III.ÚS 1980/10

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2010 č. j. 24 Co 150/2009-174, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. listopadu 2008 č j. 11 C 222/2007-116, a proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 5. března 2007 sp. zn. PÚ 319/00/08, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10, Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu hl. města Prahy, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2010, která splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1. odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka v rámci ústavněprávní argumentace poukazuje na obsah ústavních stížností vedených Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1615/09,

III. ÚS 1696/10, a na právní závěry obecných soudů touto ústavní stížností napadených, Ústavní soud s ohledem na obdobnou skutkovou stránku věci a shodnou právní problematikou uvedenou ve výše označených ústavních stížnostech se ztotožňuje s odůvodněním usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 1615/09, přičemž z něj přebírá následující (podstatnou) část.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je argumentace stěžovatelky, která ve své podstatě představuje pouhou polemikou s právním posouzením otázky časového rámce splnění podmínek pro získání postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Obecnými soudy přijatý právní názor nezbavuje dědice ze závěti postavení oprávněné osoby podle citovaného ustanovení v případě předložení závěti až po 31. 1. 1993, s čímž stěžovatelka nesouhlasí a požaduje, aby Ústavní soud závěry obecných soudů v tomto směru přehodnotil. Jde tedy o polemiku v rovině výkladu jednoduchého práva (zde jde o oblast restitučních předpisů). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, primárně záležitostí obecných soudů, zejména pak soudů vyšších stupňů. Jinak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za nichž by mohla mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod.

První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité právní normy. Třetí skupinu tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy či takovou interpretaci, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O protiústavní interpretaci (a aplikaci) se pak dále jedná, je-li interpretace výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

V reakci na námitky stěžovatelky Ústavní soud tedy zvažoval pouze skutečnost, zda výklad provedený obecnými soudy nepředstavuje interpretaci natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Pochybení tohoto charakteru v předmětné ústavní stížnosti nezjistil.

Pozemkový úřad i obecné soudy při svém rozhodování nepochybně vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 431/01, který zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001 č. j. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000 sp. zn. PÚ 319/00. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil mj. názor: "Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že ji zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, jestli platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném."

Jistou oporu, byť nepřímou, lze nalézt i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. II. ÚS 408/01, vydaném v řízení probíhajícím mezi částečně shodným okruhem účastníků jako v nyní posuzovaném případě a za obdobných skutkových okolností. Námitka předložení závěti do dědického řízení po skončení prekluzívní lhůty podle zákona o půdě nebyla sice v tomto řízení vznesena, nicméně jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených. Z tohoto pohledu byl povinen se u napadených rozhodnutí zabývat i dalšími okolnostmi, důležitými pro posouzení jejich ústavnosti, přičemž nesprávnost postupu orgánů veřejné moci shledal pouze ve vztahu k posouzení otázky celistvosti dědictví.

Neopodstatněnost námitek stěžovatelky tedy vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou právní problematiku.

Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazu dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93 Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces neznamená, že obecné soudy jsou automaticky povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát určité proporcionality těchto návrhů. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto směru Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které považuje za ústavně konformní, a to včetně logického zdůvodnění nevyhovění návrhu na provedení důkazu spisem dědického soudu pro jeho nadbytečnost. Nejde proto o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Poněvadž nebylo zjištěno v činnosti jednajících orgánů veřejné moci porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, bylo rozhodnuto, že ústavní stížnost se podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítá jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 C 222/2007-116 výrokem I. zamítl žalobu stěžovatelky jako žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemků v tomto rozsudku specifikovaných v kat. území Petrovice, obec Praha, že ostatní účastníci řízení nejsou vlastníky těchto pozemků, že stěžovatelka není vlastnicí pozemků v tomto výroku dále specifikovaných v kat. území Petrovice, obec Praha a že jí za tyto pozemky přísluší náhrada podle zákona o půdě a že tato náhrada ostatním účastníkům řízení nepřísluší s tím, že v tomto smyslu má rozsudek nahradit v plném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 5. 3. 2007 č. j. PÚ 319/00/8. Výrokem II. zamítl žalobu žalobců M. Z. a R. Z.

Výše označený soud prvního stupně rozhodoval ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o věci, v níž již rozhodl správní orgán o nároku uplatněném podle zákona o půdě.

V řízení bylo nepochybně zjištěno, že původním vlastníkem předmětných pozemků byl R. D. Tyto pozemky přešly do vlastnictví státu odnětím bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.; tedy byl naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Původní vlastník zemřel v roce 1952, restituční nárok na pozemky uplatnila universální závětní dědička A. I., a to před koncem prekluzívní lhůty, tedy před 31. 1. 1993. Jde o oprávněnou osobu [§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě]. Závěť ze dne 24. 6. 1952 předložila universální dědička v dodatečném dědickém řízení, přičemž její pravost a platnost byla ověřena v řízení vedeném Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 6 C 271/94. Závětní dědička je tak oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a tohoto jejího postavení jí nezbavuje okolnost, že závěť byla předložena v dědickém řízení po 31. 1. 1993. Soud prvního stupně s odkazem na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 č. j. 24 Co 391/2007-112 uvedl, že lhůtu uvedenou v ustanovení § 13 odst. 4 věta první zákona o půdě je třeba považovat za lhůtu prekluzívní pouze k uplatnění restitučního nároku, existenci podmínek prokazujících prioritní postavení oprávněné osoby podle výše označeného ustanovení je třeba prokazovat až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku.

O odvolání stěžovatelky a M. Z. a R. Z. rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., a VII. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o žalobě M. Z. a R. Z. zastavil (výrok II.).

V průběhu odvolacího řízení vzali žalobci M. Z. a R. Z. svoji žalobu zpět za souhlasu části účastníků řízení, část se ani po poučení soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto řízení o této žalobě soud zastavil.

Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, jestli A. I. má jako oprávněná osoba prioritní postavení podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě vůči dalším oprávněným osobám, které uplatnily restituční nárok jako oprávněné osoby ve smyslu další části ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě, tj. otázky, jestli je nutné, aby v dědickém řízení byla předložena závěť původního vlastníka ve lhůtě stanovené v § 13 odst. 4 věta první zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993.

Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i z nich vyvozenými právními závěry soudu prvního stupně, přičemž ve vztahu k vytčené otázce dovodil shodu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku ve věci sp. zn. 24 Co 391/2007, který řešil věc skutkově a právně shodnou s danou věcí. Označený soud připomněl, že odvolací námitky nemohou obstát i s ohledem na odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 2578/2008-145.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010 ⟪LB:lb_001⟫ Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu