I.ÚS 135/04

I.ÚS 135/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. L. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 Tz 190/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Včasnou ústavní stížností se J. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěch stěžovatele tak, že konstatoval, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Rt 3/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), ve prospěch stěžovatele. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně ve prospěch stěžovatele, omezil se Nejvyšší soud ČR pouze na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil.

Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 1 T 160/87, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. Nt 500-31/88, byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. Nt 202/2002, povolil obnovu řízení, skončeného označeným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci, který byl zrušen v celém rozsahu. Následně rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 3 T 59/2002, byl stěžovatel zproštěn obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury ze dne 10. 11. 1987, sp. zn. 4 Opv 293/87, pro shora uvedený trestný čin. K návrhu stěžovatele týž okresní soud usnesením ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Rt 3/2002, rozhodl, že je podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci účasten soudní rehabilitace a odškodnění. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele, o níž rozhodl Nejvyšší soud ČR ústavní stížnostní napadeným rozsudkem.

Stěžovatel je přesvědčen, že po zrušení odsuzujícího rozsudku a vydáním rozsudku zprošťujícího nastala situace, kdy se má použít ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Před vydáním těchto rozhodnutí nebylo možno pravomocným rozhodnutím prokázat, že byl bezdůvodně držen ve vazbě a že byla bez zákonného důvodu omezena jeho svoboda. Podle jeho názoru má být ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci použito tam, kde nedošlo k rehabilitaci podle § 2 a § 4 citovaného zákona, ale existují k ní důvody podle § 1 zákona o soudní rehabilitaci. Poukázal na skutečnost, že kdyby neexistoval zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, spokojil by se se zprošťujícím rozsudkem ze dne 24. 5. 2002. V daném případě však podal návrh na vyslovení rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, aby se mohl úspěšně domoci jednorázové peněžní částky. Na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti setrval i ve svém stanovisku k vyjádření Nejvyššího soudu ČR.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.

V daném případě z rozsudku Nejvyššího soudu ČR nevyplývá stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku uvedl, za jakých podmínek lze aplikovat ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a to při splnění zákonných podmínek a při dodržení lhůty stanovené v § 6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Svoje závěry, že nebyly dodrženy zákonné podmínky, dodržena zákonná lhůta, nezákonný způsob, jakým Okresní soud v Olomouci aplikoval ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci na daný případ, stejně jako nemožnost analogicky aplikovat příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, řádným a ústavně konformním způsobem odůvodnil.

Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci Nejvyššího soudu ČR znovu opakovat a na odůvodnění jeho rozsudku plně odkazuje. Závěry Nejvyššího soudu ČR o pochybení Okresního soudu v Olomouci nelze tedy považovat za závěry, které by vedly k zásahu do práv stěžovatele, chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 434/03 a sp. zn. II. ÚS 528/03).

Pro úplnost je namístě dodat, že tzv. akademický výrok Nejvyššího soudu ČR o porušení zákona výlučně ve prospěch stěžovatele, který vynesl Nejvyšší soud ČR i v daném případě, není sám o sobě důvodem pro žádnou změnu právního stavu. Tento typ výroku se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, v konkrétní věci tedy usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Rt 3/2002.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu