III.ÚS 788/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Barborou Eliášovou, advokátkou se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 58 Co 592/2008-91 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 8. 2008, č. j. 6 C 75/2007-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, jimiž mu nebylo (coby žalobci) přiznáno osvobození od soudních poplatků.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením soud prvního stupně stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků s tím, že podmínky § 138 odst. 1 o. s. ř. v jeho osobě dány nejsou, neboť "vlastní mnohamilionový majetek v nemovitostech", a ani okolnost, že by s ním hospodařil se ztrátou, jej nemůže poplatkově zvýhodnit.

Toto rozhodnutí odvolací soud rovněž napadeným usnesením potvrdil. Za rozhodující vzal zjištění, že stěžovatel "není nemajetný", jak již dovodil soud prvního stupně, a oproti jeho tvrzení o vlastní (nepříznivé) hospodářské situaci položil důraz na předmět tohoto řízení, povahu uplatňovaného nároku, jakož i další okolnosti, z nichž stěžovatel svůj nárok dovozoval, včetně těch, jež mu předcházely. Poukázal též na spornost uplatněného nároku, jež se podle jeho názoru "blíží... k hranici zřejmě bezúspěšného uplatňování práva".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., když jej - na rozdíl od jiných soudů v jiných jeho věcech - shledaly při použití "stejných důkazů" osobou majetnou, jejíž možnosti k úhradě soudního poplatku jsou dány. Podle stěžovatele nevzaly v úvahu (jako určující kriterium) jeho objektivní neschopnost soudní poplatek zaplatit, neboť o nemovitém majetku, k němuž bylo při posouzení návrhu přihlíženo, vede soudní spory, bez jejichž "vyřešení" tento majetek nemůže "efektivně využívat". Připomíná rovněž, že závěr odvolacího soudu o sporné úspěšnosti jeho nároku pomíjí jím předkládané důkazní návrhy, a v souvisejících sporech dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

V prvé řadě - v rozhodných souvislostech - je namístě připomenout, že k posuzování návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98 ) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).

Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle § 138 odst. 1 o. s. ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy založené na tzv. relativně neurčitém pojmu (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež závěr o aplikační libovůli k dispozici není. Není spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. předjímá.

To platí i ve vztahu k stěžovatelem namítanému zhodnocení jeho objektivní schopnosti zaplatit soudní poplatek, kterou obecné soudy posuzovaly nejen v úzké souvislosti s celkovými majetkovými poměry stěžovatele, nýbrž i ve vztahu k předmětu řízení, jenž určuje jeho výši (srov. sp. zn. III. ÚS 464/2001 ), jakož i k okolnostem předcházejícím vzniku uplatněného nároku, včetně dalších řízení, jež stěžovatel vede.

K námitce, že v jiných jeho věcech byly pro něj podmínky pro osvobození od soudního poplatku posouzeny příznivěji, je namístě poukázat na opakovaně Ústavním soudem vyjadřovaný názor, podle kterého "byly-li námitky směřující do rozhodnutí obecných soudů... shledány neopodstatněnými", pak "tento závěr nemůže zvrátit ani poukaz na odlišné rozhodnutí.... soudu..., adresované stěžovateli (srov. kupř. nálezy sp. zn. IV.ÚS 2856/08, sp. zn. II. ÚS 401/97, III. ÚS 470/97, nebo III. ÚS 252/04).

Pakliže odvolací soud poté, co uzavřel, že poměry stěžovatele neodůvodňují závěr o jeho neschopnosti k úhradě soudního poplatku, uvedl též, že se úspěšnost žalovaného nároku "blíží k hranici zřejmě bezúspěšného uplatňování práva", je zcela zjevné, že tento argument vyslovil navíc, a již jen toliko podpůrně.

Z řečeného se podává, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2009 Jan Musil předseda senátu