I.ÚS 1850/10

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 44, 615 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 To 28/2010, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2010, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 To 28/2010 (dále jen „usnesení vrchního soudu“), kterým bylo ke stížnosti stěžovatele zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 1. 2010, č. j. 1 Nt 229/2009-244 a bylo nově rozhodnuto tak, že dle § 419 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) se vykoná evropský zatýkací rozkaz Státního zastupitelství Nürnherg-Fürth ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 374 Js 25437/08, a dle § 411 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel předává k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, a dále, že dle § 411 odst. 9 trestního řádu se předání povoluje s odkladem do pravomocného skončení jeho trestního stíhání a případného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje, Službou kriminální police a vyšetřování, Odborem hospodářské kriminality, 1. oddělení Kladno Rozdělov pod ČTS: PSC-564/TČ-92-2007, a že dle § 411 odst. 4 trestního řádu se předběžná vazba u stěžovatele přeměňuje na vazbu předávací.

Stěžovatel především poukazuje na své právo zvolit si obhájce zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvádí, že tohoto svého oprávnění při svém zadržení využil a jak vyplývá z protokolu ze dne 2. 9. 2009, učiněném po zadržení stěžovatele, zvolil si obhájce JUDr. H. z Prahy a JUDr. J. M. z Lučence. Není povinností zadržené osoby znát i telefonní spojení, popřípadě přesnou adresu, zvoleného obhájce, zejména pak, když tyto kontaktní údaje si můžou orgány činné v trestním řízení jednoduše zjistit (jsou dokonce nepřetržitě dostupné všem na internetových stránkách České advokátní komory). Orgány činné v trestním řízení právo stěžovatele zvolit si obhájce nerespektovaly a JUDr. H. nekontaktovaly, a to přesto, že o to stěžovatel ve výše zmiňovaném protokolu výslovně žádal. V těchto souvislostech stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96 a

III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 1 Nt 229/2009 (dále jen „spis krajského soudu“). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o stěžovatelem tvrzená porušení práva na obhajobu, Ústavní soud nepovažoval za nutné blíže jejich existenci zkoumat, neboť i kdyby k nim skutečně došlo, nejednalo by se o důvod k zásahu Ústavního soudu. Nutno totiž připomenout, že podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci. Je tedy v prvé řadě na obecných soudech, aby, se znalostí konkrétních okolností případu, dohlížely na dodržování zaručených práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pokud by Ústavní soud akceptoval tvrzení stěžovatele v plném rozsahu, bylo by možno v jím uváděných skutečnostech spatřit jeho zkrácení na zaručeném právu na obhajobu ve dnech 2. 9. a 4. 9. 2009, avšak zkrácení napravitelné, respektive napravené, tím, že stěžovatel měl plnou možnost uplatnění obhajoby přinejmenším v dalších částech předmětného procesu, včetně řízení před vrchním soudem, který vydal ústavní stížností napadené usnesení, čím mu byl dán prostor veškeré právní námitky uvést. Stručněji řečeno, pokud stěžovatele orgány činné v trestním řízení zkrátily v jeho právu na obhajobu, bylo toto zkrácení již rektifikováno během dalšího postupu v daném řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2075/07, I. ÚS 2138/09 in http://www.usoud.cz).

Ústavní soud neshledal ani jiných důvodů k vyhovění Ústavní stížnosti. Napadené usnesení je pečlivě a ústavně konformně odůvodněno a nevykazuje žádné známky libovůle v rozhodování. Co se týče stěžovatelových námitek proti jeho předání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, tyto mají charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010 ⟪LB:lb_001⟫ Vojen Güttler, v.r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu