II.ÚS 1414/11

Ústavní soud rozhodl o návrhu Mgr. D. K., proti rozhodnutí Okresního soudu v Havířově čj. 112 C 219/2005-155 ze dne 20. 2. 2009, Krajského soudu v Ostravě čj. 56 Co 227/2009-194 ze dne 13. 10. 2009 a Nejvyššího soudu ČR čj. 21 Cdo 638/2010-212 ze dne 15. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Navrhovatelka se, s odvoláním na porušení jejích základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně uvedla, že ústavní stížnost doplní s advokátem, který jí bude určen Českou advokátní komorou.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z obsahu podání je zřejmé, že navrhovatelka nejenže nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení, ale její podání nesplňovalo ani další náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Z elektronické evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že navrhovatelka podala od roku 1995 k Ústavnímu soudu 86 ústavních stížností, přičemž v řadě z nich byla opakovaně vyzývána k odstranění vad návrhu a poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem.

Navrhovatelce je tak z mnoha předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jejím vlastním zájmu, aby vady odstranila před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve předchozích případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ostatně i tento právní závěr je navrhovatelce znám již z usnesení Ústavního soudu např. sp.zn.

IV. ÚS 281/09,

I. ÚS 784/10, jimiž rovněž došlo k odmítnutí návrhu, aniž by byla navrhovatelka vyzývána k odstranění vad podání.

Ústavní soud poukazuje rovněž na skutečnost, že přes avizované doplnění ústavní stížnosti tak stěžovatelka do dnešního dne neučinila.

Ústavní soud tak v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2011 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj