K právu obviněného nebýt nucen k sebeobvinění uložením pořádkové pokuty (povinnost vydat věc)

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 644/05 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 29. září 2005 č. j. ZT 311/2005-33 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, Blansko, ze dne 18. srpna 2005 ČTS: ORBK 361/OOK-2005, jimiž byla uložena stěžovateli jako obviněnému pořádková pokuta.

Usnesení Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 29. září 2005 č. j. ZT 311/2005-33 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, Blansko, ze dne 18. srpna 2005 ČTS: ORBK-361/OOK-2005 se zrušují.

I. Ústavněprávní posouzení věci

Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 1 odst. 1 Ústavy].

Na posuzovanou věc dopadají v rovině práva jednoduchého zejména ustanovení § 66 odst. 1 a 4, § 78 a § 164 odst. 3 věty druhé trestního řádu.

K interpretaci a aplikaci daného zákonného rámce a mantinelům jeho možného uplatnění v relaci k obviněnému se Ústavní soud z pohledu jeho ústavně konformní interpretace vyjádřil v řadě svých nálezů (včetně onoho stěžovatelem citovaného, sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 ), když dovodil, vycházeje z argumentačního prostoru determinovaného kautelami zakotvenými v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny, čl. 6 odst. 2, 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 2, odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu, že nelze obviněného k vydání věci donucovat prostřednictvím realizace jinak obecně (za splnění příslušných podmínek) založeného oprávnění orgánů činných v trestním řízení, uvedeného v § 66 odst. 1 trestního řádu [ sp. zn. II. ÚS 118/01 a fortiori (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13), sp. zn. I. ÚS 431/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 31), sp. zn. III. ÚS 561/04, (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54), sp. zn. I. ÚS 402/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 206), sp. zn. II. ÚS 255/05 a fortiori (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 128), sp. zn. II. ÚS 552/05 a fortiori (uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 12)].

Ústavně souladnou alternativou, jíž lze dosáhnout zajištění účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 trestního řádu), je za této situace podpůrné uplatnění zajišťovacího úkonu odnětí věci, a to v intencích § 79 trestního řádu. Toto odnětí přitom není donucováním k vydání věcného důkazu proti sobě samému, neboť jde o ústavně přípustné nucené zajištění věcných důkazů, byť proti vůli obviněného.

Ústavní soud ve své judikatuře takto odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování k sebeobvinění relevantní atributy institutů (případně nuceného) vydání věci a odnětí věci, zdůrazňuje to, že při (použití institutu) vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty se vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, přičemž naproti tomu u odnětí věci se jedná evidentně o úkon, který obviněný pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší, resp. je povinen strpět.

Orgány činné v trestním řízení v předmětné věci stěžovatele, jak plyne z řečeného, postupovaly ústavně reprobovaným způsobem, když vykročily z mezí daných rámcem citovaných ústavních kautel, čímž se dostaly rovněž do rozporu i s imperativy plynoucími z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.

Současně, pokud nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky, vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby [ sp. zn. III. ÚS 252/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16), sp. zn. III. ÚS 561/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54), sp. zn. II. ÚS 255/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 128), sp. zn. IV. ÚS 423/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 150),

Oba účastníci vyslovili současně souhlas s upuštěním od ústního jednání, nezbytnost jeho konání ovšem vyplynula z důvodu, že na něm stěžovatel k učiněnému dotazu ze strany Ústavního soudu trval (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. a contrario).

IV. ÚS 414/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 197), sp. zn. IV. ÚS 430/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 182), sp. zn. III. ÚS 304/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 178), sp. zn. III. ÚS 404/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 228) a další].

Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [ sp. zn. II. ÚS 76/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 47), sp. zn. I. ÚS 70/96 (uveřejněn tamtéž, svazek 7, nález č. 29), sp. zn. III. ÚS 127/96 (uveřejněn tamtéž, svazek 5, nález č. 68), sp. zn. III. ÚS 187/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 12, nález č. 112), sp. zn. III. ÚS 206/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 11, nález č. 80), sp. zn. III. ÚS 648/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 60) a další].

Relevanci naposled uvedené výtky nutno akcentovat o to více i ve vztahu k vyjádření státního zástupce se zdůrazněním toho, že v materiálním právním státě, jenž by měl být nejen proklamačně, nýbrž především obsahově co do výkonu státní moci založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy a v tom rámci i z něj plynoucí princip zákazu svévole), obecně a na jakékoli úrovni jeví se zcela nepřijatelným, aby se k hodnocení výsledku vlastní rozhodovací činnosti ex post stavěl orgán vystupující jménem státu beze snahy o jakoukoli (přiměřenou) reflexi případné neadekvátnosti vlastního (nota bene právem předepsaného) jednání; takový postoj mu totiž očividně nesluší.

Na základě shora zmíněných důvodů, podrobně vyložených již v nálezech příkladmo vyjmenovaných, na které postačí pro jejich obecnou dostupnost v podrobnostech odkázat, Ústavní soud stížnosti vyhověl a pro porušení označených ústavních práv v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, tj. jak usnesení Okresního státního zastupitelství v Blansku ze dne 29. září 2005 č. j. ZT 311/2005-33, tak i usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, Blansko, ze dne 18. srpna 2005 ČTS: ORBK-361/OOK-2005 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ke kasaci v daném rozsahu Ústavní soud přistoupil, vycházeje z povahy věci a veden též maximou hospodárnosti řízení, bez ohledu na konsekvence plynoucí z nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.), resp. v návaznosti na tyto konsekvence provedenou novelizaci trestního řádu zákonem č. 394/2005 Sb., účinným od 1. října 2005 (srov. odlišné alternativní řešení realizované nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 716/02, sp. zn. IV. ÚS 403/03 ze dne 10. ledna 2006, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 8 a 9, sp. zn. IV. ÚS 164/04 ze dne 15. února 2006, uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 38). Je totiž evidentní, že konečný výsledek procesu plynoucí z úsudku o ústavně (ne)přípustném uložení pořádkové pokuty stěžovateli pro popsané jednání, učiněný v intencích zmíněné novely v rámci přezkumu rozhodnutí o jejím uložení nezávislým a nestranným soudem, tudíž co do pravomoci přezkumného orgánu korespondující kautele vyjádřené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, by jakkoli nemohl dle názoru III. senátu vykročit z rozhodovacích důvodů (argumentů) v daném oboru úvahy Ústavním soudem již stabilizovaně vyjudikované ústavněprávní otázky, jak byla shora z pohledu aplikace práva jednoduchého ústavně souladným způsobem vyložena (čl. 83, čl. 89 odst. 2 Ústavy).