IV.ÚS 401/05

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci návrhu stěžovatele F. K., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/05, takto:

Návrh se odmítá.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 14. 7. 2005 nazvaným žaloba pro zmatečnost se "stěžovatel" domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu s odůvodněním, že jej vydal soudce zpravodaj, který měl poměr k věci a proti němuž stěžovatel vznesl námitku podjatosti, a to již v samotné ústavní stížnosti. Dle stěžovatele tedy v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatel poukázal na ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle kterého lze v řízení před Ústavním soudem použít přiměřeně ustanovení o.s.ř. Stěžovatel tvrdí, že žaloba pro zmatečnost řízení je určena k ochraně zásadních práv účastníka řízení a je přesvědčen o tom, že "ochrana podmínek řízení, které jsou obsaženy v důvodech žaloby pro zmatečnost, je tak zásadního významu, že nelze než zajistit jejich splnění i před Ústavním soudem". Prostředek spatřuje v analogické aplikaci příslušných ustanovení o.s.ř., zejména ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř.

Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").

Již v minulosti se Ústavní soud zabýval otázkou analogického využití procesních institutů zařazených do o.s.ř. v řízení před Ústavním soudem (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 75/98 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, usn. č. 19, usnesení sp. zn. II. ÚS 458/98 in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, usn. č. 75, usnesení sp. zn. I. ÚS 288/2000, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, usn. č. 4, a další). Na argumentaci uvedenou v těchto usneseních, byť řešila problematiku analogického využití institutu obnovy řízení, nikoli institutu žaloby pro zmatečnost, lze zcela odkázat. Nadto je možné dodat, že pravomoc i kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny Ústavou ČR. Pravomocí lze rozumět posuzování ústavnosti napadených aktů, resp. jejich způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatelů a oprávnění Ústavního soudu takové právní akty rušit. Kompetence Ústavního soudu lze ztotožnit s typy řízení, tak jak jsou uvedena v čl. 87 odst. 1 a odst. 2 Ústavy ČR. Z povahy ústavního soudnictví, které legitimuje svou formální i materiální existenci toliko Ústavou, tak plyne, že nelze obyčejným zákonem, a to ani samotným zákonem o Ústavním soudu, rozšířit kompetence Ústavního soudu (to dokládá např. novela Ústavy ČR provedená ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým byl vložen do čl. 87 Ústavy ČR nový odst. 2 nově upravující kompetenci Ústavního soudu rozhodovat o předběžné kontrole souladnosti mezinárodních smluv s Ústavou a ústavními zákony rozvedené v oddílu druhém zákona o Ústavním soudu). Z těchto důvodů čerpajících z Ústavy samé nelze druhy řízení před Ústavním soudem pomocí subsidiárního využití o.s.ř. rozšiřovat.

Z druhé strany samotný text návětí odstavce prvého ustanovení § 229 o.s.ř. vylučuje užití žaloby pro zmatečnost v jiných případech, než v případě napadení pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu. Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že žalobou pro zmatečnost nelze napadnout dokonce ani rozhodnutí dovolacího soudu. Má-li být nalezen účel tohoto omezení, je třeba hledat propojení důvodů žaloby pro zmatečnost s jejich možnou reflexí v rozhodnutí o věci samé. A v této souvislosti nelze nevidět, že ani Nejvyšší soud ČR ve věci samé nerozhoduje, když toliko přezkoumává rozhodnutí soudů nižší instance a řízení, které jim předcházelo, a tím méně rozhoduje ve věci samé Ústavní soud, který je v řízení o ústavní stížnosti povolán toliko k ochraně základních práv stěžovatele.

Ze svrchu uvedeného vyplývá, že i osoba obracející se na Ústavní soud se svým návrhem musí respektovat jeho kompetence projevující se ve shora zmíněných formách řízení. Je-li "stěžovatelem" podán návrh, který zákon o Ústavním soudu, resp. Ústava nepředvídá, jde nepochybně o návrh nepřípustný a je třeba jej proto odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 19. července 2005 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj