III.ÚS 546/06

Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti První moravská finanční a. s., Čechova 2, Přerov, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006 č. j. 28 Co 210/2006-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 1531/07).

V projednávané věci stěžovatelka odmítá postup obecných soudů, které při rozhodování o nákladech řízení o tzv. vylučovací žalobě (§ 267 o. s. ř.) aplikovaly ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Za porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatelka považuje neochotu obecných soudů k moderaci podle § 150 o. s. ř., podle nějž, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ústavní soud konstatuje, že právní argumentaci a závěrům stěžovatelky nelze přisvědčit. Stěžovatelka k vymáhání závazků manžela vedlejší účastnice Ing. R. P. zvolila alternativu exekučního řízení ve smyslu přísl. ust. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, v němž se podpůrně užije ustanovení občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 ex. řádu). Podle § 267 o. s. ř. lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Řízení o takovém návrhu (o excindační neboli vylučovací žalobě) má charakter řízení sporného. Hlavní zásadou, která v takovém řízení ovládá rozhodování o nákladech řízení, je právě zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v již citovaném ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Nelze přitom akceptovat tvrzení stěžovatelky, že jako oprávněná v exekučním řízení neměla možnost jakýmkoli způsobem ovlivňovat postup soudní exekutorky. Lze očekávat, že oprávněný, který volí velmi razantní postup vůči povinnému ve smyslu exekučního řádu, je obeznámen s eventualitou, že se třetí osoby mohou v případě soupisu majetku, jenž je z výkonu rozhodnutí vyloučen, bránit excindačními žalobami. Podání vylučovacích žalob může však oprávněný předejít tím, že využije svého práva podle § 326 odst. 4 o. s. ř. být soupisu movitých věcí přítomen a výslovně prohlásit, které věci do soupisu nemají být sepsány. Dále je třeba zdůraznit, že dikce ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. nepožaduje, aby ke spornému řízení nutně došlo na základě protiprávního jednání ve sporu neúspěšné strany. Připomeňme, že vylučovací žaloba dle § 267 o. s. ř. má charakter žaloby na určení.

Ústavní soud konstatuje, že požadavek, aby žalobci v případě řízení o vylučovací žalobě nemohla být přiznána náhrada nákladů takového řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., je třeba odmítnout jako nepřijatelný i s přihlédnutím k samotné podstatě tohoto procesního prostředku. Třetí osoba, jejíž majetek byl sepsán v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce, je ohrožena na svých majetkových právech bez jakéhokoli vlastního porušení právní povinnosti. Nemožnost přiznat takové osobě náhradu nákladů řízení v případě jejího plného úspěchu ve věci proti žalovanému, který v exekuci vystupoval jako oprávněný, sám tuto exekuci inicioval a její průběh byl do značné míry v jeho dispozici, by znamenala de facto nadpráví oprávněných ve vztahu k neomezenému okruhu třetích osob, jejichž majetek by mohl být v exekuci dotčen.

Pokud jde o moderační právo soudu ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší hodnotit volnou úvahu obecných soudů tam, kde zákon toliko připouští odchylný postup v případech výjimečných, zvláštního zřetele hodných a obecný soud takové možnosti nevyužije. Ingerence Ústavního soudu je představitelná spíše v případech opačných, jež by nesly rysy svévole obecného soudu při interpretaci dosahu takových moderačních ustanovení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 322/03 ). Pokud jde konkrétně o citované ustanovení § 150 o. s. ř., Ústavní soud podotýká, že dle ustálené judikatury obecných soudů se za,,důvody hodné zvláštního zřetele" považují zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení; je přitom třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka (viz Bureš, J. et al, Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 6. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 555 a násl.). Lze připomenout, že v projednávané věci, tzn. řízení o vylučovací žalobě dle § 267 o. s. ř., stála na straně žalobce fyzická osoba, jíž hrozilo postižení majetku (movitých věcí denní potřeby) v rámci exekuce na majetek jejího manžela. Na straně žalované stál podnikatelský subjekt - obchodní akciová společnost, zaměřená na nákup a prodej pohledávek. Za této situace by se s ohledem na výše uvedené jevil postup obecných soudů podle ust. § 150 o. s. ř. jako zcela rozporný s účelem a smyslem tohoto ustanovení.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

II. ÚS 198/07,

Na základě vyhodnocení spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, shodně jako ve svých ostatních rozhodnutích, jejichž předmětem je posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí v rovině práva jednoduchého, ale posuzuje toliko soulad takových rozhodnutí s ústavním pořádkem ČR, včetně závazků vyplývajících z mezinárodních smluv [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud již judikoval, že do rozhodování o nákladech řízení mu v zásadě nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázky náhrady nákladů dosahují ústavně právní dimenze obvykle jen v případě, že postup obecného soudu zcela zjevně vybočuje z pravidel upravujících příslušné řízení. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení ovšem zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 290/06,

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2008 ⟪LB:lb_001⟫ Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu