Náhrada nemateriální škody (citové újmy) při ztrátě blízké osoby

Nález pléna Ústavního soudu ve složení JUDr. Stanislav Balík, JUDr. František Duchoň, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Dagmar Lastovecká, JUDr. Jiří Mucha, JUDr. Jiří Nykodým, JUDr. Pavel Rychetský, JUDr. Miloslav Výborný, JUDr. Eliška Wagnerová a JUDr. Michaela Židlická ze dne 4. května 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ve věci návrhu J. M. na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (nález byl vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.).

Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se zamítá.

I. Obecný doktrinární přístup k základním právům

Především je třeba uvést, že z většinového názoru plyne, že napadené ustanovení v OZ bylo přezkoumáváno jen pod zorným úhlem základního práva na život garantovaného čl. 6 odst. 1 Listiny a základního práva na hmotné zabezpečení v citlivých životních situacích garantovaného čl. 30 odst. 1 Listiny. Byť nesouhlasím s vymezením aplikačního rozsahu hodnotového principu obsaženého v čl. 6 odst. 1 Listiny (což je druhá tvář individuálního základního práva) tak, jak jej vymezila většina, je tento princip (jak vyplývá z mnou navrženého interpretativního výroku), pro mě nerelevantní při posuzování dané věci. Za ještě méně relevantní považuji princip plynoucí z ústavního "soft law" obsaženého v čl. 30 odst. 1 Listiny, neboť je-li převeden do podoby subjektivního veřejného práva, nejde o právo samovykonatelné. Jako sociální právo je výslovně co do stanovení obsahu i rozsahu ponecháno úvaze prostého zákonodárce (čl. 41 odst. 1 Listiny). V tomto případě tedy vůbec nejde o klasické základní právo, za které lze podle evropské doktríny považovat jen ta práva, resp. svobody, které lze interpretovat i negativně, a co do původu jde o přirozená práva. Zároveň nejde ani o politické právo vyjadřující aktivní sociální podstatu člověka, který je schopen tvořit jak základní politické uspořádání státu, tak široce participovat na výkonu moci ve státě a ovlivňovat ji. (K naznačenému viz např. K. Stern, Die Idee der Menschen- und Grundrechte in Handbuch der Grundrechte in Deutschland und Europa, sv. 1, ed. D. Merten a H. J. Papier, C. F. Müller Verlag, Heidelberg, 2004, s. 32 a násl.).

Je tedy otázkou, zda ústavní soft law v kasuistické podobě sociálních a kulturních práv, kterou si osvojila Listina, lze v řízení o kontrole norem stavět do horizontální polohy s konkurujícími klasickými a politickými základními právy. Základní práva se v řízení o kontrole norem totiž uplatňují v podobě nehierarchicky působících principů (s výjimkou lidské důstojnosti - viz dále) a je zřejmé, že jinou váhu má princip odrážející klasické, resp. politické základní právo a jinou váhu by měl mít princip plynoucí z pouhého ústavního soft law. To proto, že soft law je z velmi racionálních důvodů přenecháno co do konkretizace široké úvaze prostého zákonodárce a pro Ústavní soud zbývá v jeho případě jen velmi malý prostor k jeho konkretizaci. Naopak v případě klasických a politických základních práv je zákonodárce ve své úvaze o zákonu, který je omezuje, limitován konkretizací těchto práv Ústavním soudem samotným. Z uvedeného plyne, že jde o nepoměřitelné veličiny, a toto zjištění by dle mého názoru mělo nalézt odraz svrchu uvedený.

Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.) necítí se tento vázán důvody, pro které je ustanovení zákona napadáno. Může napadené ustanovení přezkoumat i z jiných než účastníkem uváděných důvodů.

Dle mého názoru, který je podpořen i nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99, jejž většinové stanovisko sice zmiňuje, avšak nereaguje na něj adekvátním přezkumem napadených ustanovení, bylo třeba tato ustanovení zkoumat pod zorným úhlem principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

Zatímco čl. 8 odst. 1 Úmluvy garantuje respekt (ze strany veřejné moci) mimo jiné k soukromému a rodinnému životu, tj. formuluje negativní právo, resp. svobodu, garantuje čl. 10 odst. 2 Listiny, a to výslovně, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Listina tedy přímo zavazuje veřejnou moc, a především stát, k pozitivnímu konání (samozřejmě ovšem že i interpretace takto zformulovaného práva jako negativního práva zůstává zachována). Samotný textuální rozdíl obou ustanovení je totiž třeba považovat za marginální. V Evropě se ustálil výklad klasických a politických základních práv, ať jsou formulována jakkoliv, ve dvou funkčních polohách. První funkce vyžaduje respekt veřejné moci k základním právům, tj., tato práva působí jako práva negativní, plnící funkci obrany jednotlivců před buď přílišnými anebo zcela nepatřičnými vstupy veřejné moci do svobodného, jednotlivci autonomně vyplňovaného prostoru nalézajícího se kolem nich. Druhá v Evropě uznávaná funkce základních práv je funkce ochranná. Ta naopak zavazuje veřejnou moc, resp. stát a především zákonodárce ke konání za účelem ochrany základních práv před zásahy ze strany třetích - tj. soukromých osob. (K funkcím základních práv viz např. D. Grimm, The protective function of the state, in European and US constitutionalism, Council of Europe Publishing, Strasbourgh CEDEX, s. 119 a násl., nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 39, 1 (42), nebo rozhodnutí Evropského soudu pro liská práva ve věci von Hannover v. Německo).

Obě zmíněné funkce základních práv jsou přitom považovány za rovnocenné. Protože téměř každý zákon obsahuje určitá omezení základních práv a protože jeho účelem je stejně často ochrana jiných základních práv anebo ochrana Ústavou aprobovaných veřejných statků, je úkolem zákonodárce uvést ony dvě konkurující si hodnoty do rovnováhy tak, aby byly obě v co nejvyšší míře zachovány. Při uznávané, svrchu zmíněné absenci hierarchie základních práv není jiné cesty než vyvažování obou, přičemž nesmí být zákonodárcem vykonáno ani "příliš mnoho" ani "příliš málo".

Interpret zákona, tedy soudce, je povinen předtím, než určitý konkrétní zákon aplikuje, zvážit, která konkurující si základní práva budou při různých interpretacích konkrétní právní normy dotčena, resp. která základní práva budou určitou interpretací naopak chráněna, a v obou případech zvažovat i míru dotčení, resp. ochrany. Pro soudce, podobně jako pro zákonodárce, by měla platit povinnost zvolit takovou interpretaci aplikované právní normy, která v co nejvyšší míře ponechá zachována obě konkurující si základní práva, resp. skrze ně stanovené hodnoty. Soudce by tak měl brát v úvahu vyzařování konkurujících si základních práv do aplikované právní normy a rozhodnout s ohledem na ně. Tyto povinnosti soudce dovozuji z čl. 4 Ústavy České republiky, který staví základní práva pod ochranu soudní moci. V daném případě pak bylo třeba vážit konkurenci základního práva na soukromý a rodinný život a práva vlastnického ze strany druhé.

Navrhovatel byl Ústavním soudem výzvou z 9. září 2003 vyzván k odstranění vad podání, a to konkrétně petitu návrhu, a zda s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu nehodlá provést nějaké změny. Na tuto výzvu reagoval pouze tak, že petit návrhu rozšířil o návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003 č. j. 25 Cdo 1409/2001-120. Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku ponechal beze změny. Neodstranil tak rozpor mezi obsahem návrhu, ve kterém napadá pro rozpor s ústavním pořádkem ustanovení § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, zatímco v petitu se domáhá zrušení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku.

II. Obsah náhrady škody z historického a komparativního pohledu

Základ věci tkví v nalezení co nejoptimálnější (ve svrchu uvedeném smyslu) interpretace § 442 odst. 1 OZ, který stanoví rozsah náhrady škody. Protože dané řízení vzešlo z konkrétního soudního sporu (tedy jde o řízení o konkrétní kontrole norem), v němž šlo o rozsah náhrady škody v souvislosti se smrtí osoby blízké, bylo třeba omezit se při úvahách o možném výkladu uvedeného ustanovení OZ toliko na skutkové okolnosti případu, který řízení o kontrole norem vyvolal.

Obecně lze vymezit účel náhrady škody tak, že v první řadě jde o vyrovnání nevýhod, které poškozený utrpěl v důsledku škodné události. Funkce náhrady škody se podávají z účelů ochrany jednotlivých právních norem (ochrany hodné právní statky), jejichž porušení vyvolává odpovědnost za škodu. Tak se přesouvají kritéria náhrady z vyrovnání k funkci zadostiučinění pro poškozeného, které lze nahlížet jako plnění se sankční funkcí ve vztahu ke škůdci, plnící zároveň i preventivní funkci v zájmu zabránění dalším škodám. V náhradě škody je dále zapotřebí vidět i jakési "pokračování" práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu škody "pokračuje" subjektivní právo nebo právní statek, z jehož porušení škoda vzešla. Jde jen o pokračování v jiné podobě tak, aby však jeho hodnotový obsah zůstal poškozenému zachován. Tak lze dospět k představě objektivní hodnoty, která představuje minimální škodu, v jejíž výši může poškozený vznášet nárok na náhradu škody.

Souhlasím s většinovým stanoviskem, že OZ nedefinuje pojem škody, avšak v evropském srovnání nejde o nic výjimečného (na obvyklost tohoto řešení upozorňuje již komentář Roučka a Sedláčka k OZO, Praha 1937, str. 663). Co je však důležitější, OZ nečiní v obecné poloze, hovoří-li o skutečné škodě (§ 442 odst. 1), rozdíl mezi hmotnou a nehmotnou (imateriální) škodou. To je rozdíl např. od německého občanského zákona (dále BGB), který výslovně stanoví, že náhradu imateriální škody (jejíž existenci takto předvídá) v penězích lze požadovat jen v případech výslovně stanovených zákonem (§ 253 BGB). Skutečná škoda byla u nás tradičně, a to zejména právní teorií, vykládána jako majetková škoda, a to z důvodu systematického řazení ustanovení o náhradě škody v OZO k právům majetkovým (viz svrchu zmíněný komentář k OZO str. 681 a násl.). Nahraditelná škoda nehmotná (imateriální) včetně takové škody nemajetkové, byla i v OZO stanovena podobně jako v dnešním OZ, tj. kasuisticky (typicky bolestné § 1325 OZO, resp. § 444 OZ), a doktrína nebyla nakloněna uznávání nároků na náhradu imateriální škody způsobené na osobnostních právech. Šlo o výraz přesvědčení, že k osobě se upínající práva nemohou být v zásadě považována za majetková práva, byť škoda na nich způsobená je vyjádřena v penězích. Judikatura prvorepublikových nejvyšších soudních instancí však prováděla vstřícnou korekturu zákonné kasuistiky ve vztahu k imateriální škodě, kterou bylo třeba přiznat "pokud se to se zřetelem na okolnosti případu srovnává se slušností, může poškozený žádat peněžité zadostiučinění i za svou nemateriální újmu" (Komentář k OZO, viz shora, str. 741, 745). Korektura byla označena za právní pravidlo založené soudní praxí (tamtéž), a lze tedy říci, že již tehdy šlo o soudcovské dotváření práva.

Podobně, tj. vytvořením právního pravidla soudem (postupem contra legem ve vztahu k § 253 BGB), judikovaly ve vztahu k odškodnění imateriální škody německé obecné soudy (tzv. Herrenreiter - Urteil z roku 1958), přičemž jejich postup posvětil i Spolkový ústavní soud, a to ve věci princezny Soraya Esfandiary-Bakhtiary (BVerfGE 34, 269). V tomto rozhodnutí mimo jiné uvedl: "Právo není vždy identické s množinou psaných zákonů, oproti pozitivním právním normám stanoveným státní mocí může vyvstat za určitých okolností "právo na víc", které nalézá svůj pramen v ústavně konformním právním řádu a může působit jako korektiv ve vztahu k psanému zákonu; toto nalézt a promítnout do rozhodnutí je úkolem soudnictví. (...) Úkoly kladené na soudnictví mohou zvláště vyžadovat, aby svůj výraz v aktu hodnotícího poznání, jemuž nechybí ani volní element, našly výraz hodnotové představy imanentní ústavně konformnímu právnímu řádu, které však nejsou v textech psaných zákonů buď vůbec anebo nedostatečně obsaženy, a aby byly promítnuty do rozhodnutí. Soudce se přitom musí zdržet libovůle; jeho rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci, musí z něj musí být zřejmé, že psaný zákon neplní svou funkci spočívající ve spravedlivém vyřešení právního problému. Soudcovské rozhodnutí tak vyplňuje mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a "podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti".

Zásadní rozdíl mezi OZ ze strany jedné a OZO a BGB ze strany druhé spočívá především v tom, že OZ neuvádí objekt ve smyslu zákonem chráněných statků, na nichž lze způsobit škodu, tj., vlastně chybí vyjádření účelu náhrady škody v podobě výčtu chráněných objektů. Objekty je tak třeba nalézt cestou stanovení rozsahu náhrady škody (skutečná škoda).

OZO v ustanovení § 1293 obecně definoval objekt "jměním, právy nebo osobou". Není bez zajímavosti, že osnova unifikovaného občanského zákoníku z roku 1932 (viz komentář k OZO, str. 667) vymezovala objekt, tedy chráněný statek, na němž lze způsobit škodu, stejně jako OZO (osoba, majetek, práva), který však současně souhrnně označila jako skutečnou škodu. Již proto mám za to, že chybí-li dnes v ustanovení § 442 odst. 1 OZ byť jen obecné vymezení objektů, avšak obsahuje-li toto ustanovení poukaz na skutečnou škodu, je třeba i dnes nevyjádřený objekt interpretovat v rozsahu výslovně použitém v OZO. Pro srovnání uvádím, že BGB v § 249 vymezuje objekt způsobilý škody, a tedy i účel ochrany, osobou a věcí. V dalších ustanoveních týkajících se nedovolených jednání (§ 823 odst. 1), je objekt konkretizován a výslovně jsou zmíněny život, tělo, zdraví, svoboda, vlastnictví či jiné právo (uznávána jsou jen práva absolutní). Toto ustanovení je třeba považovat za primární normu vyjadřující rozsah chráněných zájmů. Z porovnání s OZO i s BGB plyne, že primární norma v OZ chybí v podobě explicitního vyjádření. Tak vyvstává potřeba ji dotvořit.

Uvedený návrh zákona totiž ve své části čtvrté v čl. VIII obsahoval dvě tematicky relevantní změny občanského zákoníku, které nabyly účinnosti 1. května 2004 (zákon č. 47/2004 Sb.). Konkrétně se jednalo o doplnění § 444 občanského zákoníku o nový odstavec 3, kterým bylo upraveno jednorázové odškodnění pozůstalých osob při usmrcení blízké osoby, a dále o vložení nového ustanovení § 449a, které umožňuje budoucí nároky podle ustanovení § 445 občanského zákoníku odškodnit jednorázově na základě písemné dohody o jejím úplném a konečném vypořádání mezi oprávněným a povinným. Tato úprava platí i o budoucích nárocích vyplývajících z ustanovení § 446 - 449 občanského zákoníku.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, Senát uvedl, že v případě jeho zrušení by v platném právu chyběl pozitivně vymezený právní základ pro reparaci škody stejně jako pro tradiční základní formální třídění škody na škodu skutečnou a ušlý zisk. Tím by se podle jeho názoru rozpadla koncepce způsobu a rozsahu náhrady škody.

Pokud jde o ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku, toto ustanovení souvisle navazuje na povinnost hradit náklady spojené s léčením (§ 449 odst. 1 občanského zákoníku), neboť určuje, že v případě úmrtí je škůdce povinen nahradit též přiměřené náklady spojené s pohřbem. Podle názoru Senátu zákonodárce neměl nikdy důvod toto ustanovení měnit, neboť jde o záležitost tradiční a zároveň obsahově vyhovující současnému společenskému klimatu jak v České republice, tak v evropském rámci. V případě tohoto ustanovení, ale stejně tak i v případě ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, nemůže obstát námitka navrhovatele ohledně socialistického původu obou ustanovení. Jde o úpravu tradiční, historicky doloženou, funkční a interpretovatelnou i z pohledu ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Senát se ve svém vyjádření zabývá i ustanovením § 448 odst. 1 občanského zákoníku, které je v návrhu uváděno, i když v petitu není navrhováno jeho zrušení. Předmětné ustanovení upravuje povinnost ke hrazení nákladů na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Interpretace tohoto normativního příkazu je v českém právu po desetiletí konzistentní. Senát odkazuje na Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, autoři Rouček, F., Sedláček, J., díl V., Praha 1937, a ze strany 926 cituje: "Nárok na náhradu mají osoby v době smrti skutečně vyživované,...naproti tomu není dáti náhradu osobám, které teprve v budoucnu snad by mohly míti nárok na výživu, např. rodiče zabitého dítěte.".

Dále Senát poukázal na to, že pokud je argumentováno porušením ústavního práva, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Listiny, pak bez zevrubného rozboru je evidentní, že toto ustanovení se míjí s ustanoveními o náhradě škody pozůstalým. Věta prvá čl. 6 odst. 1 Listiny je obecným ustanovením pro následné odstavce 2 - 4, které jej v ústavní rovině rozvádějí. Celému čl. 6 je inherentní ochrana samotné podstaty života. Takto nahlíženo, pak interpretace nemůže být jiná, než že cílem tohoto ústavního práva je ochrana jednotlivce před jakýmkoliv svévolným zbavením života. Pokud jde o čl. 30 odst. 1 Listiny, ten vymezuje povinnost státu, aby prostřednictvím jím vybudovaných sociálních systémů zachoval přiměřenou, důstojnou a zároveň sociálně udržitelnou úroveň občanů. Garantuje občanům přiměřené hmotné zabezpečení. Tento článek Listiny proto nemá žádnou spojitost s ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody.

III. Vyzařování základních práv do pojetí obsahu náhrady škody

Je nepochybné, a implicitně to uznává i většinový názor poukazem na nález sp. zn. II. ÚS 517/99, že soukromý a rodinný život, zahrnující vztahy morální a sociální i vztahy majetkové povahy, představuje ochrany hodný účel. Zásah do těchto vztahů ze strany třetích osob je i podle většiny hoden ochrany ze strany státu. Primární právní normu pro ochranu soukromí však většina nalézá v ustanovení OZ o ochraně osobnosti, přičemž akceptuje, že způsob ochrany osobnostních práv je podroben odlišnému procesnímu režimu. Akceptuje tak, že poškozený je nucen zahajovat vedle zpoplatněného sporu o náhradu majetkové škody (v daném případě § 448, § 449 odst. 2 OZ) další zpoplatněný spor o ochranu osobnosti podle § 11 a násl. OZ, v němž se má domáhat náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 a 3 OZ.

Aplikovatelnost ustanovení o ochraně osobnosti tak, jak na ni odkazuje většinové stanovisko, považuji za problematickou. Úspěšné uplatnění nároku na nemajetkovou újmu je totiž vázáno na dvě kumulativně vyžadované podmínky. První podmínkou je reparativní nedostatečnost morálního zadostiučinění, např. omluvy, což je podmínka sice splnitelná, avšak druhou podmínku spočívající v tom, že zároveň byla neoprávněným zásahem snížena značnou měrou důstojnost žalobce (fyzické osoby), tj. jeho lidská důstojnost nebo jeho vážnost ve společnosti, považuji v případech podobných tomu, který vyvolal toto řízení o kontrole norem, za nesplnitelnou.

Byť druhá podmínka je v zákoně uvedena příkladmým výčtem důsledků neoprávněného zásahu, lze ze zákonné formulace soudit, že je de facto nenahraditelná jiným statkem, neboť lidská důstojnost, jak shora uvedeno, představuje nejvyšší hodnotu stojící v základu celého českého právního řádu, jakož i ústavního pořádku. Lidskou důstojnost lze totiž nahlížet jako finální účel obou zmíněných, jimž dodává legitimitu (viz preambule k Ústavě České republiky). Lidská důstojnost je moderní ústavní termín, který byl v Evropě, v dnes užívaném smyslu, artikulován jako odezva na druhou světovou válku, a jeho účel z hlediska struktury je historicky třeba hledat v potřebě trestat pachatele zločinů proti lidskosti nejen pro prostou vraždu. I Rozhodnutí ESLP se k lidské důstojnosti hlásí, ač Úmluva ji nezmiňuje, jako k hodnotě nadřazené lidským právům v Úmluvě obsaženým, resp. jako k hodnotě, která tvoří "podhoubí" všech těchto práv (G. Nolte, European and US constitutialism: comparing essential elements, in: European and US constitutionalism, Council of Europe Publishing, Strasbourgh CEDEX, 2005, s. 16). Tak se lidská důstojnost stává objektivní ústavní kategorií a působí ve vztahu k ostatním, jinak nehierarchicky uspořádaným základním právům (klasickým a politickým), jako hodnota nadřazená. (Výslovně se k tomuto chápání lidské důstojnosti staví německá ústava v čl. 1 i německá ústavní doktrína - viz např. H. Dreier, "Article 1 I" in H. Dreier ed., Grundgesetz Kommentar, Tübingen: Mohr Siebeck, 1996, sv. I., s. 20 - 21. ) Pod zorným úhlem řečeného se mi jeví většinou naznačená možnost domáhat se ochrany soukromí v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích cestou žaloby na ochranu osobnosti jako silně problematická, neboť soukromí je, jak svrchu uvedeno, hodnotou horizontálně nekomparovatelnou s lidskou důstojností.

Proto jsem považovala a považuji za nutné chránit soukromí skrze tvořivou interpretaci § 442 odst. 1 OZ. Za primární normu chránící soukromí pak považuji především čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, které skrze vyzařování (viz výše) ovlivňují ústavně konformní interpretaci § 442 odst. 1 OZ co do stanovení rozsahu chráněných objektů, a tak umožní poskytnout peněžní náhradu za imateriální škodu v podobě citové újmy. Tento přístup shledávám odůvodněným jak z pohledu československé prvorepublikové právní a soudní tradice (byť čerpala toliko z občanského práva samotného, resp. z norem morálních), tak mnou navržený postup unese srovnání mezinárodní (viz svrchu uvedené rozhodnutí ve věci princezny Soraya).

IV. Skrytá nebezpečí

Naznačená interpretace také lépe dostojí svrchu uvedenému doktrinárnímu požadavku zachovat při interpretaci určité právní normy co nejvíce z obsahu obou si konkurujících základních práv. Je-li totiž náhrada škody vázána na soudem zjištěné zaviněné protiprávní (resp. v rozporu s dobrými mravy) jednání či opomenutí škůdce, které musí být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, je odpovědnost "škůdce" v případě sporu na ochranu osobnosti dána objektivně, tj. bez ohledu na zavinění, navíc nárok uplatňovaný žalobou na ochranu osobnosti nepodléhá, na rozdíl od nároku na náhradu škody, promlčení. Ústavněprávně to znamená, že vlastnické právo "škůdce", z jehož majetku má být plněna v penězích stanovená náhrada "imateriální škody", je při přesunu věci do režimu žaloby na ochranu osobnosti chráněno mnohem méně, v mých očích neproporcionálně málo, než v případě řešení téhož, avšak v režimu žaloby na náhradu škody. To proto, že forma a intenzita zavinění škůdce by měla dle mého soudu hrát klíčový význam pro stanovení jeho povinnosti nahradit škodu za citovou újmu poškozeného. Má-li totiž (jak svrchu uvedeno) náhrada škody i sankční funkci, pak evropská právní i filosofická tradice nepřipouští uložit, byť i civilní sankci, za nezaviněné jednání.

Prakticky může většinou přijatá koncepce mít v některých případech za následek to, že nároky pozůstalých uplatněné v režimu náhrady škody (např. pohřebné) nebudou rozhodnutím soudu uspokojeny, neboť zavinění potenciálního škůdce nebude zjištěno, zatímco nárokům na náhradu škody uplatněným v režimu sporu o ochranu osobnosti bude dán průchod (tuto možnost připouštím proto, že z dosavadní judikatury obecných soudů vyplývá, že soudy nečiní rozdílu mezi lidskou důstojností a ostatními základními právy), neboť zde půjde o odpovědnost za výsledek. Tento důsledek prokazuje problematičnost většinou zvoleného řešení, jakož i nekoncepčnost OZ, který je nepochybně poznamenán dobou svého vzniku.

V. Ústavní konformita legislativního procesu

Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o kontrole zákonů nebo jiných právních předpisů povinen posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem.

Původní znění ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku bylo předmětem jednání jako 3. bod 24. schůze Národního shromáždění republiky Československé, které proběhlo dne 26. února 1964. Napadená ustanovení nebyla předmětem rozpravy a zákon byl jako celek přijat jednomyslně hlasy 271 poslanců. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. To se týká i novely ustanovení § 442 odst. 1 provedené zákonem č. 509/1991 Sb.

Drobná novela ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku byla provedena zákonem č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře, kdy byla slova "předpisů o nemocenském pojištění" nahrazena slovy "zákona o státní sociální podpoře". Tato úprava, projednávaná na 31. schůzi prvního funkčního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, byla přijata dne 26. května 1995. Pro návrh hlasovalo ze 173 přítomných poslanců 100, proti bylo 67, a 6 poslanců se zdrželo hlasování.

Zákon č. 118/1995 Sb. byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.

Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 118/1995 Sb. byl přijat ústavně předepsaným způsobem.

VI. Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem

Navrhovatel navrhuje zrušit ustanovení § 442 odst. 1 a ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku. V obou případech z toho důvodu, že jsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 větou prvou Listiny, která zní: "Každý má právo na život." a s čl. 30 odst. 1 Listiny, který zní: "Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.". Tvrdí, že jde o úpravu z dob tvorby socialistického právního řádu, která preferovala fiskální zájmy státu.

Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku je uvozujícím ustanovením k marginální rubrice "způsob a rozsah náhrady". Stanoví, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Jde o ustanovení, které je prakticky v nezměněné podobě zakotveno v českém právním prostředí již 200 let. Obecný občanský zákoník v ustanovení § 1323 způsob náhrady upravoval takto: "Aby byla dána náhrada způsobené škody, musí býti uvedeno vše do předešlého stavu, nebo není-li to možné, nahrazena odhadní cena. Týká-li se náhrada toliko utrpěné škody, nazývá se vlastně odškodněním. Pokud se však vztahuje také na ušlý zisk a na shlazení způsobené urážky, nazývá se plným zadostiučiněním.". Občanský zákoník z roku 1950 v ustanovení § 354 tuto problematiku upravoval takto: "Škoda se nahrazuje uvedením v předešlý stav, a není-li to dobře možné, v penězích. Nahrazuje se nejen škoda skutečná, nýbrž i to, co poškozenému ušlo.". Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do novely provedené zákonem č. 509/91 Sb. znělo takto: "Hradí se jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích.".

Nelze tedy akceptovat názor, že stávající znění ustanovení § 442 odst. 1 je pozůstatkem "socialistického právního řádu".

Sama okolnost, že tato úprava má v českém právním prostředí mnohaletou tradici, nemusí samozřejmě znamenat, že není v rozporu s ústavním pořádkem. Proto je namístě posoudit námitky navrhovatele, který na prvém místě tvrdí, že je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Listiny větou prvou. Zde je třeba říci, že toto ustanovení Listiny je nutné vnímat v kontextu celého článku, zejména s odstavcem 2, který zní "Nikdo nesmí být zbaven života.", a s odstavcem 4, který zní "Porušením práva podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.". Smyslem tohoto ustanovení je ochrana života. Je jím garantováno ústavní právo každé lidské bytosti, že nemůže být svévolně usmrcena. Nelze z něho dovodit žádné ústavní garance ve vztahu k zákonné úpravě způsobu rozsahu náhrady škody. Ochrana života před svévolným usmrcením není v zákonné rovině ponechána na úpravě odpovědnosti za škodu, ale výlučně na trestněprávní odpovědnosti za usmrcení. To odpovídá citovanému čl. 6 Listiny, který jinou ochranu lidského života nekonstruuje. I když tedy lze v obecné rovině připustit, že odpovědnost za škodu sehrává významnou roli v prevenci před jednáním vedoucím k usmrcení, nelze z toho dovozovat, že navrhovatelem citovaná první věta čl. 6 Listiny míří i na zákonnou úpravu odpovědnosti za škodu. K takovému výkladu předmětného článku nelze dospět na základě žádné z výkladových metod používaných při aplikaci práva. Lze tedy učinit závěr, že ustanovení § 442 odst. 1 není v rozporu s čl. 6 odst. 1 větou prvou Listiny, protože jím garantované právo na život nemá žádnou vazbu k zákonné úpravě odpovědnosti za škodu.

Na druhém místě navrhovatel tvrdí, že toto ustanovení občanského zákoníku je v rozporu s ústavním právem zakotveným v čl. 30 odst. 1 Listiny. Toto Ústavou garantované právo je ovšem právem občana ve vztahu ke státu. Nemá žádný dopad do oblasti zákonné úpravy odpovědnosti za škodu, která se týká vztahů soukromoprávních subjektů, v nichž se neuplatňuje vrchnostenské postavení státu. Ústava tímto garantuje každému občanovi ve vztahu ke státu, a nikoliv k jinému občanovi, případně jiným soukromoprávním subjektům, přiměřené hmotné zabezpečení bez ohledu na to, co bylo příčinou stavu hmotné nouze. I zde lze uzavřít, že ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku není v rozporu s ústavním právem garantovaným v čl. 30 odst. 1 Listiny.

Podstata úpravy, která je obsahem ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku, má rovněž v právním řádu na území České republiky mnohaletou tradici stejně jako principy úpravy vyplývající z ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku. Obecný občanský zákoník v § 1327 stanovil, že: "Nastane-li z tělesného poškození smrt, musí býti nahrazeny nejen všechny ztráty, nýbrž i pozůstalým, o jejichž výživu se měl usmrcený podle zákona starati, vše, co jim tím ušlo.". Občanský zákoník platný od roku 1950 do roku 1964 v ustanovení § 356 stanovil: "Vzešla-li z poškození smrt, je škůdce povinen nahradit náklady léčení a pohřbu tomu, kdo je vynaložil, a osobám odkázaným svou výživou na usmrceného, co jim ušlo.".

Ani pro toto ustanovení proto neplatí, že by šlo o relikt socialistické éry tvorby práva.

Pokud jde o vztah tohoto ustanovení k čl. 6 odst. 1 větě prvé a k čl. 30 odst. 1 Listiny, pak zde beze zbytku platí vše, co bylo řečeno v souvislosti s ustanovením § 442 odst. 1 občanského zákoníku.

Obsahem textové části návrhu navrhovatele jsou jeho výhrady k ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Toto zákonné ustanovení považuje za neústavní, i když v petitu návrhu navrhuje zrušit ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, a nikoliv ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Tento zřejmý nesoulad mezi obsahem návrhu a petitem navrhovatel nevysvětluje a přes výzvu Ústavního soudu tuto vadu podání neodstranil. Protože jde o otázku, která má značný lidskoprávní rozměr, zaujímá k ní Ústavní soud stanovisko, i když petit návrhu tak nezní.

Je opět třeba předeslat, že i úprava, která je obsahem ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku má v našem právním řádu mnohaletou tradici. To vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 1327 obecného zákoníku občanského i z § 356 občanského zákoníku z roku 1950. Platná úprava, tak jako i předchozí úpravy, přiznává v případě smrti nárok na náhradu škody ve formě renty jen osobám skutečně vyživovaným či osobám, k nimž zemřelý tuto povinnost měl, a nikoliv osobám, kterým by snad v budoucnu takový nárok vznikl. Navrhovatel svým podáním ve skutečnosti brojí především proti tomuto ustanovení. K námitkám jeho nesouladu s čl. 6 odst. 1 větou prvou a s čl. 30 odst. 1 Listiny je možno odkázat na předchozí výklad, ze kterého vyplynulo, že se obě tato ustanovení Listiny zcela míjejí s problematikou náhrady škody, a proto nelze v žádném případě dovodit, že by toto ustanovení bylo s nimi v rozporu.

Návrhy na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku přitom neřeší podstatu výhrad navrhovatele, v níž spatřuje protiústavnost. Neřešil by je ani případný návrh na zrušení ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Z pohledu toho, co je vytýkáno, není problém v tom, co je obsahem těchto ustanovení, ale v tom, co v nich není. Navrhovatel cítí nedokonalost stávající úpravy způsobu a rozsahu náhrady škody, že nepřiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy. V tom jedině lze spatřovat logiku jeho návrhu na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, který vymezuje rozsah náhrady tak, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Náš občanský zákoník neobsahuje zákonnou definici škody. Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku škodu definuje jen nepřímo tím, že upravuje, co se nahrazuje. Přitom se jedná o uvozující ustanovení, na které navazují další ustanovení, která významně modifikují zejména rozsah náhrady. Z nich vyplývá, že např. při škodě na zdraví se odškodňuje bolestné a ztížení společenského uplatnění, což zcela jistě ani v jednom případě není skutečná škoda. Vypuštěním ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku by se tedy nic nevyřešilo, jen by se z ucelené mozaiky zákonných ustanovení vymezujících, co se odškodňuje, a tím nepřímo, co zákon považuje za škodu, vypadlo ustanovení, jehož neexistence by nutně vedla k nefunkčnosti dalších ustanovení, a tudíž k zániku funkčnosti celé zákonné úpravy rozsahu a způsobu náhrady škody.

Zrušením ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku by se nedosáhlo ničeho jiného, než že by z rozsahu poskytovaných náhrad vypadla náhrada nákladů spojených s pohřbem. Totéž obdobně platí i pro případ, že by byl podán návrh na zrušení ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku.

Lze tedy uzavřít, že problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících náhradu škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1. 5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 32) vyslovil názor, že součástí soukromého života je nepochybně též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými; respektování soukromého, tedy i rodinného, života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Z tohoto pohledu občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.

Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl pominout, že v období od podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje, čehož příkladem je např. připravovaná novela občanského zákoníku v Rakousku.

S ohledem na všechny uvedené důvody proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.

1. Odlišné stanovisko soudců Stanislava Balíka a Miloslava Výborného

1. Skutečnou škodou není pouze materiální újma. Občanský zákoník neobsahuje definici skutečné škody. To, že skutečnou škodou může být i nemateriální újma, vzal v úvahu i zákonodárce v novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 47/2004 Sb. Ustanovení § 444 odst. 3 novelizovaného občanského zákoníku umožňuje jednorázově odškodnit i nemateriální újmu.

2. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové

Hlasovala jsem proti pouhému zamítnutí návrhu a navrhla jsem vynést tento interpretativní výrok:

Náhradou skutečné škody se v případech odůvodněných vyzařováním principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") do interpretace ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "OZ") rozumí i peněžní kompenzace citové újmy utrpěné úmrtím osoby blízké, k němuž došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání nebo opomenutí nebo týchž příčících se dobrým mravům, fyzickou nebo právnickou osobou.

K hlasování proti zamítavému výroku a k navržení vlastního interpretativního výroku mě vedly následující důvody:

3. Ustanovení § 444 odst. 3 zavádí paušalizací a stanovením pevné částky - nebylo-li by vykládáno extenzivně - nerovnost jak na straně škůdce, tak poškozeného. Na straně poškozeného není vzat v úvahu například rozdíl mezi tím, zda k usmrcení došlo na základě nedbalostního či úmyslného trestného činu, zda usmrcení bylo provedeno zvlášť zavrženíhodným způsobem, u manželky např. i to, zda manželství bylo harmonické, či např. dosud nepravomocně rozvedené. Nerovnost je i na straně škůdcově, neboť stejnou škodu by nahrazoval škůdce odsouzený v trestním řízení k mírnějšímu trestu jako škůdce odsouzený k trestu přísnějšímu. Nelze přehlédnout, že též ustanovení § 450 občanského zákoníku zavádí nerovnost, neboť soud může moderovat výši škody směrem dolů ve vztahu ke škůdci, jeho dosavadní aplikace nevedla k moderaci směrem nahoru ve vztahu k poškozenému.

4. Dosavadní praxe aplikace § 13 občanského zákoníku na škody v případě usmrcení vedla k přílišnému formalismu; novelizovaný § 444 umožňuje snazší procesní postup (není koncentrace řízení, rozhodoval by soud na základě téže věcné příslušnosti) a uplatnění nároku bez soudního poplatku. Rovněž otázka promlčení je v případě aplikace § 444 odst. 3 občanského zákoníku shodná s celkovou konstrukcí promlčení v případě náhrady škody.

5. Navrhovaný interpretativní výrok by konečně nebylo možno vztahovat i na jiné případy než na náhradu škody při usmrcení. Jedná se toliko o určení výše škody za situace, kdy je zcela jednoznačně postaven najisto základ nároku na náhradu škody.