II.ÚS 1255/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 10. 2006 č.j. 7 C 51/2006-42, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2007 č.j. 26 Co 61/2007-71 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 2008 č.j. 26 Cdo 3395/2007-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, jímž se domáhal změny určení bytové náhrady tak, že povinnost žalovaného, stanovená v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2006 č.j. 26 Co 583/2005-189 k vyklizení předmětného bytu ve vlastnictví stěžovatele, není nadále vázána na zajištění bytové náhrady.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalovanému bylo poté, co uplynula smlouva o nájmu bytu uzavřená se stěžovatelem na dobu určitou, uloženo, na základě žaloby na vyklizení bytu, byt vyklidit s poukazem na ust. § 3 odst. 1 obč. zák. do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Nájemné bylo v nájemní smlouvě sjednáno ve výši 830 Kč měsíčně a tuto částku platil žalovaný v době rozhodování soudu o žalobě na vyklizení i po pravomocném skončení řízení. Mezi účastníky trvá spor o výši platby za užívání bytu, neboť žalobce požaduje, aby žalovaný platil za jeho užívání částku odpovídající nájemnému v místě a čase obvyklému (řízení vedená u soudu prvního stupně pod sp.zn. 11 C 155/2003 a sp.zn. 5 C 212/2004 nebyla v době rozhodování odvolacího soudu pravomocně skončena). Stěžovatel se žalobou předcházející ústavní stížností napadeným rozhodnutím domáhal změny určení bytové náhrady právě s odvoláním na to, že žalovaný neplatí za užívání bytu částku odpovídající nájemnému v místě a čase obvyklému.

Soudy 1. a 2. stupně dospěly k závěru, že žalovaný předmětný byt neužívá jako nájemce, ale na základě práva založeného pravomocným rozsudkem, jehož změny se stěžovatel domáhal. Vzhledem k tomuto svému postavení je žalovaný povinen nejméně od 1. 2. 2006 platit za užívání bytu cenu v místě a čase obvyklou. Ke změně poměrů po vydání rozhodnutí o povinnosti k vyklizení bytu však nedošlo. Za změnu poměrů by sice bylo možno považovat neplacení "nesporně určené ceny za užívání bytu" po dobu delší než tři měsíce (viz § 711 odst. 1 obč.zák.), v dané věci však mezi účastníky k dohodě o ceně nedošlo, a spor, ve kterém je tato otázka řešena, nebyl dosud pravomocně skončen; za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že výkon práva žalovaného v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.).

Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť závěr odvolacího soudu, který je založen na právním názoru, že žalovaný - užívající byt do zajištění bytové náhrady přiznané mu pravomocným rozhodnutím soudu za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. - je povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši v místě a čase obvyklé, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve svých rozhodnutích (např. rozsudek, sp.zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1503 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek sp.zn. 26 Cdo 939/2003, rozsudek sp.zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2792, a sp.zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) opakovaně vyjádřil právní názor, podle kterého osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku sp.zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněném pod C 1112 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyjádřil právní názor, že právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. K posléze uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých rozsudcích sp.zn. 26 Cdo 2179/2007 a sp.zn. 33 Odo 1304/2006. Citovaná rozhodnutí jsou dle Nejvyššího soudu v souladu i s nálezem Ústavního soudu sp.zn.

IV. ÚS 113/05

Ústavní soud zdůrazňuje, že jím byla řešena zcela odlišná situace, tj. výše nájemného, jíž je povinen bývalý nájemce platit za dobu od zajištění náhradního bytu ze strany vlastníka až do doby rozhodnutí o exekuci vyklizením dosud užívaného bytu. V projednávané věci stěžovatele neuvádí, že by žalovanému náhradní byt již zajistil a splnění rozsudku se musel domáhat exekuční cestou.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vícekrát zdůraznil, že je nutné poskytnout ochranu právům vlastníků nemovitostí, nicméně i výkon těchto práv musí být v souladu s právem, tzn. že v zájmu jejich výkonu nelze zaměňovat příslušné právní instituty, aniž by byla respektována i práva nájemců. Ústavní soud podotýká, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů o výši nájmu, který bude žalovaný posléze povinen platit, ani event. rozhodnutí soudů, které by o věci znovu rozhodovaly za situace, kdy skutečně, třeba i pro chování žalovaného, by bylo namístě posuzovat změnu poměrů a oprávněnost práva žalovaného na náhradní byt. Skutečnost, že obecné soudy nezvažovaly jiný procesní postup, spočívající např. v přerušení řízení do doby rozhodnutí o žalobě o výši platby za užívání bytu a s ním souvisejících důsledků, nemůže být podrobena přezkumu Ústavního soudu, neboť zvolení procesního postupu je věcí obecných soudů a nemůže tak představovat případný zásah ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jejich rozhodnutí, dle nějž v dané věci nedošlo ke změně poměrů, nelze považovat za protiústavní. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že napadeným rozhodnutím, kterým nebylo rozhodováno o vlastnictví k bytu ani o výši nájmu, nedošlo ani k porušení práva na ochranu vlastnictví stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Předmětem řízení tedy nebylo posouzení toho, zda předmětný soubor místností užívaných žalovaným je bytem ve smyslu správních předpisů (tato otázka byla vyřešena v řízení předcházejícímu rozhodnutí o vyklizení bytu). Stejně tak předmětem řízení nebyla otázka výše úhrady, kterou je povinen žalovaný za užívání bytu žalobci hradit (tato otázka je předmětem řízení ve shora uvedených dosud neskončených věcech) a v daném řízení ani nemohla být zkoumána opodstatněnost pravomocného rozhodnutí o přiznání práva na zajištění náhradního bytu. Ústavní soud se proto při projednání ústavní stížnosti zaměřil jen na posouzení, zda se obecné soudy zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly se zjištěním, zda od vydání rozsudku o vyklizení bytu došlo ke změně poměrů.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) vypořádaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nejvyšší soud pak korigoval právní názor odvolacího soudu (vedoucí ke shodným právním závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud) tak, aby rozhodnutí obecných soudů byla v celém rozsahu v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006 bylo žalovanému uloženo vyklidit byt, přičemž povinnost vyklizení bytu byla při aplikaci na ust. § 3 obč. zák. vázána na zajištění bytové náhrady (žalovaný je starobní důchodce, v bytě bydlí 33 let, určené nájemné vždy hradil a jeho právo bydlení nebylo zpochybňováno, jinou možnost bydlení nemá, stěžovatel koupil dům i s nájemníky, je vlastníkem řady nemovitostí po celé republice). Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 1. 2006, stěžovatel dne 20. 2. 2006 podal žalobu, kterou se dle ust. § 80 písm.c o.s.ř. domáhal změny bytové náhrady. V rozhodnutí ze dne 12. 1. 2006 krajský soud rozhodl, že ačkoliv by dle jeho názoru měl žalovaný, dosud platící 830 Kč měsíčně, platit stěžovateli nájemné ve výši a čase obvyklé, jsou dány podmínky pro přiznání náhradního bytu. Rozhodnutí tak bylo vydáno v době, kdy žalobce platil stejně jako v době projednávání nynější žaloby 830 Kč (uvedená částka byla stanovena v poslední dohodě účastníků o výši nájemného) a kdy trval spor o výši nájemného.

Dle ustanovení § 80 písm c) o.s.ř. se lze domáhat určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, pokud by její přiznání bylo v důsledku změny poměrů v rozporu s dobrými mravy. Takovouto změnu poměrů ovšem nelze v konkrétním případě, kdy fakticky k žádné změně poměrů mezi účastníky, ani pokud jde o placení nájemného od vydání rozhodnutí o vyklizení bytu, nedošlo, automaticky dovozovat ze stěžovatelova přesvědčení o tom, že žalovaný je povinen platit vyšší nájemné než doposud. Změnu poměrů ani nelze přímo a bez dalšího dovozovat ze stěžovatelova přesvědčení o možnosti analogické aplikace ustanovení § 711 a § 712a obč. zák., aniž by bylo soudem rozhodnuto, že se na straně žalovaného skutečně jedná o dluh na nájemném. V dané věci by navíc případné rozhodnutí o změně poměrů, které by mělo za následek, že trvání na zajištění náhradního bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy, muselo být podloženo i dalšími úvahami, přičemž věc by bylo nutné hodnotit v celém kontextu a i s ohledem na důvody, které rovněž s přihlédnutím k § 3 o.s.ř. vedly k rozhodnutí o náhradním bytě. Z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se v podstatě domáhá změny původního rozhodnutí ze dne 12. 1. 2006, kterým bylo rozhodnuto o bytové náhradě (stěžovatel tvrdí, že ze strany žalovaného jde o pokračování porušování povinností nájemce). Toto pravomocné rozhodnutí však předmětem řízení o ústavní stížnosti není a ústavní stížnost proti němu již byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (sp.zn.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2009 Stanislav Balík předseda senátu