I.ÚS 2508/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 54 T 4/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 To 22/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 Tdo 715/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 1277/08).

Ústavní soud nad rámec těchto úvah uvádí, že pokud je stěžovatel přesvědčen o nedostatečnosti kompenzace nepřiměřené délky řízení v rozhodnutí o trestu, má možnost využít kompenzační prostředek v podobě tzv. zadostiučinění, upraveného v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 701/06, I. ÚS 1277/08).

Nad rámec věci lze ještě uvést, že ve skutečnosti, že soudy vycházely z teze (vyslovené též nálezem sp. zn. I. ÚS 603/06 ), že státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení, dané uplatňováním procesních práv obviněným, nelze shledávat "vyčítání" stěžovateli v uplatňování jeho procesních práv. Stejně tak není v souladu s reálným stavem, že by období, jež soudy přiznaly jako jimi zaviněné průtahy bylo bagatelizováno; obecné soudy jej do úvahy o trestu promítly. Pokud stěžovatel namítá, že pokud by krajský soud "rozhodoval jak měl a řídil se závazným právním názorem", mohlo být trestní řízení skončeno již k 6.5.1996, popř. ke dni 8.10.1998, Ústavní soud poukazuje na to, že jde o pouhé tvrzení, nijak argumentačně nepodložené (v čem konkrétně neměl být dle stěžovatele respektován "závazný právní názor"). Úkolem Ústavního soudu není probírat se perfekcionalisticky soudními spisy a usilovat při tom o nalezení event. opory pro pouhá obecná tvrzení stěžovatelů; tím by ostatně (do značné míry) popíral princip povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. To platí tím spíše, jestliže již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 (s. 5) byl (též) stěžovatel informován, že před obecnými soudy je třeba se zabývat "těmi průtahy, u kterých odvolatel vymezil, v čem je konkrétně spatřuje a v kterých obdobích k nim mělo docházet..." Ostatně, i kdyby byl stěžovatel - v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" - toto své tvrzení argumentačně doplnil a ukázalo se, že i v tomto období skutečně došlo k průtahům v řízení způsobených krajským soudem (kvůli čemuž řízení nebylo skončeno již k 6.5.1996, popř. ke dni 8.10.1998), nelze nereflektovat, že takové průtahy by paradoxně byly pro stěžovatele co do trestních následků jeho jednání příznivé (srov. text shora). Koneckonců, k této otázce se vyjádřil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení (předposlední strana: "Existenci zaviněných průtahů však nelze dovozovat z okolností vyplývajících z dvoustupňovosti trestního řízení, tj. z nutnosti věc znovu projednat a rozhodnout a nelze ji spatřovat ani v tom, že odvolací soud zaujme k otázce procesní použitelnosti některých úkonů nebo k jiným právním otázkám jiné stanovisko než soud prvního stupně."). Pokud stěžovatel namítal nesprávnost názoru Nejvyššího soudu, neboť krajský soud prý kompenzaci co do výše či druhu trestu vůbec nepřiznal a nepromítl, postačí odkázat na již shora uvedené argumenty či na s. 13 napadeného rozsudku krajského soudu, podle něhož: "...je možno mírně "kompenzovat" alespoň délku řízení, zaviněnou nečinností soudu, a uložil trest ve výměře, která odůvodňuje zařazení obžalovaného do věznice s ostrahou".

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, č. j. 54 T 4/2007-91, byl stěžovateli uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců, a pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu uložen podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Dále byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárním orgánu obchodních firem na dobu pěti roků.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, č. j. 3 To 22/2008-176, byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, č. j. 54 T 4/2007-91, ve výroku o trestu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl při nedotčeném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který zůstal nedotčen v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004, č. j. 37 T 4/95-8639, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců; pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti roků. Podkladem pro učiněný výrok o vině a následný výrok o trestu a náhradě škody se stalo skutkové zjištění založené na tom, že obviněný "v úmyslu podvodného získání finančního profitu, v období od měsíce září 1992 do měsíce května 1993, prostřednictvím účelově založené firmy R. spol. s r. o., IČ, v níž působil jako jediný jednatel a bez omezení rozhodoval o obsahu a charakteru její činnosti, využívaje situace na trhu s osobními motorovými vozidly a nenasycenosti poptávky, s podporou inzertní reklamy v tisku, pod nepravdivým příslibem zajištění osobních motorových vozidel Škoda Favorit či Forman a jejich tzv. leasingu, zejména v O., v sídle firmy na ulici N., v H. d. J., ale i v P., zpočátku osobně a později prostřednictvím jiných osob vykonávajících činnost ve prospěch firmy R. podle jeho pokynů, uzavíral smlouvy, obsahující závazek dodání motorových vozidel a extrémně výhodné podmínky pro jejich užívání i platbu, na podkladě nichž inkasoval finanční prostředky ve formě zálohových plateb, označovaných jako akontace, určených finanční částkou nejméně 54.000,- Kč, a takto jednal přesto, že nevyvíjel žádných vlastních aktivit k faktickému zajištění vozidel a z hlediska činnosti firmy R. si byl vědom skutečnosti, že nabízené podmínky pro dodání a platbu vozidel není schopen dodržet, kdy takto vylákal od celkem 446 subjektů peněžní částku v celkové výši 26.112.000,- Kč".

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 Tdo 715/2008, bylo dovolání stěžovatele podané s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

II. ÚS 257/04,

III. ÚS 701/06, kde dokonce Ústavní soud vyslovil, že "Není úkolem a není ani v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu ve vztahu k průtahům v řízení přehodnocovat.",

2) Stalo se tak dokonce již v řízení před vydáním nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 (pozn.: je třeba zopakovat, že v tomto nálezu se Ústavní soud nijak nevyjádřil k otázce přiměřenosti tehdy uloženého trestu a ponechal ji na posouzení obecných soudů, "pouze" zrušil rozhodnutí dovolacího soudu, který se odmítl zabývat námitkou stěžovatele o uložení neúměrného trestu ve vztahu k délce řízení), a to v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005 (s. 52-54). Již tehdy se vrchní soud zabýval posouzením délky řízení, u níž přiznal průtahy v řízení zaviněné též orgány činnými v trestním řízení, ve vztahu k charakteru a výměře ukládaného trestu a následně dospěl - ve spojení s vyhodnocením stupně nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost, zvyšovanou počtem útoků, výší způsobené škody, způsobem spáchání a délkou doby páchání trestné činnosti, jakož i postoji stěžovatele k vlastnímu trestnímu stíhání - k závěru o adekvátnosti trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (tedy zjevně délku řízení, tj. i průtahy způsobené soudy, promítl do výše trestu; srov. např. rekapitulaci na s. 5, s. 12 napadeného rozsudku krajského soudu). 3) V řízení po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 603/03 (a následném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) pak i nalézací (krajský) soud v napadeném rozhodnutí přiznal a demonstroval nepřiměřenou dobu řízení způsobenou (v menšinovém rozsahu) i orgány činnými v trestním řízení. To učinil po podrobné analýze průběhu celého trestního řízení, reflektující relevantní hlediska, jako kupř. počet mnoha set poškozených a svědků, jejichž výpovědi bylo nutné realizovat z důvodu zadokumentování rozsáhlé trestné činnosti stěžovatele, páchané po dobu cca osmi měsíců, rozsah dalšího důkazního materiálu, zejména listinných dokladů aj. V souvislosti s délkou řízení přitom nalézací soud pečlivě poukazoval na to, proč z větší části shledával důvody délky řízení v uplatňování procesních práv stěžovatele. V této souvislosti je bezvýznamné, zda šlo ze strany stěžovatele o záměrné obstrukce směřující k protahování trestního řízení nebo zda takovou taktiku obhajoby volil z jiných důvodů; klíčové je, že k tíži orgánů trestního řízení nelze přičítat prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněného; to konstatoval i nález sp. zn. I. ÚS 603/06, bod 24. Konkrétně lze poukázat - byť toliko demonstrativně - na to, že trestní věc stěžovatele začal Krajský soud v Ostravě projednávat již v roce 1995, leč v počátečních fázích se stěžovatel hlavních líčení neúčastnil a výslovně souhlasil, aby byla konána v jeho nepřítomnosti, přičemž současně písemně projevoval souhlas se čtením svědeckých výpovědí. Avšak v lednu 2002 stěžovatel nesouhlasil s přečtením obsahu protokolu o dosavadním průběhu hlavního líčení (§ 219 odst. 3 tr. ř.) a hlavní líčení muselo být provedeno znovu. Bylo proto nutno zajišťovat přítomnost více než pěti set svědků u hlavního líčení; stěžovatel navíc žádal účast tlumočníka při výslechu svědků vypovídajících ve slovenštině a přetlumočení slovenských textů do češtiny a hlavní líčení muselo být v některých případech odročováno z důvodů na straně stěžovatele (srov. např. s. 9 napadeného rozsudku krajského soudu, s. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V roce 1997 zase stěžovatel např. uplatnil námitku podjatosti, o které bylo nutno rozhodnout a soud nemohl ve věci jednat, dále bylo nutno - v důsledku námitky stěžovatele - vyžádat odborné vyjádření z oboru neurologie spočívající ve zkoumání jeho zdravotního stavu, jakož i znalecký posudek psychiatrický a psychologický k osobě stěžovatele; v důsledku toho muselo být řízení odročeno (s. 6-7 napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud též poukázal na to, že stěžovatel nebyl k dispozici od počátku trestního řízení, jemuž se vyhýbal pobytem na Slovensku, kde byl zatčen teprve 8.12.1993 (a následně vzat do vazby; srov. s. 5 napadeného rozsudku krajského soudu).

V této souvislosti je namístě uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti proti podrobné analýze délky řízení provedené krajským soudem nijak konkrétně neargumentoval.

Nalézací soud přitom - ve spojení s reflexí délky trestního řízení ve vztahu k ukládání trestu - metodologicky případně argumentoval tím, že nemohl odhlížet od skutečnosti, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele je značně vysoký zejména vzhledem k povaze spáchaného jednání, jeho pohnutce, způsobu jeho provedení a povaze jeho následku. V konkrétnostech poukazoval na zneužití důvěřivosti občanů, nadto značného počtu (446) občanů (tj. výrazná četnost útoků), podvodným jednáním trvajícím delší dobu (cca osm měsíců), v podobě vylákání vysoké finanční částku a získání tak významného majetkového profitu na úkor poškozených (srov. kupř. s. 11 napadeného rozsudku krajského soudu). Co do výše škodlivého následku je namístě zdůraznit, že stěžovatel svým podvodným jednáním vylákal peněžní částku v celkové výši 26.112.000,- Kč, tedy škoda mnohonásobně převyšovala výši škody, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu (dle § 250 odst. 4 trestního zákona), konkrétně více než pětinásobně. K tomu lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (s. 11), že jednání stěžovatele - pokud požadoval jako akontaci částku ve výši 54.000,- Kč, což byl přibližně patnáctinásobek průměrného čistého výdělku v té době - lze označit jako extrémně vysoký stupeň bezohlednosti a přezíravosti k poctivě nabytému majetku, či snad až jako pohrdání osob poškozených, jestliže sám na jejich úkor disponoval peněžními částkami v řádech miliónů korun. U stěžovatele přitom byly shledány okolnosti přitěžující podle § 34 písm. g) a i) trestního zákona (trestným činem způsobil vyšší škodu a trestné jednání páchal po delší dobu). Z obsahu napadených rozsudků lze též vyvodit, že při rozhodování o trestu bylo (patrně) přihlíženo též k postoji stěžovatele k trestnímu řízení. Např. krajský soud poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 To 13/2005 uvádějící, že stěžovatel po celou dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, neprojevil žádnou upřímnou lítost a snahu po nápravě (s. 5 napadeného rozsudku krajského soudu). Z pohledu širších okolností zohledněných při ukládání trestu zmínil krajský soud již dříve vedené trestní stíhání v další trestní věci pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona (před novelou zákonem č. 265/2001 Sb.), vedené krajským soudem pod sp. zn. 30T 6/95, které bylo usnesením ze dne 8.9.1998 zastaveno (dle § 188 odst. 2 trestního řádu z důvodu § 172 odst. 2 trestního řádu) právě s odkazem na tehdy vedené (nyní posuzované) řízení, zkoumající vyšší rozsah způsobené škody. Krajský soud uvedl, že zastavení tohoto dalšího trestního stíhání z důvodu tzv. neúčelnosti, které by celkovou délku pro rozhodnutí soud opět významně ovlivnilo, je skutečností svědčící ve prospěch stěžovatele. Významným se pro rozhodování o trestu stalo, že jedním z důsledků délky řízení bylo, že soudy v další fázi řízení (mj. fázi, ve které byla vydána napadená rozhodnutí) zohlednily nová kritéria (s ohledem na posouzení výše škody z hlediska novely trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb., účinnost od 1.1.2002) a uložily trest odnětí svobody výrazně nižší (mírně v dolní polovině rozpětí zákonné sazby), než byl původní trest (zejména odnětí svobody v délce 10 let, tj. v horní polovině sazby; srov. rekapitulaci sub I. tohoto usnesení) [srov. např. s. 5, 11, 13 napadeného rozsudku krajského soudu, s. 16 napadeného rozsudku vrchního soudu]. Lze tak tvrdit, že průtahy v řízení byly pro stěžovatele co do trestních následků jeho jednání příznivé (srov. obdobně metodologický přístup např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 138/04,

IV. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

V této souvislosti lze zopakovat, že ve svém názoru, že není důvodu pro významnou či výraznou kompenzaci z hlediska ukládání trestu, vycházel krajský soud mj. z premisy, že z důvodu nepřiměřené délky řízení vyzněla ve prospěch stěžovatele již novelizace posuzování výše škody zákonem č. 265/2001 Sb. (před nabytím účinnosti tohoto zákona byl krajským soudem stěžovateli ukládán trest v délce 10 let, tj. v horní polovině sazby). V souvislosti s účelem trestu v relaci k délce řízení poukázal krajský soud též na to, že v kontextu s judikaturou Ústavního soudu je sice k rozhodování o trestu v trestních věcech s delší dobou řízení nutno postupovat citlivě a v odůvodněných případech aplikovat i ustanovení o snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, nicméně - s ohledem na výše uvedené skutečnosti - taková situace v dané věci nastat nemůže. Vysvětlenou vysokou nebezpečnost vykazuje jednání stěžovatele i z pohledu dnešních relací a zájem na potrestání musí trvat nadále. Podle krajského soudu pouze trest důraznější může z hlediska § 23 odst. 1 trestního zákona splnit svůj účel, tedy jak generální, tak individuální prevenci. Skutečnost, že stěžovatel nebyl v mezidobí odsouzen pro jinou trestnou činnost, nemůže dle krajského soudu sama o sobě zakládat zásadně významný prvek pro ovlivnění trestu. Krajský soud pokračoval v úvahách, že konformní způsob života bez rozporu se zákony je samozřejmou povinností občana, nikoli jeho významným pozitivem. Pokud se stěžovatel dopustil trestného jednání a následnou délku řízení sám negativně ovlivnil, musí dle krajského soudu nadále trvat zájem na jeho spravedlivém potrestání (v opačném případě by podle přesvědčení krajského soudu též docházelo k znevýhodňování osob, které tento přístup neuplatňují, což by v konečném důsledku zakládalo nerovnost). K tomu, především co do individuální prevence, poukazuje Ústavní soud na to, že - jak bylo reprodukováno např. v napadeném rozsudku krajského soudu - stěžovatel po celou dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, neprojevil žádnou upřímnou lítost a snahu po nápravě; to by se mohlo jevit jako fakt ztěžující možnost jeho hluboké a trvalé nápravy (srov. argumentačně obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 664/06 ). Navíc, po nařízení výkonu trestu odnětí svobody, stěžovatel nerespektoval pravomocné rozhodnutí obecných soudů, dva roky se vyhýbal výkonu uložených trestů (dle údajů policejního orgánu pobýval mimo území České republiky, kam se vrátil až poté, kdy v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2007 byl zrušen výrok o trestu); na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že výrok o trestu byl následně zrušen (srov. s. 8 napadeného usnesení krajského soudu). Tato okolnost rovněž nesvědčí o sebereflexním přístupu stěžovatele k vlastnímu trestnímu jednání, o upřímné lítosti apod., což by se též mohlo jevit jako poněkud ztěžující možnost jeho hluboké a trvalé nápravy (ostatně již v tomto kontextu se mohou poněkud nepřesvědčivě jevit slova stěžovatele, že v mezidobí vedl "řádný život"). Vrchní soud i poté Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu potvrdily jako správné (kompenzaci nepřiměřené doby řízení verifikovaly); vrchní soud dodal (srov. s. 17 napadeného rozsudku vrchního soudu), že nelze pomíjet oprávněné zájmy poškozených ani rozhodovat způsobem, který by mohl podlomit všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož povinností je mimo jiné soudní mocí řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy a nikoli z důvodů protiústavních prodlev v trestním řízení nastalých se tomuto rozhodnutí vyhnout (ostatně, to platí tím spíše, jestliže větší část délky řízení byla způsobena dle názorů soudů uplatňováním procesních práv stěžovatelem). Nejvyšší soud dále poukázal na to, že postavení a následky pro poškozené, způsobené jednáním obviněného, nelze "délkou řízení" opomíjet či považovat za méně podstatné, a že nelze zkreslovat náhled na problematiku společenské nebezpečnosti jednání obviněného z pohledu absolutizace jeho práv a pomíjení odpovědnosti za způsobný následek.

5) Ústavní soud uzavírá, že jestliže obecné soudy do úvahy o trestu promítly délku řízení, a rozhodnutí o trestu v relaci k délce řízení dostatečným způsobem odůvodnily, pak napadaná rozhodnutí relevantní intence příslušné judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva naplňují (srov. obdobnou metodologii přezkumu např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 269/05,

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu