III.ÚS 2305/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. Mgr. Z. T., Ph.D., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem se sídlem Brno, Náměstí 28. října 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008 ve věci sp. zn. 15 Co 473/2007 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26. 10. 2007 ve věci sp. zn. 4 Nc 1515/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36, čl. 11 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech, čl. 16 Evropské sociální charty a čl. 18 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte - v záhlaví označená rozhodnutí zrušil.

Napadeným rozsudkem stanovil okresní soud stěžovateli mj. povinnost přispívat na výživu nezletilé Jany (jedná se o pseudonym) za dobu od 1. 1. 2004 do 31. 3. 2007 částkou 1 500,- Kč měsíčně a od 1. 4. 2007 do budoucna částkou 2 000,- Kč měsíčně. Současně byl upraven styk s nezletilou jednou za 14 dnů v neděli od 14:00 do 17:00 hod v místě bydliště matky, a to za její přítomnosti. Krajský soud tyto výroky rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.

Obsáhlá ústavní stížnost, již na tomto místě netřeba v úplnosti rekapitulovat, obsahuje především následující námitky a tvrzení.

K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že soudy nedodržovaly ustanovení občanského soudního řádu, jež upravují zásady zjišťování skutkového stavu věci a odůvodnění vydaných rozhodnutí (§ 153 odst. 1 a § 157 o. s. ř.). Podle stěžovatele bylo výživné především určeno na základě nesprávných skutkových závěrů, které jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, je nepřiměřené jeho možnostem a schopnostem a životní úrovni, jakož i věku a potřebám dítěte. Stěžovatel usuzuje, že v podobných případech je obvykle stanovováno výživné "maximálně poloviční", čímž je v jeho věci i v rozporu s dobrými mravy a porušuje jeho právo na přiměřenou životní úroveň a zachování lidské důstojnosti (nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. a nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 244/03).

Obecné soudy podle stěžovatele odmítly zohlednit (nadstandardní) majetkové poměry matky a v odůvodnění nadto neuvedly, proč tak učinily; to pokládá za nepřípustné, a odvolává se na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 244/08.

Stěžovatel dále namítl zjevný rozpor v napadených rozhodnutích, jestliže na jedné straně obecné soudy zohlednily jeho nevyhovující bytovou situaci ve výroku o styku s nezletilou dcerou, na straně druhé ji nebraly v potaz při rozhodování o výši výživného (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 363/03, resp. ve věci sp. zn. I. ÚS 244/08 ). Poukázal též na existenci vyživovací povinnosti matky nezletilého dítěte vůči němu jakožto manželu, kterou soudy taktéž odmítly vzít v potaz (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 114/99 ), a na její protiprávní chování, pro které má být nucen bydlet v pronajatém bytě. Obecné soudy nadto ignorovaly sociální dávky vyplácené matce nezletilé, což odporuje závěrům uvedeným v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 527/06.

Obecné soudy měly dle stěžovatele stanovit výživné v takové výši, aby byl schopen pronajmout si adekvátní byt, ve kterém by se mohl s nezletilou stýkat; jelikož tak nepostupovaly, porušily čl. 32 odst. 4 Listiny (opět s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 363/03 ). Zmíněné jednání matky nezletilé vedlo k tomu, že je nucen vynakládat vyšší finanční částky na bydlení, čímž se snižuje jeho schopnost platit výživné, a proto má stěžovatel za to, aby se matka dítěte podílela na její výživě ve větší míře než on (jelikož mu brání v plnění vyživovací povinnosti formou osobní péče, což má s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 246/06 a IV. ÚS 257/05 představovat další důvod ke zvýšení její finanční spoluúčasti).

Dle názoru stěžovatele je životní úroveň nezletilé vyšší než životní úroveň jeho, a proto měly obecné soudy aplikovat § 85 odst. 2 ve spojení s § 87 zákona o rodině; ostatně je zde zjevný nepoměr mezi úpravou styku s nezletilou a výší pro ni stanoveného výživného (za vysoké výživné se mu nedostává adekvátního "protiplnění").

Soudy obou instancí měly pochybit i tím, že při stanovení potenciálně dosažitelného příjmu stěžovatele nezjišťovaly, zda bylo vůbec reálné uvažovaná pracovní místa získat (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 299/06 ). Zcela nedůvodně vycházely z průměru intervalu nabízených mezd, přičemž je ale zřejmé, že byl-li by na dané pracovní místo vůbec přijat, obdržel by mzdu ve výši dolní hranice tohoto intervalu. Stěžovatel přitom napadá užitou interpretaci § 96 odst. 1 zákona o rodině, a připomíná, že se výhodněji placeného místa nevzdal, nýbrž jej pouze nezískal. Zpochybňuje též, že měl platit výživné i za období, kdy pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši 3 154 Kč, jestliže za toto období stanovily soudy hypoteticky dosažitelný výdělek, přestože Úřad nebyl schopen mu v daném období zajistit odpovídající zaměstnání (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 376/2000).

Stěžovatel tvrdí, že není schopen zajišťovat ani vlastní životní potřeby, a proto soudy pochybily, když neaplikovaly ustanovení § 88 zákona o rodině. Má za to, že mu bylo stanoveno neúměrně vysoké výživné a odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 10 Co 652/2003, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 10 Co 326/2004 a nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 601/02,

IV. ÚS 257/05 se zabývají otázkou trvání fakticity výkonu vyživovací povinnosti rodičem ve formě naturálního plnění.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Porušení práva na spravedlivý proces konečně stěžovatel dovozuje - v obecné rovině - i ze skutečnosti, že se obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly se všemi jeho námitkami, resp. s většinou jeho argumentů se podle jeho názoru vyrovnaly způsobem, jenž nemá oporu v platném právním řádu (stěžovatel přitom odkazuje na nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 519/04, I. ÚS 244/08, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 521/05, III. ÚS 103/99, III. ÚS 94/97, III. ÚS 61/94 a I. ÚS 336/2000, v němž se označuje tzv. zdůvodnění souhrnným zjištěním za nepřípustné).

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5).

Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Ústavní soud též ve své judikatuře pravidelně uvádí, že mu nepřísluší - s výjimkou zjevných excesů, resp. výkladové "svévole" - přezkoumávat obecnými soudy aplikovaná kritéria rozhodování o výživném, jež jsou zakotvena především v ustanovení § 96 zákona o rodině (srov. kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 32/06, příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07 ). Necítí se tedy být povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů povinného", a to i kdyby mohla být objektivně vyložena i jinak. Jen očividné a neodůvodněné vybočení ze zákonných standardů dokazování a hodnocení provedených důkazů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu použitých právních ustanovení, zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, je způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny; jinak je na místě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán též tehdy, jestliže by obecné soudy přijatá rozhodnutí náležitě (logicky a srozumitelně) neodůvodnily.

Nic z toho obecným soudům v projednávané věci vytýkat nelze.

Stěžovatelovy námitky - navzdory častým citacím norem práva ústavního (respektive mezinárodního) a bohatým odkazům na judikaturu Ústavního soudu - mají toliko podústavní rozměr; je jimi zpochybňována věcná správnost napadených rozhodnutí, což však samo o sobě ani dovolávaného porušení stěžovatelových základních práv nedosahuje. Fakticky je stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu, aby je posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví, jíž ovšem není a být ani nemůže.

Již jen na vysvětlenou stěžovateli se proto poznamenává následující.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaných institutů, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jejich rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 528/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 126), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený - jak bylo vícekrát zdůrazněno - až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/06 ). Není proto samo o sobě rozhodné, že význam interpretačních hledisek, jež obecný soud pokládal v konkrétní věci za určující, stěžovatel hodnotí jinak.

V rovině konkrétních námitek není možno stěžovateli přisvědčit, že by obecné soudy v projednávané věci nezohledňovaly majetkové poměry matky (srov. č.l. 39); za irelevantní je třeba označit skupinu námitek směřujících k "potenciálně dosažitelnému přijmu" stěžovatele, neboť stanovené výživné (nejen pro futuro) bylo vyměřeno z faktických příjmů stěžovatele (viz str. 10 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Za zcela nepřípadnou je nutno považovat jeho argumentaci, jíž dává do souvislosti výši výživného a úpravu styku s nezletilou, s poukazem na uvažovaná "protiplnění". Do stejné kategorie námitek potom jednoznačně spadá i stěžovatelova argumentace ustanovením § 88 zákona o rodině, opakující se tvrzení o tom, že v důsledku údajného protiprávního chování matky nezletilé si musel pronajmout byt, jakož i poukaz na krátkou lhůtu pro zaplacení dlužného nájemného (stěžovatel již v průběhu řízení měl předpokládat, že mu nebude stanoveno ve výši 250 Kč měsíčně, jak si "sám stanovil" - viz jeho vyjádření na č.l. 263).

Zvláštní kategorii stěžovatelových námitek tvoří odkazy na řadu judikátů Ústavního soudu, jež jsou však v kontextu projednávané věci povýtce irelevantní: nález č. 231/2000 Sb. se týká regulovaného nájemného a na stěžovatelův případ nijak nedopadá; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 244/03 řeší otázku, kdy má povinný nízké měsíční příjmy, ale jeho celkové majetkové poměry jsou mnohem příznivější; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 244/08 se zabývá otázkou svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičů, nikoliv výše výživného; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 114/99 posuzuje otázku společného bydlení manželů, jež je z výše uvedených důvodů v posuzované věci bezvýnamná; nález ve věci sp. zn. II. ÚS 363/03 se týká odklonu odvolacího soudu od skutkových závěrů soudu nalézacího; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 527/06 spočívá - vedle otázky sociálních dávek matce - na kritice mechanického porovnání příjmů obou rodičů bez reflexe příjmů druha matky; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 299/06 hodnotí otázku "potenciálně dosažitelných příjmů"; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 376/2000 se týká vyživovací povinnosti mezi manžely, přičemž primárním kasačním důvodem bylo neprovedení důležitých navrhovaných důkazů; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 336/2000 se vůbec netýká rodinného práva a námitka "souhrnnými skutkovými zjištěními" je navíc zde zcela nepřípadná; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 613/06 se vztahuje k situaci, kdy Nejvyšší správní soud porušil postup při změně své judikatury a stěžovatelem uváděná "diskriminace místní příslušností soudu" tu nijak dotčena není; a konečně nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 246/06 a

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009 Jan Musil předseda senátu