II.ÚS 377/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, zastoupeného Mgr. R. F., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 16 Co 578/2006-22, takto:

Návrh se odmítá.

I. ÚS 290/05, na něž stěžovatel odkázal.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že z obsahu spisu ani z podnětu stěžovatele nevyplývá, že by oprávněná při podání návrhu na nařízení exekuce nezachovala potřebnou dávku obezřetnosti a uvážlivosti a nemohla předpokládat, že tuto částku nebude moci prostřednictvím exekuce vymoci. Oprávněná neměla k dispozici takové poznatky, z nichž by se dalo předvídat budoucí zastavení exekuce pro nedostatek majetku. Tento závěr nelze bez dalšího označit za vybočení z mezí ústavnosti. Konstruoval-li stěžovatel procesní zavinění oprávněné z toho, že vstoupil do vztahu s nebonitní dlužnicí, pak je taková námitka nepřiléhavá, neboť sám stěžovatel poukázal na to, že šlo o řízení trestní, a tedy o závazek vzniklý z deliktu. Ze samotného počtu poškozených pak nelze automaticky dovozovat nedobytnost pohledávky, ohledně níž oprávněná žádá nařízení exekuce.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, dále odkazujeme na odůvodnění ústavní stížnosti ve věci stěžovatele v obdobném rozhodnutí a to usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 379/07, ze dne 20. února 2007. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovaně reagovat na jednotlivé námitky stěžovatele a na návrh "revize" citovaného stanoviska Pléna, pro stručnost odůvodnění postačí výše uvedený odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

II. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257, IV.ÚS 570/03, III. ÚS 177/04 ). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny exekutora za provedení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel v předmětném exekučním řízení nezjistil u povinné žádný postižitelný majetek, a proto podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na zastavení řízení [§ 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.], ve kterém se domáhal přiznání náhrady exekuce ve výši 6.060,19 Kč. Požadovaná částka však mu nebyla přiznána v plné výši, a proto stěžovatel proti rozhodnutí o přiznání nákladů exekuce ve výši 3.050,- Kč podal odvolání. Odvoláním se domáhal změny výroku rozhodnutí tak, aby povinnost k náhradě nákladů exekuce byla v plné výši uložena oprávněné. Odvolací soud ale návrhu stěžovatele nevyhověl a usnesením napadený výrok o nákladech exekuce potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění vyjádřil, že v případě zastavení exekuce není exekutor oprávněn určit výši nákladů řízení, ale soud výlučně rozhoduje o nákladech řízení. Pokud stěžovatel výzvě obecného soudu I. st. na vyčíslení nákladů exekuce nevyhověl a jen odkázal na svůj vydaný příkaz k náhradě nákladů řízení, postupoval soud správně, pokud náklady řízení stanovil ve výši jak o nich rozhodl. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal mj. na stanovisko Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005.

Dne 12. 9. 2006 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kterým je druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po přijetí shora uvedeného stanoviska nelze navazovat na závěry, které byly vysloveny v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04 a

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. dubna 2007 ⟪LB:lb_001⟫ Jiří Nykodým v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu