II.ÚS 2371/11

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VY.PO. 2010, s.r.o., se sídlem Pražská 234, 411 18 Budyně nad Ohří, zastoupené Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1113/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 3 Cmo 205/2010 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007 takto:

Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 8. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo jednat v souladu se zásadou smluvní volnosti dle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a dle čl. 2 odst. 3 Listiny.

Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatelky ohledně výkladu projevu vůle účastníků právního vztahu založeného realizací čl. 9 "Podmínek užšího výběrového řízení", resp. právní výklad čl. 9 "Podmínek" sepsaných notářkou z iniciativy právního předchůdce vedlejšího účastníka, který byl traktován ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, a jímž byl následně vázán Vrchní soud.

Nejvyšší soud vydal předmětný rozsudek v řízení o dovolání, které vyvolalo podání vedlejšího účastníka, který ve sporu vystupoval jako žalovaný. Přípustnost dovolání byla dovolatelem dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní předchůdce stěžovatele ve svém vyjádření mj. uvedl, že s dovolacími námitkami se vypořádaly soudy nižších stupňů a napadenému rozhodnutí nepřisuzoval zásadní právní význam. Nejvyšší soud v reakci na námitku stěžovatele, dle níž dovolatel výslovně v dovolání nesdělil, v jakém rozsahu napadá rozsudek odvolacího soudu, dovodil, že z obsahu dovolání je patrné, že směřuje proti výroku odvolacího soudu o věci samé a poté přistoupil k posouzení otázek, o nichž dovolatel tvrdil, že mají zásadní právní význam. Poté, co část dovolatelových otázek odmítl, podrobil Nejvyšší soud věc dovolacímu přezkumu z hlediska dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a sám vyložil čl. 9 "Podmínek", a protože dospěl výkladem k jinému závěru než vrchní soud, zrušil jeho rozhodnutí a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

V tomto rozsudku zcela absentuje odůvodnění přípustnosti dovolání ve smyslu výkladu úvah, které Nejvyšší soud vedly k závěru o zásadním významu jím řešených otázek, a to za situace, kdy je zjevné, že výklad sporného ustanovení "Podmínek" je otázkou jedinečnou, která prima facie nemá a z povahy věci ani nemůže mít žádný přesah, který by zejména ovlivňoval následnou judikaturu ve smyslu jejího sjednocování. Jinými slovy z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu není patrno, která z alternativ uvedená v odst. 3 § 237 o.s.ř. odůvodnila v dané věci úsudek o tom, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 422/10 ze dne 11. 3. 2010 uvedl, že: ""Zásadní právní význam" ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. má totiž toliko taková otázka, jejíž řešení má širší (obecný) dopad, do obdobných právních poměrů všech, resp. má potenciál tzv. judikatorního přesahu." V usnesení sp. zn. III. ÚS 226/10 ze dne 18. 2. 2010 Ústavní soud uvedl: "Z rozhodovacích důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345, lze [rovněž v rámci interpretace § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009] dovodit, že kritérium "judikatorního přesahu" je naplněno zejména u těch rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech."

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zní: Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

II. senát Ústavního soudu má zato, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vzhledem ke své vágnosti nesplňuje požadavky a nároky, které na zákon klade normativní princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) tak, jak je judikován jak samotným Ústavním soudem (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (94/2011 Sb.), jakož nesplňuje ani požadavky plynoucí z čl. 4 odst. 2 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 655/11 ze dne 30. 8. 2011), neboť § 237 odst. 1 písm. c) je třeba považovat za zákon, který limituje základní právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Má-li ovšem v takovém případě jít o řádný zákon v materiálním smyslu, musí být pro účastníka řízení (po odborné poradě advokáta) seznatelné, že pravidlo, které zákon vytvořil, dopadá i na jeho případ a naopak, za zákon není možno považovat takovou úpravu, která účastníkovi řízení neumožňuje, aby přizpůsobil své chování (podání dovolání) zákonu, není-li tento dostatečně precizní do té míry, že jeho obsah není seznatelný. Obdobné požadavky na kvalitu zákona ve smyslu jeho předvídatelnosti opakovaně vznáší i judikatura ESLP (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Sunday Times, ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, bod. 49).

Z těchto důvodů dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Proto přerušil řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a podává plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2011 ⟪LB:lb_001⟫ Dagmar Lastovecká, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu