". Se zkoumáním poměrů určité osoby se lze v právním řádu setkat častěji, např. v ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ("Odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením... soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát."), v ustanovení § 31 odst. 1 trestního zákona ("Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud... k možnosti nápravy a poměrům pachatele."), v § 54 odst. 1 trestního zákona ("Při výměře peněžitého trestu přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele..."), v § 73a odst. 2 trestního řádu (" přijetí peněžité záruky je přípustné..., a zároveň s přihlédnutím k osobě a majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí..."), v ustanovení § 91 odst. 1 trestního řádu ("Před prvním výslechem je třeba zjistit totožnost obviněného, dotázat se jej na jeho rodinné, majetkové a výdělkové možnosti a předchozí tresty..."), v § 309 odst. 1 trestního řádu (schválení narovnání a zastavení trestního stíhání je kromě splnění tam uvedených podmínek možné také vzhledem "k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům"), dále v ustanovení § 450 občanského zákoníku (umožňujícího snížení náhrady škody mimo jiné se zřetelem "k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby", která škodu způsobila; "k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena"), v ustanoveních týkajících se výživného v zákoně o rodině - ustanovení § 85 odst. 2 ("podle svých schopností, možností a majetkových poměrů"), § 89 ("schopností, možností a majetkových poměrů"), § 92 ("schopností, možností a majetkových poměrů"). V oblasti ukládání pokut za správní delikty lze v této souvislosti poukázat např. na zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, (§ 10 odst. 4 - "Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo sankce podle tohoto zákona je Komise povinna... vycházet z přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby.").

Je zřejmé, že bez zkoumání osobních, majetkových a dalších poměrů osoby, jíž se příslušné řízení dotýká, se v právním řádu v řadě případů obejít nelze. Zákonná úprava zkoumání "poměrů" podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby jako taková tedy není - podle přesvědčení Ústavního soudu - úpravou protiústavní a nezavádí nerovnost v důstojnosti a v právech, jak se navrhovatelé domnívají. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že znalost poměrů dotčené osoby (delikventa) je nutné předpokládat i v případě soudního přezkumu rozhodnutí orgánu kraje o uložení pokuty - který je podle názoru skupiny poslanců dostatečnou ochranou - neboť má-li soudní přezkum chránit proti eventuálním tvrdostem dopadu zákona (v plné jurisdikci pak zvláště), neobejde se ani soud bez informací o poměrech osob, kterým byla pokuta uložena.

Ústavní soud dále nezastává názor, že by zákonem uložené zkoumání majetkových poměrů právnické osoby a fyzické osoby, která je podnikatelem (§ 11 odst. 1 zákona o krajích), vytvářelo "základ pro nepřípustné a protiústavní nerovné zacházení s osobami, které se dopustí totožného protiprávního jednání". Skupina poslanců jako důvod uvádí nutně odlišnou interpretaci i aplikaci pojmu "majetkové poměry", a to právě s ohledem na to, že se může jednat jak o osobu právnickou, tak i o osobu fyzickou. Ústavní soud v této souvislosti pokládá za rozhodující, že v souzené věci se v případě právnické osoby a fyzické osoby, která je podnikatelem (srov. § 11 odst. 3 zákona o krajích) jedná o obdobné subjekty, neboť z hlediska jejich statusu je nutno za kritérium považovat jejich podnikatelskou činnost a majetkové poměry z ní vyplývající a s ní související. Majetkové poměry je proto nutno interpretovat stejně a není důvodu mezi uvedenými subjekty odlišovat. Argumentace skupiny poslanců názorem Ústavního soudu (a contrario) uvedeným pod sp. zn. Pl. ÚS 47/95 in fine (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, str. 213; nález byl vyhlášen pod č. 122/1996 Sb.) je proto za uvedeného stavu - kdy by ukládání pokut právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám ve vztahu k těmto osobám nemohlo vést k odlišné interpretaci pojmu "majetkové poměry" - nepřípadná.

C. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by zkoumání majetkových poměrů orgánem kraje bylo protiústavním zásahem do soukromí fyzické osoby, která je podnikatelem, a neoprávněným shromažďováním údajů o ní a že by tak docházelo k porušení čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny; to ostatně skupina poslanců ani blíže nespecifikuje. Tak tomu přirozeně není ani u osob právnických. V této souvislosti lze odkázat na zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 101/2000 Sb."), jenž v ustanovení § 4 písm. a) hovoří o pojmu "osobní údaj" (v podstatě umožňující zjistit identitu subjektu údajů) a jenž pod písmenem b) hovoří dokonce o citlivých údajích, jež výslovně vypočítává, přičemž majetkové údaje mezi nimi neuvádí. Podle ustanovení § 5 odst. 2 citovaného zákona správce (tj. i orgány kraje - srov. § 3 odst. 1 zákona) může zpracovávat [srov. § 1 a § 4 písm. e) zákona] osobní údaje se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat [§ 5 odst. 2 písm. a) zákona], jestliže provádí zpracování stanovené zvláštním zákonem nebo nutné pro plnění povinností stanovených zvláštním zákonem (příkladmo na některé zákony odkazuje). Ústavní soud usuzuje, že takovým zvláštním zákonem je i zákon o krajích (v napadené části) a že činnost kraje (zvažujícího přiměřenost výše pokuty i vzhledem k poměrům delikventa) je zpracováním osobních údajů ve smyslu citovaného ustanovení zákona č. 101/2000 Sb. Obdobný názor na okruh případů, v nichž souhlas subjektu údajů podle § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb. třeba není, lze dovodit i z odborné literatury (srov. Mates, P.: Ochrana osobních údajů. UK v Praze. Karolinum 2002, str. 48).

Pokud jde o citovaný zákon č. 101/2000 Sb., lze však argumentovat - a to na prvním místě - i zásadněji. Uvedený zákon totiž vymezuje v § 1 (předmět úpravy) svoji osobní působnost tak, že se vztahuje na ochranu osobních údajů fyzických osob. Nechrání tedy osoby právnické. Pokud jde o fyzické osoby, které jsou podnikateli - a na něž se vztahuje § 11 zákona o krajích, jehož část je napadena - lze usuzovat stejně, neboť z hlediska jejich statusu je nutno za rozlišovací kritérium považovat jejich činnost podnikatelskou. Údaje o této činnosti (stejně jako v případě právnických osob) tedy - podle mínění Ústavního soudu - ochrany podle zákona č. 101/2000 Sb. nepožívají.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení části textu ustanovení § 11 odst. 3 zákona o krajích ve slovech "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila" podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.

2. Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Dagmar Lastovecké

Ukládání pokuty za porušení povinnosti stanovené právním předpisem kraje podléhá obecně diskreci kraje (použitím termínu "může" v ustanovení § 11 odst. 1 krajského zřízení). Za situace, kdy kraj přistoupí k realizaci správněprávní odpovědnosti, stanoví zákon kritéria správního trestání. Nelze dost dobře zaměňovat možnost zvážení, zda vůbec přistoupit k realizaci odpovědnosti, s okolnostmi individualizace trestu. V posuzovaném případě je proto třeba hodnotit věc z pohledu situace, kdy správní orgán na základě své úvahy dospěl k rozhodnutí, že odpovědnost bude realizována. Proto se domnívám, že je třeba z hlediska ústavněprávního posuzovat samostatně ustanovení § 11 odst. 3 krajského zřízení, jak ostatně vyplývá i z petitu návrhu podaného v této věci.

Jako individualizační kritérium správního trestání ve vztahu k objektivní stránce správního deliktu vzniklého porušením právního předpisu kraje ukládá § 11 odst. 3 krajského zřízení správnímu orgánu v demonstrativním výčtu povinnost zohlednit povahu, závažnost, dobu trvání a následek protiprávního jednání. Vedle toho zmíněné ustanovení v části věty, jež je v posuzovaném případě napadána, ve vztahu k subjektu správního deliktu ukládá správnímu orgánu, aby zohlednil pouze majetkové poměry delikventa. Z větné skladby posuzovaného ustanovení vyplývá, že uvedená část věty již není součástí demonstrativního výčtu uvozeného slovem "zejména". Dovozovat demonstrativnost kritéria majetkových poměrů by bylo v rozporu s jazykovým vyjádřením předmětného ustanovení. I za situace, že by zákonodárce zamýšlel vnímat uvedené kritérium jako součást demonstrativního výčtu, a neučinil tak pouze v důsledku nevhodné legislativně-technické konstrukce ustanovení, je jeho "úmysl" irelevantní, neboť podstatný je objektivní stav, jenž je navozen textem právní úpravy. Opačný přístup by byl v rozporu se zásadou, kterou vyslovil Ústavní soud ve svém (nepublikovaném) usnesení ze dne 1. 3. 1995 ve věci sp. zn. II. ÚS 109/94 (s odkazem na nález Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 1923, č. 19.666, publikovaný ve sbírce Bohuslav pod č. A 2885/23, str. 2078), podle níž: "Co nelze vyložit ze samotného textu zákona za pomoci výkladových pravidel, nelze považovat za projevený úmysl zákonodárce". Rovněž z hlediska systematického je nutno dovodit, že obsah termínu "majetkové" má význam doslovný, neboť při srovnání s jinými ustanoveními českého právního řádu, v nichž se vyskytuje sousloví "majetkové poměry", nelze obhájit stanovisko, že slovo "majetkové" připouští extenzivní výklad, jenž by umožňoval zohlednit také jiné okolnosti, byť by s majetkovými poměry úzce souvisely. I s ohledem na tento fakt je třeba dovodit, že ustanovení § 11 odst. 3 krajského zřízení, které je svým obsahem jednoznačné, nemůže připouštět ústavně konformní výklad, jenž by dovolil zvážit ve vztahu k subjektu protiprávního jednání i kritéria individualizace trestu v něm výslovně neuvedená.

Sankce, která je důsledkem odpovědnosti za porušení povinnosti stanovené normou veřejného práva (na jejím základě), by měla být chápána jako "ohodnocení" protiprávnosti zásahu do právem chráněného zájmu. Jestliže právní norma upravující individualizaci ukládání sankce ve vztahu k subjektu protiprávního jednání počítá s nutností zohlednit pouze majetkové poměry delikventa, činí tím následek protiprávního jednání z valné části závislý právě na tomto kritériu. Hodnocení intenzity zásahu do právem chráněného zájmu je tak kauzálně spojeno především s majetkovými poměry sankcionovaného; tímto způsobem (nezohledněním jiných okolností na straně subjektu) může dojít k potlačení hodnocení objektivní stránky správního deliktu. V důsledku této situace je míra správněprávní odpovědnosti sekularizována v závislosti na hmotné situaci subjektů protiprávního jednání, čímž dochází k popření jejího základního účelu, tj. stanovení míry odpovědnosti podle společensky akceptované hodnoty právem chráněného zájmu, do nějž bylo zasaženo, za pomoci všech obecně uznávaných kritérií ukládání trestu. Proto je nutno po mém soudu konstatovat, že přenosem individualizačních kritérií správního trestu z valné části do sféry majetkových poměrů dochází k zakotvení nerovnosti v právech, poněvadž zmíněný způsob rozhodování o sankci činí odpovědnost závislou především na majetkových poměrech. Ustanovení § 11 odst. 3 krajského zřízení je způsobilé touto nepřiměřeně jednostrannou subjektivizací deliktní odpovědnosti vést k diskriminaci. Proto se domnívám, že posuzované ustanovení zakládá rozpor s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Okolnostmi stanovení výše majetkové sankce s přihlédnutím k majetkovým poměrům delikventa se Ústavní soud v minulosti zabýval ve svém nálezu ze dne 13. 8. 2002 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02 v souvislosti s návrhem na zrušení části § 106 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy zrušil v uvedeném ustanovení slova "od 500 000 Kč". Ústavní soud v daném případě posuzoval možný zásah do ústavně zaručených práv delikventa v důsledku omezení diskreční pravomoci správního orgánu zvýšením dolní hranice pokuty a konstatoval, že případné zakotvení dolní hranice sankce musí být stanoveno tak, aby uložení pokuty, byť i v minimální výši, nemělo pro delikventa likvidační účinek. Ve vztahu k naplnění tohoto postulátu z obsahu ústavněprávního přezkumu v uvedeném případě vyplynulo, že by měla kritéria individualizace správněprávní odpovědnosti dovolovat přihlédnout jak k okolnostem týkajícím se objektivní stránky deliktu, tak k okolnostem na straně subjektu delikventa, a to včetně majetkových poměrů.

Odůvodnění nálezu odkazuje na řadu ustanovení českého právního řádu, v nichž se vyskytuje spojení "majetkové poměry". Ta především reflektují nutnost zabývat se majetkovými poměry v souvislosti s posouzením rozsahu hmotněprávního nároku (např. § 85 odst. 2 zákona o rodině), případně ukládají v pořádkové právní normě povinnost orgánu zjistit nějakou okolnost (např. § 91 odst. 1 trestního řádu). Rozbor těchto ustanovení je namístě za situace, kdy zakotvuje právní režim trestání. Z tohoto pohledu připadají v úvahu ustanovení § 53 a 54 trestního zákona a § 10 odst. 4 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Prvně jmenovaná ustanovení upravují právní režim ukládání peněžitého trestu. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že peněžitý trest je trestem alternativním a podle povahy konkrétního případu (§ 53 odst. 1 až 3 trestního zákona) soud zvažuje, zda je vůbec dán zákonný prostor pro jeho uložení. Z obsahu ustanovení § 54 odst. 1 trestního zákona pak vyplývá, že majetkové poměry jsou pouze jedním z kritérií individualizace peněžitého trestu ve vztahu k pachateli trestného činu; zákonné ustanovení proto dovoluje dostát požadavku proporcionality, jak byl shora zmíněn. Trestní zákon navíc akcentuje možnost realizace peněžitého trestu, uvažuje tedy z pohledu případného výkonu rozhodnutí, což je úvaha, kterou z obsahu § 11 odst. 3 dovodit nelze, a je třeba ji zkoumat až v rámci podmínek výkonu rozhodnutí (například zvážením možnosti zastavit výkon rozhodnutí pro některý z důvodů obsažených v § 268 odst. 1 občanského soudního řádu). Pokud jde o ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 15/1998 Sb., je třeba uvést, že toto ustanovení obsahuje jako kritérium individualizace sankce ve formě pokuty majetkové poměry delikventa, avšak tato sankce je pouze jednou z celé řady možných kroků k odstranění nebo postihu protiprávního stavu. Proto účel a povaha tohoto ustanovení není totožná s účelem a povahou ustanovení § 11 odst. 3 krajského zřízení, kde pokuta představuje jediný reparační a sankční nástroj řešení rozporu s předpisy kraje.

Za této situace se domnívám, že Ústavní soud měl o návrhu skupiny poslanců Parlamentu České republiky na zrušení části ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění zákona č. 273/2001 Sb., zákona č. 320/2001 Sb., zákona č. 450/2001 Sb. a zákona č. 231/2002 Sb., vyjádřené slovy "jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila", rozhodnout tak, že by zrušil slovo "majetkovým" v napadeném ustanovení a ve zbytku by návrh zamítl.