I.ÚS 237/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod věží 3, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.10. 2009, č. j. 19 Co 437/2009-798, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovanému usnesení krajského soudu, jímž bylo (k jeho odvolání) potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 8. 2009, č. j. 11 C 257/2004-790. Tímto rozhodnutím okresní soud zastavil řízení o odvolání žalovaného - stěžovatele s poukazem na přesně označená rozhodnutí nepřiznávající mu osvobození od soudních poplatků a dále na rozhodnutí, jimiž byl k zaplacení soudního poplatku vyzván a poučen o následcích jeho nezaplacení. Soud neshledal naplnění podmínek uvedených v § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pro posouzení předmětné otázky rozhodném.

Stěžovatel se cítí být napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práva a svobod. Poukazuje především na to, že soudní poplatek převyšuje mnohonásobně jeho příjem a zastavením řízení je zbaven možnosti přezkoumání pro něj nepříznivého meritorního rozsudku v odvolacím řízení. Připomněl, že opakovaně tvrdil a osvědčoval, že žádným majetkem v době splatnosti soudního poplatku z odvolání nedisponuje, neboť jeho podíl na dědictví byl převeden na třetí osobu. Dále namítá, že podmínky pro zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebyly splněny proto, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána jen jeho zástupci, nikoliv jemu samotnému; na podporu svého názoru o protiústavnosti takového postupu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 647/02,

II. ÚS 118/02 a IV. US 238/99. Pro tyto důvody se stěžovatelé v petitu návrhu domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu...

Vycházeje z jejich stížnostních námitek, není možno přisvědčit argumentaci stěžovatelů o porušení ústavně zaručených práv, když Krajský soud v Hradci Králové z mezí ústavnosti nevykročil. Potud nutno rovněž říci, že samotné tvrzení stěžovatelů o převodu jejich dědických podílů na třetí osoby potom bez dalších souvisejících relevantních tvrzení nemůže závěr o nesprávnosti jeho vývodů založit.

Námitky připínající se k nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku přímo jim, dovolávající se § 45c odst. 3. o. s. ř. (ve znění účinném do 30. června 2009), jsou lichými jak z pohledu smyslu a účelu předmětné právní úpravy (pojednává o z povahy věci nezastupitelném osobním vykonání příslušného úkonu), tak i z toho důvodu, že stěžovateli označené nálezy, resp. jejich rozhodovací důvody se vztahují k odlišné procesní a právní situaci (totiž ve správním soudnictví blíže v nich popsané) a v daném ohledu byly co do právních konsekvencí nadto nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 posléze překonány. Odůvodnění těchto nálezů nepokrývá případ stěžovatelů, naopak obecné soudy náležitě reflektovaly úpravu doručování v občanském soudním řádu obsaženou (srov. i usnesení sp. zn. I. ÚS 731/09, IV. ÚS 2352/08, IV. ÚS 43/08, I. ÚS 764/08, III. ÚS 263/07, II. ÚS 671/02)."

Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných názorů Ústavního soudu vyjádřených v usnesení sp. zn. III. ÚS 238/10 . Proto na ně pro stručnost odkazuje.

Za tohoto stavu dospívá Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010 ⟪LB:lb_001⟫ Vojen Guttler v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu