IV.ÚS 1823/08

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky S. K., právně zastoupené JUDr. Drahomírou Hudečkovou, advokátkou se sídlem Budečská 16, Praha 2 - Vinohrady, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007 a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007. Současně Ústavní soud obdržel i další ústavní stížnost stěžovatelky, tentokráte směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku městského soudu. S ohledem na skutkovou a časovou souvislost citovaných rozhodnutí spojil Ústavní soud usnesením č. j.

IV. ÚS 1823/08,

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by vydáním napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uplatnila tři okruhy námitek. První okruh se týkal usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008, přičemž stěžovatelka Nejvyššímu soudu jednak vytýkala, že se při posuzování přípustnosti dovolání vyhnul, z jejího pohledu zcela stěžejní, otázce, jíž byl výklad pojmu "rodina s nezletilými dětmi", obsaženého v § 712 odst. 5 občanského zákoníku, a jednak to, že nesjednal nápravu vad, jimiž byly zatíženy rozsudky obvodního a městského soudu. Druhý okruh námitek se vztahoval k dodržování zásad spravedlivého procesu, kdy stěžovatelka měla za to, že obecné soudy nerespektovaly rovnost účastníků řízení, neboť způsoby v ústavní stížnosti popsanými stranily vedlejší účastnici, a dále že dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu. A konečně, v rámci třetího okruhu námitek, poukazovala stěžovatelka na to, že výsledek sporu, tzn. skutečnost, že bude z bytu vystěhována i se svou dcerou a vnučkou za podmínky poskytnutí pouhého přístřeší, odporuje čl. 10, 30 a 32 odst. 5 Listiny a dalším ustanovením mezinárodních úmluv o lidských právech.

Co se týče usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky, odkazuje Ústavní soud především na svou ustálenou judikaturu, v níž vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae." (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 31, str. 383 a násl.). Výše uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na napadené usnesení Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatelky, že se Nejvyšší soud jí nastolenou právní otázkou vůbec nezabýval, nutno podotknout, že se tak stalo z důvodu zjevné nadbytečnosti. Nejvyšší soud vycházel při posouzení přípustnosti dovolání z okruhu právních otázek řešených odvolacím soudem, přičemž jednou ze dvou skutečností, v nichž odvolací soud spatřoval změnu poměrů, bylo neplacení, resp. nepravidelné placení, nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu stěžovatelkou poté, co došlo k vypovězení nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 3. 2006. Již tento důvod sám o sobě zakládal změnu poměrů, mající za následek ztrátu práva na náhradní byt, bez ohledu na to, zda se jednalo či nejednalo o rodinu s nezletilým dítětem. Poté, co Nejvyšší soud shledal, že otázka, zda lze v následném neplacení nájemného stěžovatelkou spatřovat změnu poměrů, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikatorní praxí, bylo již zjevně nadbytečné zabývat se otázkou, zda bylo možno soužití stěžovatelky s její dcerou a vnučkou podřadit pod pojem "rodina s nezletilým dítětem".

Ani námitky stěžovatelky, vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces v řízení před obvodním a městským soudem, neshledal Ústavní soud důvodnými. Oba soudy při svém rozhodování respektovaly principy obsažené v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí byla řádně a logicky odůvodněna, přičemž se důsledně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že by obecné soudy vedly řízení v rozporu s principem rovnosti jeho účastníků. Skutečnost, že obecné soudy dospěly při hodnocení okolností případu k odlišným závěrům než stěžovatelka, jakož i skutečnost, že se z hlediska právního posouzení případu přiklonily k právnímu názoru vedlejší účastnice a její žalobě vyhověly, sama o sobě porušení čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy nezakládá. Opět nezbývá než podotknout, že Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obsažené v rozhodnutích obecných soudů, jestliže tato rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, splňují kritéria spravedlivého procesu, tzn. jestliže byla řádně odůvodněna, jestliže nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a následným právním posouzením věci a jestliže současně nebylo zasaženo ani do některého z dalších ústavně zaručených práv. V projednávané věci žádné takové pochybení shledáno nebylo.

K obsahovému souladu napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem České republiky Ústavní soud uvádí, že právo na zachování lidské důstojnosti, zakotvené výslovně nejen v čl. 10 Listiny, ale i v čl. 1 Listiny, je stěžejním ustanovením jak Listiny, tak i dalších právních instrumentů zajišťujících základní práva a svobody. Jako takové je promítnuto do celého systému ochrany základních práv a v zásadě se neaplikuje samostatně (autonomně), nýbrž prostřednictvím jednotlivých konkrétních základních práv a svobod. V daném případě přichází v úvahu zejména čl. 10 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a čl. 12 odst. 1 Listiny, dle něhož je obydlí nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí a konečně i čl. 8 Úmluvy, dle nějž má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu ochrany práv a svobod jiných. Ústavní soud je toho názoru, že čl. 8 Úmluvy v sobě zahrnuje i další výše zmíněné články Listiny a z toho důvodu bude nadále odkazovat pouze na čl. 8 Úmluvy.

K prvotnímu zásahu do práva stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života a obydlí došlo již v důsledku vydání rozsudku obvodního soudu sp. zn. 14 C 60/98 ve spojení s rozsudkem městského soudu sp. zn. 18 Co 74/2002, jimiž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, obývaného stěžovatelkou. Nicméně tato rozhodnutí nemohl Ústavní soud přezkoumat, neboť ve vztahu k nim by byla ústavní stížnost podána zjevně opožděně, tzn. po uplynutí šedesátidenní lhůty ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Totéž platí i pro námitku stěžovatelky, vztahující se k nesprávnému stanovení výše doplatku nájemného. K dalšímu zásahu do práv stěžovatelky pak došlo prostřednictvím napadených rozhodnutí, kdy byla povinnost vyklidit byt změněna tak, že již nebyla vázána na poskytnutí náhradního bytu, nýbrž toliko na zajištění přístřeší. Dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy může být takový zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života a obydlí ospravedlnitelný pouze za předpokladu, že byl v souladu se zákonem, sledoval legitimní cíl a současně se jednalo o opatření nezbytné v demokratické společnosti.

K tomu Ústavní soud uvádí, že postup obecných soudů, kdy tyto rozhodovaly o tom, zda výkon práva stěžovatelky na bytovou náhradu nebyl v důsledku změněných okolností v rozporu s dobrými mravy, měl oporu v zákonném ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, legitimním cílem sledovaným napadenými rozhodnutími pak bylo zajištění vyváženosti práv a povinností obou stran nájemního vztahu tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. Pojem "nezbytnosti v demokratické společnosti" předpokládá, že zásah musí být proporcionální sledovanému legitimnímu cíli. Ústavní soud si je vědom hloubky sociálních problémů spojených se ztrátou bydlení, nemůže však současně nepřihlédnout k tomu, že podstatou jakéhokoliv lidského práva či svobody je zároveň i jistá míra odpovědnosti. Z rozsudku obvodního soudu č. j. 14 C 60/98-13 ze dne 21. 5. 2001 se podává, že stěžovatelka dlouhodobě, tzn. již od roku 1995, neplnila povinnosti nájemkyně, tzn. nehradila řádně nájemné, což pokračovalo i poté, kdy obdržela výpověď z nájmu bytu. Z přípisu vedlejší účastnice ze dne 30. 9. 2004, který stěžovatelka předložila jako přílohu ke své ústavní stížnosti, pak vyplývá, že mezi ní a vedlejší účastnicí byly v minulosti uzavřeny dvě splátkové dohody, přičemž stěžovatelka nedodržela ani jednu z nich. Ústavní soud podotýká, že za těchto okolností jednak nelze mít za to, že by stěžovatelka byla postupem vedlejší účastnice diskriminována, neboť její případ byl odlišný tím, že se jednalo o dlouhodobý problém, který se vedlejší účastnice několikrát v minulosti neúspěšně pokusila se stěžovatelkou vyřešit, a dále, že za vzniklou situaci nesla svůj díl odpovědnosti stěžovatelka, která nebyla opakovaně schopna dostát svým závazkům. Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod se domnívat, že bylo porušeno právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života a obydlí, resp. že namítaný zásah obecných soudů nebyl proporcionální ve vztahu k ochraně poskytnuté vlastnickému právu vedlejší účastnice.

Odkazovala-li stěžovatelka na čl. 16 Evropské sociální charty, uveřejněné jako sdělení č. 14/2000 Sb.m.s., dle nějž se smluvní státy zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života mj. poskytováním bydlení pro rodiny, nelze přehlédnout, že citované ustanovení nezakládá bezprostředně aplikovatelná subjektivní veřejná základní práva či svobody fyzických či právnických osob ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Evropská sociální charta ve smyslu svého čl. 20 toliko zavazuje smluvní státy považovat část I. Charty za deklaraci cílů, o jejichž dosažení budou usilovat všemi vhodnými prostředky. Obdobné platí rovněž pro čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb. Stěžovatelka se tedy může těchto práv, jakož i práv vyplývajících z čl. 30 Listiny (ve spojení s čl. 41 Listiny) domáhat pouze v mezích vnitrostátních předpisů. Všeobecná deklarace lidských práv pak vůbec není právně závazným dokumentem.

Co se týče odkazu na čl. 32 odst. 5 Listiny, z rozsudku městského soudu č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007 se podává, že předmětný byt obývala kromě stěžovatelky a nezletilé vnučky i zletilá dcera M., matka nezletilé, jejíž měsíční příjem dosahoval dle zjištění městského soudu 16 000 Kč hrubého. Není proto důvodu se domnívat, že by se nezletilá vnučka a její matka v důsledku neposkytnutí náhradního bytu ocitly v nebezpečí bezdomovectví. Ostatně ve vztahu k tvrzenému porušení práv nezletilé shledal Ústavní soud stěžovatelku osobou zjevně neoprávněnou, neboť rodičovská zodpovědnost ve vztahu k nezletilé náleží její matce a nikoliv stěžovatelce. Případné porušení práv dítěte by tedy mohla jeho jménem namítat toliko matka, jakožto jeho zákonná zástupkyně.

Nezbylo než uzavřít, že napadená rozhodnutí obstála z ústavněprávního hlediska i po obsahové stránce. Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu