III.ÚS 1004/08

Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou v Brně, Obilní trh 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2008 č. j. 25 Cdo 1861/2007-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007 č. j. 13 Co 376/2006-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2006 č. j. 18 C 111/2005-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 47/05, a dalších.

V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41) pak Ústavní soud nadto dodal, že "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo". Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žalob k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. 8. 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).

V nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006", že "v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval", a že "odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae)".

K uvedeným právním názorům se, po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších.

V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (i v nálezech dalších - viz nález ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, N 102/41) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "Výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody." Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.

Z pohledu (této) zásady subsidiarity odpovědnosti státu, jejíž uplatnění představuje v uvedených věcech zjevně ústřední rozhodovací důvod, vyznívají shodně též závěry formulované Ústavním soudem či Nejvyšším soudem v dalších srovnatelných věcech. Lze zejména uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 712/04 odmítl), usnesení ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1704/2004, usnesení ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, usnesení ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2402/2004, usnesení ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2222/2004, usnesení ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 25 Cdo 454/2005, usnesení ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 26 Co 28/2005 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1649/07 odmítl), a usnesení ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 25 Cdo 5074/2007 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1157/08 odmítl).

Řečené reflektuje obecnou zásadu, že pro vypořádání poruchy v závazkovém právním vztahu je nevyhnutelné primárně využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o nástrojích tomuto vztahu vnějších, včetně institutu náhrady škody, budou-li splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci.

Není důvod, aby se tato podmínka úspěchu žaloby o náhradu škody (zde proti státu) neuplatnila i ve vztahu k závazkovému poměru nájmu bytu mezi pronajímatelem a nájemcem, jehož kritickým obsahem je nálezy Ústavního soudu (viz výše) předjímaný nárok o "navýšení" nájemného nad částku účastníky v nájemní smlouvě sjednanou. Také v obou zmíněných nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08 (dostupné na stránkách: http://nalus.usoud.cz) byl nedostatek splnění této materiální podmínky žaloby pronajímatele o náhradu škody proti státu určujícím pro závěr, že tato žaloba nemůže obstát (tam dále dovozené kolize s čl. 36 Listiny nejsou kladeny proti tomuto závěru, nýbrž vně, ve vztahu k úvaze, jak jinak poskytnout pronajímatelům - ve zde rozhodných souvislostech - ochranu).

Shodný závěr je logicky namístě vyslovit i ve věci nyní posuzované, čímž je stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy, byť na základě odlišného právního nazírání, aprobován, a nelze mu tím - ani v kontextu ústavněprávních námitek stěžovatelky (čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny) - ničeho vytknout. Kasační důsledky dovozené ve věci sp. zn. IV. ÚS 175/08 se ve věci nyní posuzované přímo neuplatní, jelikož spor o poučení ze strany soudů (§ 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu) zde nebyl otevřen. Ústavní soud se jím zde ani zabývat nemůže (srov. princip dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Názor, vyslovený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, že "u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., proti státu, jsou obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu" (ve smyslu § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu), jde nadto již zjevně nad rámec vlastního výsledku ústavněprávního přezkumu napadených (negativních) rozhodnutí ve věci náhrady škody proti státu, a je vyjádřením snahy nalézt procesní východisko pro založení řízení proti nájemcům o nájemné ("stanovení", "navýšení", resp. uložení další peněžní povinnosti apod.), a to již bezprostředně pokračováním v řízení původním. Ústavní soud tak zde činí odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 489/05, jímž byl vymezen "speciální rámec" pro poučovací povinnost obecných soudů potud, že obecný soud musí "dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu", a žalobci "se musí dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu". Tento pokyn, uvádí se v obou zmiňovaných nálezech, pak nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002, dle nějž naopak poučení, že ve věci namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba, ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v § 92 odst. 2 o. s. ř., součástí poučovací povinnosti soudů není).

Poučení, jež se výše řečeným předpokládá, lze vyjádřit i jinak, a pro jiné - možné - procesní postupy, včetně těch, jež vedou k zahájení řízení nového.

V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (a posléze i v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 ) se Ústavní soud pokusil rozšířit procesní možnosti pro občanskoprávní uplatnění nároků, vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (zejména ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ) tím, že se obrátil k obecnému soudu s výzvou, aby bylo řádně zvažováno, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, resp. co se může - ve skutečnosti - mínit návrhem "na určení, že žalovaní jsou povinni platit... nájemné... počínaje dnem...", a jaký je jeho vztah k vymezení žalobních návrhů v ustanovení § 80 občanského soudního řádu, zda ač se návrh výslovně domáhá "určení" nejde o "plnění", zda a jak by rozhodnutí, jež by převzalo takový návrh, bylo vykonatelné, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) atd. Co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro", pak by neměl být pominut výklad, uvedl zde Ústavní soud, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy, vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu (viz sp. zn. Pl. ÚS 20/05, I. ÚS 719/2005, IV. ÚS 611/05, nebo II. ÚS 93/05).

Není důvod zastírat, že nové uplatnění takových nároků pronajímatele proti nájemci může být v některých případech ohroženo, resp. limitováno (v závislosti na tom, jaké nároky byly konkrétně uplatněny a k jaké době byly vztaženy). Stejná situace však nastane při prosazení procesních postupů podle § 95 odst. 1, § 92 odst. 2 občanského soudního řádu předjímaných v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, neboť obecně platí, že důsledky zahájeného řízení proti záměnou založenému účastenství nájemce (namísto státu) i zde nastanou až okamžikem, kdy pronajímatel v (původním) řízení učiní návrh podle § 92 odst. 2 občanského soudního řádu. Z logiky věci se však podává, že obecné soudy budou muset v obou případech přijmout taková výkladová hlediska, která - shodně - zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů napříště rozhodných právních vztahů.

Shrnutím řečeného, v návaznosti na rozhodovací důvody nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 a

II. ÚS 1133/08, je tak odůvodněn již naznačený závěr, že stěžovatelčina ústavní stížnost - pro nedostatek doložení zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz výše) - je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelka nepřináší v ústavní stížnosti nové či podstatné argumenty a právní názor vyjádřený dovolacím soudem je v souladu s hmotným právem i s judikaturou.

Městský soud v Praze uvedl zásadní část právních závěrů ze svého rozhodnutí, včetně argumentace, že teprve pokud by stěžovatelka neuspěla se svým nárokem ve sporu proti nájemníkům, mohla by se domáhat jeho uspokojení vůči státu. Odvolací soud nemá za to, že by porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces či jiná ústavně zaručená práva a svobody.

Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na své rozhodnutí s tím, že legislativní proces není postupem adresovaným konkrétní osobě, nejedná se o nesprávný úřední postup a nelze tak aplikovat zákon č. 82/1998 Sb.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník. Uvedl, že většina nových vlastníků nájemních domů převzala nájemníky dobrovolně od předchozího vlastníka s právním závazkem dodržení všech platně uzavřených nájemních smluv. Stěžovatelka se domáhá ochrany majetku, který získala v rozsahu omezení, jaké měl předchozí vlastník. Vedlejší účastník poukázal na to, že žalobami pronajímatelů proti nájemníkům bude dána možnost objektivního zjištění skutečných příjmů a výdajů majitelů nemovitostí, kterému se dosud většinou vyhýbají.

III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.

Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí (samy o sobě, resp. v jednotlivostech) či nikoli, nýbrž podstatným je celkové vyznění sporu. To pak otevírá prostor i k založení závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva nebyla dotčena, jestliže je objektivně k dispozici jiný než dosud užitý - ústavněprávně relevantní - argument, který je způsobilý dosažený výsledek řízení podpořit.

Klíčové pak v dané věci je, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007 č. j. 54 Co 244/2007-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2007 č. j. 24 C 81/2006-29), jakož i nálezem ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 č. j. 68 Co 29/2008-44 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2007 č. j. 30 C 387/2006-22).

To je významné potud, že v těchto nálezech formulované závěry se přiměřeně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva nebo svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek občanskoprávního řízení je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Zde je proto nezbytné zaznamenat, jaké právní názory ve svých nálezech Ústavní soud vyjádřil: Ústavní soud nálezem ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40), publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že "dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě", zamítl návrh na zrušení § 686 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685 až § 695, § 686 odst. 1 a § 697 až § 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že "obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů". Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je "nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe".

K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, ze dne 13. 7. 2006 sp.zn.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu