I.ÚS 1200/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 1. 2011, č. j. 0 Nt 10/2011-8, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 2. 2011, č. j. 54 To 5/2011-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel, který je stíhán pro zločin podplácení podle ustanovení § 332 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b), trestního zákoníku, vzat dle ustanovení § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b), c) trestního řádu do vazby.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl tak, že podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu se napadené usnesení zrušuje a stěžovatel se bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu.

Krajský soud stížnost shledal důvodnou pouze zčásti. Přisvědčil námitkám stěžovatele, že odůvodnění napadeného usnesení ohledně vazebního důvodu podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je příliš stručné a nekonkrétní a že s ohledem na okolnosti případu i osobnost stěžovatele nejsou v současné době žádné konkrétní důvody k obavě, že by obviněný stěžovatel mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat. Ohledně existence vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu však krajský soud konstatoval, že v případě zločinu podplácení podle ustanovení § 332 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), b), trestního zákoníku se jedná o specifickou trestnou činnost, u níž je vyšetřování v počáteční fázi. Ze spisového materiálu pak dle názoru krajského soudu vyplývá, že kromě shromažďování důkazů ve věci podezření z předání úplatku Ing. P. probíhá i šetření dalších aktivit stěžovatele, které mohou s daným případem úzce souviset. Operativními metodami získané poznatky jsou zaměřeny na konkrétní osoby či podnikatelské subjekty, které mohly mít z jednání stěžovatele prospěch nebo mohly být do něho zapojeny. Konkrétně se jedná o aktivity vůči společnosti ČEZ distribuce, a. s., činnost společnosti LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT, s. r. o., nebo roli jednotlivých investorů. Krajský soud dospěl také k závěru, že je třeba určit, zda na věci byly či nebyly zainteresovány další subjekty, a stanovit, zda se jednalo o ojedinělý počin či o trestnou činnost širšího rozsahu. Tu je namístě obava, že by stěžovatel mohl průběh trestního řízení ovlivňovat ve svůj prospěch a tak mařit dosažení jeho účelu.

II. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména následující.

V odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu jsou uvedeny či spíše naznačeny skutky jiné a odlišné co do skutkového děje i okruhu účastníků než skutek, pro který je stěžovatel stíhán. Pro žádný z těchto skutků, které zmiňuje krajský soud, nebylo vůči stěžovateli trestní stíhání zahájeno. Okresní soud v napadeném usnesení existenci vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu neodůvodnil vůbec ničím, krajský soud v napadeném usnesení rovněž neuvedl žádné skutečnosti a důkazy svědčící pro existenci tohoto vazebního důvodu ve vztahu ke stíhanému skutku, ale pouze ke skutkům dalším, pro které není stěžovatel trestně stíhán. Dle názoru stěžovatele proto nebylo rozhodnutí okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby řádně a přesvědčivě odůvodněno; v případě rozhodnutí krajského soudu se pak jedná o zjevně nezákonný vazební důvod. S tím souvisí i to, že stěžovatel se o skutečnostech, v nichž je spatřováno naplnění vazebního důvodu, dozvěděl až z odůvodnění pravomocného rozhodnutí krajského soudu, tedy za procesní situace, kdy se již k nim nemohl ani vyjádřit ani navrhovat důkazy.

Stěžovatel dodal, že ani on, ani jeho obhájci neměli v době rozhodování okresního soudu o vazbě žádnou znalost obsahu spisu, neboť jim policejní orgán odmítl umožnit do spisu nahlédnout. Obhájce stěžovatele (za přítomnosti obhájce obv. M.) požádal o nahlédnutí do spisu ihned po provedení výslechu obviněných dne 28. 1. 2011, avšak byly mu pouze pořízeny fotokopie listin, které měl stěžovatel v době zadržení u sebe a které měl ve stejném okamžiku u sebe P. (pozn.: jemuž byl údajně nabídnut úplatek). Nahlédnutí do ostatních částí spisu bylo obhájci odmítnuto. Stěžovatel měl tedy v době rozhodování o vzetí do vazby k dispozici pouze usnesení o zahájení trestního stíhání, znal skutečnost, že všichni obvinění využili svého práva nevypovídat a z usnesení o zahájení trestního stíhání věděl, že sv. P. podal již dříve ve věci vysvětlení. Okresní soud tedy neseznámil stěžovatele s obsahem návrhu státního zástupce na vzetí do vazby ani se skutkovými okolnostmi, ze kterých vazební důvody mají vyplývat.

Podle stěžovatele stav, kdy obhajobě bylo odmítáno nahlížet do spisu, trval i v době rozhodování krajského soud. Obhájci bylo sice umožněno nahlédnout do části spisu dne 3. 2. 2011, ale opět se jednalo o menší část spisu, zejména nebylo možné nahlédnout do části spisu, která obsahovala informace získané použitím operativních prostředků, byť právě na tyto informace oba soudy ve svých rozhodnutích odkazují. Obhájce stěžovatele formálně požádal o nahlédnutí do spisu podáním ze dne 11. 2. 2011, leč policejní orgán mu písemně dne 15. 2. 2011 sdělil, že žádosti nevyhovuje. Obhájce stěžovatele požádal dozorujícího státního zástupce o nápravu podáním ze dne 15. 2. 2011. Státní zástupce sice přípisem ze dne 22. 2. 2011 doručeným dne 25. 2. 2011 (v tento den rozhodoval krajský soud o podané stížnosti), sdělil obhájci, že dává pokyn k tomu, aby nahlédnutí bylo částečně umožněno. Fakticky však bylo umožněno nahlédnout do části spisu teprve dne 10. 3. 2010, ovšem stále ve velmi omezené míře, neboť mu nebylo možné nahlédnout do části spisu týkající se právě skutečností, které zmiňoval krajský soud ve svém rozhodnutí.

Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že ani on ani jeho obhájce neměli možnost nahlížet do spisu, a to jak v době rozhodování o vzetí do vazby, tak i v době, kdy bylo rozhodováno o podané stížnosti. Stěžovatel (stejně jako jeho obhájci) tedy vůbec neznal tvrzené důvody, pro které je vazba navrhována, nemohl se k nim vyjádřit a neznal ani podstatné důkazy obsažené ve spisu policejního orgánu, nemohl se jich dovolávat ani je hodnotit.

Stěžovatel dále namítá, že okresní soud v napadeném usnesení uvedl k vazebnímu důvodu podle ust. § 67 písm. b) tr. ř. to, že nebyl vyslechnut sv. P. To však samo o sobě nemůže být důvodem vazby. Neuvádí totiž, že by existovala konkrétními skutečnostmi odůvodněná obava, že by stěžovatel mohl na tohoto svědka působit. Pokud by měl soud v úmyslu odůvodnit vazbu možností ovlivňovat tohoto svědka, musel by to ve svém rozhodnutí konkrétně uvést a odůvodnit, a musel by se vypořádat s tím, zda může existovat možnost ovlivňovat svědka, který měl sám oznámit trestnou činnost a měl několik týdnů s policií aktivně spolupracovat. Navíc, v době zadržení stěžovatele byl tento svědek na místě samém, mohl ihned podat vysvětlení a nic nebránilo tomu, aby byl ještě dne 28. 1. 2011 či 29. 1. 2011 vyslechnut, což obhájce stěžovatele policejnímu orgánu navrhoval. Krajský soud pak rozhodoval za jiné procesní situace, kdy svědek P. již byl 3. 2. 2011 vyslechnut; proto měl pochybení okresního soudu napravit, což neučinil.

Stěžovatel dodal, že součástí spisu vedeného soudy (soudního spisu) v době vydání obou napadených rozhodnutí nebyl žádný důkazní materiál. Lze mít vážné pochybnosti o tom, že se soud s podstatným obsahem spisu policejního orgánu (vyšetřovacího spisu) přímo seznámili. Soudy sice na vyšetřovací spis odkazují, ale podstatnou část spisu při rozhodování s vysokou pravděpodobností vůbec k dispozici neměly. Významná část spisu totiž v té době podléhala utajení. Jedná se přitom právě o důkazy, resp. informace získané využitím tzv. operativně pátrací techniky. Usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby, jakož i usnesení krajského soudu byly zjevně vydány z podstatné části pouze na základě tvrzení, která původně uvedl policejní orgán v návrhu na vzetí do vazby a následně je (pravděpodobně) zopakoval státní zástupce ve svém návrhu. Je tedy zřejmé, že v řízení před soudy obou stupňů chyběly podstatné důkazy osvědčující skutkový stav, který měl následně soud posoudit a na jeho základě rozhodnout o existenci či neexistenci vazebních důvodů. To se v plném rozsahu týká právě nespecifikovaných "operativních zjištění", na které odkazuje krajský soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 2. 2011.

Podle stěžovatele - vedle shora uvedených nedostatků v odůvodnění napadených rozhodnutí - je podstatná rovně neexistence jakéhokoli odůvodnění toho, proč je shledáván vazební důvod koluzní vazby u stěžovatele, jestliže jeden ze tří spoluobviněných M. byl propuštěn ze zadržení, tedy u něho zjevně není (státním zástupcem) shledáván vazební důvod. Přitom měl být právě tento spoluobviněný iniciátorem celého protiprávního jednání.

Stěžovatel dále namítl, že okresní soud rozhodl o jeho vzetí do vazby dříve, než se před soudem vyjádřil obv. Ing. N., který předtím nevypovídal. Přesto okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích stěžovatele a obv. Ing. N. Okresní soud tedy hodnotí důkaz, který v době rozhodování o vazbě stěžovatele vůbec neexistoval. Krajský soud však toto pochybení nenapravil.

Stěžovatel konečně prohlásil, že soudy ve svých rozhodnutích neuvádějí žádné skutečnosti, které by svědčily proti vzetí do vazby a nehodnotí žádné důkazy svědčící proti vazbě. Přitom takové skutečnosti a důkazy objektivně existovaly a soud je znal. Okresní soud sice konstatuje osobní poměry a bezúhonnost stěžovatele, ale neuvádí je jako skutečnost svědčící proti vzetí do vazby. Krajský soud se skutečnostmi svědčícími proti vazbě nezabývá vůbec, a to ani v tom smyslu, že již byl vyslechnut sv. P., přestože tuto skutečnost v době svého rozhodování znal. O poměrech stěžovatele se nezmiňuje vůbec. Přitom právě krajský soud nakonec fakticky rozhodl o vzetí do vazby.

S odvoláním na shora uvedené skutečnosti stěžovatel namítl, že postupem obou účastníků bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

III. ÚS 239/04

Ústavní soud také konstatoval, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva obecně uznává legitimní potřebu státu vést vyšetřování účinně, což v některých případech vyžaduje, aby část shromážděných informací byla dočasně držena v tajnosti, aby se zabránilo falšování důkazů a podkopávání chodu spravedlnosti.

Vycházeje z výše uvedených zásad vzal Ústavní soud především v úvahu, že záznam policejního orgánu o odepření nahlédnutí do trestního spisu ve spojení (bráno jako celek) s přípisem dozorujícího státního zástupce je odůvodněn dostatečně, a to i s ohledem na povahu trestné činnosti (srov. též např. vyrozumění stěžovatele ze strany policejního orgánu dne 15. 2. 2011, vyrozumění stěžovatel ze strany státního zástupce dne 22. 2. 2011, dne 18. 3. 2011 a dne 13. 4. 2011. Tu lze odkázat i na vyjádření okresního státního zástupce v Liberci k ústavní stížnosti stěžovatele, které je velmi podrobně a přesvědčivě odůvodněno. Ústavní soud uvádí, že při posuzování, zda je odepření nahlédnout do spisu dostatečně odůvodněno, je třeba mimo jiné, vzít v úvahu, že důvody odepření nahlédnutí do spisu nemohou být konkretizovány natolik, že by mohl být zmařen důvod tohoto odepření (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 627/05 ). Je nutno rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že k odepření nahlédnutí do spisu došlo bezprostředně po zahájení trestního stíhání, tedy ve velmi brzkém stadiu přípravného řízení, kdy začíná proces vyhledávání a provádění důkazů a jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu. V obecné rovině lze konstatovat, že v takové fázi trestního řízení je zvýšená možnost maření vyšetřování ze strany obviněného, pokud by byl detailně seznámen s poznatky, kterými v daný okamžik disponují orgány činné v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 311/04 ). Zásada veřejnosti se právě z těchto důvodů v přípravném řízení neuplatňuje, ale je zakotvena pouze pro řízení před soudem (§ 2 odst. 10 tr. ř.). Svého práva nahlédnout do spisu podle § 65 odst. 1 tr. ř. se stěžovatel může domáhat zejména v dalším průběhu vyšetřování; oprávnění orgánů činných v trestním řízení toto nahlédnutí odepřít je přitom časově omezené a vztahuje se pouze na dobu do skončení vyšetřování. Po upozornění stěžovatele a jeho obhájce na možnost prostudovat spis ve smyslu § 166 odst. 1, 2 tr. ř. již toto právo odepřít nelze (§ 65 odst. 2 tr. ř.). Jinými slovy, v případě odepření možnosti stěžovatele nahlédnout do spisu šlo v posuzované věci o procesní a vyšetřovací taktiku, již orgánům činných trestním řízení za tehdejší situace nelze upírat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 182/05 ). Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v této části přisvědčit nemůže. 2) Dále stěžovatel namítá, že jej okresní soud neseznámil s obsahem návrhu státního zástupcem na vzetí do vazby.

K tomu Ústavní soud uvádí, že z hlediska ústavně právního je relevantní toliko to, zda měl stěžovatel možnost seznámit se s důvody návrhu na vzetí do vazby, které vzal za své obecný soud v napadeném rozhodnutí. Totiž pokud by stěžovatel neměl možnost znát takové důvody návrhu na vzetí do vazby, o které by obecný soud své rozhodnutí o vzetí do vazby neopřel, pak by neznalost takové části návrhu na vzetí do vazby stěžovateli na újmu nebyla.

Ústavní soud dovozuje, že z obsahu spisu plyne, že již důvody návrhu na vzetí do vazby, o které okresní soud opřel své později krajským soudem zrušené rozhodnutí o vzetí do vazby, stěžovatelovi známy byly. Totiž, státní zástupce u ústního jednání dne 29. 1. 2011 u Okresního soudu v Liberci svůj návrh rekapituloval (srov. č. l. 6 spisu 0 Nt 10/2011). Zde především uvedl k vazebnímu důvodu dle § 67 písm. b) tr. ř.: "Obviněný nepochybně nebyl tím, kdo by měl oprávnění disponovat fin. prostředky, existuje tedy důvodné podezření, že se na trestné činnosti podílelo více osob, s ohledem na majetková propojení v jednotlivých firmách pak není patrné, kdo měl z takového jednání prospěch. Je nutno ustanovit další osoby. Pokud se týká předání peněz Ing. P. obviněným, tak se jedná pouze o část jednání, ty další doposud nezjištěná jednání měla vést k legalizaci zaměstnavatelem obviněného zhotovovaných elektráren. Tato činnost pak není doposud řádně dokladována.". V návrhu na vzetí do vazby ze dne 28. 1. 2011 je pak argumentováno obdobně: "V nejbližší době je zcela nezbytné procesně použitelným způsobem zajistit dosud před soudem nepoužitelné výpovědi přímých svědků trestné činnosti, zejména Ing. P. Zajištění použitelnosti důkazních prostředků je klíčovým úkonem, na kterém závisí úspěšnost celého trestního řízení. Dále je nutné zdůraznit, že dosud nebyly prověřeny veškeré souvislosti trestné činnosti. Z dosud zjištěných okolností je zřejmé, že obvinění jsou ve vztahu ke spol. LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s.r.o., ovšem solární elektrárny vlastní jiná osoba. Je proto nutné ustanovit další osoby, které se mohly podílet na trestné činnosti, neboť je zřejmé, že okruh osob, které se mohly na podplácení pracovníka Energetického úřadu podílet, může být z okruhu zejména managementu dotčených společností více. Zájem na zjištění těchto osob je zájmem na objasnění trestné činnosti v jejím celku. Propuštěním obviněných na svobodu by hrozilo nejen nebezpeční ovlivňování svědků, ale rovněž působení na tyto další osoby v úmyslu zakrýt rozsah trestné činnosti." (srov. č. l. 2 spisu 0 Nt 10/2011). Okresní soud v napadeném usnesení citované důvody v podstatě převzal: "Vyšetřování trestné činnosti obviněného je v počátku a dosud nebyl vyslechnut zásadní svědek Ing. P. Z operativních šetření Policie ČR je pak patrné, že probíhá zjišťování dalších osob, které mohly mít z trestné činnosti prospěch či se na ní podílet, a to s ohledem na zjištění týkající se majetkových propojení mezi zaměstnavatelem obviněného a dalšími podnikatelskými subjekty... Je tedy vysoce pravděpodobné, že v případě ponechání na svobodě by mohl obviněný mařit trestní řízení ovlivňováním svědků, ale rovněž působení na další doposud neustanovené osoby." (srov. str. 2, 3 napadeného usnesení okresního soudu). Oba obhájci stěžovatele se pak k vazebnímu návrhu vyjádřili (srov. č. l. 6-7 spisu 0 Nt 10/2011). Konečně proti důvodům návrhu na vzetí do vazby, převzatým do napadeného rozhodnutí okresního soudu, měl stěžovatel možnost brojit ve stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu; to také učinil.

Pokud jde o vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. ř., který byl uveden v návrhu na vzetí do vazby, a pro který byl stěžovatel též vzat do vazby napadeným usnesením okresního soudu, podstatné je, že krajský soud napadené usnesení okresního soudu zrušil a stěžovatele sám vzal do vazby jen z důvodu dle § 67 písm. b) tr. ř. Proto není třeba zkoumat, zda státní zástupce předestřel stěžovateli též vazební důvody dle § 67 písm. c) tr. ř.

Konečně, pokud stěžovatel tvrdí, že neměl možnost se seznámit ani se skutkovými okolnostmi, ze kterých vazební důvod vychází, postačí pro stručnost poukázat na fakt, že tyto skutkové okolnosti mu musely být zřejmé již z usnesení o zahájení trestního stíhání.

3) Stěžovatel dále namítá, že v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu jsou uvedeny či spíše naznačeny skutky jiné a odlišné co do skutkového děje i co do okruhu účastníků než je skutek, pro který je stíhán. Pro žádný z těchto skutků, které zmiňuje krajský soud, však prý nebylo proti stěžovateli trestní stíhání zahájeno, a takové odůvodnění vazebního rozhodnutí považuje za nepřípustné.

Ústavní soud k tomu uvádí, že i kdyby bylo této námitce stěžovatele možné přisvědčit, stěžovatel takto rozporuje jen napadené usnesení krajského soudu. Podstatné je, že napadené usnesení okresního soudu - byť bylo později zrušeno - je co do odůvodnění vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. opřeno o jiné důvody (srov. citaci výše v tomto usnesení Ústavního soudu), které samy o sobě z hlediska ústavně právního obstojí; jde o konkrétní skutečnosti, o něž je vazba opřena. Není tak v souladu s realitou tvrzení stěžovatele, že okresní soud v napadeném usnesení dle § 67 písm. b) tr. ř. vazbu nijak nezdůvodnil.

Proto - co do výsledku - nelze tvrdit, že se stěžovatel nacházel ve vazbě protiústavně. Zde Ústavní soud - nadto - odkazuje na přesvědčivé vyjádření státního zástupce k ústavní stížnosti, který dostatečně odůvodnil, proč se v nynější věci nejednalo o neurčitý počet neurčitých osob určených k výslechu, ale o předvídatelnou skupinu osob apod.; rozhodovací důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 470/05 zde proto místo nemají.

V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce, že soudy neuvádějí, že by existovala konkrétními skutečnostmi odůvodněná obava, že by stěžovatel mohl působit na svědka Ing. P. Pokud by - dle stěžovatele - měl soud v úmyslu odůvodnit vazbu možností ovlivňovat tohoto svědka, musel by to ve svém rozhodnutí konkrétně uvést a odůvodnit a musel by se vypořádat s tím, zda může existovat možnost ovlivňovat svědka, který měl sám oznámit trestnou činnost a měl několik týdnů s policií aktivně spolupracovat.

Tu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel opomíjí, že výčet osob, které by mohl ovlivňovat, a tím ztížit či zmařit trestní řízení, nebyl obecnými soudy omezen jen na svědka Ing. P. (k tomu blíže srov. vyjádření státního zástupce k ústavní stížnosti, které v této části stěžovatel ani v replice nerozporoval). Mimo to je třeba dodat, že stěžovatel patrně vychází z omylu, že důvod vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. vyžaduje, aby obviněný již na svědka působil. Tak tomu však není, postačující je jen potencionalita takového působení; již existující působení na svědky (apod.) požaduje toliko ustanovení § 68 odst. 3 písm. d) tr. ř., které se zkoumaná věci netýká.

K tomu lze dodat, že ani dosavadní spolupráce svědka (Ing. P.) s policií (včetně oznámení trestné činnosti) negarantuje sama o sobě, že se obviněný i na takového svědka přesto pokusí působit, s potenciálem ztížit či zmařit trestní řízení.

4) Stěžovatel dále spekuluje, že lze mít pochybnosti o tom, že se obecné soudy s podstatným obsahem spisu policejního orgánu (vyšetřovacího spisu) přímo seznámily, a to proto, že spis podléhal utajení.

I na tuto námitku přesvědčivě reagoval státní zástupce ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (které měl stěžovatel možnost replikovat); vysvětlil, že utajení spisu bylo určeno - logicky - toliko vůči stěžovateli jako obviněnému (aby nebylo ztíženo či zmařeno trestní řízení) a nikoli obecnému soudu rozhodujícímu o vazbě, kde důvod utajení absentoval.

5) Stěžovatel konečně namítl, že okresní soud rozhodl o jeho vzetí do vazby dřív, než se před soudem vyjádřil obv. Ing. N., který předtím nevypovídal. Přesto okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích stěžovatele a obv. Ing. N.

K tomu Ústavní soud uvádí, že i kdyby tato námitka byla opodstatněná, klíčové je, že okresní soud opřel napadené usnesení o rozporech ve výpovědích spoluobviněného Ing. N. a stěžovatele toliko nad rámec věci (srov. "Navíc existují určité rozpory..." - str. 2 dole napadeného usnesení okresního soudu). Tudíž, předtím uvedené důvody vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. obstojí z hlediska ústavního samy o sobě, což již bylo v textu tohoto usnesení uvedeno.

V.

V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal pochybení, pokud jde o tvrzené porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Napadené usnesení okresního soudu - jako rozhodnutí zrušené napadeným usnesení krajského soudu - nenabylo právní moci, a proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2006 sp. zn. I. ÚS 263/05).

IV. 1) Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že ani on ani jeho obhájci neměli v době rozhodování soudů o vazbě žádnou znalost obsahu spisu, neboť jim policejní orgán odmítl umožnit do spisu nahlédnout.

Ústavní soud - co do vymezení kritéria ústavněprávního přezkumu dané otázky za současného procesního stavu (kdy trestní řízení stále probíhá) - konstatuje, že je v zásadě oprávněn zabývat se ochranou základních práv či svobod toho kterého stěžovatele až po pravomocném ukončení trestního řízení a poté, co budou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje. Přitom dbá o to, aby byl proces spravedlivý jako celek. Bere zřetel na povahu trestního řízení, v němž má obviněný právo na dvoustupňovou trestní jurisdikci (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud druhého stupně je zásadně povolán k tomu, aby napravil případná procesní pochybení soudu prvého stupně. Totéž platí tím spíše pro vztahy mezi orgány činnými v přípravném řízení a trestními soudy. V době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení stěžovatele pravomocně skončeno a naopak se nacházelo teprve v počáteční fázi přípravného řízení. V daném stádiu přípravného řízení nemůže ani Ústavní soud prejudikovat, zda trestní řízení posuzované ve svém celku bude či nebude spravedlivé. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné protiústavní procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Vzhledem k tomu je zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, nepřípustný.

O takovou mimořádnou situaci se však podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzovaném případě nejedná.

Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 80), zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsažené v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, při dodržení principu proporcionality, v některých stádiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možné v přípravném řízení odepřít postupem podle § 65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje jiných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. kriminalita organizovaná. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality - resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy - s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.

V citovaném nálezu

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2011 ⟪LB:lb_001⟫ Ivana Janů, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu