IV.ÚS 713/05

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Janem Soldátem, advokátem se sídlem Sažinova 763, Milevsko, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 131/2004-48 ze dne 12. 8. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 623/06,

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") č. j. 10 Ca 78/2004-17 ze dne 21. 7. 2004 byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti nezákonnému zásahu, jehož se měl dopustit Finanční úřad v Písku (dále jen "vedlejší účastník") tím, že neumožnil zvolenému zástupci stěžovatele nahlížet do daňového spisu. Krajský soud jednak konstatoval, že stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky, neboť ustanovení § 23 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), zakotvuje právo daňového subjektu podat v případě neumožnění nahlédnutí do spisu do patnácti dnů odvolání, a dále dovodil, že jednání správce daně, kterým tento neumožnil daňovému subjektu nahlédnout do spisu, nelze podřadit pod ustanovení § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Kasační stížnost, kterou stěžovatel proti usnesení krajského soudu podal, byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 131/2004-48 ze dne 12. 8. 2005 zamítnuta. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že rozhodnutí finančního úřadu o neumožnění nahlédnutí do spisu není nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, nýbrž rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení. Na taková rozhodnutí se vztahuje kompetenční výluka obsažená v § 70 písm. c) soudního řádu správního a lze je proto po vyčerpání všech opravných prostředků napadnout toliko žalobou směřující proti meritornímu rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti poplatníka.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský a Nejvyšší správní soud rozhodly v jeho věci bez uvážení všech souvislostí. Právo nahlížet do daňového spisu totiž nelze vždy spojovat pouze s běžícím daňovým řízením. Daňový subjekt může do spisu nahlížet kdykoliv, tedy i po skončení daňového řízení, právě jako tomu bylo v případě stěžovatele. Za těchto okolností byla argumentace Nejvyššího správního soudu o možnosti napadnout žalobou meritorní rozhodnutí o daňové povinnosti zcela nepřípadná, neboť žádné meritorní rozhodnutí již vydáno nebude, resp. bylo vydáno před několika lety. Jestliže by byl přijat závěr Nejvyššího správního soudu, vedlo by to k absenci soudního přezkumu ve vztahu k nahlížení do spisu u skončených věcí, což dle názoru stěžovatele odporuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále uvedl, že svou žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu napadal skutečně jednání vedlejšího účastníka, který neumožnil jím zvolenému zástupci nahlédnout do spisu, a nikoliv rozhodnutí, neboť žádné rozhodnutí ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků vydáno nebylo. Obecné soudy se meritem věci, tzn. zda mohl stěžovatel zmocnit jinou osobu k nahlédnutí do spisu, vůbec nezabývaly, proto stěžovatel předložil tuto otázku k posouzení Ústavnímu soudu. Dle přesvědčení stěžovatele byl prostřednictvím rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 131/2004-48 ze dne 12. 8. 2005 porušen čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek svým nálezem zrušil.

II. ÚS 2991/07, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů primárně přísluší obecným soudům a že on sám je povolán toliko zajišťovat ochranu základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jiných než ústavních předpisů vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů, což bylo dle přesvědčení Ústavního soudu v případě předmětné interpretace § 70 písm. c) soudního řádu splněno. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2991/07 pak Ústavní soud vztáhl výše uvedený výklad i na případ, kdy nebude v budoucnu vydáno žádné meritorní rozhodnutí, které by mohlo být následně napadeno správní žalobou. Ústavní soud se v citovaném usnesení ztotožnil s odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 84/2006 ze dne 29. 8. 2007, v němž tento dovodil, že v případě, že v budoucnu nebude probíhat žádné řízení v daňové záležitosti stěžovatele, nemohou být stěžovateli uloženy žádné daňové povinnosti a on proto nemůže být zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že proto nebylo třeba, aby se stěžovatel proti zásahu do svých práv bránil před soudními orgány a v souladu s předchozími rozhodnutími uzavřel, že soudní ochrany by mohl stěžovatel využít pouze cestou podání žaloby proti meritornímu rozhodnutí o jeho konkrétní daňové povinnosti, neboť jiný postup platná právní úprava neumožňuje.

Výše uvedené závěry lze aplikovat i na nyní projednávanou věc. Práva stěžovatele nebyla nemožností nahlédnout do spisu bezprostředně dotčena, neboť daňové řízení v jeho věci již bylo pravomocně skončeno a stěžovateli tedy nehrozilo, že by mu byla uložena další daňová povinnost. Stěžovatel ve svém vyjádření uváděl, že jeho zmocněnec měl do spisu nahlédnout za účelem eventuálního podání mimořádného opravného prostředku proti předcházejícímu rozhodnutí správce daně. Stěžovatel však v této souvislosti pominul, že stanovisko vedlejšího účastníka stran nahlížení do spisu mu nikterak nebránilo mimořádný opravný prostředek podat a v jeho rámci mimo jiné namítat, že jeho zmocněnci nebylo umožněno do daňového spisu nahlédnout. Rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku by pak podléhalo soudnímu přezkumu. Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že aplikací ustanovení § 70 písm. c) soudního řádu správního bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K námitce, že se v případě postupu vedlejšího účastníka nejednalo o rozhodnutí, nýbrž o nezákonný zásah orgánu veřejné moci, odkazuje Ústavní soud jednak na odůvodnění napadeného rozsudku a dále rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Aps 2/2007 ze dne 26. 7. 2007 (dostupný na http://nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud definoval znaky nezákonného zásahu, přičemž velmi podrobně zdůvodnil, proč nelze odepření nahlédnutí do spisu za takový zásah považovat. Řešení této otázky spadá plně do kompetence Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud nenalezl z ústavněprávního hlediska žádný důvod, pro nějž by měl tento právní názor přehodnocovat.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 131/2004-48 ze dne 12. 8. 2005 došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

III. Ústavní soud následně napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

V prvé řadě je třeba podotknout, že krajský a Nejvyšší správní soud meritorně nepřezkoumávaly správnost postupu vedlejšího účastníka ve vztahu k nahlížení do daňového spisu, nýbrž toliko konstatovaly, že správní žaloba není přípustná z důvodu kompetenční výluky ve smyslu § 70 písm. c) soudního řádu správního. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat hodnocením postupu vedlejšího účastníka, neboť tento nebyl předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem, jehož rozsudek byl ústavní stížností napaden. Ústavní soud tak posuzoval důvodnost ústavní stížnosti výlučně z hlediska ústavní konformity závěru obecných soudů o nepřípustnosti správní žaloby.

Co se týče aplikovatelnosti ustanovení § 70 písm. c) soudního řádu správního, Ústavní soud již v minulosti přezkoumával právní názor Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí o odepření nahlédnutí do spisu má povahu rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem a správní žaloba tedy není přípustná (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 468/05,

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu