I.ÚS 6/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti E. H., zast. JUDr. J. O., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2006, č.j. 21 Cdo 626/2006-79, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.6.2005, č.j. 11 Cmo 49/2005-33, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.11.2004, č.j. 66 C 21/2004-12, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městské části Praha - Vinoř, sídlem Bohdanečská 97, Praha 9, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Stěžovatelka v podané a posléze doplněné ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jež byla vydána ve věcí její žaloby pro zmatečnost. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V další části se soustředila na námitky k postupu Nejvyššího soudu, který z jejího dovolání posoudil toliko jednu dílčí námitku a s ostatními se vůbec nevypořádal, ani se jimi, a to ani částečně, nezabýval. Zejména to platí o její námitce ohledně toho, jakým způsobem přejal odvolací soud do odůvodnění svého rozhodnutí ničím nepodložené tvrzení právního zástupce druhého vedlejšího účastníka o jejím soustavném nedostavování se k soudním jednáním. Stěžovatelka konstatuje, že dovolací soud nesprávně uzavřel, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, protože vůbec nevyhodnotil jí podrobně popsanou mimořádnou výchozí situaci, ke které došlo na počátku prvního jednání před Obvodním soudem pro Prahu 9, na jejímž základě pak byla podána žaloba pro zmatečnost. Připomíná, že ani odvolací soud v řízení o žalobě pro zmatečnost nevyhověl včasné a lékařskou zprávou doložené žádosti stěžovatelky o odročení odvolacího jednání; došlo tak k situaci, že stěžovatelka nebyla přítomna ani u jednoho z jednání jak v řízení určovacím, tak i v řízení o žalobě pro zmatečnost, ačkoliv o to opakovaně řádně a včas předem písemně z vážných důvodů žádala. Na porušení jejího základního práva nemůže nic změnit ani opakovaně prezentované závěry soudů, že její právo bylo dostatečně ochráněno jejím právním zástupcem. Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

V průběhu řízení vznesla stěžovatelka námitku podjatosti s návrhem na vyloučení soudců I. senátu Ústavního soudu pro jejich poměr k projednávané věci. Námitka byla založena na skutečnosti, že I. senát ve svém složení již jednal a usnesl se v její věci sp.zn. I.ÚS 573/04 . O námitce bylo rozhodnuto usnesením ze dne 8.2.2007, č.j.

I.ÚS 6/07-11, tak, že soudci I. senátu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti vedené pod sp.zn.

I. ÚS 573/04 . Již tehdy konstatoval, že v řízení o určovací žalobě žádné porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo zjištěno. Shledal zcela evidentní stěžovatelčinu snahu o dodatečné posouzení záležitosti, která měla povahu předběžné otázky při posuzování aktivní věcné legitimace v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Za této situace obecné soudy správně a logicky posuzovaly podmínky určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) obč. soudního řádu a jestliže neshledaly naléhavý právní zájem, žalobu důvodně zamítly. Na tomto závěru by nic nemohla změnit ani případná osobní účast stěžovatelky na jednání před soudem I. stupně a na jednání před soudem II. stupně. Z tohoto pohledu nebyl ani dán důvod zmatečnosti, jehož se stěžovatelka dovolává.

Pokud jde o námitky k posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, pak Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o přípustnosti dovolání je rozhodnutím toliko deklaratorním, nikoliv meritorním. Pokud takové rozhodnutí je adekvátním způsobem odůvodněno (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. ÚS 594/02 ), což v dané věci je naplněno (viz str. 4, první odstavec), není vytvořen prostor pro kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost se týká původního řízení před obecnými soudy, v němž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala určení, že vedlejší účastníci nejsou vlastníky specifikované stavby. Již proti těmto zamítavým rozsudkům brojila ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8.3.2005, sp.zn.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2007 ⟪LB:lb_001⟫ Vojen Güttler, v.r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu