I.ÚS 1692/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele J. P., zastoupeného JUDr. Dagmar Unarovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wellnerova 3a, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007 sp. zn. 6 Tdo 224/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2006 sp. zn. 8 To 291/2006 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. července 2006 sp. zn. 1 T 84/2006, takto:

Návrh se odmítá.

I. Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - právo na soudní ochranu, z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny - právo na rovné zacházení, z čl. 95 odst. 1 a z čl. 90 Ústavy České republiky zajišťujících každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, z čl. 39 Listiny, jež zaručuje, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a princip, že trestní zákon nelze interpretovat extenzívně v neprospěch obžalovaného a z čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy - zásada in dubio pro reo.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými stěžovatelem v průběhu trestního řízení do opravných prostředků, k porušení označených práv došlo - stručně řečeno - tím, že k prokázání jeho viny nebyly shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly. Ze skutkového stavu, který je obecnými soudy považován za úplný a správně zjištěný, nelze dovodit, že by se dopustil jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek ze dne 2. února 2006 spáchaný ke škodě J. A.). Stěžovatel svoji vinu popírá, tvrdí, že soudy si vybraly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch.

Zásadní uplatněnou námitkou je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to především výpovědi poškozené. Nabízí vlastní hodnocení výpovědi poškozené a namítá, že soudy pochybily, pokud své závěry opřely pouze o tuto nevěrohodnou a měněnou výpověď, přičemž se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel i v tom, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvých dvou stupňů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními.

Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací při výkladu příslušných ustanovení trestního zákona nepostupovaly v souladu s publikovanou judikaturou a se závěry právní teorie a trestní zákon interpretovaly extenzivně v jeho neprospěch.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

II. K prověření námitek stěžovatele Ústavní soud posoudil spisový materiál, ze kterého zjistil následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Prostějově ze dne 11. července 2006 sp. zn. 1 T 84/2006 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že " v době okolo 11,00 hod dne 1. února 2006 v Konici, okr. Prostějov, odcizil z prodejny oděvů a obuvi ke škodě majitele pár kožených polobotek, vel. 43, v hodnotě 350,- Kč a uvedeného trestného činu se dopustil přesto, že byl v posledních třech letech odsouzen a potrestán mj. rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. září 2004 pod sp. zn. 1 T 402/2004 mj. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 16-ti měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 24. listopadu 2005".

Dále byl tímtéž rozsudkem uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1, 2 tr. zák, který podle výroku o vině spáchal tím, že "ačkoli dne 9. července 2004 vykonal čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen jako souhrnný za trestný čin vydírání podle § 235 odst.1, 2 písm. c) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. července 2001 čj. 4 T 28/2001-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2001 sp. zn. 61 To 330/2001, přesto dne 2. února 2006 v době okolo 14.00 hod. v Konici, okr. Prostějov, přistoupil ke kolemjdoucí J. A. a přiložil jí ke krku nůž a pod pohrůžkou podříznutí ji přinutil k vydání 20,- Kč".

Za tyto trestné činy byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1. odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Naproti tomu byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dva skutky kvalifikované obžalobou jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (skutky ze dne 15. prosince 2005 a 17. ledna 2006).

Proti výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, § 41 odst. 1, 2 tr. zák. a proti výroku o trestu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně odvolání neshledal důvodným a usnesením ze dne 19. září 2006 sp. zn. 8 To 291/2006 toto podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst.1 písm. g) a l) tr. řádu, kterým napadl výrok o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 za použití § 42 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007 sp. zn. 6 Tdo 224/2007 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako dovolání zjevně neopodstatněné.

III. ÚS 166/95 ). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Bylo proto třeba zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.

V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích, argumentace ústavní stížnosti je totožná s tvrzeními, které stěžovatel rozvedl v odvolání a dovolání.

Odvolací soud se v usnesení napadeném ústavní stížností vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Konstatoval, že provedené důkazy jsou zcela postačující pro spolehlivé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v odvolání především namítal nevěrohodnost poškozené, soud druhého stupně, ač se ztotožnil se závěry soudu nalézacího, se podrobně zabýval posouzením věrohodnosti poškozené a vysvětlením některých nesrovnalostí v jejích výpovědích, a to se závěrem, že o pravdivosti její výpovědi nejsou pochybnosti. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi opětovně zabývat a na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně v tomto směru odkazuje.

Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu a z argumentace stěžovatelem předestřené jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zjistil, že v převážné části nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a procesnímu pochybení v odvolacím řízení (§ 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Stěžovatel obecným soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazoval vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a navazující na závěr, že skutek, v němž je spatřován trestný čin loupeže se nestal, kteréžto námitky pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze námitkou stěžovatele, že jej ve vztahu k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nelze posoudit jako zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. pro absenci materiální stránky, kteroužto námitku však shledal zjevně neopodstatněnou. Tento závěr podrobně odůvodnil a konstatoval, že obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Pokud Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele v této části neopodstatněným, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03 ). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat.

V této souvislosti lze poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Gavardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.

Pokud se jedná o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud důvodně konstatoval, že o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít (odvolací soud o odvolání rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem) a ve vztahu ke druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu opodstatněně dospěl k závěru, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů a dílem jsou neopodstatněné.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a ústavní stížnost v části brojící proti usnesení tohoto soudu byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dále konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Neztotožňuje se ani s námitkou stěžovatele, že odůvodnění napadených rozhodnutí soudů jsou nedostatečná.

Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit všechna jeho základní procesní práva při jednání před soudem. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jeho základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud nadále zastává názor vyjádřený v ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co z provedeného dokazování vyplývá, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí, což však v dané věci zjištěno nebylo.

K námitce stěžovatele týkající se extenzivního výkladu trestního zákona, která se zřejmě týká aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. a naplnění materiální stránky tohoto zákonného ustanovení, kteroužto námitku uplatnil stěžovatel i v dovolání, uvádí Ústavní soud, že obdobnou otázkou se zabýval v nálezu ve věci sp. zn. III ÚS 747/06 ze dne 4. dubna 2007. V tomto nálezu konstatoval, že: Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísnější postih,,nepoučitelných" delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že se jedná o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně. Zejména je třeba s náležitou péčí aplikovat materiální podmínku, v daném případě pravidlo, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být považován jen takový pachatel, u nějž recidiva podle § 41 odst. 1 tr. zákona podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost. Mezi kritéria, jež musí vzít soud při aplikaci citovaného ustanovení trestního zákona vždy v úvahu, patří mimo jiné zhodnocení následků trestného činu. Materiální korektiv se v případě aplikace ustanovení § 41 odst. 1 tr. zákona musí náležitě uplatnit rovněž tehdy, pokud se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zákona. Je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti. K posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možno vyslovit zcela konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Je proto třeba zhodnotit jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod." Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci se obecné soudy, a to především odvolací soud a Nejvyšší soud, v ústavní stížností napadených rozhodnutích naplněním i materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, která se váže obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ustanovením § 3 tr. zák. zabývaly a podrobně odůvodnily závěr, že i tato stránka byla jednáním stěžovatele naplněna (str. 4 usnesení Krajského soudu v Brně, str. 7-9 usnesení Nejvyššího soudu).

Krajský soud v Brně podrobně rozvedl prvé odsouzení stěžovatele za trestné činy podle § 234 odst. 1, § 235 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zdůraznil, že krátce po propuštění z výkonu čtyřletého trestu odnětí svobody za tyto trestné činy uloženého (propuštěn 9. července 2004) se dopustil dalších trestných činů, a to jak majetkového tak znovu i násilného charakteru. Rozsudkem soudu prvního stupně již dne 20. září 2004 byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, z jehož výkonu byl propuštěn dne 24. listopadu 2005. Nyní posuzovaný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchal dne 2. února 2006. Z podrobného výčtu odsouzení stěžovatele vyplývá, že ač od propuštění z výkonu trestu uloženého za dva zvlášť závažné trestné činy do spáchání dalšího trestného činu loupeže uplynulo 19 měsíců, byl v této době na svobodě necelé 3 měsíce. Odvolací soud zdůraznil též další skutečnosti, které výrazně zvyšují společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele, a to zejména fakt, že obou trestných činů loupeže se dopustil se zbraní, intervaly mezi spácháním jednotlivých trestných činů se neustále zkracovaly a stěžovatel si ze svých předchozích odsouzení ponaučení nevzal.

Rovněž dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě zabýval časovou souvislostí stěžovatelem páchané trestné činnosti, podrobně vyhodnotil konkrétní okolnosti jak prvého odsouzení pro trestné činy splňující podmínku ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák., tak nyní posuzovaného trestného činu loupeže a rozvedl rovněž předcházející opakované odsouzení stěžovatele pro různou trestnou činnost, a to i pro trestné činy násilné povahy. Dále zdůraznil chování stěžovatele v průběhu výkonu čtyřletého trestu odnětí svobody (fyzicky napadl spoluodsouzeného). Po posouzení všech okolností určujících stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatel je zatvrzelým pachatelem úmyslné protispolečenské činnosti, jehož nápravy opakovaným výkonem nepodmíněných trestů odnětí svobody nebylo dosaženo, je nepoučitelným pachatelem dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, přičemž se u něho jedná o speciální recidivu, takže i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. byla naplněna.

Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 701/01, usnesení sp. zn. II. ÚS 364/07 ) vyslovil požadavek, že "závěr obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák." Z tohoto hlediska Ústavní soud posuzoval závěry učiněné obecnými soudy v napadených rozhodnutích a konstatuje, že soudy odvolací i dovolací podrobně rozvedly své úvahy vztahující se k posouzení skutečností relevantních pro zhodnocení formálních a zejména i materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy u stěžovatele a své právní závěry, že se trestného činu loupeže dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, zákonným způsobem v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. přesvědčivě odůvodnily. Dovolací soud poukázal i na ustálenou judikaturu týkající se právní kvalifikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy.

IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout, neshledal tudíž, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by jimi došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.

Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatele na to, aby jeho trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému.

Hodnocením stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. napadenými rozhodnutími obecných soudů v dané věci nebyla porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.

Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných čl. 95 odst. 1 a z čl. 90 Ústavou, Listinou a Úmluvou.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. října 2007 ⟪LB:lb_001⟫ Ivana Janů v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu