IV.ÚS 344/06

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelek M. D. a Mgr. B. D., zastoupených JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005, takto:

I. V řízení se pokračuje. II. Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 165/2000, na něž stěžovatelka co do písemné formy odkazovala, se týkaly nároku na vydání nemovitostí a na nyní projednávanou věc tedy nedopadaly. Rozhodný nebyl ani rozsah, v němž J. E. o náhradu za živý a mrtvý inventář požádala, neboť Nejvyšší soud dospěl gramatickým výkladem ustanovení § 21 zákona o půdě k závěru, že toto se vztahuje toliko na vydání nemovitosti, nikoliv na poskytnutí náhrady dle § 20 zákona o půdě. Tento právní názor, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, podporuje rovněž teleologický výklad tohoto ustanovení obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/95 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 82, str. 83 a násl.): "Ustanovení § 21 zákona o půdě směřuje k tomu, aby nevznikalo spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání nemovitosti a muselo by být zrušeno a vypořádáno." Žalobkyni tedy podíl J. E. v části, v níž svůj nárok neuplatnila, připadnout nemohl. Jestliže stěžovatelky uváděly, že žalobkyně byla výlučným vlastníkem nemovitostí, k nimž se náhrada za živý a mrtvý inventář vázala, nutno poukázat na skutečnost, konstatovanou již Nejvyšším soudem, že žalobkyně v řízení před soudem nalézacím ani před soudem odvolacím nic takového neuvedla, tzn. netvrdila, že by oprávněnou osobou byla pouze ona. Skutečnost, že ve věci vlastnictví pozemků probíhalo paralelně další soudní řízení, přitom žalobkyni ve vznesení takové námitky nikterak nebránilo. Okresní soud by v takovém případě posoudil vlastnictví k předmětným pozemkům jako předběžnou otázku nebo by řízení na potřebnou dobu přerušil. Jelikož však stěžovatelka námitku, že je jedinou oprávněnou osobou, vznesla až v dovolacím řízení, kdy k ní vzhledem k § 241a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, již nemohlo být přihlédnuto, nezbylo Ústavnímu soudu než považovat s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti takovou námitku za nepřípustnou. Zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, se totiž uplatňuje nejen v rovině formální, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti účinně namítnout porušení konkrétních práv již v řízení před obecnými soudy a nikoliv toliko v ústavní stížnosti. Za řádné uplatnění námitky nelze považovat její vznesení v dovolacím řízení, kdy se jí dovolací soud s ohledem na zákonné meze přezkumu nemůže věcně zabývat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost byla vesměs polemikou se závěry obecných soudů, a to v obdobném rozsahu jako v uplatněných opravných prostředcích. Pouhý nesouhlas stěžovatelek s výsledkem řízení však sám o sobě porušení práva na spravedlivý proces nezakládá. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 4 3 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelky napadly rozhodnutí obecných soudů en bloc, tedy včetně výroku I. rozsudku okresního soudu, který byl pro ně ovšem příznivý. Ve vztahu k uvedenému výroku byla ústavní stížnost nepřípustná, a to jednak z toho důvodu, že žalobkyně tento výrok nenapadla odvoláním a nebyly tak ve vztahu k němu vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a jednak proto, že svou povahou nebyl způsobilý do právní sféry stěžovatelek negativně zasáhnout.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost byla zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se tak v projednávané věci nejednalo.

Podstatu ústavní stížnosti tvořily námitky stěžovatelek vůči skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy a vůči interpretaci § 20 zákona o půdě. Pokud jde o skutková zjištění, Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Nutno podotknout, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly toliko opakováním argumentace, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, s níž se krajský i Nejvyšší soud podrobně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Důkaz grafologickým posudkem byl zjevně nadbytečný vzhledem k právnímu názoru krajského soudu, že projev vůle směřující k uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona o půdě nemusel mít písemnou formu. Krajský soud na str. 4 svého rozsudku rozvedl, z čeho dovodil, že J. E. takovou vůli projevila a že ji projevila včas. V této souvislosti nebylo rozhodné určení konkrétního okamžiku, kdy se tak stalo, plně postačovalo zjištění, že projev vůle byl učiněn v zákonné lhůtě. Nálezy sp. zn. II. ÚS 111/97 a

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu