IV.ÚS 603/08

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele JUDr. Karla Ryšavého, Oblouková 561, Vrané nad Vltavou - správce konkurzní podstaty úpadce Hostinec Praha, s. r. o., se sídlem Cihelná 103/3, Praha 1, právně zastoupeného advokátem Miroslavem Kříženeckým, Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007 č. j. 15 Cmo 145/2007-160, jímž se mění výrok o nákladech řízení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2006 č. j. 42 Cm 34/2005-56 a proti té části rozsudku vrchního soudu, jíž je rozhodnut o nákladech odvolacího řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. ÚS 828/06 a

III. ÚS 1378/07, dle něhož je třeba poskytnout v případě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem účastníkům řízení procesní prostor pro vyjádření se k takovému postupu, dospěl k závěru, že v předmětném případě nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ve svých úvahách vyšel přitom Ústavní soud v zásadě z toho, že námitky stěžovatele směřují jednak proti samotné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a jednak proti procesnímu postupu při aplikaci zmíněného ustanovení. Z vyžádaného soudního spisu je přitom zřejmé, že odvolací soud skutečně neposkytl účastníkům řízení dostatečný procesní prostor pro vznesení argumentů stran aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Tuto skutečnost je třeba odvolacímu soudu vytknout. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Jinými slovy řečeno, je třeba se zabývat tím, zda v tom kterém případě skutečně došlo k zásahu do základních práv a svobod v materiálním slova smyslu a zda by případná kasace napadeného rozhodnutí vedla nebo alespoň potencionálně mohla vést k nápravě věci. V souvislosti s uvedeným se Ústavní soud zabýval samotným odůvodněním aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku jsou dostatečně zřejmé důvody jeho aplikace. Vrchní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce o situaci na straně kupujícího věděl nebo vědět mohl. Navíc v rámci vyjádření se k ústavní stížnosti odvolací soud svoji právní argumentaci prohloubil, přičemž dle náhledu Ústavního soudu nelze očekávat, že by odvolací soud od své argumentace ustoupil. I v případě kasace napadeného rozhodnutí by se tedy jednalo toliko o formální rozhodnutí, které by nemohlo z materiálního hlediska přispět k faktické změně právního postavení stěžovatele. Z toho důvodu se Ústavní soud omezil toliko na konstatování výtky ve vztahu k procesnímu postupu Vrchního soudu, neboť pouhé formální prodlužování soudního řízení, bez možnosti ovlivnění jeho výsledku nepovažuje za účelné. Navíc má Ústavní soud za to, že procesní prostor, jež mu byl upřen v řízení před odvolacím soudem, byl stěžovateli poskytnut v řízení před soudem Ústavním s tím, že mu byla předložena právní argumentace Vrchního soudu k zaujetí repliky. Tohoto svého práva stěžovatel nevyužil a zásah do svých práv není tedy patrně stěžovatelem vnímán natolik intenzivně, aby bylo lze hovořit o zásahu do základních práv a svobod.

Závěrem lze tak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

IV. Ústavní soud se předmětným případem podrobně zabýval a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Krajského soudu v Plzni, z něhož vyplývá, že vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti pan R. J. uzavřel dne 1. 6. 2004 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů se společností Hostinec Praha, s. r. o. Předmětem prodeje byly zatímní listy emitované společností DRINK STORES plus, a. s. Kupní cena byla stanovena ve výši 15.760.000,- Kč. Z této kupní ceny bylo ze strany společnosti Hostinec Praha, s. r. o., zaplaceno k rukám vedlejšího účastníka 6.760.000,- Kč. Dne 9. 9. 2004 byl na majetek společnost Hostinec Praha, s. r. o., prohlášen konkurz a v následném soudním řízení byla R. J. uložena povinnost vrátit zmíněných 6.760.000,- Kč do konkurzní podstaty.

V předmětném případě stěžovatel nesouhlasí toliko s tím, že žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladu řízení, a to z výše vyložených důvodů. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala.

Ústavní soud, vědom si závěrů obsažených např. v nálezu

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011 ⟪LB:lb_001⟫ Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu