I.ÚS 1854/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů J. Š. a MVDr. L. Š., zastoupených Mgr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, č. j. 25 Cdo 2608/2006-149, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 62/06).

2) Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s posouzením jejich dovolání Nejvyšším soudem jako nepřípustného. Dle stěžovatelů podané dovolání bylo ze zákona přípustné. Konkrétně namítají zejména to, že relevantním výrokem je v případě stěžovatelů výrok bodu l. rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 10. 2004, znějící: "Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 24.508,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 24.7. 2003 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí." Vzhledem ke skutečnosti, že Krajský soud v Ústí nad Labem změnil výrok bodu I. výše uvedeného rozsudku, je podle stěžovatelů zřejmé, že byl naplněn zákonný předpoklad dle § 237 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a nebyl dán důvod pro jeho odmítnutí. Rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích bylo rozhodnuto o (celé) částce jakožto celku a její dělení pro určení přípustnosti dovolání jde v nepřípustné míře nad rámec zákona a jedná se o výklad contra legem. V návaznosti na rozsudek odvolacího soudu je prý nutné vyzdvihnout, že odvolací soud zde dospěl shodné se stěžovateli k závěru, že dovolání přípustné je. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že argumentace Nejvyššího soudu není v souladu se zákonem. Dikce § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je jednoznačná a není důvodné odklánět se od jejího doslovného výkladu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni že způsob, jakým Nejvyšší soud ustanovení § 237 o. s. ř. aplikoval, naplnilo předpoklady "pro nepřípustné odmítnutí spravedlnosti a práva na soudní ochranu". V posuzovaném případě nelze opomenout ideu racionálního zákonodárce, který v diskutovaném ustanovení stanoví toliko minimální hranice, bez jakékoliv jejich další diferenciace; je tedy otázka, zda je nezbytné brát na zřetel připadné složky stanovených částek. Jestliže by bylo vůlí zákonodárce založit přípustnost dovolání na tom, že musí být výše 20.000 Kč překročena i v případě dílčí části tvořící obnos stanovený výrokem, pak stěžovatelé dovozují, že by racionální zákonodárce tuto podmínku jistě expressis verbis zachytil a neponechal by stávající znění § 237 odst. 2 písm.a) o. s. ř. Napadeným usnesením Nejvyšší soud fakticky provedl změnu § 237 o. s. ř., neboť rozšířil podmínky přípustnosti dovolání o novou kategorii v podobě hlediska složek peněžitého plnění. Takový přistup lze legitimně kvalifikovat jako výkon státní moci jinak než způsobem stanoveným zákonem (§ 2 odst. 2 Listiny). 3) Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelé namítali, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudním řádu, který upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení III.ÚS 537/03, dostupné tamtéž).

K interpretaci ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud takový výklad respektuje, byť v souvislosti s touto problematikou nerozhodoval nálezem, ale jen formou usnesení (srov. např. sp. zn. III.ÚS 537/03, IV.ÚS 642/03, III.ÚS 307/05, III.ÚS 390/06,

II. K ústavní stížnosti stěžovatelů se vyjádřil Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření však téměř doslovně přepsal shora citovanou část odůvodnění napadeného usnesení. Dále již jen uvedl domněnku, že stěžovatelé konkrétně nevysvětlili, jakým způsobem se řešení otázek uvedených pod bodem I. má dotýkat jejich ústavně zaručených základních práv a svobod a konečně parafrázoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat právní závěry učiněné obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s nimi sám neztotožňoval, jestliže napadené rozhodnutí nezasahuje do ústavně zaručených základních práv a svobod (a že ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, s pouze obecnou výtkou protiústavnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší). Na samotný závěr Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

III. 1) Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z obsahu spisu obecného soudu, z napadených rozhodnutí a z řízení, jež mu předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že své rozhodnutí Ústavní soud neopírá o obsah vyjádření obecného soudu, jež vydal napadené rozhodnutí (které v podstatě jen zopakovalo obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a neobsahovalo žádné nové skutečnosti), shledal Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice (srov. obdobný postup např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 370/06,

IV. ÚS 1232/08 - všechna rozhodnutí dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Proto i v nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřených způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelů, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatelů přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

K tomu Ústavní soud jako obiter dictum předkládá další argument na podporu výkladu zastávaného (mj.) v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který považuje za žádoucí z hlediska přesvědčivosti napadeného rozhodnutí; interpretační stanovisko Nejvyššího soudu je totiž odůvodněno spíše formálně právní argumentací, nikoli (min. primárně) hodnotovou (totéž lze přitom uvést k tam odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 376/96). Podstata tkví v tom, že interpretace stěžovatelů by značila úmysl zákonodárce diferencovat (ohledně přípustnosti dovolání) mezi skupinou osob, u níž odvolací soud o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem rozhodl jedním výrokem, a skupinou osob, u které odvolací soud o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem rozhodl více výroky. Rozdíl mezi oběma skupinami by tak byl pouze ve formě, nikoli v obsahu, tudíž v takové diferenciaci není možné shledávat žádné ratio, rozumný smysl. Výklad zastávaný stěžovatelkou se tak v rámci metodologie výkladu podústavního práva jeví být vyloučen argumentem reductionis ad absurdum (jako komponentu výkladu teleologického), a to i z pohledu ústavně právního; současně by totiž vytvářel neodůvodněnou - a tak protiústavní - nerovnost mezi jednotlivými citovanými skupinami osob (princip ústavně konformního výkladu).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují nová relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Jestliže informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení základních práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. září 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu